Leonard Cohen vzdor svému kněžskému původu nikdy nebyl vzorem oddanosti Božím přikázáním, což je ovšem ve vztahu k rockové hvězdě konstatování spíš banální než překvapivé. Každopádně se mu však nedá upřít, že neexistuje žádná propast mezi jeho životem a jeho tvorbou a že obojí je jako socha vytesaná z jednoho kamene. Pro lidi „duchovní“ i „světské“ může být svět jeho písní, ve kterém od sebe nelze oddělit posvátné a profánní, překvapivý a matoucí, avšak kanadský bard jím od šedesátých let až podnes kráčí s pořád stejnou suverenitou. Stáří jej sice přimělo k častému přemýšlení o smrti, ani toto téma však v jeho tvorbě není žádnou novinkou. Na letos vydaném albu Old Ideas je Cohen stejně jako na (o třiačtyřicet let starší) desce Songs from a Room stále zpěvákem, který si vesele píská  cestou kolem hřbitova, a to ne z nedostatku životní vážnosti, ale prostě proto, že radost a bolest, život a smrt či časnost a věčnost tvoří nedílný celek.  číst dál

Předloni jsem na tomto blogu v článku o „Anně Kareninové“ vyjádřil touhu po scénáři, který by děj Tolstého geniálního románu přemístil z Ruska sedmdesátých let 19. století  do českých zemí začátku 21. století. Teď jsem ke svému zděšení zjsitil, že se mé přání vyplnilo…  číst dál

Ve svých minulých dvou příspěvcích na tomto blogu jsem psal o obou posledních papežích a načrtl svůj vlastní příběh víry (odehrávající se za pontifikátů Jana Pavla II. a Benedikta XVI.). Nyní bych ještě rád obojí propojil a doplnil. číst dál

Název této drobné autobiografické poznámky jsem si tak trochu vypůjčil od Petra Pitharta, autora studie „Jedno svědectví o Masarykově hledání ,viditelné církve’“. Pithart v ní Tomáše Masaryka líčí jako „zarputilého individualistu“, kterému se „viditelnou církev“ nalézat nedařilo, protože „pro samé ne bezdůvodné obavy, aby taková církev žila svou ,neviditelnou’ podstatou, přehlédl, že k tomu musí  být především církví“. číst dál

Tento měsíc oslavil Joseph Ratzinger alias Benedikt XVI. pětaosmdesáté narozeniny a současně sedmé výročí svého zvolení do čela katolické církve. Myslím, že obě tato výročí jsou pro něj spíše bolestná než radostná. Ratzinger se před sedmi lety papežem stát nechtěl a naopak toužil po odchodu do ústraní, který by mu umožnil klidné dokončení jeho teologického díla. Místo toho se ocitl ve světle ramp jako jedna z nejsledovanějších postav světa, což pro něj jako introverta musí být už samo o sobě nemalým utrpením. Navíc k tomu došlo v době, kdy již musí čelit těžkostem spojeným s pokročilým věkem a ubývajícími silami. To vše z jeho neúnavné služby věci Kristově uprostřed nekřesťanského a často i protikřesťanského světa činí nesení hned několikanásobného kříže. číst dál

V těchto dnech si lidé oslovení tvorbou či příběhem Johnnyho Cashe připomínají osmdesáté výročí zpěvákova narození, připadající na 26. února 2012. Rád bych Johnnymu k narozeninám symbolicky věnoval báseň odrážející význam, který pro mě mají jeho písně. Její úvodní část inspiroval "Wayfaring Stranger", prostřední "Guess Things Happen That Way" a závěrečnou mj. slova, kterými nemocný, na invalidní vozík odkázaný a čerstvě ovdovělý Cash odpověděl na otázku, zda se nezlobí na svého Stvořitele: "Mé paže jsou příliš krátké na to, abych mohl boxovat s Bohem." číst dál

Tento článek není opožděným nekrologem Václava Havla. Představuje spíš pokus zamyslet se ve chvíli, kdy začíná být možný určitý odstup, se snahou porozumět nad tím, co mi v době Havlova prezidentství vrtalo hlavou: Jak mohl muž, který do politiky vstoupil jako humanista a pacifista, v pozdějších letech podpořit několik válek?  číst dál

