Boj o duše v Království českém

V letošním roce nemám možnost věnovat síly a čas psaní propracovanějších článků na blozích (na mém druhém blogu na idnes.cz už jen dobíhají články zrozené již dříve), ale tím spíše bych se chtěl v rámci letmějších textů podělit i o některé střípky spojené s dobou Budovce a Komenského, s níž je spojena má nyní se rodící habilitační práce.

Kdysi už jsem na tomto blogu psal o Rudolfově Majestátu a jeho době. Nejednalo se ovšem o pramennou studii, ale jen o článek sepsaný na základě sekundární literatury. Teprve nyní jsem se při studiu osobnosti Václava Budovce z Budova dostal k práci s hlavními prameny k době kolem roku 1609, kterými jsou na jedné straně díla protestantů Budovce a Skály, na druhé straně dílo katolíka Slavaty. Jejich srovnávání je nejen zajímavé, ale někdy skoro až zábavné.

Tzv. Rudolfův Majestát byl ve skutečnosti spíš Majestátem Budovcovým. Jednalo se nesporně o politický „majstrštyk“ českobratrského aristokrata, který mistrovsky využil rozporů v habsburském rodě a Rudolfa II., ohroženého vlastním bratrem Matyášem, promyšleným a hlavně neuvěřitelně odhodlaným politickým postupem donutil k uzákonění náboženské svobody, resp. k zrovnoprávnění protestantské České konfese s katolickou vírou. (Kámen úrazu byl ovšem v tom, že úspěšný boj o vydání Majestátu v roce 1609 bývá vnímán i jako generální zkouška na události o devět let pozdější, kdy už odhodlanost nevedla ke křehké dohodě, ale k válečné katastrofě.)

Václav Budovec z Budova byl tehdy už starší pán (táhlo mu na šedesátku), avšak v letech kolem vydání Majestátu jej každopádně bylo všude plno. Je až neuvěřitelné, jakým vůdcem veškerých evangelických stavů se dokázal stát v době, kdy byl jinak protestantský tábor krajně nejednotný a zmítaný konfesními rozpory. Budovec byl nesporně upřímným ptotestantským ekumenikem, který potomky husitů, kalvinisty i následovníky Martina Luthera vnímal jako jediné náboženské společenství. Zcela jinou otázkou ovšem je, zda  byl i ekumenikem v dnešním smyslu či zda Majestát svědčí o jeho upřímné tolerantnosti vůči katolíkům. To by šlo jistě těžko dohromady s označováním papeže za Antikrista apod.

Doba kolem Majestátu byla nesmírně bouřlivá a nábožensky radikální. Nejenom vůdcové bojovné části katolíků, kteří Majestát odmítli (Lobkovic, Slavata a Martinic), ale např. i kalvínští politikové (k nimž se dá de facto zařadit i Budovec) považovali své vyznání za jedinou pravou víru, která by měla v Čechách zvítězit. Je zajímavé, jak „moderně“ se Slavata s Martinicem při odmítání Majestátu dovolávali vlastního svědomí; to jim totiž podle jejich slov nedovolovalo, aby své poddané nechávali chodit na protestantské bohoslužby, a tak se stali spoluviníky toho, že tito lidé ztratí spásu. Podobným způsobem ovšem i některým protestantským vrchnostem svědomí bránilo v tolerování katolických bohoslužeb...

Obě strany toužily po získávání konvertitů a obě je také opravdu získávaly; ve vztahu k době, v níž bylo náboženství neoddělitelně spojené s politikou, je přitom vesměs obtížné posoudit, zda motivy jednotlivých konverzí byly upřímně niterné anebo vnějškově utilitární. Čtenáře svého blogu bych dnes rád zkusil pobavit již zmíněným srovnáním ptotestantského pramene (z Budovce vycházejícího Skály) s katolickým pramenem (Vilémem Slavatou) ve vztahu k jedné z charakteristických kauz doby kolem Majestátu, k přestupu františkána Kašpara Felixe (1) z katolické víry k víře pod obojí. Protestantský autor, Pavel Skála ze Zhoře, ji při popisu dění na českém zemském sněmu v červnu 1609 líčí takto:

