„Bůh, čest, vlast“: Dějiny rodu Kinských

Napsal Vít Machálek (») 2. 3. 2020 v kategorii Česká šlechta, přečteno: 695×

Poslední dobou se na televizní obrazovce i v tištěných médiích opakovaně objevuje hrabě František Kinský, průvodce dokumentárním cyklem o šlechtických rodech. K těm, které v našich dějinách sehrály nejvýznamnější úlohu, patří právě rod Kinských. Podobně jako např. Schwarzenbergové ovšem i Kinští mají tu smůlu, že doba jejich velké historické role je spojena především s obdobími, která novodobá ideologicky poznamenaná historiografie buď z českých dějin úplně vymazávala jako „temno“, anebo ve vztahu k nim ignorovala či zkreslovala roli šlechty. 18. století, v němž byli Kinští na vrcholu svého vlivu, je ostatně dodnes „nejméně probádaným obdobím českých dějin. Neexistuje například jediná edice šlechtické korespondence z této doby, zatímco pro 16. století je jich celá řada. O mnoho lepší není ani stav bádání o dějinách šlechty v 19. a v první polovině 20. století.“ (1) I když by se zdálo být logické věnovat zvýšenou historiografickou pozornost právě rodům, které v Čechách a na Moravě hrají významnou roli dodnes, ve skutečnosti se většímu zájmu těší spíš rody vymřelé už někdy ve středověku… 

Našemu národu nechybí (nebo aspoň do nedávna nechyběl) velký zájem o historii. Bolestně mu však chybí dějinná kontinuita a věrnost tradičním hodnotám. Obojí ztělesňovala a ztělesňuje šlechta, která by již z tohoto důvodu měla mít na společnost jako celek vliv. V rozhovoru publikovaném loni před Vánocemi František Kinský mj. výmluvně komentoval rodové heslo Bůh, čest, vlast: „Myslím, že je to dobré heslo, a své blízké se snažím vést k tomu, aby se ho drželi. Je ve znaku osm set let, přežilo generace, časy dobré i zlé.“ (2)

Toto dobré heslo je také součástí rodového erbu, jenž si lze prohlédnout na budově Paláce Kinských na pražském Staroměstském náměstí. Jeho součástí jsou vedle rodového hesla a štítu se třemi stříbrnými vlčími zuby také červeno-stříbrná přikryvadla a červené a stříbrné křídlo v klenotu. Doplněn je knížecí korunou a knížecím pláštěm a také kolanou Řádu zlatého rouna. 

Z tohoto erbu i z celého pražského paláce, resp. obou pražských paláců (druhý, zvaný Maršálkovský, je v Nerudově ulici) jsou víc než zřejmé slavné dějiny Kinských. Ti se ovšem původně jmenovali Vchynští podle tvrze a vesnice u Lovosic, kde jsou jako zemanský rod doloženi od 13. století. Ve 14. století se hlavním sídlem rodu, resp. jeho hlavní větve oparensko-měrunické, stal hrad Oparno u Litoměřic.

„Z oparensko-měrunické větve pocházel Protivec ze Vchynic na Želenkách u Duchcova, který působil jako komisař u dvorských desek. Stal se oblíbencem královny Žofie, jež mu jako svému kuchmistrovi odkázala v roce 1425 dům na Staroměstském náměstí v Praze, který Protivec roku 1438 prodal Hanušovi z Kolovrat. Zemřel ve vysokém věku bezdětný. Dalším příslušníkem této větve byl Jan Dlask ze Vchynic, jenž je roku 1470 doložen jako hejtman litoměřického kraje při svolávání zemské hotovosti králem Jiřím z Poděbrad. Se svou ženou Dorotou měl dva syny – jméno prvého není známé, druhý Jan Dlask ze Vchynic a na Oparně, který prodal svůj díl Oparna, zemřel v roce 1521. Nebyl patrně bezvýznamný, jinak by asi jeho pamětní deska nebyla umístěna v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Synové jeho ,bezejmenného‘ bratra byli Jiří, Jaroslav, Adam, Zikmund a Vilém. Byl to patrně tento na Tuchořicích u Žatce sedící Jiří Vchynský, který se v roce 1547 zapojil do stavovského povstání proti Ferdinandovi I., byl zajat, ale král jej omilostnil. Zemřel v roce 1564 bezdětný. Jeho bratři prodali vchynickou tvrz i zbylou polovinu Oparna, jakož i některé další statky Albrechtu z Vřesovic za 1300 kop grošů, čímž Vchynští definitivně přišli o nejstarší rodové majetky. Jejich potomci, pokud je známo, vymřeli v průběhu 16. století. Synové Jana Dlaska ze Vchynic (+1521), Jiří Dlask na Drastech (+1566), Kryštof Dlask (+1555) a Václav Dlask na Křenicích (+1542) pak dali vzniknout třem novým liniím ‒ drastské, nizozemské a později chlumecké, která trvá dodnes.“ (3)

