Zítra uplyne 650 let od narození českého a římského krále Václava IV., jenž spatřil světlo světa v Norimberku dne 26. února 1361. Barvité a dramatické období vlády tohoto panovníka je zajímavé především ve vztahu k církevním dějinám, v českých zemích spojeným mj. se jmény čtyř Janů (Jana z Jenštejna, Jana Nepomuckého, Jana Husa a Jana Želivského). Tyto dějiny jsou odedávna líčeny v duchu různých ideologií (klerikální, husitské, obrozenecké, marxistické atd.), takže je v nich těžké odlišit historickou skutečnost od pozdějších mýtů. V tomto příspěvku bych se chtěl pokusit oddělit zrno od plev a podat stručný a pokud možno nepředpojatý přehled událostí doby Václavova panování.
Václav, prvorozený syn císaře Karla IV., byl již roku 1363 - tedy jako dvouletý - korunován na českého krále. Korunoval jej první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (1344-1364), který také dohlížel na výchovu malého krále. Po Arnoštovi převzdal starost o Václavovu výchovu a vzdělání jeho nástupce Jan Očko z Vlašimi (1364-1379), který budoucího vládce zasvěcoval i do politické správy země. (1)
Roku 1376 dosáhl stárnoucí a nemocný Karel IV. Václavova zvolení králem Svaté říše římské. Ještě předtím, než císař o dva roky později zemřel a odkázal svému nástupci břemeno vládnutí, došlo k papežskému schizmatu, které těžce poznamenalo takřka celé období Václavovy vlády. Roku 1377 se Řehoř XI. vrátil z Francie do Říma a ukončil tak takřka sedmdesát let trvající "avignonské zajetí" papežů. Nedlouho poté ve Věčném městě zemřel. V dubnu 1378 převážně francouzští kardinálové pod nátlakem římského lidu zvolili novým papežem Itala Urbana VI. Později však tuto volbu prohlásili pro nátlak a strach za neplatnou a v září 1378 zvolili papežem Francouze Klementa VII., který se opět usídlil v Avignonu. Tak začala vrcholná krize západního křesťanstva, které mělo najednou dvě hlavy, jejichž stoupenci z řad panovníků a biskupů se navzájem neuznávali a proklínali.
O tom, kdo se přihlásí k "obedienci" toho či onoho papeže, přitom leckdy rozhodovaly faktory typu úplatků. "Karel IV. svého nejstaršího syna zavázal, aby stál pevně na straně římského papeže a v žádném případě nepodporoval papeže v Avignonu. Francouzská diplomacie však Václava přiměla k neutralitě, mimo jiné i patřičnou finanční motivací jeho rádců." (2)
Tímto způsobem se lavírující král dostal do střetu s novým arcibiskupem Janem z Jenštejna (1379-1396), který stál na straně Urbana VI. Jenštejn, zpočátku i Václavův kancléř, byl tehdy ještě renesančním bonvivánem, který měl podobně jako Václav zalíbení v lovu a dvorských radovánkách. V letech 1380-1382 jej však vlastní těžká nemoc a náhlá smrt magdeburského arcibiskupa Ludvíka při bujném tanci (kterou přijal jako varování z nebe) přivedly ke změně způsobu života, pokání a askezi. To mezi Jenštejnem a Václavem způsobilo odcizení. Hlavní příčinou sporů mezi arcibiskupem a králem však byla Jenštejnova vyhraněná představa o výlučnosti jeho církevněpolitického postavení. (3) Arcibiskup snil o obnově nadřazenosti duchovní moci nad mocí světskou v duchu papeže Inocence III. a IV. lateránského koncilu (1215), což byl ovšem na konci 14. století naprostý anachronismus. (4)
Roku 1384 Václav IV. zbavil Jenštejna úřadu kancléře a "tento rozchod doprovodil násilnostmi a pleněním arcibiskupských statků". I po ztrátě kancléřského úřadu arcibiskup neúnavně bojoval za římského papeže a potíral jeho české odpůrce, za což však od něj nesklidil žádnou vděčnost. "R. 1387 dal jej dokonce Urban VI. do klatby, když ze svých popleněných panství nesehnal včas částku potřebnou k zaplacení papežského desátku." (5)
