Kristus jako chléb života (Jan 6)

Napsal Vít Machálek (») 15. 6. v kategorii Biblické meditace, přečteno: 182×

O dnešní slavnosti Těla a krve Páně chci pokračovat ve svých meditacích nad Janovým evangeliem a přemítat tentokrát nad jeho šestou kapitolou, v níž Jan pojednává o křesťanském rozměru Velikonoc, spojeném s obětí Krista, jehož vydané tělo a prolitá krev se v eucharistii dávají jako pravý pokrm a pravý nápoj. Toto téma se ve čtvrtém evangeliu překvapivě objevuje již uprostřed Ježíšova veřejného působení (zatímco ve spojení s Kristovou poslední večeří pak už Jan nehovoří o ustanovení eucharistie, ale o mytí nohou).

Janova šestá kapitola je uvozena zmínkou o tom, že Ježíš následovaný  zástupem se svými učedníky vystoupil na horu (snad Sinaj) v blízkosti Galilejského moře, a to v době krátce před židovskými Velikonocemi (vv. 1‒4). Tento úvod anticipuje nový význam všech hlavních prvků židovského velikonočního příběhu: obětování velikonočního beránka, pojídání nekvašených chlebů, exodus, zjevení na hoře.

Také první verš následující hlavní části Janova vyprávění (v. 5) odkazuje ke starozákonnímu příběhu putování pouští do zaslíbené země, při kterém se Mojžíš ptá Hospodina: "Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu?" (Nu 11,13) Ježíš se zde při pohledu na zástup ptá svého učedníka Filipa: "Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?"

"Ježíšova starost je však pouze řečnickou otázkou. Vypravěč formou odbočky informuje čtenáře, že Ježíš věděl, co udělá (v. 6b). Tato otázka zkouší víru učedníků (v. 6a). Mojžíš, chleba a ,zkouška‘ tvoří pozadí příběhu odehrávajícího se ,krátce před židovskými velikonočními svátky‘ (v. 4). Filipova odpověď se omezuje na hmotný chléb, který by byl potřeba k nasycení tak velikého zástupu (v. 7)… Ondřej se přidává k Filipovi a vyjadřuje se k nedostatku zásob: ,Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby‘ (vv. 8‒9)." (1)

Filip přemýšlí, co by se dalo zařídit, zatímco Ondřej počítá to, co už je k dispozici. Oba zdánlivě hovoří s Kristem, ale ve skutečnosti jsou tak pohlceni svými vlastními kalkulacemi, že od Něj nic neočekávají a snad Jej ani nevnímají. Dost otřesný obraz modlících se křesťanů…

Celá Janova šestá kapitola, v níž si evangelista pohrává s různými významy slova "chléb", by se snad na první pohled dala chápat jako výsměšný obraz lidí tohoto světa, kteří dokáží uvažovat jen v prvoplánové, materiální rovině (zatímco pro lidi duchovně vidoucí materiální věci odkazují k něčemu vyššímu, k posvátné a spásné skutečnosti). Uvědomíme-li si však, že mezi ony nechápavé zde patří i apoštolové, mělo by nás to přinejmenším zbavit pýchy, protože při meditaci nad evangelním textem můžeme snadno dospět i k rozpoznání vlastní slepoty a uvězněnosti ve světě svých omezených představ.

Jakkoliv učedníci tápou, Kristus ví, co udělá. Následuje zázrak rozmnožení chlebů a ryb (vv. 10‒13), který je úžasným obrazem mesiánské hostiny a eucharistie, při níž je chléb života věčně rozdáván, aniž by jej ubývalo. Ohromný zástup se na Ježíšovu výzvu pohodlně usadí (v. 10), načež Kristus bere chleby, vzdává díky a rozdává je (v. 11). Poté, co se všichni nasytí, zbývá z pěti ječných chlebů dvanáct košů naplněných nalámanými díly (vv. 12‒13). Zatímco ve světě lidského sobectví, kde člověk usiluje o vezdejší chléb jen pro sebe, se chléb spotřebovává a není jej dostatek, ve světě lásky, která přijímá s otevřenou rukou a dává dál, se dary zmnožují v ohromujícím nadbytku.

