O Velikonocích a Letnicích si budeme připomínat, že Bůh je Láska, která se za nás v Kristu vydala do krajnosti a která pak v Duchu Kristově byla vylita do našich srdcí. Křesťanský monoteismus se vším důrazem trvá na tom, že Bůh je sice jediný, současně však nikoliv osamělý, ale naopak bytostně vztahový. Láska není zaměřena na sebe, ale na vztah k „jinému“. Křesťanské poselství o Bohu a současně i o vztahu mezi Bohem a člověkem je neoddělitelné od víry, že jediný Bůh je Otcem, Synem a Duchem Svatým. Je nejen stvořitelem (jak vyznávají všechna monoteistická náboženství), ale také spasitelem a posvětitelem člověka.
Už první verš první kapitoly Janova evangelia zvěstuje poselství o tom, že v Bohu je už „od počátku“ vztah mezi Otcem a Jeho jednorozeným Synem, Božím slovem (Logem), ve kterém je život a spása světa a člověka: „Na počátku bylo slovo, to Slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí.“ (Jan 1,1‒4)
V první kapitole čtvrtého evangelia se pak objevuje i vysloveně trojiční výpověď, dosvědčující nedílnost spojení mezi Bohem a lidmi v Synu a v Duchu Svatém. Jan Křtitel poznává v Ježíši Mesiáše díky tomu, že mu Ten, který ho poslal křtít vodou, řekl: „Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem Svatým.“ (1,33) Jedině díky tomuto trojičnímu zjevení může Křtitel říci: „Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“ (1,34)
„Není bez významu, že v Janově evangeliu Ježíš nikdy nedostává Ducha od Otce nebo od Boha. Naopak, on je ten, kdo prostřednictvím svého působení a hlásání daruje Ducha učedníkům… I sestoupení Ducha na Ježíše při křtu je podáno pouze jako vypravování Jana Křtitele, kterému se tak dostalo znamení, že Galilejský je skutečně ten, kdo má moc křtít Duchem, tedy darovat Ducha… Ohniskem výpovědi je pak skutečnost, že Duch vydává Ježíšovi svědectví a že vyvolává v učedníkovi víru.“ (1)
Duch vyvolává víru v Syna a Syn je Ten, skrze něhož lidé poznávají Otce a stávají se tak sami Jeho dětmi. Oddání, nebo neoddání se Kristu „znamená pro nás přijmout, nebo odmítnout naši pravdu, že jsme synové“. (2)
Prolog Janova evangelia, „nádherná mystická báseň o Slově, které přišlo na svět“, brilantně pozměňuje příběh o stvoření a pádu člověka ze začátku knihy Genesis. „Za prvé ozřejmuje, že to není Bůh, kdo nás obětuje či vyhání, ale je to lidské stvoření, které odmítne přijmout Slovo: ,Do svého vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.‘ (v. 11) Nejen, že nepřijali, ukřižovali ho. Jsme odděleni od Boha nikoli proto, že by nás Bůh odmítl, ale proto, že jsme si zamilovali tmu víc než světlo. Dokud se soustředíme na ,napodobování‘ Boha nebo na soupeření s ním, bude proti nám stát hrozná ironie, že totiž ti, kdo přijali Slovo, dostali moc stát se Božími dětmi. Zde je skutečné bláznovství Adama a Evy: nepotřebujeme Bohu závidět či mu něco ukrást, protože on nám dal vše.“ (3)
Další pozoruhodná výpověď evangelisty Jana se objevuje v sedmé kapitole ve scéně závěru oslav osmidenního svátku stánků v jeruzalémském Chrámě, v jejichž rámci se do sedmého dne užívá symbolů vody a světla, které jsou pak sedmého dne z oslav odstraněny. V tento moment vystupuje podle Jana Ježíš, který je světlem světa (8,12), a prohlašuje, že On je ten, který dává vodu (4):
„V poslední, hlavní den svátku stánků Ježíš stál [v Chrámě] a hlasitě zvolal: ,Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mě věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra. To řekl o Duchu, jehož měli dostat ti, kdo v něho uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl [dán], protože Ježíš nebyl ještě oslaven.“ (7,37–39)
