Vánoce

Napsal Vít Machálek (») 6. 1. v kategorii Církevní rok, přečteno: 168×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Vánoce jsou spojeny nejen s 25. prosincem, ale i s dnešním dnem, 6. lednem, který je původním svátkem Kristova narození ve východních církvích. Datum jejich slavení není příliš podstatné, podobně jako nejsou příliš podstatné ani jiné s Vánocemi spojené konvenční zvyky. Ve středu Vánoc a celého křesťanství nestojí žádná tradice, ale událost. Událost Krista, v níž neoddělitelně splývají Vánoce a Velikonoce (vtělení, pašije a zmrtvýchvstání), se týká podstaty našeho lidského údělu, který by byl bez ní spojen jen s pomíjivostí a smrtí. Vánoce by měly být dobou zamýšlení se nad otázkou: Kdo je Ježíš? Kým je či může být pro mne? 

Únik před tímto přemýšlením do svátků pouhé „rodinné idyly“, ve které se v době sekularismu (u nás zejména po roce 1948) Vánoce proměnily, je v posledku značně nelítostný, protože rodinná idyla je dopřána jen někomu a prakticky nikomu na celý život. Je všeobecně známo, že na lidi, kteří zůstali sami, jejich bolest nejsilněji dopadá právě o Vánocích.

Pravé křesťanské Vánoce otevírají možnost rozjímání nad tím, že Bůh sám vstoupil do našeho lidského údělu a vzal na sebe vše, co může být na naší životní pouti těžké – krajní chudobou „bezdomoveckého“ narození v betlémské stáji počínaje a bezmezným utrpením kříže konče. Dnes se výmluvný obraz Svaté rodiny, pro kterou se v Betlémě nenalezlo místo jinde než u jeslí, občas používá jako burcující obraz, který by nás měl učinit otevřenějšími vůči dramatu uprchlíků a imigrantů. Papež Benedikt XVI. však v promluvě z půlnoční mše 24. prosince 2012 šel tímto směrem dál až k podstatě vánočního dramatu, když řekl: 

„Stále znovu se mne dotýká sdělení, které evangelista činí jakoby mimochodem, totiž že se pro ně nenašlo místo v útulku. Nevyhnutelně vzniká otázka, co by se stalo, kdyby Maria a Josef klepali na moje dveře. Bylo by pro ně místo? A  zjišťujeme pak, že toto zdánlivě nahodilé sdělení o nedostávajícím se místě v útulku, čímž byla Svatá rodina nucena uchýlit se do stáje, evangelista Jan prohloubil a vystihl jeho podstatu slovy: ,Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali‘ (Jan 1,11). Velká morální otázka ohledně toho, jak je tomu u nás s utečenci, uprchlíky a imigranty, nabývá potom ještě zásadnějšího smyslu: máme opravdu místo pro Boha, když se k nám snaží vejít? Máme pro něho prostor a čas? Není to snad právě Bůh, kdo je u nás odmítán?“ (1)

Jiným způsobem ve stejné době pojednal totéž téma „Ježíšův dopis“, jehož neznámý autor se pokusil čtenáře vyzvat k zamyšlení se nad paradoxem, že Ježíš je sice o Vánocích oslavencem, ale zároveň i Tím, kdo se často může jen osaměle dívat na to, jak slaví druzí: 

„Byl jsem oslavenec, ale nebyl jsem pozván. Když přišel den D, přišel jsem, ale nechali mne venku, před zavřenými dveřmi. A já jsem tak moc chtěl být s nimi. Po pravdě, nepřekvapilo mne to, jelikož v posledních letech všichni přede mnou zavírají dveře. Nepozván, ale přece jsem se rozhodl potichoučku vejít. Postavil jsem se neviditelně do rohu a pozoroval jsem. Všichni jedli, pili, někteří se i opili, vyprávěli oplzlé vtipy a náramně se bavili. Rozdali si dárečky – jako by tato oslava byla jen kvůli tomu. Začali se objímat, a tak jsem otevřel svou náruč a čekal jsem, koho bych mohl obejmout já. A víš co? Nikdo si na mne nevzpomněl. Když už byly všechny dárečky rozdané a rozbalené, nesměle jsem se podíval, jestli tam nebude aspoň jeden pro mne. Vždyť jak by ses cítil ty, kdyby na tvých narozeninách byli obdarováni všichni kromě tebe – oslavence? Tehdy jsem pochopil, že jsem nechtěný, nepozvaný – a proto jsem odešel.“ (2)