Jak lze vyčíst i z výše řečeného, v době reformace se většina Kinských přiklání k protestantismu. Jedna z jejich větví (potomci Jana Dlaska) odchází do Nizozemí válčit za věc kalvinismu proti Španělům. Protestantská byla i drastská větev – potomci Jiřího Dlaska, resp. jeho syna Jaroslava Dlaska (+1614) –, z nichž se do českých dějin nejvýrazněji zapsali Jiří a Adam. První z nich se jako držitel Krakovce a Blšan stal hejtmanem rakovnického kraje a za stavovského povstání byl stoupencem Fridricha Falckého, za což mu pak byly konfiskovány statky. Druhý byl Fridrichem Falckým jmenován komorním radou; později emigroval a bojoval dál proti Habsburkům. (4) 

V průběhu 17. století drastská větev vymřela a nizozemská se asimilovala v cizině, takže dějiny Kinských v Čechách nadále psali výhradně potomci Václava Dlaska. Barvitými postavami našich dějin se stali už Václavovi vnuci, potomci jeho syna Radslava – Jan (+1590) a Radslav zvaný bohatý (+1619). O Radslavovi bohatém dnes František Kinský říká:

„Ve své době patřil mezi deset nejbohatších velmožů Českého království. Požádat císaře Rudolfa o glejt, kterým by ho jmenoval za člena panského stavu, by určitě nebyl problém. Sám císař byl Radslavovým dlužníkem. Ale ctižádost velmože byla nezměrná. Chtěl, aby rodina byla historickým členem panské sněmovny. Proto nechal vypracovat listinu s pečetí krále Václava IV., jež potvrzovala rodovou spřízněnost s rodinou Tetaurů. Ta byla samozřejmě falešná, přesto nezabránila tomu, aby se Radslav bohatý ‒ po smrti posledního z rodu Tetaurů ‒ nestal členem panské sněmovny. Ano, byl to trochu podvod, ale Kinský se následně zachoval velmi statečně při obraně Malé Strany před pasovskými a vše bylo odpuštěno. Byla doba bojů o svobodu vyznání. Radslav, zvaný mladší, který uprchl do Holandska, má na hřbitově v Leidenu výstavný náhrobek jako jeden z vážených profesorů univerzity, kde působil společně s Komenským.“ (5) 

Bratr Radslava bohatého, Jan Vchynský, byl prvním karlštejnským purkrabím a jedním z předáků protestantské strany. Zemřel v mladém věku už roku 1590 a snad jen tato předčasná smrt jej zachránila před popravou, která mu hrozila za urážku císaře Rudolfa.

Od vpádu pasovských a brzy po něm následující smrti císaře Rudolfa do stavovského povstání a doby pobělohorské jsou české dějiny neuvěřitelně barvitým dramatem, které by (jak jsem se o tom již kdysi  zmínil v blogování o Heřmanu Černínovi z Chudenic) skýtalo skvělou látku na dobrodružné velkofilmy. Méně už toho bohužel nabízejí ve vztahu k mravním vzorům a jednoznačně kladným hrdinům. K těm nelze zařadit ani prvorozeného syna Jana Vchynského a zakladatele chlumecké větve rodu Václava (1572‒1626), spojeného s nejedním skandálem. Po smrti Rudolfa II. podle kronikáře Pavla Skály Václav Vchynský „dostav do rukou srdce jeho (tj. císařovo), že jest je zazlené proti nebožtíkovi nevážnosti v ruce své stiskl, až krev z něho vypištěla, ta slova propověděv, že aspoň tak pomstil se nad úhlavním nepřítelem svým a nebožtíka otce svého, kterýž oboum dvoum nic dobrého nepřál, ale usiloval je do konce zkaziti“. (6) Roku 1615 byl Václav za majetkové podvody odsouzen k smrti, ale císař Matyáš mu trest změnil na vězení, ze kterého uprchl. Když se opět ujal chlumeckého panství, vyvolal na něm svou tvrdostí povstání poddaných a za vlády Fridricha Falckého byl znovu uvězněn. Na rozdíl od svých bratří, kteří se za stavovského povstání angažovali na protihabsburské straně, tak mohl po Bílé hoře hrát roli perzekvovaného stoupence císaře. 

Jeho bratr Radslav byl po porážce povstání jako jeden z direktorů odsouzen k smrti, ale uprchl do Nizozemí. Podobný osud měl i další ze sourozenců Oldřich, který při defenestraci vyhazoval Martinice z oken Pražského hradu. Také Vilém po Bílé hoře odešel do emigrace, ale následně se vrátil a získal Oldřichův majetek a dokonce i hraběcí titul. Spolupracoval s Valdštejnem a roku 1634 byl společně s ním zavražděn. Měl sice dva syny, ale tato rodová větev v další generaci vymřela. Po Vilémovi nicméně zůstala úprava rodového jména na Kinský, kterou začal jako první používat. (7) Rod pokračoval v linii jeho bratra Václava a přes Václavova syna Jana Oktaviána, který se roku 1645 stal prvním komořím Ferdinanda III., v generaci jeho potomků vystoupil na úplný vrchol české politiky.

Ještě v době kolem stavovského povstání patřili Kinští vesměs k proticísařské straně a jen kontroverzní Václav se jí politicky „proklíčkoval“ díky tomu, že „udržoval styky se stavovskou opozicí i císařem“. (8) V následujícím období však již platí, že „zásluhy rodu Kinských pro vídeňský císařský dvůr jsou obrovské“. O prvorozeném synu Jana Oktaviána Kinského Františku  Oldřichovi (1634–1699), mj. prvním nositeli Řádu zlatého rouna z řad Kinských, se císař Leopold I. vyjádřil slovy: „Mnozí mají k němu důvěru pro jeho způsob, jak spravovati záležitosti, neboť vždy směřuje přímo k cíli a vždycky mluví upřímně pravdu.“ (9) 

O Františku Oldřichovi Kinském se v československých dějepisech nikdy nemluvilo, i když tento český aristokrat patřil k nejvýznamnějším postavám evropské politiky konce 17. století. Nejenže se roku 1683 jako první příslušník svého rodu stal českým nejvyšším kancléřem, tj. fakticky ministrem pro země Koruny české, jehož podpis nesměl chybět na žádném císařském dokumentu adresovaném českým stavům, ale hrál významnou roli i při zasedáních tajné konference, tj. faktické vlády celé habsburské monarchie. V devadesátých letech ovládl rakouskou zahraniční politiku, kterou dovedl k příměří s Francií z roku 1697 a hlavně k vítěznému karlovickému míru s osmanskými Turky z roku 1699. (10)

Obvyklé předsudky sloužící k zdůvodnění vymazání i tato vynikajících šlechtických osobností z českých dějin tvrdí, že se pobělohorská česká šlechta odnárodnila a že krutě utiskovala poddané. O Františkovi Oldřichovi Kinském ovšem ani jedno z těchto tvrzení neplatí. 

„V rodinném archivu Kinských se dochovala hospodářská instrukce asi z roku 1690, která dosvědčuje, že hrabě Kinský hodlal omezit nejtěžší – tzv. potažní – formu roboty. O pravděpodobné snesitelnosti poddanských poměrů na chlumeckém dominiu na konci 17. století svědčí i to, že velká protirobotní rebelie poddaných v Čechách roku 1680 se jej nijak nedotkla. Lidštější postoj k poddaným by naznačoval i tradovaný výrok Kinského k chodské deputaci bouřící se proti své vrchnosti, že by se chtěl dožít zrušení nevolnictví a osvobození sedláků.“ (11)

Důležité téma představuje i vztah Františka Oldřicha (a pak příslušníků dalších generací rodu Kinských) k češství. Nejslavnější pobělohorský obhájce češství a češtiny, jezuita Bohuslav Balbín, byl s Františkem Oldřichem v častém styku, dlouhodobě pobýval v jeho chlumeckém sídle a Kinského podpory se dočkal i při vydávání svého hlavního historického spisu Epitome rerum Bohemicarum (Výtah z dějin českých), který díky této podpoře nepadl za oběť cenzuře. (12) 

„Století Kinských“, které František Oldřich v našich dějinách zahájil, po jeho smrti pokračovalo díky jeho mladšímu bratrovi Václavu Norbertu Oktaviánovi, který se roku 1705 jako druhý příslušník rodu stal nejvyšším kancléřem. Do dějin svého rodu se Václav Norbert zapsal jak rozšířením panství Kinských (koupil Choceň, Rataje, Sloup, Koloděje a další), tak také množstvím potomků zplozených v prvním manželství s hraběnkou Martinicovou a ve druhém s baronkou Nesselrode, od nichž pak vzešly nové větve rodu.