Plným zjevením tajemství Nejsvětější Trojice je tedy „seslání osoby Ducha po Ježíšově oslavení“. (5) Janovo evangelium k tomuto tajemství znovu a znovu odkazuje především v tzv. výrocích o Paraklétovi ve čtrnácté až šestnácté kapitole. Islámská teologie, která tajemství Trojice popírá a Parakléta ztotožňuje s Muhammadem, tyto výroky označuje za evangelní předpovědi příchodu proroka islámu. V janovské teologii však „paraklét“ (řecké slovo překládané jako „přímluvce“, „obhájce“ či „utěšitel“) rozhodně není pouhým člověkem. První výrok janovského Krista k učedníkům o Paraklétovi zní:
„Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.“ (14,15–17)
Ježíš zde hovoří o přikázáních, jak je Izraelité dostali na Sinaji, jako o projevu Boží lásky, která se po sinajské mojžíšské smlouvě projevuje i novou smlovou, Novým zákonem, jehož prostředníkem je On sám. Až po svém ukřižování a zmrtvýchvstání odejde k Otci, bude pro nás prosit „Otce o definitivní dar. On dostane všecko, oč prosí (11,42). Proto nám Utěšitel bude určitě dán… [Paraklétos současně znamená i] ad-vocatus (= ,přivolaný k něčemu‘), ten, který přisedá a pomáhá v procesu. Je to obhájce, který se staví proti žalobci (= satanovi)… Tento Utěšitel je ,jiný‘ vzhledem k Ježíši, který teď odchází. Je darován Otcem těm, kdo milují Syna a zachovávají jeho přikázání. Jeho vlastnosti jsou popsány prostřednictvím jeho činností: on je ,s‘ námi navěky, je to ,Duch pravdy‘, přebývá ,s‘ námi v Ježíši, bude ,v‘ nás po Ježíšově odchodu.“ (6)
V dalších verších čtrnácté kapitoly (25–26) pak janovský Kristus ještě dodává: „Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“
Paraklét je zde výslovně nazván Duchem Svatým. „,Svatý‘ znamená ,Boží‘: Duch Svatý je Boží život, který Otec posílá nám, kdo jsme ve společenství se Synem. Je to poslední dar Boha stvořitele, který se skrze něj sděluje svému stvoření, aby byl všecko ve všech (1 Kor 15,28)… Duch lásky nás bude učit o Synu a vtiskne nám ho do srdce… Bůh, který byl předtím s námi v zákoně a potom u nás v těle Syna, bude v nás svým Duchem, láskou, která dává poznat všecko.“ (7)
Joseph Ratzinger v kontextu těchto veršů konstatuje, že Paraklét, Obhájce, je zároveň vítězem nad Žalobcem, kterým je satan, takže v Janově „převyprávění“ příběhu z knihy Genesis je napravena lež satana, který Adamovi a Evě nalhal, že Bůh je jejich protivníkem:
„Kdo nemá v srdci Boha, nemá v srdci ani člověka. Ti, kdo popírají Boha, pustoší brzy přírodu a obviňují člověka, protože jenom když obžalují jiné lidi a přírodu, mohou lépe zdůvodnit svůj odpor k Bohu: Bůh, který toto udělal, nemůže být dobrý! Toto je jejich logika. Duch svatý, Duch Boží, není žalobce, ale je obhájce, obránce člověka a stvoření. Sám Bůh je na straně člověka a tvorů. Ve stvoření Bůh potvrzuje a obhajuje sám sebe, když obhajuje nás. Bůh je na naší straně, to bylo jasně vidět na celé Ježíšově cestě, je jediný, kdo je na naší straně a ztotožňuje se s námi až k smrti.“ (8)
„Nenávist bez příčiny“ (15,25), s níž Ježíšovi nepřátelé nechali Syna Božího přibít na kříž, je současně důvodem smrti všech bez příčiny nenáviděných a zabíjených mučedníků, jejichž pronásledovatelům satan namlouvá neexistující vinu jejich obětí. Toto janovské téma bylo současně i velkým celoživotním tématem francouzského myslitele Reného Girarda (1923–2015), jehož texty zdůrazňují, že protikladem satana-Žalobce je „Duch svatý, Paraklét či obhájce, moc, která se v dějinách zastává obětí, která ujišťuje, že jsme nevinní a nic nás nemůže oddělit od lásky Boha Otce. To je Duch, který podle Jana přišel na zem po Ježíšově smrti, aby zjevil pravdu o lidském násilí a Boží slávě.“ (9)
Janovo evangelium výslovně říká, že až přijde Paraklét, kterého Ježíš pošle od Otce, Duch pravdy, vydá svědectví o Kristu, které pak budou vydávat i Jeho učedníci, stejně jako Ježíš zabíjení pronásledovateli, kteří nepoznali Otce a domnívají se, že zabíjením nevinných obětí „uctívají Boha“ (15,26–16,3).
