S pocitem velké únavy spíše než úlevy dnes konečně držím v rukou svůj svázaný habilitační tlustospis, završující pomyslný pentateuch mých velkých, několikasetstránkových prací. Pokud jde o jejich témata, lze zjednodušeně říci, že v prvních třech z těchto pěti prací jsem se zabýval vztahem křesťanství a sekulárních totalitních ideologií, zatímco v posledních dvou vztahem křesťanství a islámu.
Zdá se mi být takřka až symbolické, že v době, kdy jsem završoval své psaní a přemýšlení nad těmito tématy, mnozí Evropané zmateně vyvěšovali francouzské trikolóry a zpívali Marseillaisu, nenávistnou píseň zrozenou v době protikřesťanského teroru Velké francouzské revoluce, aby vyjádřili svou solidaritu obětem islamistického terorismu.
Velká část Evropanů je dnes znepokojena jak islámskými extremisty, tak i obyčejnými muslimy, kteří do ní prchají z rozvrácených zemí typu Sýrie, a ráda by nějak definovala „identitu” a „hodnoty” svého kontinentu, kterým by se podle nich měli přistěhovalci přizpůsobit. Způsob, kterým se o to snaží, ovšem působí mnohdy až dojmem kouzla nechtěného. Titíž Evropané jednou hovoří o „křesťanských” hodnotách a podruhé zpívají Marseillaisu, aniž by v tom viděli nějaký rozpor.
Skotský spisovatel Bruce Marshall, autor krásného a hluboce lidského románu o církvi „Plná slávy”, se kdysi vyjádřil v tom smyslu, že Evropa bude zase křesťanská, až v ní lidé v tramvajích povedou rozhovory o Nejsvětější Trojici. Pouhé rozhovory o naší „křesťanské” (míněno protiislámské) kultuře ovšem nesvědčí ani tak o křesťanskosti, jako spíš o xenofobii a myšlenkovém zmatku.
Křesťanství nesouvisí s kulturní identitou, ale s Boží láskou (Trojici lze chápat i tak, že v jediném Bohu je přítomen milující, milovaný a láska) a s lidskou láskou k Bohu a bližnímu. Je také náboženstvím nesčetných mučedníků, kteří v dobách pronásledování – ať už kdysi ve starém Římě, anebo v novověké Evropě jakobínů, nacistů, komunistů a dalších zběsilců – byli připraveni položit v následování Krista a Jemu na svědectví svůj život.
Jedním z nich byl i první pařížský biskup svatý Dionýsius (Denis), podle tradice popravený společně se dvěma ze svých duchovních na Hoře mučedníků (Montmartre) při pronásledování křesťanů kolem roku 285–286. Hodně na něj myslím po nedávných teroristických útocích v pařížské čtvrti Saint-Denis. Zajímalo by mě, kolik z jejích obyvatel (ať už z řad francouzských sekularistů, anebo muslimských přistěhovalců) vůbec zná jeho příběh a je s to o něm přemýšlet...
Přemýšlet o svědectví mučedníků je však dnes naléhavě potřebné. Farnost v Brně-Lesné vydala na rok 2016 už druhý s tímto cílem koncipovaný kalendář, v němž je u každého týdne v roce představen jeden z trpících svědků víry z doby totality. Jako úvod k tomuto kalendáři v něm byl přetisknut dopis Heleny Havlíčkové z Francie (!), někdejší organizátorky pomoci pronásledované české církvi a autorky knihy o komunistické perzekuci. Paní Havlíčková v něm píše o svědectví víry, naděje a lásky jako „jediné možné odpovědi na fanatickou nenávist teroristů” a o tom, že „pouze Kristovo učení, hlásající odpuštění a vzájemnou lásku, může v tuto chvíli pomoci lidstvu, aby se odvrátilo od cesty odvety vedoucí k záhubě”.
Mučedníci umírající z lásky přirozeně nemají nic společného se sebevražednými teroristy umírajícími z nenávisti. Jsou ztělesněním podstaty křesťanské víry, jejímž symbolem je kříž a duchovní silou schopnost odpovídat na nenávist láskyplnou ochotou k sebevydání. To není ovšem nic, co by nám mohlo nabídnout kulturní a politickou identitu. Je to nabídka něčeho mnohem většího: spásy.
2024 ©