Bůh vstupuje do lidské nemohoucnosti (Lukáš 1,5–25)

Znalost křesťanských reálií je u nás na nevalné úrovni a kdoví, kolik Čechů by dokázalo identifikovat býka jako symbol světce dnešního dne, 18. října – i když jde o autora knihy, kterou Dante a mnozí jiní považovali a považují za nejkrásnější na světě a která dozajista představuje jeden z pilířů naší kultury, námi tak často označovanou za židovsko-křesťanskou. Bez Lukášova evangelia milosrdenství, soucitu, žen a všech ponížených, kteří budou povýšeni, by ke svým myšlenkám a představám nebyli schopni dospět ani dnešní sekulární humanisté, kteří už dávno zapomněli, kde mají jejich ideály své kořeny.

I když Lukáš byl zřejmě křesťanem řeckého, nikoliv židovského původu, na rozdíl od pozdějších řeckých teologů by jej ani ve snu nenapadlo, že by se snad evangelium dalo oddělovat od celého Božího jednání v dějinách Izraele. Je naopak jen pokračováním tohoto příběhu, začínajícího už Abrahamem. Začátek „pohanokřesťanského“ Lukášova evangelia je ryze židovský (v. 5): „Byl jeden kněz za dnů judského krále Heroda, jménem Zachariáš, z Abiovy třídy, a měl ženu jménem Alžběta, pocházející z Áronova rodu.“

Zachariáš je tedy knězem přinášejícím oběti v jeruzalémském chrámě (o čemž je pak řeč v následujících verších), a proto se býk jako obětní zvíře stal symbolem evangelisty Lukáše. Pro úplnost je ještě třeba dodat, že symboly všech čtyř evangelistů jsou odvozeny od začátků jejich evangelií a současně z výčtu čtyř tajemných bytostí ze Zjevení 4,7, z nichž jedna byla podobná býku. (1)

Důležitý je i význam jmen objevujících se v úvodním verši Lukášova vyprávění. Jméno kněze Zachariáše „znamená ,Bůh si vzpomněl‘. Jeho jméno objasňuje důvod, proč Bůh zasahuje: vzpomíná na své zaslíbení, lásku a milosrdenství. Tento kněz patří k ,Abiášově‘ třídě; to jméno znamená ,Bůh je otec‘. To je důvod, proč si Bůh nemůže nevzpomenout. [...] Také Zachariášova žena je z kněžského rodu a jmenuje se ,Alžběta‘, což znamená ,Bůh je ten, v jehož jménu lze přísahat‘, neboli: ,Bůh je mé štěstí, mé nasycení.‘ Ona jako první bude moci šťastně zjistit, že Bůh splnil zaslíbení, která s přísahou dal Izraeli.“ (2)

Nejen při následném darování Mesiáše, ale už i při darování syna Alžbětě a Zachariášovi jde o dar daný za mimořádných okolností, a tak nepřehlédnutelně zjevující Boží milost a moc. Lukáš říká, že oba manželé byli „spravedliví“ a kráčeli cestou Božích příkázání (v. 6), že však byli zároveň bezdětní a vzhledem ke svému vysokému věku a Alžbětině neplodnosti už na zplození dítěte lidsky vzato neměli žádnou naději (v. 7). Poselství tohoto příběhu spočívá v tom, že „člověk je vzhledem ke spáse neplodný. Není schopen, aby se sám postaral o to jediné podstatné. Bůh rád tuto situaci vyhrocuje až do krajnosti, a to ne z nějakého sadizmu, ale aby člověka dovedl k tomu, že pozná nemožné, jehož má tolik zapotřebí. Člověk potřebuje právě to, co je mu nemožné, protože nepotřebuje nic menšího ani většího než Boha!“ (3)

Jediný možný smysl zjevné nemohoucnosti lidstva v době letošní pandemie zřejmě také spočívá v tom, abychom si právě toto uvědomili… Právě ve vztahu k dnešní situaci je pro nás nicméně příslušná perikopa z Lukášova evangelia i tristní, protože číst o tom, jak se „všechen lid“ společně modlil, zatímco Zachariáš přinášel v chrámové svatynikadidlovou oběť (v. 10), může být v době omezení počtu účastníků bohoslužby na šest frustrující. Je však třeba zmínit i skutečnost, že ve svatyni k Zachariášovi zaznívá dnes obzvlášť aktuální výrok: „Neboj se!“ (v. 13).

