Nad třemi články z Katolického týdeníku

Po takřka celoročním každotýdenním blogování si nyní na blogu udělám měsíční „prázdniny”. Před nimi bych však chtěl ještě zmínit tři texty z nedávných čísel Katolického týdeníku, z nichž jeden se týká dnešního svátku a dva olomoucké arcidiecéze v přelomových obdobích.

22. červenec je letos v kalendáři katolické církve poprvé svátkem (nikoliv jen dosavadní památkou) svaté Marie Magdalény. Zpráva o této změně v Katolickém týdeníku charakterizovala tuto světici jako „neodmyslitelnou členku Ježíšovy družiny” a citovala slova sekretáře Kongregace pro bohoslužbu a svátosti arcibiskupa Artura Roche, podle kterého „je správné, aby měla připomínka této ženy stejný stupeň slavení, jaký byl dán apoštolům”. Papež František podle tohoto arcibiskupa rozhodl o povýšení Magdaléniny připomínky na svátek příznačně ve Svatém roce milosrdenství, aby poukázal „na důležitost této ženy, která projevila velkou lásku a byla Kristem tak milovaná”.

Pro mne je Marie Magdalská též velmi důležitá, a to za prvé ve spojení s dobou kolem mého křtu, které jsem věnoval svůj letošní nejpodstatnější článek na blogu ze 14. června. Dívka, jež hrála důležitou roli v mé konverzi, byla tenkrát oslovena knihou spisovatelky Luisy Rinserové o Marii Magdaléně (Mirjam) a zvolila si tuto světici jako jednu ze svých patronek. Za druhé je pak pro mne Marie z Magdaly důležitá ve spojení s albem Boba Dylana Modern Times (jehož desáté výročí vydání si nyní připomínám) a pro mne nejdůležitější písní nejen z tohoto alba, ale i z celé Dylanovy tvorby, „Ain't Talkin'”. Tato píseň o Kristově křížové cestě vrcholí krásným odkazem ke zmrtvýchvstání v podobě slov k Marii Magdalské přicházejí ke hrobu jejího Pána (a současně do „mystické zahrady”): „Odpusťte, madam,  prosím o prominutí, ale nikdo tu není – Zahradník odešel...”

Další dva články, kterých se chci v tomto příspěvku dotknout, patří svým způsobem k sobě. Týkaly se olomouckých arcibiskupů Antonína Cyrila Stojana (1851-1923) a Františka Vaňáka (1916-1991). V případě arcibiskupa Stojana papež František letos v červnu "ve zvláštním dekretu uznal jeho heroické ctnosti, což je předstupeň blahořečení", zatímco arcibiskup Vaňák měl 28. června sté výročí narození.

Morava dnes nemá ani markraběte a místodržícího jako v dobách monarchie, ani zemského prezidenta jako v předkomunistickém Československu. Má nicméně svého metropolitu. Moravští metropolité a olomoučtí arcibiskupové jsou tak svým způsobem i představiteli Moravy, ne jen moravské církevní provincie.

Na počátku dvacátých let dvacátého století byl dokonce olomoucký arcibiskup (Stojan) mnohem populárnější než arcibiskup pražský (Kordač). "Tatíček" Stojan byl ve své době pravděpodobně vůbec nejpopulárnějším duchovním v českých zemích. Byl proslulý svou láskou k chudým a potřebným a současně se stal jediným z biskupů jmenovaných v době reformního hnutí v české katolické církvi, který toto hnutí podporoval.

Přelomová doba po roce 1918 představovala dějinný mezník, po kterém se značná část Čechů (v mnohem menší míře Moravanů) začala odklánět od katolické víry. Zatímco arcibiskup Kordač v Čechách reagoval na tehdejší zmatky především obnovením disciplíny uvnitř církve, tj. likvidací reformní Jednoty katolického duchovenstva, arcibiskup Stojan na Moravě se naopak upřímně snažil jednat s papežským stolcem o provedení reforem, které by církvi usnadnily další pastorační působení v české společnosti. V Římě se však v tomto období žádného pochopení nedočkal (reformní étos ne nepodobný některým myšlenkám Jednoty dorazil do Vatikánu až v době koncilu o půlstoletí později) a zdravotními problémy sužovaný Stojan v září 1923 po pěti záchvatech mrtvice zemřel. V čele olomoucké arcidiecéze stál jen dva roky.

Totéž platí i o Františku Vaňákovi, jenž přijal biskupské svěcení 26. srpna 1989, olomouckým arcibiskupem a moravským metropolitou mohl být jmenován 21. prosince 1989 a na věčnost odešel 14. září 1991. Zatímco arcibiskup Stojan za pontifikátu Benedikta XV. rozhodně ze strany Říma nemohl dosáhnout otevření možnosti nového pohledu na Jana Husa (což bylo jedním z cílů Jednoty katolického duchovenstva), Jan Pavel II., kterého arcibiskup Vaňák 22. dubna 1990 uvítal v (se Stojanovým působením spojeném) moravském poutním centru Velehrad, naopak při této své návštěvě Československa k přehodnocení Husovy osobnosti sám vyzval.

Dalo by se diskutovat o tom, zda tento krok papeže přišel se sedmdesátiletým zpožděním - příliš pozdě na to, aby mohl pozitivně ovlivnit vnímání katolicismu v české společnosti -, či zda naopak dříve nebyl možný z důvodu nepříčetného hlásání "prvorepublikového" protikatolického pseudo-Husa. Každopádně však nejenom doba po roce 1918, ale i doba po roce 1989 přinesla české církvi věci spíš bolestné než radostné. Zatímco v době komunismu byla "disidentská" církev značnou částí společnosti vnímána sympaticky jako síla duchovního odporu proti komunistické totalitě, po pádu komunismu paradoxně znovu triumfovaly rychle oživené proticírkevní předsudky, na kterých nemohla nic změnit ani velikost tehdejšího slovanského papeže, ani velikost stařičkého pražského arcibiskupa kardinála Tomáška.

Ve vztazích mezi církví a společností ovšem leccos záviselo na tom, kdo se stane Tomáškovým nástupcem. Mým dalším článkem na blogu, který plánuji na konec prázdnin, by se měl stát příspěvek k pětadvacátému výročí jmenování Jaroslava Škarvady světícím biskupem pražským z 28. srpna 1991. Toto výročí se nezdá být důležité, ale právě proto bych je chtěl dvojnásob připomenout – v neposlední řadě i jako promarněnou příležitost. Jaroslav Škarvada se totiž vlastně měl stát pražským arcibiskupem: měl blízko k Beranovi i Tomáškovi a byl by jejich velmi vhodným pokračovatelem. Zabránila prý tomu jen „římská sebestřednost”, s níž si ve Vatikánu nedokázali včas představit, že by chtěl své římské působiště zaměnit za Prahu. Myslím si, že je to škoda, protože tento prostý, radostný a vlídný člověk, ne nepodobný dnešnímu papeži, by jako nejviditelnější představitel katolické církve v Čechách možná dokázal české antiklerikální předsudky vyvracet přesvědčivěji než kdokoliv jiný.

Zmiňované články:

„Marie Magdaléna bude mít svůj svátek”. Katolický týdeník, 14.–20. 6. 2016, roč. 27, č. 25, s. 16.

Zikmund, Martin T.: „Papež František potěšil Moravu”. Katolický týdeník, 21.–27. 6. 2016, roč. 27, č. 26, s. 1.

Gračka, Jiří: „Převedl diecézi do svobody”. Katolický týdeník, 28. 6. – 11. 7. 2016, roč. 27–28, č. 25, s. 16.