O dva roky později zažila Praha událost, ve srovnání s níž se všechny výstřelky bojů mezi světskou a duchovní mocí jeví jako takřka banální. Na Hod Boží velikonoční roku 1389 uličkou pražského ghetta procházel "kněz se svátostí oltářní k zaopatření umírajícího. Několik kamenů hozených náhodně jdoucími židy zasáhlo kněze a snad i svátost oltářní. Kněz to považoval za úmyslnou pohanu a urážku svátostného Krista, v rozčilení běžel na Staroměstské náměstí, kde voláním vzbudil srocení lidu. Městští drábové zasáhli, odvlekli na radnici několik zadržených židů a zavřeli je do šatlavy s tím, že budou postaveni před rychtáře." (6) Celá tato příhoda, jejíž skutečný průběh je víc než nejistý, měla nanejvýš tragické pokračování v podobě typicky středověkých velikonočních kázání o tom, jak Židé kdysi ukřižovali a nyní stále ještě dál urážejí Spasitele, kterého je třeba pomstít. Takto instruovaní zbožní Pražané pak rozpoutali největší pogrom českých dějin:
"Houfy zuřivců, ženouce se útokem do židovského města, zapalovaly v něm domy a honíce obyvatele do požáru nazpět, vraždily utíkající. Jen jednotlivci, nejvíce ženy a děti, byvše ušetřeni a do Starého města přijati, dali se aspoň na oko pokřtíti, aby ušli dalšímu týrání. V hrozném vzteku tom, praví se, že do tří tisíc osob přišlo o život." (7) Ohromné množství mrtvých muselo být posléze spáleno, aby nedošlo k epidemii. "Řadu dní se nad Prahou vznášel zápach spáleného lidského masa." (8)
O velikonočním pondělí dal královský podkomoří, Václavův nechvalně proslulý "milec" Zikmund Huler z Orlíka, vzít české Židy do ochranné vazby, aby tak byli zachráněni před případným rozšířením pogromu z Prahy na venkov. Když se o masakru dozvěděl panovník, byl hluboce pobouřen (9) - nikoli však osudem Židů, ale porušením svých královských práv. Nařídil, aby všechno při pogromu z ghetta odnesené zlato a stříbrno bylo vydáno královské komoře. Slovy Františka Palackého, "již z toho skutku znáti se dává, že se Václav rozumem svým nikoli nepovznesl nad obecný smysl středověký, podle kterého vše, cokoli měl který žid, náleželo zeměpánu plným právem". (10) Za zmínku stojí jistě také skutečnost, že pozdější klerikální kritika Václava IV. coby (mýtického) pronásledovatele křesťanů zahrnovala i obvinění, že byl "odpovědný za židovský pogrom, vyprovokovaný v roce 1389, poněvadž židům nadbíhal a podporoval je na úkor křesťanů." (11)
"Zikmund Huler usnadnil některým pokřtěným židům vrátit se k staré víře a v letech 1392 a 1393 dal pro rozličná provinění popravit dvě osoby duchovního stavu. Obojí byl zřejmý zásah do církevní pravomoci, proto arcibiskupův generální vikář Jan z Pomuka /Jan Nepomucký/ a oficiál Mikuláš Puchník jej obeslali, aby se před arcibiskupským soudem ze svých činů zodpovídal. Když podkomoří se zřejmým vědomím krále zpupně odpověděl, že se dostaví v čele dvou set kopiníků, oba arcibiskupští úředníci vyhlásili na něho klatbu. Klatba ovšem žádný účinek neměla, protože král stál za svým podkomořím." (12)
Boj mezi králem a arcibiskupem pak pokračoval střetem o zřízení nového biskupství v západních Čechách, kterým chtěl Václav omezit Jenštejnovu moc. "Aby kurie nežádala od krále opatření nového biskupství statky, mělo dostat majetek bohatého kláštera kladrubského, který by byl zrušen. Čekalo se jen na smrt stařičkého opata Racta, aby uprázdnil místo novému biskupovi. Ale když tento okamžik nastal, dal Jenštejn provést volbu nového opata a (...) generální vikář Jan z Pomuku volbu potvrdil." (13) Arcibiskup pak z dosahu králova hněvu uprchl, zatímco Jan z Pomuku a Mikuláš Puchník byli samotným Václavem na staroměstské rychtě vyslýcháni s použitím mučení. Nakonec se král svého jednání sám zalekl "a rozhodl se arcibiskupské úředníky propustit, potvrdí-li, že se s nimi jednalo slušně. V případě Jana z Pomuku však už bylo pozdě. 20. 3. 1393 ve večerních hodinách bylo mrtvé tělo svázáno do kozelce a shozeno z Karlova mostu do Vltavy." (14)
