Janovo evangelium 1,1–18: Prolog

Napsal Vít Machálek (») 10. 2. 2016 v kategorii Biblické meditace, přečteno: 1146×

Dneškem začínající dobu postní vnímám jako příležitost ke ztišení a k soustředěnějšímu naslouchání Božímu slovu, jehož plný význam se nám po čtyřiceti dnech ukáže ve velikonoční liturgii. Rád bych v tomto období naslouchal v neposlední řadě čtvrtému evangeliu a nechával se jím pozvedat do závratných výšin, k nimž se evangelista Jan od prvních veršů svého textu vznáší. Na blogu se dnes budu věnovat právě janovskému Prologu, teologicky velevýznamnému textu, obsahujícímu ústřední křesťanské výpovědi o Bohu a člověku. Jejich význam mi v poslední době připomněla i má habilitační práce a s ní spojené zkoumání jedinečnosti těchto výpovědí ve srovnání s výpověďmi islámu či západní osvícenské racionality.

„Prolog čtvrtého evangelia je jedním z nejslavnějších úryvků Nového zákona. Odvozuje se od něj i janovský symbol orla. (1) Co je však důležitější, je vyjádřením hlavních článků křesťanské víry: Slovo existovalo před stvořením u Boha; věřící se mohou stát Božími dětmi, Ježíš Kristus je vtělením Božím, Slovo, které se stalo tělem; má podíl na Božím božství, a současně přijal plné lidství; Ježíš je jedinečným a na věky jediným zjevením Boha v lidských dějinách; v Ježíši Kristu a skrze něho je přiveden k dokonalosti dřívější Boží dar, kterým je Zákon daný Mojžíšovi.” (2)

Začátek Evangelia podle sv. Jana je v neposlední řadě křesťanským „dovyprávěním” začátku celé Bible, kterým je zvěst knihy Genesis o stvoření světa a člověka jediným Bohem, o velikosti člověka stvořeného k Božímu obrazu, ale také o velikosti lidského hříchu a odpadnutí od Boha.

Starozákonní „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi” (Gn 1,1) Janovo evangelium doplňuje formulací „Na počátku bylo Slovo” (J 1,1) a zvěstí o tom, že věčné Boží Slovo, kterým bylo na počátku vše stvořeno, je totožné s Ježíšem, v němž bylo nám hříšníkům nabídnuto nové společenství s Bohem a nové stvoření.

Velmi důležitý je právě janovský výklad prvotního hříchu a jeho důsledků. Autor Prologu „za prvé ozřejmuje, že to není Bůh, kdo nás obětuje či vyhání, ale je to lidské stvoření, které odmítne přijmout Slovo: 'Do svého vlastního přišel, ale jeho vlastní ho nepřijali.' (v. 11) Nejen, že nepřijali, ukřižovali ho. Jsme odděleni od Boha nikoli proto, že by nás Bůh odmítl, ale proto, že jsme si zamilovali tmu víc než světlo. Dokud se soustředíme na 'napodobování' Boha nebo na soupeření s ním, bude proti nám stát hrozná ironie, že totiž ti, kdo přijali Slovo, dostali moc stát se Božími dětmi. Zde je skutečné bláznovství Adama a Evy: nepotřebujeme Bohu závidět či mu něco ukrást, protože on nám dal vše.” (3)

Bláznovství Adama a Evy (ale i moderního ateistického „humanismu”) lze spatřovat v tom, že vidí v Bohu soupeře a chtějí se postavit na jeho místo. Prolog čtvrtého evangelia do protikladu k nim (ale také do kontrastu k příběhu Kaina a Ábela) staví postavu Jana Křtitele, který nechce být Světlem, ale vydávat o Světle svědectví; nechce se stavět na místo Krista, ale být jeho učedníkem. Prolog Janova evangelia by tvořil krásný a literárně dokonce ještě dokonalejší celek i po vypuštění veršů věnovaných Janu Křtiteli (v. 6–8 a 15). Z hlediska poselství o člověku a vztahu mezi ním a Bohem (ale i mezi lidmi navzájem) jsou však tyto verše důležité.