Na další dějiny Kinských měli největší vliv tři synové Václava Norberta Oktaviána: Štěpán Vilém (1679–1749), který jako první získal knížecí titul, Filip Josef (1700–1749), zakladatel knížecí větve Kinských, a František Ferdinand (1678–1741), představitel chlumecké větve. Zmínit je však třeba i Josefa Jana Maxmiliána (1705–1780), který jako rytíř maltézského řádu přijal závazek celibátu. Vyznamenal se mj. podnikáním ve sklářském a textilním průmyslu (Sloup, Nový Bor, Bělá pod Bezdězem). 

František Ferdinand se stal třetím nejvyšším kancléřem z rodu Kinských. Zasloužil se mj. o přebudování chlumeckého hradu na barokní zámek podle projektu nejslavnějšího architekta tehdejší doby Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Novým sídlem byl uchvácen i císař Karel VI., který je navštívil po své pražské korunovaci českým králem z roku 1723. František Ferdinand je na panovníkovu počest nazval Karlovou Korunou. (13)

Další ze sourozenců „Štěpán Vilém zdědil Choceň, Rataje, Rychmburk a Rosice, pracoval v diplomatických službách, byl mj. nejvyšším komorníkem a později nejvyšším hofmistrem. Za své zásluhy byl roku 1746 resp. 1747 povýšen na českého a říšského knížete, kteroužto hodnost získal dědičně pro představitele nejstarší mužské větve. Jeho syn František Josef zemřel roku 1752 bez mužských potomků.“ (14) 

Dědictví po Štěpánu Vilémovi Kinském včetně knížecích titulů přešlo na jeho mladšího bratra Filipa Josefa. Ten by si – tak jako mnoho dalších Kinských – zasloužil samostatný článek. I když zemřel už v roce 1749, tedy v devátém roce vlády Marie Terezie, patří rozhodně k nejvýznamnějším postavám tereziánského období. Už ve svých 38 letech se stal nejvyšším kancléřem a v kritických počátcích vlády nové panovnice, která tak obtížně uplatňovala nástupnictví v habsburském rodě i po přeslici, si jako její rádce získal ohromné zásluhy. Stál po jejím boku v prvním velkém střetu s pruským králem Fridrichem II. z let 1741–1742 a podílel se na realizaci reforem habsburské monarchie ve čtyřicátých letech. Byly mu mj. svěřeny státní finanční záležitosti a roku 1745 se stal se stal prezidentem bankální deputace a komercionálním ředitelem. (15)

Filip Josef „se projevoval jako český vlastenec. Kromě toho patřil k průkopníkům manufakturní výroby, na sloupském panství úspěšně podnikal ve sklářství, méně úspěšně v plátenictví a experimentoval s hedvábnictvím“. (16) Jeho prvorozený syn František Oldřich, třetí kníže Kinský (1726–1792), zakoupil jako reprezentační sídlo knížecí linie rodu od hraběnky Golzové výše zmíněný palác na Staroměstském náměstí, někdy označovaný jako Palác Golz-Kinských. Druhorozený Jan Josef Maxmilián (1736–1804) dále rozšířil majetek rodu koupí Kostelce nad Ohří, Peruce, Přestavlk a Vejvanovic. 

Za knížecí větví Kinských svým významem nijak nezaostávala ani chlumecká hraběcí větev. Na počátku novodobých českých dějin sehrál významnou roli František Josef (1739–1805), jeden ze synů hraběte Františka Ferdinanda. Z těch stojí za zmínku i Josef (1736–1804), který se stejně jako jeho bratr vydal vojenskou dráhou a získal hodnost polního maršálka.