Dějiny lidstva jsou zároveň i dějinami náboženství, dějinami lidského hledání Boha. Ve vánočním příběhu jde však primárně naopak o Boží hledání člověka. Ježíš přišel na svět proto, aby vydal svědectví pravdě (Jan 18,37), totiž svědectví o Boží lásce k člověku. V prvních třech stoletích dějin křesťanství neexistovalo slavení Vánoc jako samostatného svátku, ale jen nedělní a velikonoční slavení události Krista. Potřeba definování Vánoc jako křesťanské oslavy vtělení Boha, který se stal člověkem a narodil se v Betlémě, patrně vyvstala ve chvíli, kdy teologie ariánů hlásala naopak chápání Ježíše jako člověka, který byl Bohem zbožštěn. K jejímu odsouzení na nicejském koncilu z roku 325 došlo v době, v níž se současně rodilo i slavení Vánoc. Nicejské vyznání víry v Boží vtělení umožnilo i mnohem pozdější symboliku světla svíček hořících na vánočním stromku a předtím na adventním věnci: 

„Jednalo se tehdy o to, zda Ježíš z Nazareta byl pouze velkým náboženským člověkem, nebo zda se v něm sám Bůh stal jedním z nás. Šlo vlastně o otázku, zda Bůh je tak mocný, že se může stát malým; zda Bůh je tak mocný, že nás může milovat a skutečně vstoupit do našeho života. Jestliže však Bůh je někde hodně daleko, než aby nás opravdově mohl milovat, pak také lidská láska znamená jenom plané sliby. Jestliže Bůh nemůže milovat, jak by pak mohl člověk? Tak šlo ve vyznání o Božím vtělení konečně také o možnost lidí lidsky žít a lidsky zemřít… Jako jitřenka, která přijímá světlo od vycházejícího slunce, můžeme také my jen od světla Boha, který se stal člověkem, znovu zapalovat svíce lidskosti, které dávají temnému světu naději a radost.“ (3)

Světlo svíček na vánočním stromku je ovšem zároveň příkladem přenášení prvků původního velikonočního svátku na pozdější Vánoce, protože je zde zjevná souvislost s velikonoční svící. Propojení vánočního a velikonočního příběhu se objevuje už v evangeliu; trojité záměrné vyjádření evangelisty Lukáše „zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v útulku pro pocestné nebylo pro ně místo“ (Lk 2,7) je anticipací téhož trojitého rytmu ve formulaci „zavinul ho do lněného plátna a položil do hrobky vytesané ve skále, kde nebyl ještě nikdo pochován“ (Lk 23,53), aby tak „narození a pohřeb stály zrcadlově proti sobě“. (4) 

Samotné vánoční stromky jsou spojeny mj. se stromem kříže, i když současně odkazují také ke stromu v ráji. Do zlaté fólie balená jablka či ořechy i další ozdoby na vánočním stromku také odkazují ke stromu v ráji, z něhož se trhají „plody života“. Tyto zvyky jsou však až novověké, zatímco tradice jesliček i vánoční dávání dárků (5) sahají až do středověku.

Žádný ze zvyků tohoto druhu ovšem není součástí liturgie spojené s vánoční dobou církevního roku. Ta začíná předvečerem Hodu Božího vánočního (Štědrým večerem) a končí svátkem Křtu Páně (první neděle po 6. lednu). Je zajímavé srovnat si její podobu v katolickém církevním kalendáriu a ve „státním“ českém kalendáři. Ten se od dob komunismu snaží připomínat nikoliv svátky křesťanské víry, ale spíše jen lidové tradice a 25.–26. prosinec připomínat jen jako nicneříkající  první a druhý svátek vánoční. U 25. prosince se v něm ale dnes přece jen objevuje i pojmenování Boží hod vánoční. 

Svérázný fenomén typický pro naše sekularizované, ale přece jen ne zcela odkřesťanštěné prostředí představují takzvaní „jednoročáci“, tedy lidé, kteří chodí do chrámu jen jednou za rok, a to na půlnoční mši svatou – první ze tří mší Božího hodu vánočního (půlnoční, jitřní a denní). Půlnoční, jak je lidově nazývána mše z vigilie slavnosti Narození Páně, je spojena s evangelním čtením, v němž andělé narození Syna Božího oslavují slovy „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“ (Lk 2,14). Snad je tedy „jednoročáctví“ právě výrazem obecně lidské touhy po pokoji a současně projevem tušení, že tento pokoj lze nalézt jen u Boha, nikoliv ve světě.

