Ve své letos vznikající habilitační práci „Budovec, Komenský a islám: Sonda do hledání identity na prahu novověku“ se zabývám nejen Budovcem a Komenským, ale i duchovním vývojem Evropy v období osmanských výbojů 14.–17. století. Při přemýšlení nad tímto vývojem dospívám k závěru, že klíčový mezník v něm představuje hned století čtrnácté, doba počátků renesance a novověkého individualismu.
Český teolog a kazatel Jan Hus (kol.1370–6.7.1415) a jeho jen o sto let starší německý kolega Jan Eckhart (kol.1260–kol.1328) – oba mnou už na tomto blogu v minulosti zmiňovaní – se dají jen s obtížemi zařadit do téže dějinné éry. Příznačný je už zcela odlišný konec jejich životních příběhů: zatímco Husův příběh stojí a padá se svým dramatickým a všeobecně známým koncem, příběh mistra Eckharta ústí jako by do ztracena a drama individuálního hrdiny z něj vytěžit vůbec nelze.
Po skvělé kariéře, v níž byl jednou z vůdčích osobností dominikánského řádu a v řadě zemí (včetně Čech) uznávaným a ctěným teologem a mystikem, začal mít Eckhart na konci života pro údajnou heretičnost některých svých myšlenek a kvůli pletichám svých odpůrců problémy nejprve s kolínským arcibiskupem Heinrichem z Virneburgu a pak i s avignonským papežem Janem XXII.
Onen slavný a uznávaný mistr Eckhart se proti vzneseným obviněním nebránil. Odsoudil všechny omyly, které by se nacházely v jeho spisech či kázáních, a zaujal postoj poslušnosti. Především však „uplatňoval odpoutanost (od svého díla, od své pověsti, od svých idejí) a odevzdanost. To všechno jsou věci, které učil. Kdyby jednal jinak, kdyby nepraktikoval, nežil to, co vždycky šířil, popřel by zkrátka sám sebe zvláště v historickém kontextu své doby, která se od té naší velmi liší.“ (1)
Historický kontext o sto let pozdější doby Husovy či o dvě stě let pozdější doby Lutherovy byl už jiný. Tentýž postoj, který byl u Husa či Luthera hrdinstvím zakládajícím jejich dějinnou velikost („zde stojím a nemohu jinak“), by v Eckhartově případě jeho dějinnou velikost naopak popíral…
Známý křesťanský humanista Přemysl Pitter (1895–1976), sám představitel novodobé inidividualistické religiozity nespojené se žádným konkrétním vyznáním a církevním společenstvím, ve své knize Duchovní revoluce v srdci Evropy hlásá, že ona „duchovní revoluce“ začíná právě Husem. Ten byl v Pittrových očích průkopníkem „nového věku“, který do protikladu k „temnému středověku“, spojenému se stádností a masovostí, postavil důraz na následování individuálního svědomí, a tak přinesl slábnutí „autority vnější“ a objevování „autority nové, autorty vnitřní, dosud skryté v duši každého člověka“. (2)
Pro „středověkého“ Eckharta byla ovšem alfou a omegou všeho také „autorita vnitřní“: Bůh, s nímž se setkáváme v hlubinách své duše. Rozdíl mezi ním a „novověkým“ Husem se netýkal vztahu k nejvyšší vnitřní autoritě, ale spíš individualismu, který Eckhartova doba ještě neznala. Hus roku 1415 nemohl odvolat, aby nepopřel sám sebe, zatímco u Eckharta tomu o necelých sto let dříve bylo přesně naopak. Mezi těmito dvěma příběhy nepochybně opravdu leží začátek doby evropské „duchovní revoluce“. Velkou otázkou však je, zda je tuto revoluci nutné vnímat jako něco jednoznačně kladného. Šlo o objevení lidské svobody, anebo spíš o cestu, na níž západní člověk svou pravou svobodu ztrácel?
Letos v červenci si budeme už po šestisté připomínat výročí smrti Jana Husa. Výroční den Eckhartovy smrti si nepřipomínáme a připomínat nemůžeme, protože není znám. Mistr Eckhart zemřel někdy mezi 13. únorem 1327, kdy v Kolíně přečetl své podrobující se prohlášení, a 27. březnem 1329, kdy bylo papežskou bulou „In agro Domini“ posmrtně odsouzeno dvacet osm výroků z jeho spisů. Někdy mezi těmito daty jeho nedůležité pomíjivé já zmizelo, aby definitivně zůstalo jen ono nepomíjivé velké Já, k němuž Eckhartovo poselství všemi způsoby odkazuje. Jediným smyslem a cílem životní cesty každého z nás totiž podle Eckharta je, „aby se Bůh zrodil v duši a duše aby se zrodila v Bohu“. (3)
Poznámky:
1) Dom André Gozier, 15 dní s Mistrem Eckhartem, Brno: Cesta, 1997, s. 9.
2) Přemysl Pitter, Duchovní revoluce v srdci Evropy, 2. vyd., Praha: Kalich, 1995, s. 28–29.
3) Dom André Gozier, cit. dílo, s. 31.
2024 ©