František Josef Kinský je jedním z mála představitelů české šlechty, které chtě nechtě museli brát na milost i protišlechtičtí (a protikatoličtí) autoři typu masarykovce Jana Herbena. Ten Františka Josefa označuje za „první vzácnou hlavu v našich zemích za Marie Terezie a Josefa“ a za muže, jehož jméno „naši buditelé zapsali si do svých srdcí“. (17) 

František Josef je sám nazýván „prvním naším buditelem“. (18) Nedoceněn zůstává mj. jeho význam v dějinách komeniologie, resp. jeho příspěvek k tomu, že Komenský byl bez ohledu na své antihabsburské a antikatolické postoje v Rakousku akceptován přinejmenším jako pedagog. Byl vojákem, který dosáhl vysokých armádních hodností, ale současně také významným pedagogem, osvícenským myslitelem, přírodovědcem (mj. stál u počátků geologického myšlení u nás a roku 1774 s Ignácem Bornem založil Soukromou učenou společnost) atd. „Kinského vlastenectví se výrazně projevilo v roce 1773, kdy se ve své německy psané práci o výchově mladých šlechticů (Úvaha o důležitém předmětu) okázale přihlásil ke svému češství a jako první v té době vystoupil na obranu českého jazyka.“ (19)

Po Františku Josefovi následovali další „buditelé“ z rodu Kinských, a to zvláště také v knížecí větvi. V té měl Jan Josef Maxmilián syna Ferdinanda (1781–1812) a Ferdinand prvorozeného syna Rudolfa (1802–1836), zakladatele Matice české a velkého mecenáše české kultury, „jehož sekretářem se stal František Palacký a bibliotékářem Josef Jungmann. Právě on zakoupil dnešní zahradu Kinských pod Petřínem a modernizoval paláce, a nechybělo mnoho a stal se nejvyšším purkrabím a místodržitelem v Praze, jenže knížeti Metternichovi připadal až tuze český, a raději ho jmenoval místodržitelem v Linci. Pro Kinského to bylo osudové rozhodnutí – v Linci dostal tyfus a krátce nato zemřel.“ (20) 

Mladší bratr knížete Rudolfa, hrabě Josef (1806–1862), založil kosteleckou větev Kinských. Kostelec nad Orlicí po něm zdědil Bedřich Karel (1834–1899) a po jeho smrti jeho syn František Josef (1879–1976), o kterém ještě v tomto článku bude řeč.

K významným postavám rodu Kinských v 19. století patřil mj. i syn knížete Rudolfa, Ferdinand Bonaventura (1834–1904), který se věnoval  jak hospodářství a správě rodinného majetku, tak i veřejnému životu (byl dědičným členem panské sněmovny). Před několika lety se v denním tisku objevilo zajímavé svědectví o jeho úctě k právu od pravnučky živnostníka, který s knížetem vedl soudní spor kvůli vodnímu právu, i když byl „na panském dvoře dosti ekonomicky závislý. Měl štěstí, že jeho pře se ujal tehdejší odborník na vodní právo a při proti knížeti vyhrál. […] Když se pan kníže Ferdinand Kinský, který byl při dvoře ve Vídni stallmistrem Jeho Veličenstva Františka Josefa I., dozvěděl, že spor s živnostníkem prohrál, rozhodl se svého soupeře navštívit. V doprovodu vrchního správce zašel do pradědečkova domu a pogratuloval mu k vítězství.“ (21) Nemohu než vyzvat laskavého čtenáře k vlastnímu zamyšlení se nad tím, zda by ze strany dnešní bohaté a mocné „šlechty“ typu současného českého premiéra byl představitelný podobně rytířský a právo ctící postoj jako ze strany šlechty z doby starého Rakouska… 

Za zmínku stojí i syn Ferdinanda Bonaventury, kníže Karel (1858–1919), který se věnoval diplomacii a zastupoval Rakousko mj. i v Anglii. Došlo přitom k perličce v podobě jeho nenaplněného milostného vztahu s Američankou Jeanette Jerome, s níž mu rodinou z důvodu její neurozenosti nebylo dovoleno se oženit. (22) Slečnu Jerome si pak vzal Randolph Churchill  z rodu vévodů z Marlborough a měl s ní syna Winstona…