Zanedlouho začal být Jan uctíván jako světec a po Čechách se rozletěla zvěst, že jeho mučednická smrt byla doprovázena zázraky a znameními. Jako by se však již v této době začalo rýsovat pozdější rozdělení Čechů na ctitele dvou různých Janů, z nichž jeden se stal prototypem mučedníka, který zahynul při hájení práv církve, a druhý zase reformátora, poslaného na mučednickou smrt církví samotnou... Předběhneme-li na chvíli chronologicky až k Janu Husovi, je třeba říci, že pro něj Pomuk mučedníkem nebyl (15), což je pochopitelné vzhledem k tomu, že Hus patřil k opačnému táboru (k "viklefistům", očekávajícím nápravu církve právě od světské moci) a kritiku panovnické zvůle bychom u něho hledali marně.
Je však třeba zmínit ještě třetí postavu oné doby - Matěje z Janova, jenž nebyl ani radikálním reformátorem, ani představitelem tradiční zbožnosti. Matěj odmítal vnějškové formy pobožnosti typu uctívání svatých obrazů a soch a "kladl hlavní důraz na bibli, kristocentrismus a osobní, hluboce niterný vztah člověka k Bohu". (16) Zemřel ve stejném roce 1393 jako Jan z Pomuku - vyčerpán popotahováním, kterému ho vystavila arcibiskupská konsistoř. (Samotný Pomuk jej ještě roku 1392 popohnal před církevní soud a donutil vydat dva "podezřelé" rukopisy.) Nezaškatulkovatelný Janov však nejenže "miloval církev, neoplácel nepochopení vysokého kléru nepřátelstvím, spíše niterně trpěl", ale také (na rozdíl od Viklefa a jeho českých stoupenců) neočekával nápravu církve od světského ramene a naopak se hlásil "k tradičnímu církevnímu názoru o nadřazenosti duchovní moci nad mocí světskou". (17)
Hlavní český hlasatel tohoto názoru ve 14. století, Jan z Jenštejna, svůj zápas na celé čáře prohrál. Již roku 1393 arcibiskup odešel do Říma, aby tam podal žalobu na krále. Papež ji nepřijal, "protože v té době z politických důvodů víc potřeboval Václava, než silné arcibiskupství v Praze; v mocenských šachách Jenštejn přišel o svůj stolec". (18) Vizionářskému Jenštejnovi však nakonec dějiny přece jen v něčem daly za pravdu, když se naplnilo jeho vidění, že mezi křesťany v Čechách dojde k velikému rozdělení a ke krvavému boji jedněch proti druhým... (19)
Ve stejné době se začala otřásat i moc Jenštejnova protivníka, krále Václava IV., který byl už roku 1394 přepaden a přechodně internován panskou jednotou. Další kolo odboje české šlechty proti panovníkovi proběhlo v letech 1396-1397, kdy byli dokonce zavražděni čtyři členové královské rady. Také v říši musel Václav čelit opozici, která jej roku 1400 sesadila z německého trůnu. Zmínit je nutno i Václavovy komplikované vztahy s nevlastním bratrem, uherským králem Zikmundem, který roku 1402 násilně zasáhl do poměrů v Čechách. Tento zásah, jako obvykle, odnesli nejhůř Židé:
"Dne 6. března 1402 /Zikmund/ povolal k sobě purkmistra Starého Města pražského a dal mu příkaz okamžitě zatknout krále Václava IV. v jeho královském dvoře u sv. Benedikta na Starém Městě. (...) Současně byl podniknut útok na dům králova podkomořího Zikmunda Hulera. Útočníci se zde na příkaz krále Zikmunda zmocnili veškerých platů a důchodů z královských měst a klášterů. Zikmund Huler byl včas varován a podařilo se mu uniknout a zachránit si svobodu a život. Na jeho místo dosadil král Zikmund svého nejoddanějšího stoupence v panské jednotě, Otu z Bergova. Ten neprodleně vypsal městům a klášterům vysoké daňové povinnosti a zorganizoval pogrom na pražské židy, aby se zmocnil jejich peněz a úpisů. Tato kořist se pak obrátila v odměnu Zikmundovým stoupencům a pomahačům." (20)