Před několika dny mě pan biskup uvolnil z funkce katedrálního správce. Vlastně ne, nebyl to biskup, ale vedoucí katedry religionistiky. Nešlo totiž o spravování hlavního chrámu diecéze, ale o spravování bibliografických záznamů členů katedry. V češtině používané na pardubické univerzitě nicméně přídavné jméno odvozené od slova katedra nezní katedrový, ale katedrální. číst dál

V posledních dvou dílech tohoto seriálu jsem se věnoval Cashovým albům „American III: Solitary Man“ z roku 2000 (prostřednictvím spirituálu „Wayfaring Stranger“) a „American IV: The Man Comes Around“ z roku 2002 (prostřednictvím titulní písně). Dříve než v jeho závěrečných dílech přejdu k posmrtně vydaným deskám „American V: A Hundred Highways“ a „American VI: Ain’t No Grave“, představujícím Cashův gospelový odkaz v nejvlastnějším slova smyslu, musím ještě pro úplnost krátce představit první dvě alba série „American Recordings“, bez kterých lze těm dalším jen těžko porozumět. číst dál

Počínaje ostravským koncertem Boba Dylana z 9. června 2008 jsem se nejprve na machalek.bigbloger.lidovky.cz a pak na tomto blogu sdílel o všechny své velké koncertní zážitky. Tímto článkem, věnovaným brněnskému koncertu Toma Jonese z 23. listopadu 2011, toto sdílení patrně ukončím. Jonesův koncert byl totiž posledním, na který jsem si ještě stihl koupit drahý lístek předtím, než mě ožebračila „deregulace“ (= několikanásobné zvýšení) nájemného. Také Jonesovo gospelové album „Praise & Blame“ bude možná jednou z mých posledních radostí, co se týče nových cédéček. číst dál

V americké tradici duchovních písní se gospely prolínají se spirituály a novozákonní obrazy s příběhy židovské Bible. Na jejím počátku stojí spirituály černošských otroků, kteří v nich tak hluboce souzněli s tradicí židovského lidu, popisující jeho utrpení v egyptském otroctví a vyvedení z něj do země zaslíbené. V ústech gospelových zpěváků pak cesta do zaslíbené země splývala a splývá s putováním tímto slzavým údolím do věčného domova na výsostech, do kterého odešel Ukřižovaný, aby v něm svým trpícím bratřím a sestrám připravil místo. (1) Na této cestě je ovšem nutné projít „údolím stínu smrti“. (2) číst dál

Začátkem devadesátých let jsme si oddechli, když byla rozpuštěna Varšavská smlouva, pakt neblaze proslulý svou intervenční politikou. Zdá se však, že od vstupu České republiky do NATO a bezprostředně následující vojenské intervence v Jugoslávii jsme v tom už zase až po uši… číst dál

Tato básnička je mou skromnou variací na motivy nádherných spirituálů „The Wayfaring Stranger“ a „Ain’t No Grave“. číst dál

Když člověku táhne na stovku, špatně slyší, špatně vidí a špatně chodí, při pokusech o procházku klopýtá a padá, je odkázaný na služby pečovatelky, nemůže se již věnovat ničemu sebemíň fyzicky náročnému a nezvládá už ani činnosti typu pletení, jednu věc ještě pořád dělat může: zajímat se o vraždy… číst dál

My Češi máme - jak zní okřídlené úsloví - "dějiny na osmičku". Ale asi bychom neměli být sebestřední. Je na čase si uvědomit, že rok 1918 nebyl jen "radostným" rokem vzniku Československé republiky, ale i rokem rozvratu dosavadního uspořádání světa včetně střední Evropy a začátkem dalšího dějinného období, které svými hrůzami předčilo všechna předešlá. Uvědomit si také, že ani v "osudových" letech 1938, 1948 a 1968 nebyly naše země "pupkem světa". A vedle roků na osmičku si víc připomínat i jiné významné roky. Letos samozřejmě ty na jedničku. číst dál