Je-li ovšem pro někoho jen součástí štědrovečerní idyly, pak se souvislost se smyslem křesťanských Vánoc zcela vytrácí. Vánoční liturgie je totiž všechno jiné, jen ne dojemné slavení roztomilého děťátka. „Obraz Krista v liturgických textech – to není žádné bezmocné dítě v jeslích. Naznačují to už vstupní verše vánočních mší: ,Dnes poznáte, že přijde Pán a spasí nás, a zítra uvidíte jeho slávu.‘ (podle Ex 16,6–7) Nebo: ,Dnes vzešlo nad námi světlo, protože se nám narodil Kristus Pán; dostal jméno podivuhodný, Bůh, kníže pokoje, otec budoucího věku; jeho království nebude mít konce.‘ (podle Iz 9,2.6; L 1,33) Liturgie znovu a znovu velebí příchod Božího syna, zplozeného z Otce a stejné podstaty s ním, do našeho lidství. A když se ve třetí mši říká: ,Dítě se nám narodilo, syn je nám dán‘ (Iz 9,5), není to žádný ,roztomilý chlapeček s kudrnatými vlásky‘, nýbrž Boží služebník, který má provést Otcův plán spásy.“ (6) 

Zatímco rozněžnělé texty některých našich koled mohou výše řečené spíše zastírat, jiné tradiční vánoční písně poukazují na celou velikost betlémské události, která překonává všechny lidské obavy a naplňuje naděje všech věků. Slova tohoto obsahu se objevují například v písni „O’ Little Town of Bethlehem“, která z nepochopitelných důvodů zmátla některé hudební publicisty poté, co se před deseti lety objevila na albu Boba Dylana Christmas in the Heart. Bill Flanagan po jeho vydání Dylanovi řekl, že slova „The hopes and fears of all the years are met in thee tonight“ zpívá „jako opravdový věřící“, načež v interview následovala Dylanova prostinká odpověď: „Nu, já jsem opravdový věřící.“ (7)

Pro Boba Dylana jsou zřejmě Vánoce především svátkem narození „Krále Izraele“, o kterém na svém vánočním albu zpívá v písni „The First Noel“. V dané souvislosti je nutné zmínit i spojitost Vánoc a celého církevního roku se židovskou tradicí, ze které křesťanství kromě bezpočtu jiných věcí převzalo i zvyk slavit velké svátky osm dní, tedy po dobu oktávu. V dnešním katolicismu se to týká oktávu slavnosti Narození Páně a oktávu slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Zatímco ten druhý je věnován výlučně slavení Velikonoc, v méně výlučném vánočním oktávu se objevují svátky dvou světců (Štěpána a Jana Evangelisty) a je uzavřen svátkem mariánským. 

Svatý Štěpán, jehož svátek připadá na 26. prosince, byl podle Skutků apoštolů prvním Kristovým mučedníkem. U svátku svatého Jana Evangelisty z 27. prosince je spojitost s Vánocemi dána především začátkem jeho evangelia jako teologicky nejhlouběji promyšlenou podobou zvěsti o vtělení. Podle křesťanské tradice nebylo Janovi jako jedinému z apoštolů dopřáno zemřít mučednickou smrtí, zatímco nevinné betlémské děti povražděné na rozkaz krále Heroda, připomínané 28. prosince, naopak pro Krista zemřely už v době Jeho narození. Ve svátcích připadajících na 26.–28. prosince se tak „spatřovaly tři možné podoby mučednictví: chtěné a uskutečněné (Štěpán), chtěné, ale neuskutečněné (Jan) a uskutečněné, ale nechtěné (Neviňátka)“. I zde je zřejmá neoddělitelnost Vánoc od velikonočního tajemství Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. (8)

Spojení s mučedníky a přítomnost brutální vraždy betlémských dětí v samotném vánočním příběhu podtrhují skutečnost, že Vánoce nedává smysl spojovat s „rodinnou idylou“. Nijak idylický není ani svátek Svaté rodiny Ježíše, Marie a Josefa, připadající na 29. prosince. Je třeba připomenout, že těhotné Marii hrozila poprava ukamenováním (v dnešní době by se jako „řešení“ její situace nabízel potrat…), že malému Ježíšovi hrozila smrt z rukou herodiánů a že Svatá rodina musela hned po Jeho narození prchat do exilu. Nabízející se souvislost s dnešními etickými problémy včetně krize rodiny je zde zřejmá, podobně jako kritický osten, který křesťanské Vánoce představují ve vztahu k dnes tak často preferované volbě snadnějších a pohodlnějších řešení. 

Křesťanská vánoční doba nemá nic společného ani s nevázaným veselím silvestrovské noci. I když na 31. prosinec v katolickém kalendáriu připadá památka papeže Silvestra, večer tohoto dne je už vigilií novoroční slavnosti Matky Boží, Panny Marie. Mariánský svátek v první den roku odpovídá prastaré římské tradici a pod ochranu Panny Marie se v něm současně staví i celý nadcházející rok, přece však je sporné, zda by poslední den vánočního oktávu neměl být spíše slavností obřezání Páně. Lukášovo evangelium mluví o obřezání Krista osmého dne po Jeho narození, důraz však klade spíš na to, že Mu v době obřízky „dali jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala“ (Lk 2,21). Připomínka Nejsvětějšího Jména Ježíš, původně také spojená s oktávem Narození Páně, je dnes samostatným svátkem připadajícím na 3. ledna.

Druhý vrchol doby vánoční po slavnosti Narození Páně představuje slavnost Zjevení Páně ze 6. ledna. U tohoto data je zajímavý rozdíl mezi katolickým kalendáriem a sekularizovaným českým kalendářem, ve kterém se místo Zjevení Páně uvádějí Tři králové (zatímco ve slovenském kalendáriu je u tohoto dne uvedeno Zjavenie Pána a vianočný sviatok pravoslávnych kresťanov). 

Lidová tradice spojená se „třemi králi“ je s liturgickým smyslem tohoto svátku ve větším napětí, než by se na první pohled zdálo. Nejde ani tak o to, že evangelium mlčí o počtu mudrců od východu, kteří se přišli do Betléma poklonit právě narozenému židovskému králi, a nikterak je neoznačuje za krále; problém spočívá spíše v tom, že se svátek Páně v lidových zvycích proměnil ve svátek světců, při kterém je sporné, zda vůbec postavičky „Kašpara, Melichara a Baltazara“ obracejí pozornost ke Kristu, anebo spíš na sebe. Bylo by dobře alespoň pochopit, že písmena C + M + B (resp. u nás K + M + B), která se při žehnání domů píší křídou na dveře, neodkazují k prvním písmenům neznámých jmen mudrců, ale představují zkratku latinského Christus mansionem benedicat, Kristus požehnej tomuto domu. (9) Pokud ovšem „tři králové“ představují archetyp hledačů, kteří se vydali na cestu v touze po Bohu, jak je v jednom ze svých nejkrásnějších kázání popsal papež František (10), pak by jejich putování mohlo být právě v dnešní době vysoce inspirativní.

Tříkrálová tradice má sice svůj smysl i jako koledování spojené se sbírkou na pomoc potřebným, ale ve slavnosti Zjevení Páně jde o víc. V liturgii se při ní připomíná nejen příchod mudrců do Betléma, ale také Ježíšův křest v Jordáně a Jeho proměnění vody ve víno na svatbě v Káně. Zatímco ve středu Božího hodu vánočního stojí oslava seslání Božího Syna, který se stal lidským dítětem, Zjevení Páně už obrací pozornost k božské velikosti tohoto dítěte zjevené světu. Mudrci od východu zde ztělesňují jak skutečnost, že Kristus není jen židovským králem, ale i králem všech národů, tak na druhé straně i to, „že pohané nemohou poznat Ježíše a klanět se mu jako Božímu Synu a Spasiteli světa, aníž se obrátí na Židy“. (11) 

I když je 6. leden vlastně původním dnem slavení Křtu Páně, tento svátek dnes připadá až na neděli následující po tomto datu. „Nedělí křtu Páně se uzavírá vánoční doba a už od pondělka začíná doba ,per annum‘, liturgické mezidobí. Při této památce křtu slaví obec věřících jednu z rozhodujících událostí zjevení: Ježíš je Bohem obdařen ,Duchem svatým a mocí‘, aby mohl ,prokazovat dobrodiní a uzdravovat všechny, kteří byli v moci ďáblově‘, jak se praví ve druhém čtení (Sk 10,38). Také evangelium, jež zvěstuje vyvolení Ježíšovo křtem a sesláním Ducha (Mk 1,7–11), ukazuje zřetelně velikonoční, a tedy nedělní stránku tohoto dne, jímž vánoční doba přechází k pravidelnému rytmu týdnů liturgického mezidobí.“ (12)

I když z hlediska teologicky vyrovnanějšího chápání liturgického roku dává ukončení vánoční doby svátkem Křtu Páně dobrý smysl, přece jen je třeba zmínit skutečnost, že v minulosti trvaly Vánoce (a dodnes občas někde zůstává vánoční výzdoba v kostelích) až do svátku Uvedení Páně do chrámu, slaveného čtyřicet dní po Narození Páně, 2. února. 

Je možná trochu škoda, že v dnešní době, k jejímž výrazným pozitivním prvkům patří znovuobjevování židovských kořenů křesťanství, Vánoce příliš neakcentují židovský rozměr příběhu Kristova narození. Nový rok se ze svátku Obřezání Páně stal svátkem mariánským a u svátku Uvedení Páně do chrámu se jeho přesunutím do liturgického mezidobí oslabila spojitost s Narozením Páně, resp. s narozením židovského chlapce.

„Podle starozákonních kultických předpisů se žena po porodu chlapce čtyřicet dní pokládala za nečistou (Lv 12,1–8). Proto přinesli Ježíše do chrámu a přinesli tu oběť za Mariino očištění i výkupné za chlapce (každý prvorozený patřil Hospodinu a musel být obětí vykoupen; srv. Ex 13,2.12; Nu 18,16).“ (13) 

Poznámky:

1) „Máme pro Pána čas? Promluva Benedikta XVI. na půlnoční mši 24. prosince 2012“, Katolický týdeník, 1.–7. 1. 2013, č. 1, s. 7.

2) „Vánoční dopis pro tebe“, in: Vezmi a čti: Týden s Božím slovem, biblický program brněnské diecéze 2010 – 2013, 4. neděle adventní – cyklus A, 22. 12. 2013.

3) „Ten, kdo otvírá bránu adventu“, Rovnost, 6. 12. 1997.

4) Luke T. Johnson, Sacra pagina: Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 74.

5) Štědrovečerní dávání dárků na památku Boží štědrosti i samotná označení Štědrý den a Štědrý večer připomínají, že Bůh byl k lidem nejštědřejší, když jim dal svého Syna.

6) Klemens Richter, Liturgie a život: Co bychom měli vědět o mši, o církevním roku a smyslu liturgie, Praha: Vyšehrad, 1996, s. 139–140.

7) „Bob Dylan: The Interview. Music’s most inscrutable superstar talks Christmas past and present with Bill Flanagan“ [online], 27. 11. 2009, www.bigissuesscotland.com/features/view/187.

8) Klemens Richter, Liturgie a život: Co bychom měli vědět o mši, o církevním roku a smyslu liturgie, Praha: Vyšehrad, 1996, s. 138.

9) Tamtéž, s. 144–145.

10) „Jak správně konstatoval jeden církevní otec, mudrci se nedali na cestu proto, že viděli hvězdu, nýbrž uviděli hvězdu, protože byli na cestě. Měli srdce otevřené horizontu a mohli spatřit, co jim ukazovalo nebe, protože v sobě měli touhu, která je hnala. Mudrci tak představují portrét věřícího, tedy člověka, kterému se stýská po Bohu a který cítí, že mu chybí domov, nebeská vlast. Jsou obrazem všech lidí, kteří si ve svém životě nedali umrtvit srdce. Svatý stesk po Bohu plyne z věřícího srdce, které ví, že evangelium není minulá, nýbrž přítomná událost…“ /„Věřící je ten, komu se stýská po Bohu“ (homilie papeže Františka z 6. 1. 2017), Katolický týdeník, 10.–16. 1. 2017, č. 2, s. 16./

11) Katechismus katolické církve, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, s. 142, § 142.

12) Klemens Richter, Liturgie a život: Co bychom měli vědět o mši, o církevním roku a smyslu liturgie, Praha: Vyšehrad, 1996, s. 145.

13) Tamtéž, s. 145–146.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a dvanáct