Opusťme nyní boje mezi Václavovými a Zikmundovými stoupenci v Čechách (kde se Václav nakonec udržel u moci za cenu velkých ústupků českým pánům) a věnujme se postavě kněze Jana Husa, jehož známé působení v Betlémské kapli začalo právě v době Václavova uvěznění (v březnu 1402). Hus byl středověkým katolíkem rozvrácené a úzkostí z Božího soudu naplněné doby. "Nahlédneme-li do jeho spisů, nenalezneme výrazné rozdíly oproti oficiální věrouce církve jeho doby: věřil, že je očistec, uznával svaté a modlil se k nim, trval na rozdělení církve na kněze a laiky, o večeři Páně učí katolicky." (21) Současně však (podobně jako mnoho jeho současníků) trnul nad soudobým stavem církve a očekával brzký příchod dne, kdy všichni stanou před soudem Kristovým. V tomto eschatologickém očekávání kristovské vlády odsouval všechny otázky týkající se institucionální církve a její struktury a fungování do pozadí a za jediné, na čem ještě opravdu záleží, považoval obrácení se k "pravdě Písma", dokud je ještě čas.
V tomto kontextu je patrně třeba chápat i Husův příklon k již zmíněným naukám anglického reformátora Jana Viklefa (Johna Wyclifa, +1384), vyzývajícím světskou vládu, aby přispěla k duchovní obnově církve zbavením církevní instituce moci a bohatství. "Z hlediska filosofického byl Hus realista, tedy zastánce filosofické nauky, podle níž obecné pojmy existují mimo jednotlivá individua. Proti realismu stál nominalismus, vyznávaný na pražské univerzitě německými mistry, kteří byli zároveň odpůrci Viklefovými." (22)
Od vypuknutí bojů o Viklefa roku 1403 čelili čeští realisté odporu všech ostatních universitních "národů". V uvedeném roce člen polského univerzitního národa Johann Hübner přednesl seznam Viklefových "bludů", načež bylo odhlasováno, aby žádný příslušník university Angličanovy myšlenky nehlásal. Hus ovšem trval na tom, že Viklefovy teze byly citovány nesprávně, a jako pravé dítě své doby požadoval pro falšovatele knih smrt upálením, která nedávno stihla nepoctivé obchodníky se šafránem. Charakteristická je i glosa, kterou si betlémský kazatel vepsal do Viklefova traktátu: "Ha, ha, Němci, ha, ha, ven, ven!" Emanuel Rádl v této souvislosti poznamenává: "Kdo chtěl řešit vědecké spory vědecky a mocenské rozpory kompromisem? Nevidím jich; slyším jen řev agitace a vidím bezmocné potácení těch, kteří měli volat k pořádku. Pryč s Němci! bylo rčení, které podávala agitace učenců." (23)
Způsob svého vystupování si Hus mohl dovolit, protože se v této době těšil podpoře jak krále Václava, tak i arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka (1402-1411), někdejšího Václavova dvořana a víc vojáka než teologa, který stál zpočátku na straně realistů, aniž by ovšem celému sporu opravdu rozuměl. "Roku 1408 se však arcibiskup postavil proti zastáncům viklefismu a přikázal jim odevzdat Viklefovy spisy. Čeští mistři i studenti odmítli poslechnout a Házmburk se pak od reformního programu odvrátil." (24)
Krátce nato mohla Husova skupina na universitě využít příznivých církevněpolitických souvislostí. Kardinálové římské a avignonské obedience se dohodli, že odstraní schizma volbou nového papeže na koncilu v Pise roku 1409. Král Václav koncil (a jím posléze zvoleného "pisánského" papeže Alexandra V.) podpořil, protože římská kurie stála v Německu na straně jeho rivala Ruprechta Falckého.