Pokud jde o vztah mezi Bohem a člověkem z Boží strany, je v kostce vyjádřen už ústředním slovem Prologu, výrazem „Logos” (který jsem zatím v češtině uváděl jako Slovo). Člověka až jímá lítost, když se zamýšlí nad představami o Bohu v osvícenství, ve kterém se prosadil ubohý obraz izolovaného, němého a nekomunikujícího „Boha” deismu, zcela protikladný Bohu evangelia, jehož základní charakteristikou je vztahovost a neustálý láskyplný rozhovor s člověkem.

Janovské použití výrazu „Logos” může souviset s různými kontexty používání tohoto výrazu v jiných novozákonních textech i v textech mimokřesťanského helénistického světa, v každém případě však je „podmíněno i obecnou pravdou, že slovo je v prvé řadě záležitostí komunikace”. (4)

České „slovo” je jako překlad řeckého „Logos” nutné chápat spíše ve smyslu „řeč” než ve smyslu „výraz”. Čeština zde má každopádně výhodu oproti angličtině, která si musí vybrat mezi „speech” a „word” (byť ani v češtině neexistuje výraz, který by odpovídal významové šíři pojmu „Logos”).

V anglických překladech Bible jsem byl zvyklý na „Word” (Slovo), ale když jsem teď v rámci psaní své habilitace studoval mj. Kalvínovy výklady biblických textů přeložené do angličtiny, otevřelo mi v nich cestu k lepšímu porozumění janovskému Prologu zřejmě adekvátnější „Speech” (Řeč). Kalvín píše:

„Co se týče evangelistova nazývání Syna Božího Řečí, zřejmým důvodem se mi zdá být za prvé to, že je věčnou Moudrostí a Vůlí Boha; a za druhé, že je živým obrazem Jeho úmyslu; jako Řeč se totiž mezi lidmi označuje obraz mysli, což není neadekvátní vztáhnout na Boha a říci, že se nám takto zjevuje ve své Řeči.” (5)

Křesťanství zvěstuje světu skutečnost, že Boží řeč se stala tělem, že Boží pravda, Boží mysl či Boží srdce se pro nás stává smyslově vnímatelnou realitou, které se první křesťané mohli „dotýkat” (1. Jan 1,1) ve vtěleném Božím Synu kráčejícím po této zemi a všechny generace jejich následovníků v Jeho církvi. „'Slovo' je člověk, který se vyjadřuje, který sděluje sama sebe.” (6) Je sebesdílením osoby a v janovském smyslu přímo samotnou osobou, v níž k nám Bůh přichází a sděluje nám tajemství svého srdce.

Jsem po celý svůj dospělý život příznivcem křesťansko-muslimského dialogu (a současně badatelem specializujícím se na staleté dějiny křesťanského vyrovnávání se s islámem, ve kterém bohužel mnozí dnešní křesťané jako by chtěli začínat znovu od začátku), v současné době nešťastným z toho, že na mnoha křesťanských fórech – např. v Katolickém týdeníku – zaznívají hlasy fakticky zpochybňující vše, čeho kdy bylo nezměrným úsilím generací průkopníků tohoto dialogu dosaženo. Současně ovšem pokládám za zcela neoddiskutovatelné, že v rámci mezináboženského dialogu křesťané mají mluvit i o tom, že „Slovo se stalo tělem” (J 1,14), a především vědět, proč tuto víru vyznávají a proč se za ni před muslimy v žádném případě nemusejí stydět. V prvním čísle letošního Katolického týdeníku se v diskusi (vesměs bohužel vedené spíš lidmi málo poučenými než odborníky na křesťansko-muslimské vztahy) objevila i tato zajímavá vzpomínka P. Romualda Štěpána Roba na setkání českého kněze s marockým muslimem:

