The Gospel of Mark

Existuje-li nějaké album, které bych opravdu toužil mít, pak je jím „Johnny Cash Reads The Complete New Testament“, tedy Nový zákon v angličtině v podání Johnnyho Cashe. To by ovšem pro mne bylo nesehnatelné nebo v nejlepším případě příliš drahé, a tak rád beru zavděk i malou náhražkou v podobě krásné knížečky s cédéčkem „The Gospel of Mark. Evangelium podle Marka“, kterou nakladatelství Computer Press a jazyková škola Anglictina.com za neuvěřitelných 59 korun nabízejí těm, kdo se učí angličtině – a jistě i těm, kdo se učí životu…

Přišla mi vhod přesně ve dnech, kdy si podle rozpisu do dvou let rozděleného čtení celé Bible, doporučovaného brněnským biskupstvím (viz www.vezmiacti.cz), čítám v Markově evangeliu. Bible je ovšem Kniha, která volá spíš po hlasitém než po tichém čtení – a také po tom, aby byla zpívána a zhudebňována. Tuto skutečnost dobře vystihuje i celý žánr gospelu. Mně se mnohé novozákonní verše pojí s hlasem a hudbou Johnnyho Cashe, přičemž nejde jen o uměleckou sílu jeho interpretace, ale také a především o autenticitu novozákonní zvěsti, v Cashově podání hlásané hříšníkem hříšníkům.

Johnny sám měl – jak pravidelnější čtenáři mého blogu dobře vědí – hluboce osobně prožitý verš „I came not to call the just, but sinners“, Ježíšův výrok „Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2:17). Právě tato slova byla první, která mne při poslechu nahrávky přiložené ke knížečce „The Gospel of Mark“ zasáhla.

Shodou okolností jsem onen dvojjazyčný text a anglickou nahrávku Markova evangelia v knihkupectví objevil minulý čtvrtek, ve stejný den, kdy jsme v brněnském Comunione e Liberazione na Škole komunity mluvili o tom, jak někteří přátelé z pražského CL začali chodit do vězení ve Světlé nad Sázavou, aby tam povzbuzovali ty, kteří se v něm obrátili ke Kristu – anebo spíš sami byli povzbuzováni jejich svědectvím…

Pro lidi, kteří v minulosti spáchali zločiny a pak se setkali s Kristem, je Bůh hmatatelný. Sami jsou dnes živoucím zpřítomněním Jeho odpouštějící lásky, která objímá každého z nás i se vším hrozným, co jsme kdy mohli udělat. Podle svědectví ze Světlé, kde se dnes např. vrah modlí za rodinu toho, koho zabil, v životech některých zločinců dochází k tomu, že nalézají jistotu Kristova odpuštění – jako to jediné, na čem záleží… Jsou dnes Bohu nesmírně blízko a dosvědčují pravdivost novozákonních slov o tom, že víc milují ti, kterým bylo víc odpuštěno.

Na tyto verše jsem v Markově evangeliu nenarazil, patří spíš do mně ještě dražšího Lukášova evangelia. V příběhu o hříšnici, která k pohoršení farizeje Šimona pomazala Ježíšovi nohy vzácným olejem (tím nejdražším, co měla a co si podle židovské tradice dívka uchovávala ke dni své svatby), Kristus tuto ženu ujišťuje o odpuštění jejích hříchů a říká, že zatímco ona „projevila velikou lásku“, ten, „komu se málo odpouští, málo miluje“ (Lk 7:47).

Nyní tento příběh poslouchám a čtu v Markově verzi, ve které mě zvlášť zasahuje úvodní část verše 14:8, která v „The Gospel of Mark“ v angličtině zní „She has done what she could“ a v kralické češtině „Ona což mohla, učinila“. Tato slova jsem před třiceti lety četl na úmrtním oznámení své babičky, která si uvedený verš na parte sama vybrala. Ona což mohla, učinila. Kéž by se o každém z nás dalo na konci našich dnů říct něco takového…

Moje babička opravdu Krista vyznávala nejenom slovy, ale i tím, co činila. Jedním z jejích posledních činů, jež vnímám jako velké vyznání víry, bylo přenechání jejího domu nikoliv někomu z rodiny, ale Českobratrské církvi evangelické, aby se v něm mohly konat služby Boží. Babička byla evangelická „písmačka“ a lásku k Písmu mám snad po ní.