"Samozřejmě bylo třeba, aby se novému papeži podřídila bez výjimky celá říše česká. Avšak arcibiskup, který přijal úřad z rukou papeže římského, zdráhal se v této věci králi vyhovět a také většina universitních mistrů se postavila proti královu požadavku ... Český univerzitní národ, přesněji řečeno skupina českých wyclifistů, jež tento národ ovládala, souhlasila s králem. To vedlo k ještě těsnějšímu sblížení mezi králem a touto skupinou. Odpor německých mistrů zlomil Václav 18. ledna 1409 dekretem kutnohorským, jímž českému národu na univerzitě udělil tři hlasy a ostatním národům jeden. Němečtí mistři a studenti, když se jim nepodařilo toto rozhodnutí zvrátit, opustili Prahu a universita, omezená v podstatě na Čechy a stoupence oprav, se přirozeně podřídila králi a prohlásila se pro pisánského papeže Alexandra V." (25)
Václav mohl být spokojen s tím, že jej pisánský koncil znovu uznal za římského krále, ovšem vlády v říši se fakticky neujal. Schizma také odstraněno nebylo, naopak - z papežského dvojvládí se po koncilu stalo trojvládí. Václav IV. z trojlístku papežů podporoval Alexandra V. a v září 1409 k tomu donutil i pražského arcibiskupa. Tomu se jeho obrat vyplatil, "protože papež vyslyšel jeho nářky, zatratil Viklefovo učení a zakázal kázání mimo kostely, což byl především útok proti Husovu působení v kapli Betlémské." (26)
Hus zákazu neuposlechl a arcibiskup dal v červenci 1410 spálit Viklefovy spisy a nad Husem a jeho přáteli vyhlásit klatbu. Poté se musel zachránit útěkem, protože "rozlícený dav by ho zřejmě roztrhal. Václav IV. mu nařídil, aby odvolal klatbu a nahradil všechny spálené knihy. Zbyněk odmítl uposlechnout a král mu za to zastavil příjem všech důchodů. Zbyněk se proto obrátil na nově zvoleného papeže Jana XXIII. /nástupce Alexandra V./ a za jeho podpory dal 16. března 1411 znovu číst ve všech pražských kostelích klatbu nad Husem... V odvetu za arcibiskupovu neposlušnost se Václav IV. zmocnil všech církevních pokladů a teprve zásah Zikmunda Lucemburského vedl ke smíru mezi králem a Zbyňkem. Arcibiskup se však musel pokořit a slíbit, že napíše papeži, 'že nezná žádných bludů a kacířství v zemi České'. Zbyněk znal dobře královu prchlivost, a tak nakonec Václavovi raději napsal, že se necítí v Čechách bezpečný a rozjel se do Uher pod ochranu Zikmunda." (27) Cestou zemřel a novým arcibiskupem se stal Václavův osobní lékař Zikmund Albík z Uničova (1411-1413), dosazený králem přesto, že neměl ani nižší svěcení.
V létě 1412 Jan Hus kázal proti prodeji odpustků, jehož výtěžek měl posloužit papeži Janu XXIII. k financování války proti neapolskému králi Ladislavovi. V Praze vypukly protiodpustkové bouře. Znepokojily krále Václava, který si zřejmě teprve nyní uvědomil, že mu reformní hnutí přerůstá přes hlavu. Nechal vyměnit staroměstské konšely a přikázal potrestat každého, kdo by proti odpustkům agitoval. Nově jmenovaná staroměstská rada, v níž byli Husovi stoupenci v menšině, dala dne 11. července 1412 popravit tři mladíky, kteří veřejně odsuzovali prodej odpustků. Reakce tehdejších "husitů" patří k tomu nejpozoruhodnějšímu v českých církevních dějinách: zástupy Husových stoupenců nesmetly násilím staroměstské konšely, ale jen vyjadřovaly stejné postoje jako tři popravení a přání zemřít stejně jako oni mučednickou smrtí.
I samotnému Husovi byla vlastní touha trpět pro Krista v duchu prvokřesťanských mučedníků. Jakkoliv byl v Čechách "v podstatě v bezpečí, neboť Václav IV. ho nehodlal vydat žádnému soudu, aby České království nemohlo být nařčeno z kacířství" (28), odhodlal se roku 1414 odejít na koncil do Kostnice, svolaný za účelem odstranění trojpapežství.
Zikmund Lucemburský, od roku 1411 zastávající úřad římského krále, "měl mimořádný zájem na tom, aby koncil dospěl k úspěšnému konci, a byl v důsledku toho ochoten k jakýmkoliv ústupkům. Jana Husa pozval do Kostnice formálně on, ale nápad pocházel zřejmě od někoho z Husových nepřátel." (29) Kardinálové na kostnickém koncilu byli - de facto podobně jako Hus a jeho stoupenci - vedeni touhou reformovat církev, v jejich případě však šlo o reformu institucionální, o odstranění rozkolu a obnovení "pořádku". Dva různé reformní étosy se v Kostnici nesetkaly. Koncil, jenž ve svém čele neměl papeže a stál tedy z církevněprávního hlediska na velmi nejisté půdě, naopak cítil o to větší potřebu demonstrovat právě na Husově kauze to, že je oprávněn v církvi rozhodovat... Dal Husovi na výběr mezi mírně formulovaným odvoláním, po kterém by byl zřejmě internován v nějakém klášteře, a předáním světské moci k upálení, pokud neodvolá. Hus trval na tom, že není kacířem, ale pravověrným katolíkem, a zvolil druhou možnost v naději, že jeho smrt bude smrtí Kristova mučedníka.
S touto myšlenkou a s modlitbou na rtech Hus dne 6. července 1415 v Kostnici podstoupil krutou smrt na hranici. O dva dny dříve dosáhl koncil velkého úspěchu v plnění svého hlavního úkolu - odstranění schizmatu: devadesátiletý římský papež Řehoř XII. se uvolil resignovat a umožnit tak volbu nového papeže. Jeho pisánský a avignonský "kolega" byli sesazeni a roku 1417 konečně došlo k obnovení jednoty církve.
To se ovšem netýkalo českých zemí, kde naopak definitivně nastávalo rozdělení, předpovězené kdysi Janem z Jenštejna. Husovi šlechtičtí stoupenci v čele s českým nejvyšším purkrabím Čeňkem z Vartenberka a moravským zemským hejtmanem Lackem z Kravař adresovali kostnickému koncilu stížný list proti Husovu upálení. "Václav pochopitelně protestovat nemohl, znamenalo by to jeho politický konec v rámci křesťanské Evropy." (30) V době, kdy nositelé českého mesianismu začínali považovat sami sebe za jediné pravé křesťany, tak právě král Václav zůstával posledním garantem příslušnosti Čechů k ostatnímu západnímu křesťanstvu. Konrád z Vechty, který od roku 1413 zastával úřad římského arcibiskupa, se začínal připojovat k reformnímu hnutí. "Kostnický koncil ho chtěl dokonce roku 1416 povolat k odpovědnosti, že se dívá 'netečně na pronásledování kněžstva'." (31) I z této formulace je zřejmé, že "nereformní" kněží byli v Čechách ohroženi a že husitské hnutí se vyvíjelo směrem od křesťanského pacifismu k revolučnímu násilí.
Roku 1418 vstoupil do dějin mnich Jan Želivský, který začal kázat v karmelitánském kostele u Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském. "Bouřlivé řeči Želivského, plné bojových výzev a překypující starozákonními obrazy o kruté pomstě Boží, stíhající hříšníky a 'nevěrné', byly vlastním zdrojem myšlenky revoluční a signálem k povstání proti 'nevěstce apokalyptické' (tj. proti znemravnělému a panovačnému kléru)." (32) Zde se již - v rozporu s Husovým odkazem - ozývala krutost pozdějších "Božích bojovníků".