Tento výrok pronáší „Pánův anděl stojící po pravé straně kadidlového oltáře“ (v. 11), který se zjevuje Zachariášovi a posléze se mu představuje jako Gabriel (v. 19). „Tento anděl se také zjevil Danielovi v čase večerní kadidlové oběti a předpověděl sedmdesát týdnů, než dojde ,k zapečetění vidění a proroctví a k pomazání svatyně svatých‘ (Dan 9,20–27). Mnozí biblisté vidí v Lukášově vyprávění o dětství tento vliv Danielovy apokalyptické vize.“ (4)

Úvodní kapitoly Lukášova evangelia bývají označovány jako „vyprávění o dětství“, protože přinášejí unikátní látky spojené se zvěstováním, narozením a dětstvím Krista, syna Panny Marie, a současně s tím paralelní vyprávění o Jeho předchůdci Janovi, synovi Zachariáše a Alžběty. Gabriel Zachariášovi zvěstuje bez víry zajisté neuvěřitelnou zprávu, že mu neplodná Alžběta porodí syna, kterému on dá jméno Jan (v. 13). Jan (Jochanan) je opět jméno-zvěst. Znamená „Hospodin je milostivý“.

Gabrielova zvěst je v Lukášově podání plná odkazů na předpovědi židovských Písem, které se nyní naplňují, ať už jde o výroky všeobecně vnímané jako proroctví (podle v. 17 má být Jan druhým Eliášem, předchůdcem Páně, a naplnit tak eliášovskou předpověď z Malachiáše 4,5) nebo o výroky zdánlivě už dávno naplněné, jejichž pravý smysl však vychází najevo až nyní (podle v. 15 se teprve na Janovi jako Božím zasvěcenci-nazírovi naplní předpověď původně spojená se Samsonem ze Soudců 13,5).

Sotvakdo ze čtenářů evangelia se může divit Zachariášovu úleku (v. 12) a jeho nejisté reakci: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena je pokročilého věku“ (v. 18). Zachariáš tedy žádá o znamení, přičemž jeho slova lze zároveň vnímat i jako projev nedověry. Anděl reaguje na obojí: říká Zachariášovi, že oněmí a nepromluví až do dne, kdy se to stane (v. 20), takže se mu v podobě dočasné němoty dostane znamení „na vlastním těle, aby bylo také jakousi duchovní očistou“. (5) V Lukášově evangeliu často pozoruhodně hrají ženy „lepší“ roli než muži, a tak je tomu i v tomto případě (Alžběta na rozdíl od svého muže ve v. 25 své početí ve víře přijímá a vyvozuje si z něj jasný závěr „toto mi učinil Pán“).

Shromážděný lid je překvapený tím, že Zachariáš tak dlouho prodlévá ve svatyni (v. 21), a když konečně vyjde, poznává, že měl v chrámě vidění (v. 22). Kněz mu totiž kvůli své němotě nemůže udělit obvyklé požehnání. „Lukášovo evangelium začíná tímto kvůli nevíře chybějícím požehnáním. A uzavře se třemi požehnáními v chrámě, až se zaslíbení naplní (srov. 24,50–53).“ (6)

Poznámky:

1) Viz "Evangelisté a jejich symboly", 13. 5. 2018, http://www.luterani.cz/blog/evangeliste-a-jejich-symboly. 

2) Silvano Fausti, Nad evangeliuem podle Lukáše: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2011, s. 22.

3) Tamtéž, s. 23.

4) Luke T. Johnson, Sacra pagina: Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 53, pozn. k verši 11.

5) Giuseppe Ricciotti, Život Ježíše Krista, Praha: Vyšehrad, 1947, s. 214.

6) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Lukáše: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2011, s. 27.