V tomto závěrečném dílu svého blogování o dějinách Brna se budu věnovat historii města v období československého státu, jež s přerušením nacistickou a fakticky i komunistickou okupací trvalo od roku 1918 do roku 1992.
Dne 29. října 1918 proběhl v Brně převrat řízený redakcí Lidových novin vedenou šéfredaktorem Arnoštem Heinrichem a vydavatelem Adolfem Stránským. Moravský místodržící baron Heinold musel předat moc Národnímu výboru. Pro dějiny Brna však ještě větší mezník představoval 6. listopad 1918, kdy se po vpádu davu na radnici ze 4. listopadu němečtí radní vzdali vlády nad městem a Brno poprvé ovládli Češi. Prvním českým starostou se v následujícím roce stal Karel Vaněk.
Převrat přinesl rozhodnutí i v dlouholetém zápase o vytvoření české univerzity. Dne 28. ledna 1919 byl schválen zákon, kterým byla v Brně vytvořena Masarykova univerzita (předcházelo tomu založení Vysoké školy zvěrolékařské, následovalo ustavení Vysoké školy zemědělské). Vznik univerzity byl ovšem poznamenán tehdejší dobou, a to nejen co se týče pojmenování po žijící osobě (katolíci marně navrhovali název Cyrilo-Metodějská univerzita), ale i ve vztahu k bojovnému ateismu tehdejších socialistických stran, který zabránil tomu, aby brněnská univerzita měla teologickou fakultu.
Druhou hlavní událostí roku 1919 bylo vytvoření Velkého Brna zákonem z 16. dubna. Na základě tohoto zákona byla k Brnu přičleněna dvě města (Husovice a Královo Pole) a jednadvacet obcí (např. Řečkovice, Žabovřesky, Komín, Jundrov, Židenice, