Advent

Napsal Vít Machálek (») 11. 11. 2019 v kategorii Církevní rok, přečteno: 273×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

I když církevní rok začíná až první nedělí adventní (tj. čtvrtou nedělí před Vánocemi), která letos připadne na 1. prosince, své blogování o něm bych chtěl zahájit už ve spojení se sv. Martinem z Tours, jehož svátek v katolickém kalendáři připadá na dnešní den 11. listopadu. Svatomartinské posvícení (1),  které je s ním tradičně spojeno, kdysi předznamenávalo začátek adventu.  

S křesťanskými svátky spojené tradice sice naše odkřesťanštěná společnost stále „drží“, ale jedná se jen o střípky mozaiky, jejíž celek byl už dávno rozbit. Původní souvislosti jsou již většině společnosti neznámé. To platí jak o tradicích spojených s velkými svátky typu Vánoc a Velikonoc, tak i o zvycích typu „svatomartinské husy“, jež se sice ještě z obecného povědomí úplně nevytratila, ale už jen málokdo zná její původ ve starém podání, podle kterého se sv. Martin nechtěl stát biskupem v Tours a před věřícími, kteří si jej zvolili, se schoval mezi husy, ale byl pak prozrazen jejich kejháním. (2) Vytratilo se i mnohem podstatnější povědomí o tom, že po veselém hodování následuje vážná doba spojená s kajícností a odříkáním. (Naše současnost jako kdyby měla smysl jen pro to veselí a chtěla se mu oddávat pokud možno 365 dní v roce, čímž však samozřejmě vše ztrácí jakýkoliv smysl…)

„Dnes už je sotva známo, že s adventem souvisí i svátek svatého Martina (11. listopadu). Býval to poslední svátek před šestitýdenním adventním postem v oblasti galikánské liturgie ve Francii. Proto se konaly i karnevalové veselice, tak jako před Popeleční středou, jíž začínalo období vlastního postu, a při svátečním hodování se jedla martinská husa. Když dnes řada [církevních] obcí slaví památku svatého biskupa Martina jako svátek společenství doprovázený martinskými hrami a pochodňovým průvodem, často ve spojení s bohoslužbou slova, je v tom původní smysl už málo patrný.“ (3) 

Středem křesťanského roku jsou ovšem Velikonoce, kterým od Popeleční středy předchází doba postní, zatímco Vánoce a jím předcházejí doba adventní jsou historicky a teologicky druhotné a svého významu nabývají právě jen ve spojení s Velikonocemi jako ústřední připomínkou spásné události v Kristu. (4) Je tedy nešťastné, že dnes vystupují do popředí spíš okrajové aspekty křesťanské tradice, které už v dnešní společnosti nemají sílu odkazovat k jejímu smyslu.

Nad výtečnou knihou Liturgie a život od Klemense Richtera, ze které zde opakovaně cituji, si stále znovu uvědomuji, jak sekularizace drasticky přeznačuje smysl všech svátků a rituálů. Proměna svatomartinského pochodňového průvodu (či vánočního slavení Krista jako Světla přicházejícího na svět) v lampiónový průvod na počest „světla“ Velké říjnové socialistické revoluce není v tomto ohledu jen okrajovým a směšným, ale spíš výmluvným příkladem… 

Vedle sv. Martina je v tomto článku třeba zmínit ještě alespoň nejznámějšího „adventního světce“ sv. Mikuláše. I jeho svátek prošel vskutku pozoruhodnými proměnami: „Se svátkem svatého Mikuláše, uctívaného na základě legendy o vzkříšení zabitých školáků jako ochránce dětí, se pojila hra, při níž byly děti voleny a oblékány za biskupa, podobně jako při karnevalu. Dospělí pak předstupovali před dětského biskupa se svými hříchy. Tato funkce se postupem času proměnila v představení: Mikuláš nyní přichází a soudí děti. Luther slavení Mikuláše asi v roce 1535 zrušil. Namísto toho ,přichází s dary Ježíšek‘. Od začátku 19. století se postava Mikuláše sekularizuje a vykládá se jako pozůstatek germánských pohanských božstev, zosobnění přírody, později v Rusku jako ,děda mráz‘ a jemu na Západě velmi podobný ,Santa Claus‘. Současně zesvětšťuje i vánoční nadílka.“ (5)

Mé blogování o katolickém církevním roce je, jakkoliv to zní paradoxně, motivováno mj. i ekumenicky. Chce zdůraznit událost Krista jako střed a podstatu křesťanství, které už dva tisíce let hlásá zvěst o našem obdarování Spasitelem, v naší středoevropské kultuře díky Lutherovi tak mile vyjádřené i obrazem Ježíška nosícího vánočního dárky. Připomínky světců a světic zajisté mají v katolickém kalendáři také své místo, ale vždy jen v christocentrickém rámci. Církev o jejich svátcích hlásá „velikonoční tajemství ve svatých, kteří s Kristem trpěli a spolu s ním jsou oslaveni“. Církevní rok není ničím jiným než „slavením spásy v čase“ a měl by být spíše nazýván „rokem Páně“. (6) 

Jeho struktura je přehledně utvářena vánočním a velikonočním okruhem, mezi nimiž leží liturgické mezidobí. Vánoční okruh a celý církevní rok začíná první z adventních nedělí. Tyto neděle jsou dnes v celé církvi čtyři (tak jak tomu odedávna bylo v Římě, kterému se postupně přizpůsobily i oblasti s původně šestitýdenním adventem). Odkazuje k nim známá známá symbolika čtyř postupně rozsvěcovaných svic na adventním věnci, který je však až novodobou tradicí protestantského původu. O třech z adventních nedělí je liturgickou barvou kajícná fialová, jedna z nich (třetí neděle adventní, známá jako neděle Gaudete, tj. radujte se) je však ve znamení radostné růžové.

Čtvrtá neděle adventní byla původně spojena s „rorátním“ zpěvem „Rorate coeli desuper“ (Rosu dejte nebesa shůry, Iz 45,8), který se však speciálně v českém prostředí pojí s tradicí ranních mariánských mší v celém adventu. Mariánský ráz doby adventní je samozřejmě dán očekáváním narození Mesiáše z Panny Marie, i když přípravě na jeho slavení je ve skutečnosti věnován až poslední týden adventu. 

Adventus znamená latinsky příchod. První část adventu (od první neděle adventní do 16. prosince) má eschatologický charakter očekávání druhého příchodu Krista na konci věků. Teprve v době od 17. do 24. prosince se pozornost soustřeďuje na Ježíšův první příchod. Obojí však spolu samozřejmě souvisí: křesťané připravující se na první příchod Spasitele současně „oživují vroucí touhu po jeho druhém příchodu“. (7)

Advent je dobou kajícnosti, v níž se velmi doporučuje přistoupit v rámci přípravy na Vánoce také ke svátosti smíření (zpovědi). Jejím obrazem může být symbolická scéna z (v adventních liturgických čteních stále zaznívající) knihy proroka Izajáše. Ten na počátku svého prorockého působení spatřil zjevení Boží slávy, při kterém si ovšem současně také uvědomil svou hříšnost a vyznal ji, načež byl očištěn rozžhaveným uhlíkem z oltáře, kterým se seraf dotknul jeho úst se slovy zvěstujícími odpouštění a očištění (Iz 6,1–7). 

Nejde ovšem jen o dobu kající, ale také a především o dobu radostného očekávání. V mešní liturgii je obojí vyjádřeno tím, že se o adventních nedělích nezpívá chvalozpěv Gloria, což má ovšem „jiný důvod než v době postní před Velikonocemi: „andělský zpěv pastýřům ,Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle‘ (L 2,14) má o Vánocích opět zaznít jako nové poselství.“ (8)

V adventu jde o přípravu k přijetí míru a pokoje jako Božího daru, který můžeme s nadějí očekávat. Velmi dobrou metaforou tohoto adventního očekávání může být situace vězně, jenž ve své cele čeká na vysvobození z vězení. Jan Zahradníček v jedné ze svých básní z vězeňské sbírky Dům strach hovoří o poselství, které překládal „do řeči vězňů / jako naději, / jako naději vysvobození, jež se blíží / hodinu za hodinou / ke všem věznicím světa.“ (9) 

Bylo by ovšem trapně absurdní vězňům žijícím tímto očekáváním tvrdit, že už jsou na svobodě. Právě této nevčasnosti se dopouštějí všichni ti, kdo v adventu hrají nebo pouštějí koledy. Je to jako rozbalování vánočních dárků nikoliv na Štědrý večer, ale už o několik dnů či týdnů dříve. Do doby adventní samozřejmě nepatří písně typu „Narodil se Kristus Pán“, ale písně, které vyjadřují naději spojenou s Jeho očekávaným budoucím příchodem. Adventních písní je bezpočet (podobně jako vánočních, postních či velikonočních). Osobně mne z nich nejvíc bere za srdce báseň Ivana Martina Jirouse „Rorate coeli desuper“ zhudebněná skupinou Noi, jež byla podobně jako výše citované verše Jana Zahradníčka napsána ve strašném komunistickém vězení:

„Rorate coeli desuper / Andělský slyším šustot per / Od křídel vánek slyším vát / Končí noc, nemusím se bát / Bát se a zoufat. // Rorate coeli desuper / Povětří svěží bez příšer / Kreatur, moci nečisté / Zase andělé se mnou jste / Ve světle jasném. // Rorate coeli desuper / Starosti od nás odeber / Tak, jak to činíš s každým dnem / V modlitbě tiché zůstanem / Před úsvitem.“ (10) 

Adventní liturgie je prožívána společenstvím církve, současně je však od adventu neoddělitelné i jeho prožívání osobního a individuálního rázu. Každý, kdo se již nějakým způsobem setkal s Ježíšem, v něm očekává dovršení tohoto setkání a současně se snaží o to, aby se s Ním nemíjel v situacích, v nichž k němu Kristus tak či onak přichází v každodenním životě. Advent je dobou, v níž říkáme a modlíme se „přijď“, přičemž „v hloubi srdce zaznívá spíš ,přicházej‘ – každý den, každou hodinu, každou chvíli mého života“. (11)

Je jasné, že ani advent, ani křesťanství jako takové nelze prožívat ve shodě s duchem dnešní doby, která je utvářena zcela jinými touhami, než je touha po Kristu. Věci typu žádostivosti materiálních statků zde ovšem byly vždy, takže hledání cesty z labyrintu světa do ráje srdce není nikterak novým úkolem. 

Poznámky:

1) Málokdo ví, že slavit „posvícení“ ve skutečnosti znamená slavit posvěcení kostela…

2) Viz Dagmar Pohunková, „Svatý Martin, podzimní svatý“, Katolický týdeník, 8.–14. 11. 2016, roč. 27, č. 36, s. 104.

3) Klemens Richter, Liturgie a život: Co bychom měli vědět o mši, o církevním roku a smyslu liturgie, Praha: Vyšehrad, 1996, s. 136.

4) Viz tamtéž, s. 137.

5) Tamtéž, s. 136.

6) Tamtéž, s. 148 a 131–132.

7) Katechismus katolické církve, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, s. 141, § 542.

8) Klemens Richter, Liturgie a život: Co bychom měli vědět o mši, o církevním roku a smyslu liturgie, Praha: Vyšehrad, 1996, s. 135.

9) Jan Zahradníček, „Dopis z listopadu“, Katolický týdeník, 29. 10. – 4. 11. 2019, roč. 30, č. 14, s. 10.

10) Citováno podle bookletu eponymního alba skupiny Noi (Indies Records 2005).

11) Zdeněk A. Eminger, „Advent: cesta mající svůj smysl a cíl“, Katolický týdeník, 27. 11. – 3. 12. 2018, roč. 29, č. 48, s. 10.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a deset