Eucharistie (řecky díkůčinění) je zpřítomněním spásy a současně vzdáváním díků za ni. Lidé v ní dostávají pravý chléb, který sytí jejich duše a srdce a který je tou vyšší skutečností, k níž viditelný materiální chléb odkazuje. Jan klade důraz na eucharistii jako společenství lásky. Na rozdíl od synoptiků nepoužívá výraz "lámání" chleba jako explicitní odkaz ke kříži, ale mluví o "rozdělování" a tak "podtrhuje radost sdíleného života, vzkříšení. Tímto způsobem evangelista ukazuje samotný kříž jako Slávu." (2)

V této narážce spočívá velká teologická "finesa" Janova evangelia a velký rozdíl mezi teokracií v křesťanství a v jiných náboženstvích: Sláva Páně je totožná s Jeho ukřižováním a moc Krista, který vládne z kříže, je mocí lásky, která se bezezbytku rozdává.

V následujících verších (vv. 14‒15) však hned zase následuje poukaz na propastný rozdíl mezi smýšlením Páně a smýšlením lidí, kteří v Něj sice věří, ale jen v rámci svých lidských představ. Reakci zástupu na Kristovo rozmnožení chlebů a Kristovu reakci na tužby lidí, kteří "chtějí přijít a  zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále" (v. 15), jsem už nedávno na blogu zmiňoval ve svém "Dylanovském putování Janovým evangeliem". Bob Dylan v písni "In the Garden" vyzývá k rozjímání nad touto pasáží otázkou, proč se Kristus namísto královské korunovace raději vytratil na tiché místo.

V dalším textu šesté kapitoly Janova evangelia zástupy zůstávají na místě zázraku, zatímco učedníci při plavbě po Galilejském moři prožívají nové zjevení Krista, které uvádí na pravou míru falešná mesiánská očekávání davů (v. 16‒21). Nadále zmatené zástupy hledají svého divotvůrce a nakonec jej nalézají (v. 22‒25). Kristus se však opět ukazuje být někým Jiným, ne tím, koho v Něm lidé chtějí vidět. V synagóze v Kafarnaum v diskusi s nimi pronáší "hroznou" řeč o chlebu z nebe (vv. 26‒59). Nad Jeho slovy se pohoršují nejen davy, ale i učedníci, jejichž víra je podrobena zkoušce (vv. 60‒71).

Zázrak ‒ v evangelistově řeči "znamení" ‒ je dvojznačný. Lidé jej mohou chápat jen prvoplánovitě (tedy jen ve vztahu k uspokojení pomíjivých potřeb), místo aby je odkazoval k Tomu, který jim chce dát věčný život a věčnou radost ze společenství s Ním. Mohou po Něm chtít jen příliš málo a dokonce na Něj zanevřít za to, že jim chce dát víc…

I Ježíšovi učednici podle Janova vyprávění "chtějí jen jíst, ale neznají chléb, který je vede k tomu, aby milovali tak, jak jsou sami milováni". (3) Kristus chce každého z nás vyvádět z našeho malého, těsného já do velikých prostor lásky. V plnosti se mu to daří u světců, kteří eucharistii nejen slaví, ale také se v chléb, který se rozdává, sami proměňují. Z dvanácti apoštolů jich nakonec jedenáct dospělo k takové lásce, že byli připraveni obětovat svůj život pro Krista tak, jak jej On obětoval pro nás. Ze zástupů asi jen málokteří.

"Zástupy hledají Ježíše, protože se najedly. Chtějí si zajistit hmotný život; nepochopily ještě, že život člověka znamená vejít do vztahu s ním a žít jako on, Syn, který se stává chlebem pro bratry. Netouží tolik po něm, ale po tom, co od něho pochází… Jsou jako kuřata, která běží za hospodyní z lásky k zobání. Jsou ještě živočišní, zaměření na chléb, který pomíjí. Neznají chléb, který nepomíjí a který uvádí do společenství s Bohem a s lidmi." (4)

Takto lze shrnout úvod eucharistické řeči, v níž Kristus odkrývá chabé důvody, ze kterých jej dav hledá, a vyzývá k usilování o pokrm nepomíjivý (v. 26‒27). Posluchači se tentokrát zdají reagovat chápavě, protože se ptají, jak mají žít přikázání lásky ("konat skutky Boží"), aby tento nepomíjivý chléb našli (v. 28). Ježíš odpovídá výzvou, aby v Něj věřili (v. 29). Výzvu k víře v Krista (k připojení se ke společenství věřících, které se shromažďuje v Jeho jménu a Ježíš v něm dává pravý chléb) ovšem většina lidí nepřijímá; Kristus ale ze svého nároku nic neslevuje. Jeho diskuse s lidmi ze zástupu naopak vrcholí pro ně zdrcující výzvou: "Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit." (v. 35)

"Ježíš se identifikuje s Božím chlebem, který sestupuje z nebe a dává život světu. To je typické pro Jana, který nechává Ježíše říkat: ,Já-jsem‘ s následujícím přívlastkem (6,35.51; 8,12.18.23; 10,7.9.11.14; 11,25; 14,6; 15,1.5) nebo bez přívlastku (8,24.28.58; 13,19; srov. také 6,20; 18,5.8). ,Já-jsem‘ je ,Jméno‘, kterým se Bůh zjevil Mojžíšovi (Ex 3,14). Pokud následuje přívlastek, zjevuje, kdo je a co toto Jméno koná. Zde je přívlastkem chléb, který dává svůj život tomu, kdo ho jí. Jsme na té nejvyšší rovině pochopení znamení. Chléb, život, po kterém toužíme a který přijímáme, je Ježíš sám, Syn, který dává za nás život." (5)

"Židé reptali proti němu, že řekl: ,Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.‘" Na tomto místě (v. 41) Jan najednou přestává hovořit o zástupu a místo toho mluví o "Židech", což lze opět chápat jako narážku na exodus z Egypta, na reptání "Židů" proti Mojžíšovi i proti Hospodinu na poušti. Zde ovšem nejde o reptání spojené s nedostatkem při putování pouští, ale o reptání proti nepochopitelnému nároku člověka, který tvrdí, že On je tím, kdo jediný může lidi při jejich pozemském putování sytit nebeským pokrmem (tj. Bohem). A Ježíš opět z toho nároku nejenže nic neslevuje, ale naopak jej se vším důrazem hlásá způsobem, vzbuzujícím stále větší pohoršení.

"Lid Izraele byl nasycen manou, která je trvale zpřítomněna v pokrmu, který se nabízí v naprostém přijetí a zachovávání Zákona. Nyní se ,židé‘ dozvídají, že je nutné, aby jedli tělo a pili krev Syna člověka. Nebudou-li jíst tělo a pít krev (ean mé fagéte […] kai piéte) Syna člověka, nebudou mít život (v. 53); kdo jí tělo a pije krev (ho trógón […] kai pinón) Ježíše, má život věčný (v. 54). Posun od korektnějšího slovesa pro ,jíst‘ (fagein) k jinému slovesu, které označuje fyzické drcení potravy zuby (trógein), ukazuje, že Ježíš hovoří o skutečném pokrmu." (6)

Evangelní text zde má dvě roviny, z nichž první je srozumitelná (byť pohoršující) pro židovského čtenáře a jde v ní o Kristův nárok být pravou manou nového exodu,  zatímco druhá "je zřejmá čtenáři křesťanskému: máme tu před sebou skutečnou a vlastní homilii o eucharistii. Ježíšovo tělo není metaforické: je to skutečně jeho tělo vydané za nás. Kdo jí jeho tělo, pravý chléb, a živí se jím, přijímá svrchovaný Boží dar: tělo a krev Syna, který ho uvádí do životního společenství s ním a s Otcem. Jan na základě stylu, který je mu vlastní, nevypráví o ustanovení eucharistie, o kterém už čtenáři vědí; proto raději uvádí do pochopení jejího hlubokého tajemství, takže vyslovuje to, co ostatní evangelisté mlčky předpokládají." (7)

Evangelista potom konstatuje, že mnozí z Ježíšových učedníků (nikoliv z "Židů"!) se nad tímto tajemstvím pohoršují (vv. 60‒61). Ještě jednou líčí dramatický protiklad mezi pravým Kristovým poselstvím na straně jedné a snahou Jeho učedníků podřizovat je vlastním omezeným představám na straně druhé. Janovský Ježíš své posluchače vybízí k hlubšímu přemýšlení, ale ani v nejmenším nezpochybňuje jejich svobodu. Jeho postoj ostře kontrastuje s misionáři triumfálně kázajícími davům v ulicích či na stadiónech. Poté, co "mnoho jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili" (v. 66), se obrací ke kruhu nejvěrnějších s nečekanou otázkou: "I vy chcete odejít?" (v. 67) Reakce je dvojí: na jedné straně Petr označuje Krista za jediný možný cíl životní cesty apoštolů, kteří nemají kam jinam jít (vv. 68‒69), na straně druhé místo mlčícího Jidáše samotný Ježíš o apoštolech prohlašuje, že "jeden z nich je ďábel" (v. 70).

Drama šesté kapitoly Janova evangelia tak nesměřuje k jednoznačnému rozuzlení v podobě vyznání víry a následování Krista ze strany učedníků, kterým se od Něj dostává "věčného života" (v. 68), ale k znepokojivě otevřenému konci, v němž věřící Petr a zrazující Jidáš symbolizují duchovní zápas, probíhající v srdci každého, kdo chce být křesťanem.

"Petr a Jidáš jsou dvě duše, které v každém věřícím pobývají vždycky spolu: je to přilnutí k Ježíši a odmítání jeho těla obětovaného za nás… Zdůrazňuje se tu, že Jidáš je jeden ze Dvanácti. Čtenář chápe, že podobně jako učedníci je také on stále otevřený zradě. A to v mnoha podobách, které není snadné odhalit. Ostatně dar chleba přichází právě skrze naši zradu: kříž je to pohoršení, ve kterém se naše hluché a tvrdošíjné odmítání stává Ježíšovým darem, který je vědomý a bezpodmínečný." (8)

Závěrem se ještě musím vrátit ke skutečnosti, o které jsem se zmiňoval už na začátku svého článku, že totiž svatý Jan pojednává o eucharistii v jiném kontextu než ostatní evangelisté. Silvano Fausti (9) při výkladu zmínky o učednících, kteří slovo o eucharistii shledali tvrdým a pohoršujícím a od Krista odešli, říká:

"Místo aby šli za Ježíšem, odejdou od něho. Změní směr svého života a už ,s ním‘ nechodí: vzdalují se z Ježíšovy blízkosti, opouštějí pravdu o sobě a vracejí se do temnot. Tato krize zachvátila mnohé z těch, kdo na začátku následovali Ježíše s nadšením, dokud neuviděli, že neuskutečňuje jejich očekávání. Stejná krize přijde, byť nepozorovaně, na každého učedníka, který nežije tím, co slaví v eucharistii. Eucharistie totiž může být pouhé vzpomínání na Pána, aniž děláme to, co dělal on. Proto při poslední večeři Jan nevypráví o ustanovení eucharistie, ale o mytí nohou (13,1nn), aby ukázal, co eucharistie znamená pro každodenní život." (10)

S totálním nasazením sebe sama, hodným jejich setkání s Absolutnem, eucharistii ve svém každodenním životě žili (a žijí) křesťanští světci a ‒ jim vlastním způsobem ‒ světice. Loni jsem se ve svém příspěvku na pardubické konferenci o jídle v historických a náboženských kontextech zabýval ženami typu svaté Kateřiny Sienské a svaté Kláry z Assisi, které jsou redukcionisticky zaměřenými autory nazývány "svatými anorektičkami", ale v kontextu křesťanské víry musejí být vnímány jako eucharistické světice. (11)

Jak ve své knize Svatá hostina a svatý půst ukázala  historička Caroline Bynumová, extrémně radikální postní praxi osobností typu sv. Kateřiny a sv. Kláry nelze oddělovat od eucharistické zbožnosti, s níž tyto světice následují Krista, jenž se v eucharistii stává pravým pokrmem a pravým nápojem, a samy se proměňují v tělo Kristovo, které se z lásky obětuje a vydává.

Jídlo se tak v křesťanství stalo ztělesněním oběti a služby, přičemž podle Bynumové představovalo "obzvláště zřejmý a přístupný symbol pro ženy, které byly důvěrněji než muži spojeny s přípravou a rozdělováním jídla. Ženská těla v aktech kojení a porodu skýtala analogii jak k běžnému pokrmu, tak i k tělu Krista, z jehož smrti na kříži se zrodila spása." (12)

 

Poznámky:

1) Francis J. Moloney, Evangelium podle Jana, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 220.     

2) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana, Praha: Paulínky, 2014, s. 148.

3) Tamtéž, s. 152.

4) Tamtéž, s. 159.

5) Tamtéž, s. 164.

6) Francis J. Moloney, Evangelium podle Jana, s. 244.

7) Silvano Fausti, Nad evangeliem pode Jana, s. 169.

8) Tamtéž, s. 180.

9) Fausti byl velký italský biblista, o jehož odchodu na věčnost jsem se nedávno s lítostí dozvěděl. Jeho komentáře k jednotlivým novozákonním knihám, v českých překladech vydávané nakladatelstvím Paulínky, pokládám za to nejlepší, co je u nás na tomto poli k dispozici ‒ každopádně pro čtenáře, kterým nejde jen o akademický výklad biblických textů, ale o meditaci nad Božím slovem.

10) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana, s. 179.

11) Příspěvek "Klára z Assisi a Kateřina Sienská: Anorektičky, anebo eucharistické světice?" bude letos publikován jako jedna z kapitol druhého dílu knihy Krajiny prostřených i prázdných stolů.

12) Caroline Walker Bynum, Holy Feast and Holy Fast: The Religious Significance of Food to Medieval Women, Berkeley ‒ Los Angeles ‒ London: University of California Press, 1987, s. 30.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a nula