„/Jeho/ první otázka šla na zteč: 'Četl jste Korán?' – 'Četl! Se svými studenty dějin filozofie. Je to podivuhodná kniha s hlubokými pasážemi,' řekl jsem a vychutnával si jeho překvapení, že nebojuji, neopovrhuji, ale oceňuji. Moment překvapeného ticha jsem využil k 'drobné' rychlé stížnosti: 'Víte, ale něco mi tam chybí.' – 'Co by to mělo být?' Údiv a dotčení /muslimského/ mladíka byly hmatatelné, protože přece Korán je dokonalý. 'No, víte, nikde tam není napsáno, že by se také Alláh stal člověkem.' – 'No, počkejte,' reaguje rychle, 'Alláh je přece Alláh a člověk je člověk!' Upřesňuji: 'Ne že by Alláh přestal být Alláhem, ale navíc by se stal člověkem, víte?' – 'To není možné, to je bláznivé,' rychle zavrhuje moji stížnost. 'No, víte, láska je někdy bláznivá,' bezradně jsem pokrčil rameny.” (7)

Ústředním bodem janovské i celé křesťanské teologie je jistě právě výpověď „Bůh je láska” (1. Jan 4,16). Víru v Boží vtělení je však v dialogu monoteistických náboženství možné hájit nejen poukazem na „bláznivost lásky”, ale i racionálními argumenty. Olomoucký teolog Ctirad Václav Pospíšil např. ve své monografii o křesťanské trojiční teologii s odkazem na islámskou diskusi o povaze Koránu, který má podle muslimských teologů svůj věčný nebeský pravzor, hovoří o věčném vztahu Boha k jeho Slovu, který by podle křesťanského chápání měl mít stejně meziosobní ráz, jako má meziosobní ráz Boží zjevování se člověku. Nejsou to tedy vlastně „křesťané, kdo musejí vysvětlovat a obhajovat trojjedinost, nýbrž naopak na vyznavačích Alláha je povinnost vysvělit, jak absolutně transcendentní a zároveň ve svém slově se člověku darující Alláh může být zároveň sám v sobě totální samotou”. (8)

Nechme ale již stranou mezináboženskou diskusi. V závěru tohoto článku bych chtěl ještě zmínit krásnou aluzi k Prologu v mém milovaném uměleckém díle, jež představuje jeden z důvodů, pro které mi rozjímání nad Janovým evangeliem zapadá do postní přípravy na Velikonoce. Uměleckým ztvárněním velikonočního příběhu a především Ježíšovy křížové cesty, které vždy znovu zasáhne mé srdce, je píseň Boba Dylana „Ain't Talkin'”. Jedna z verzí této písně, vyprávěné Kristem v první osobě, obsahuje verš: „Vrhnu se do Tvé milující náruče” (I'm gonna throw myself upon your loving breast). Jde o odkaz k závěrečnému verši Prologu (J 1,18), jenž říká: „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.”

„Prolog nekončí slovy o životě Syna v Otci mimo čas; Ježíš Kristus, jednorozený Syn, směřuje po celou dobu své pozemské existence do Otcovy náruče.” (9)

 

Poznámky:

1) Svatý Jan „své evangelium začíná božstvím Ježíše Krista, povznášeje se tak hned na počátku k výšinám nebeským; proto zobrazují ho se symbolem orla” (Nový zákon Pána našeho Ježíše Krista, přeložil a úvody i výklady opatřil Jan Lad. Sýkora, Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1937, O evangeliu sv. Jana, s. 340).

2) Francis J. Moloney, Evangelium podle Jana, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 67.

3) Michael Kirwan, „Evangelium podle sv. Jana a René Girard”, Getsemany, 1998, č. 2, s. 26–27.

4) Francis J. Moloney, Evangelium podle Jana, s. 68.

5) John Calvin, Commentary on John, Grand Rapids, MI: Christian Classics Ethereal Library, dostupné na http://www.ccel.org, přel. William Pringle, sv. 1, s. 14.

6) Luigi Giussani, Proč církev, Praha: Paulínky, 2013, s. 38.

7) „Dopisy”, Katolický týdeník, 29. 12. 2015 – 4. 1. 2016, roč. 27, č. 1, s. 6.

8) Viz Ctirad Václav Pospíšil, Jako v nebi, tak i na zemi: Náčrt trinitární teologie, Praha: Krystal, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 34–35.

9) Francis J. Moloney, Evangelium podle Jana, s. 73.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a jedenáct