Nevědomí lidé si pořád spojují jak islám, tak i náboženství obecně jen s různými vnějškovostmi, aniž by chápali, že jeho podstatou je nejniternější vztah mezi člověkem a jeho Středem. Dnes na to chci poukázat pokusem o překlad veršů islámského mystika Husajna Mansúra al-Halládže (858–922). Neméně dobrým vyjádřením téhož by byla např. i modlitba novodobého židovského filosofa Martina Bubera k absolutnímu Ty, jakož i nekonečný počet jiných (vyslovených i nevyslovených) zkušeností tohoto druhu.
Stále krouží kolem Tebe
všechna mého srdce hnutí.
Též má ústa láska k Tobě
ke Tvé stálé chvále nutí.
K východu když obracím se,
na východě zřím Tvou záři.
K západu když jindy kráčím,
ke Tvé obracím se tváři.
Nahoře já Tebe vidím,
když se dívám nade mraky.
Také jenom Tebe spatřím,
když pak dolů sklopím zraky.
Nejsi spojen s žádným místem,
přesto jsi však vždycky všude.
Ty jsi věčným celkem všeho.
Tak to bylo, je a bude.
Ty jsi mého srdce středem,
ve svědomí vždy Tě tuším.
Ty jsi rytmem mého dechu,
Ty jsi mého bytí duší.
2024 ©