Poslední velkou postavou rodu Kinských doby habsburské monarchie se stala Bertha, narozená jako pohrobek generála Františka Josefa Kinského (1768–1843) z chlumecké větve. Provdala se za Artura Suttnera a pod jménem Bertha von Suttner vstoupila do dějin jako první ženská nositelka Nobelovy ceny, kterou svým působením na jejího původce pomohla přivést na svět. Obdržela ji za svou pacifistickou činnost zakladatelky rakouského mírového hnutí, autorky protiválečného románu Odzbrojte atd. Bertě Suttnerové-Kinské nebylo v jejím velikém zápase za zachování míru dopřáno zvítězit; milosrdným řízením osudu „zemřela 21. června 1914, týden před tím, než při atentátu na rakouského následníka trůnu v Sarajevu třeskly první výstřely světové války“. (23) To ovšem nic nemění na tom, že by si především ve své rodné zemi zasloužila vstoupit do obecného povědomí. Za jistě paradoxní lze označit zmínku obsaženou v nedávno vydané knize o našich prezidentech od Milana Syručka, který se podle ní marně snažil přesvědčit Miloše Zemana o tom, že českými nositeli Nobelovy ceny opravdu nebyli jen Heyrovský a Seifert… (24) 

Po roce 1918 byli Kinští a česká šlechta vůbec vystaveni těžko pochopitelným absurditám, které tak trochu předznamenávaly ještě mnohem větší absurdity spojené o třicet let později s nastolením komunistického režimu. Při pozemkové reformě byly šlechtické rody v rámci smysl nedávajícího (leč později komunisty opakovaného) „odčiňování Bílé hory“ postiženy konfiskacemi, byť v míře nesrovnatelné s pozdějšími komunistickými. Kinští, kteří společně se Schwarzenberky, Černíny a Colloredo-Mannsfeldy patřili k největším pozemkovým vlastníkům, byli mezi nejvíce postiženými.

Vznik Československé republiky byl spojen mj. se „zrušením šlechtictví“ a s hlásáním ideologie, v níž pro uznání zásluh šlechtických rodů nebylo místo. (Z Kinských se, jak jsem se již zmínil, jistého uznání dostalo jen Františku Josefovi, který ovšem musel být současně prohlášen za postavu mezi šlechtici výjimečnou…) Současná věrnost vlasti a králi, donedávna samozřejmá, byla náhle na pranýři. Ukázková věrnost hraběte Zdenko Radslava Kinského (1896–1975) z chlumecké větve k poslednímu českému králi, blahoslavenému Karlu I., kterému Zdenko Radslav nabídl pomoc ještě i po  ztrátě trůnu (25), rozhodně nebyla něčím, co by se v té době „nosilo“… 

Tutéž věrnost Kinští zachovávali i ve vztahu ke své zemi a ke svému národu. Pravda, s neblahou výjimkou knížete Oldřicha Ferdinanda (1893–1938), který se ve třicátých letech zařadil k představitelům Henleinovy Sudetoněmecké strany a vyznačoval se protičeskou averzí. Jeho naprostý protipól představoval v neposlední řadě právě hrabě Zdenko Radslav. Ten se roku 1921 oženil s ovdovělou kněžnou Schwarzenbergovou, jejíž děti Karel VI. a František Schwarzenberkové (na mém blogu již častěji zmiňovaní) pak částečně vyrůstaly na zámku Karlova Koruna v Chlumci.

Jak Zdenko Radslav z Chlumce nad Cidlinou, tak i František Josef z Kostelce nad Orlicí patřili k organizátorům prohlášení věrnosti české šlechty ze září 1938, které v době těsně před Mnichovem požadovalo zachování hranic zemí Koruny české. Kostelecký Kinský toho prohlášení přečetl při audienci zástupců šlechtických rodů na Hradě u prezidenta Beneše. Publicista Vladimír Votýpka, který se se starým hrabětem setkal o více než třicet let později, onu audienci u Beneše ze 17. září 1938 velmi plasticky líčí v knize Příběhy české šlechty

„Noviny komentovaly tuto událost příští den poměrně stručně, většinou pouze napsaly, že prezident setrval se členy delegace v delším srdečném rozhovoru nebo něco v tom smyslu. Nevím, do jaké míry mohl být uvedený rozhovor opravdu srdečný, Beneš nikdy neměl pověst srdečného politika, právě naopak, ostatně si stačí tu scénu představit. Sebevědomý dvoumetrový Kinský čte v kruhu členů české rodové šlechty hlasem, jenž se nedal přeslechnout v jeho třiadevadesáti letech, natož v roce 1938, kdy mu bylo devětapadesát, víc než o hlavu menšímu Benešovi, jenž trpěl komplexy i kvůli své malé postavě a jehož skřehotavý hlas se dal naopak snadno přeslechnout. Čte prohlášení šlechty, k níž se prezident vždycky choval značně rezervovaně, prohlášení o věrnosti k vlasti a státu, které mělo charakter manifestu, zatímco Beneš dával přednost chladné zákulisní strategii. V jeho úvahách a kombinacích, pohybujících se povýtce v mezinárodně politické sféře, nehrála taková prohlášení žádnou roli. Mimoto byl pravděpodobně myšlenkami jinde, osmnáct dní nato se přece vzdal prezidentského úřadu a odjel do Londýna.“ (26)