Nespokojenost však už v té době propukávala na všech stranách, zatímco král Václav zaujímal nejednoznačný postoj a "stále více se uchyloval do ústraní". (33) Teprve začátkem roku 1419 zareagoval na naléhání bratra Zikmunda a začal husitskou stranu nutit k ústupkům:
"Pražští husité museli vrátit katolickým farářům obsazené kostely a pro konání husitských bohoslužeb, jejichž charakteristickým rysem bylo podávání svátosti oltářní pod obojí způsobou všem účastníkům mše, vyhradil král pouze tři svatyně. Tím ale přilil olej do ohně. Žádost husitského davu, který jej nečekaně obklopil před kostelem sv. Apolináře, považoval za drzost, nevděk a urážku panovnického majestátu. Reagoval proto po svém. Ve výroční den Husovy smrti 6. července 1419 vyměnil radu na Novém Městě pražském a do úřadů jmenoval převážně katolické měšťany." (34)
V neděli 30. července pak dav vedený Janem Želivským vtrhl na novoměstskou radnici a králem dosazené konšely vyházel z oken. "'A takové ukrutenství nad nimi činili, že musili na oštěpy a na kordy dolů padati', píše o první pražské defenestraci kronikář, 'a kterýž se tak neproklál, ale každého hned dobyli.'" (35)
Tímto způsobem, protikladným ke střetu Husových stoupenců se staroměstskými konšely o pouhých sedm let dříve, začala husitská revoluce. Král Václav její vypuknutí přežil jen o několik dnů. Ve středu 16. srpna 1419 osmapadesátiletý panovník v Kunraticích u Prahy zemřel na následky srdečního záchvatu. Jeho smrtí se definitivně uzavřela jedna dějinná epocha.
(Věnováno J.O. a V.H., které mi před dvaceti lety poprvé přiblížily církevní dějiny období vlády Václava IV.)
Poznámky:
1) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Praha: Libri, 1993, s. 334.
2) Jan Paulas, "Král lidumil, nebo krutý jako Nero?" (rozhovor s Petrem Čornejem), Katolický týdeník, 22.-28. 2. 2011, roč. 22, č. 9, s. 4.
3) Viz Milan Kopecký, Jan Milíč z Kroměříže a Jan z Jenštejna, Žďár nad Sázavou: Cisterciana Sarensis, 1999, s. 8-9.
4) Viz Jan Paulas, "Král lidumil, nebo krutý jako Nero?", s. 4.
5) Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 1, Praha: Zvon, 1991, s. 224.
6) Jiří Spěváček, Václav IV. 1361–1419, Praha: Svoboda, 1986, s. 197.
7) František Palacký, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, díl druhý, Praha: L. Mazáč, 1939, s. 405.
8) Jiří Spěváček, cit. dílo, s. 198.
9) Tamtéž, s. 198.
10) František Palacký, cit. dílo, s. 405–406.
11) Jiří Spěváček, cit. dílo, s. 594.
12) Jaroslav Kadlec, cit. dílo, s. 228.
13) Tamtéž, s. 228-229.
14) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, s. 124.
15) Viz Eva Kantůrková, Jan Hus: Příspěvek k národní identitě, Praha: Melantrich, 1991, s. 34.
16) Jan B. Lášek a Karel Skalický (eds.), Mistr Matěj z Janově ve své a v naší době, Brno: L. Marek, 2002, s. 91.
17) Tamtéž, s. 15 a 40-41.
18) Eva Kantůrková, cit. dílo, s. 33.
19) Viz Praha šest set let církevní metropolí, Praha: Českomoravské akciové a vydavetelské podniky, 1944, s. 130-131.
20) Jiří Spěváček, cit. dílo, s. 337-338.
21) J. S. Trojan, Idea lidských práv v české duchovní tradici, Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 113-114.
22) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, s. 124.
23) Emanuel Rádl, Válka Čechů s Němci, Praha: Melantrich, 1993, s. 88 a s. 90, pozn. 1.
24) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, s. 108.
25) Jaroslav Kadlec, cit. dílo, s. 251.
26) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, s. 355.
29) Tamtéž, s. 109.
30) Jan Paulas, "Král lidumil, nebo krutý jako Nero?", s. 4.
31) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, s. 164.
32) Jaroslav Kadlec, cit. dílo, s. 269.
33) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, s. 336.
34) Jan Paulas, "Král lidumil, nebo krutý jako Nero?", s. 4.
35) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, s. 127.
2024 ©