Poslední výroky o Paraklétovi se pak objevují ve verších 16,13–15. Utěšitel je v nich znovu označen jako „Duch pravdy, jenž usvědčuje ducha lži, který nám vládne“, přičemž je současně řeč „o budoucím oslavení Syna v jeho bratřích skrze Ducha, který je povede k životu, jakým žije Ježíš“. Když janovský Kristus mluví o Duchu, který „z mého vezme a vám to oznámí“, přičemž dodává, že „všechno, co má Otec, je moje“ (v. 15), znamená to, že „Syn je jedno s Otcem (10,30): má tentýž život a tutéž slávu, tutéž lásku a tutéž vůli spasit svět. Duch to všecko předává nám, a tak nás uvádí do tajemství Trojice, lásky mezi Otcem a Synem, která se vylévá na každého tvora“. (10)
Tak jako je Duch Svatý principem jednoty Trojice, je i principem jednoty mezi Ježíšovými učedníky, za které se Kristus v sedmnácté kapitole čtvrtého evangelia ve své velekněžské modlitbě modlí, „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve Mně a Já v Tobě“ (17,21).
„Bytí jednoho uvnitř druhého bez ztráty jinakosti, to je největší sen každé lásky. V nevýslovné plnosti se uskutečňuje v Trojici a jako čistý dar se nabízí tomu, kdo se [slovy sv. Františka z Assisi] čistým srdcem nepřestává klanět Pánu, živému a pravému Bohu, a hledět na něho.“ (11)
Učení o Trojici, které na základě výpovědí Janova evangelia i jiných novozákonních i starozákonních míst zformulovala raná církev, se týká jednoty v různosti, vyjádřené naukou o jednom Bohu a třech Osobách. Jak konstatuje ústřední výpověď janovské teologie i celé Bible, „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm“ (1. Jan 4,16). „Je-li Bůh láska, musí v Něm být někdo, kdo miluje, někdo, kdo je milován, a láska, která je spojuje.“ (12) Láska je současně i tajemstvím společenství mezi Bohem a lidmi a mezi lidmi navzájem.
Poznámky:
1) Ctirad Václav Pospíšil, Jako v nebi, tak i na zemi: Náčrt trinitární teologie, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 209.
2) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2014, s. 17.
3) Michael Kirwan, „Evangelium podle Jana a René Girard“, Getsemany, 1998, č. 2, s. 26–27.
4) Viz Francis J. Moloney, Evangelium podle Jana: Sacra pagina, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 273.
5) Katechismus katolické církve, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, s. 76, čl. 244.
6) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana, s. 382.
7) Tamtéž, s. 385.
8) Joseph Ratzinger, Evropa: Její základy dnes a zítra, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 89.
9) Michael Kirwan, „Evangelium podle Jana a René Girard“, s. 28.
10) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana, s. 414.
11) Thaddée Matura, 15 dní s Františkem z Assisi, Brno: Cesta, 1999, s. 60.
12) Raniero Cantalamessa, „Biblické inspirace“, in: Vezmi a čti: Týden s Božím slovem, biblický program brněnské diecéze 2010-2013, 26. 5. 2013.
2024 ©