V horkém létě 1938 se velmi angažoval i Zdenko Radslav, v té době majitel zámků na Chlumci a ve Žďáru nad Sázavou, na nichž hostil známou misi lorda Runcimana ve snaze ovlivnit smýšlení Angličanů ve prospěch Československa. Po mnichovské katastrofě pak Kinští v kritické situaci nadále stáli při svém národě a v září 1939 se výrazně podíleli na novém prohlášení věrnosti české šlechty, adresovaném prezidentu Háchovi. Následovala nacistická odveta v podobě konfiskace či nucené správy šlechtických statků (Kinští po ní mohli dál obývat část zámku v Chlumci nad Cidlinou, který však v prosinci 1943 záhadně vyhořel) a posléze i zatčení starého hraběte Františka Kinského gestapem. 

Zdenko Radslav zatčení unikl „jen díky ochraně finského maršála Mannerheima“. (27) Na konci války se v Chlumci podílel na eliminaci zbytků jednotek SS. Stal se členem revolučního národního výboru, a tak mohl v době devastace a rozkrádání šlechtického majetku mnohému zabránit – „nejen ničení věcí, ale také lynčování lidí“. (28)

Knížecí větvi Kinských byl v pětačtyřicátém vyvlastněn majetek a její příslušníci odešli do emigrace. Po roce 1989 oprávněnost těchto konfiskací dlouhá léta řešily soudy, které ve většině případů zamítly restituční nároky knížete Františka Oldřicha (1936–2009), přičemž se však nad jejich rozhodováním vznášelo podezření z politického zasahování do výkonu práva. (29) 

Hraběcí větvi byl majetek zabaven „až“ v roce 1948. Chlumečtí Kinští posléze odešli do exilu, ale kostelecký František Josef zůstal ve vlasti a byl vystaven perzekuci i ze strany druhého totalitního režimu. Jeho syna Josefa (1913–2011) komunisté věznili v Jáchymově a na Bytízu, zatímco starý hrabě, slušnými lidmi obdivovaný jako „grand seigneur“, ale komunisty neuvěřitelným způsobem popotahovaný, v nedůstojných životních podmínkách a jen díky azylu na faře přežíval až do svých šestadevadesáti let, aby pak ještě i jeho skromný pohřeb vyvolal velké manévry Státní bezpečnosti. (30)

Když v roce 1989 skončila skutečná „doba temna“, Josefu Kinskému závazky plynoucí z rodové tradice nedovolily nepostarat se o rekonstrukci kosteleckého zámku, totálně zničeného díky komunistickému nápadu umístit do něj výzkumný ústav pro chov prasat. Josefa syna Františka (*1947), o kterém jsem se již zmiňoval na začátku tohoto článku, tyto závazky a důvěra obyvatel Kostelce nad Orlicí navíc přiměly i k tomu, že od roku 2014 zastává úřad starosty města. 

Z francouzského exilu se po pádu komunismu vrátili potomci Zdenko Radslava Kinského, jehož synové Norbert a Radslav restituovali zámky v Chlumci nad Cidlinou a ve Žďáru nad Sázavou. O rodové dědictví se vzorně starají i jejich děti. Se Žďárem jsem spojen i svými osobními rodinnými kořeny a při svých návštěvách areálu někdejšího žďárského kláštera vždy vnímám s velikou radostí, jak o něj Kinští pečují a co vše zde nabízejí turistům k poučení i k povznesení jejich duší. Je toho dozajista víc než v době komunismu, v níž duchovní genius loci Santiniho Zelené Hory do popředí vystupovat nemohl.