„…vstoupil do sněmu mezi stavy pod obojí podle vyžádaného sobě vstoupení a postavil se nahoře na katedře Kašpar Felix, někdy mnich řádu Františkova, v klášteře Matky Boží Sněžné v Novém Městě Pražském drahný čas se zdržující, maje při sobě za právního přítele Joachima z Techenic… Ten učiniv od něho promluvení v jazyku českém k stavům pod obojí, oznamoval, kterak dotečný Kašpar Felix, osvícen jsa zvláštním a podivným světlem Boží milosti, původem Ducha Svatého se tomu gruntovně vynaučil jak z ustavičného a bedlivého Písem svatých čtení a rozjímání, tak ovšem z modliteb svých zkroušených, v jak hrozném zavedení a bludích při upsání se jistoty spasení svého až posavad by vězel a zůstával. Pročež přečetl sobě s náležitou rozvážlivostí a soudem konfessi jich českou, že jest ji z vnuknutí téhož Ducha Svatého za dobrou, pravou a s pravidlem Písem svatých ve všem všudy se srovnávající uznal a i nyní před tak vzácným počtem pánů stavů pod obojí srdcem i ústy svými vyznává a cele k ní se přihlašuje; zhostiv se svého předešlého života klášterského i papeženeckého učení ne z nějaké všetečné nerozvážlivosti anebo desperaci a pozoufání, ale ze samé živé a neomylné naděje v Krista Pána a Spasitele svého, ovšem pak pro žádný mrzký zisk a pohodlí nějaké časné, ale ze srdečné žádosti a vinše ze strany dojítí spasení a života věčného; představiv sobě v tom před oči za příklad, jak jsou se v tétéž příčině zachovali na onen čas onino nábožní a vysoce učení muži dobré a svaté paměti a zvláštní nádoby a nástrojové Boží, jmenovitě Dr. Martin Lutr, Jan Kalvín a Theodor Beza, žádaje při tom pánů stavů pod obojí jakožto svých milostivých a laskavých ochránců, aby jej pod svou křesťanskou ochranu a péči jakožto již ouda církve evangelické pravého laskavě přijíti a jemu toho dobrodiní božského podle sebe do vůle Jeho svaté požívati a příti ráčili.

I dána mu na to odpověď jménem stavů od Václava Budovce taková: Že stavové pod obojí, jsouce z toho jeho obrácení se k čisté pravdě Boží velice potěšeni, jemu tomu srdcem upřímným přejí a při něm s radostnou myslí poznávají skutečně to, že Bůh, ředitel všechněch věcí lidských nejsvobodnější, ráčí povolati rozličné dělníky na vinici svou, některé teprva v poslední hodinu, a dávati jim rovnou mzdu milosrdenství svého nestihlého s dělníky nejprvnějšími, a to ze své dobré, líbezné vůle a štědroty v Kristu a skrze i pro Krista samého. Jakož dílo Boží spatřovalo se a spatřuje v církvi jeho všelikého věku a času, až i tam za času Eliáše, proroka Božího, kterýž v té době nevěděl o tom nic, jak velikého počtu pozůstavil sobě Hospodin ctitelů svých pravých, kteřížto kolen svých neskláněli před Bálem; podobnou měrou že Ezechiel prorok spatřil u vidění jistý počet věrných následovníků Hospodina Boha izraelského, kteříž srdečně vzdychali a naříkali nade všemi ohavnostmi, držícími se v prostřed města Jeruzaléma, jež pro tu příčinu zaznamenal sobě Hospodin vlastním znamením svým, tj. závdavkem Ducha Svatého. I poněvadž tétéž milosti božské hojné dostalo se nyní i přítomnému Kašparovi Felixovi, že slušně a spravedlivě za šťastného, anobrž za nejblaženějšího jmín a držán býti má.“ (2)

Pavel Skála ze Zhoře se, jak známo, po Bílé hoře stal doživotním exulantem. Budovec jako jeden z vůdců neúspěšného pokusu o nahrazení Habsburků protestantským panovníkem skončil dokonce na popravišti. Katolický politik (konvertita!) a historiograf, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, si své vytrpěl už před Bílou horou, když byl těžce zraněn při známé pražské defenestraci. Jím sepsané texty se vyznačují až překvapivou historiografickou spolehlivostí. Slavata v nich svědomitě reprodukuje mj. i Felixovu (resp. Techenicovu) promluvu k stavům pod obojí. V poznámce pod čarou k ní ovšem dodává:

„Tento mnich /Kašpar Felix/ byl člověk mladý, a rozkoš světská jemu se líbila. Neb jak tehdáž z kláštera byl vystoupil, hned jest se oženil, a jakž se potomně zpráva dávala, že jedouce ožralý skrze jeden dosti hluboký potok, do něho upadl a se utopil, a tím způsobem zlé skončení života svého vzal.“ (3)

Poznámky:

1) Kašpar Felix původně patřil mezi pražské františkány od Panny Marie Sněžné, kteří se stali jedním z obětních beránků své neklidné doby. V onom roce 1609 např. do jejich kláštera vnikla skupina lidí, kteří v něm zneuctili mariánský obraz a mnichy zpolíčkovali. O dva roky později, kdy napětí v pražských ulicích eskalovalo po vpádu pasovských, kterým se Rudolf II. pokoušel zvrátit vynucené vydání Majestátu, se protikatolické rozhořčení obrátilo proti za nich nemohoucím františkánům, do jejichž kláštera vnikl rozvášněný dav a čtrnáct řeholníků ubil.

2) Pavla Skály ze Zhoře Historie česká od r. 1602 do r. 1623, I. díl: 1602–1616, ed. Karel Tieftrunk, Praha: I. L. Kober, 1865, s. 217–219.

3) Paměti nejvyššího kancléře království českého Viléma hraběte Slavaty od l. 1608 do 1619, I. díl: 1608–1609, 1618–1619, ed. Josef Jireček, Praha: I. L. Kober, 1866, s. 307.