Dějiny Kinských nejsou – tak jako i dějiny kteréhokoliv jiného rodu, ať už šlechtického či obyčejného – ve všem jen příkladné a neposkvrněné. Už samotná možnost vždy znovu se v nich vracet k heslu „Bůh, čest, vlast“ je však velká věc. Opakem tohoto hesla je nevyřčené heslo „Po nás potopa“, se kterým se de facto setkáváme u mnoha dnešních politiků. Na jedné straně stojí vědomí odpovědnosti dané vírou a tradicí, na druhé nezodpovědně kořistnický přístup k majetku, přírodě i celé zemi. Jistě není třeba dlouho přemýšlet o tom, co z obojího je v zájmu celé společnosti… 

Poznámky:

1) Aleš Valenta, Dějiny rodu Kinských, České Budějovice: Veduta, 2004, s. 7–8.

2) Jana Bendová, „Pan Kinský, žádný hrabě“, Reflex, 19. 12. 2019, roč. 30, č. 51–52, s. 28.

3) Aleš Valenta, Dějiny rodu Kinských, České Budějovice: Veduta, 2004, s. 10‒11.

4) Viz tamtéž, s. 11.

5) Jana Bendová, „Pan Kinský, žádný hrabě“, Reflex, 19. 12. 2019, roč. 30, č. 51–52, s. 24.

6) Josef Janáček, Rudolf II. a jeho doba, Praha: Svoboda, 1987, s. 504.

7) Jana Bendová, „Pan Kinský, žádný hrabě“, Reflex, 19. 12. 2019, roč. 30, č. 51–52, s. 26.

8) Jana Jůzlová a Antonín Kočí (eds.), Česko A–Z, Praha: Knižní klub, 2005, heslo „Kinští“, s. 190.

9) „Drahá oslava císaře: Dostali se Kinští kvůli Karlově Koruně do dluhů?“, History Speciál, 2019, č. 1, s. 64.

10) Aleš Valenta, Dějiny rodu Kinských, České Budějovice: Veduta, 2004, s. 69.

11) Tamtéž, s. 65.

12) Tamtéž, s. 70–71.

13) „Drahá oslava císaře: Dostali se Kinští kvůli Karlově Koruně do dluhů?“, History Speciál, 2019, č. 1, s. 64.

14) „Kinští“, https://cs.wikipedia.org/wiki/Kinští, cit. 2. 1. 2020.

15) Jana Jůzlová a Antonín Kočí (eds.), Česko A–Z, Praha: Knižní klub, 2005, heslo „Kinský Filip Josef“, s. 189.

16) „Kinští“, https://cs.wikipedia.org/wiki/Kinští, cit. 2. 1. 2020.

17) Jan Herben, Nové učení o české šlechtě, Praha: Brožury Nové Svobody, 1924, s. 43–44.

18) Jan Halada, Lexikon české šlechty (Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti), Praha: Akropolis, 1992, heslo „Kinští“, s. 73.

19) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Praha: Libri, 1993, heslo „Kinský František Josef“, s. 152.

20) Vladimír Votýpka, Příběhy české šlechty, Praha–Litomyšl: Paseka, 2001, s. 215.

21) L. Loučková, „Jak má Čunek dokázat nevinu?“, Lidové noviny, 8. 3. 2008, roč. 21, č. 58, s. 10.

22) Jana Bendová, „Pan Kinský, žádný hrabě“, Reflex, 19. 12. 2019, roč. 30, č. 51–52, s. 26.

23) Aleš Valenta, Dějiny rodu Kinských, České Budějovice: Veduta, 2004, s. 182.

24) Milan Syruček, Prezidenti: Jejich role a odpovědnost, Praha: Brána, 2018, s. 244–245.

25) Viz Aleš Valenta, Dějiny rodu Kinských, České Budějovice: Veduta, 2004, s. 189.

26) Vladimír Votýpka, Příběhy české šlechty, Praha–Litomyšl: Paseka, 2001, s. 217–218.

27) Aleš Valenta, Dějiny rodu Kinských, České Budějovice: Veduta, 2004, s. 201.

28) „Kinský: Šlechta s Němci kolaborovat nemusela“, Mladá fronta DNES (jihomoravské vydání), 10. 5. 2005, roč. 16, č. 109, s. C/4.

29) Viz „Rozvědka proti šlechtě: Policie žádala agenty, aby našli v cizině dokumenty zpochybňující restituční nároky“, Lidové noviny, 19. 3. 2007, roč. 20, č. 66, s. 1 a 3.

30) Viz Vladimír Votýpka, Příběhy české šlechty, Praha–Litomyšl: Paseka, 2001, s. 229–230.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a devět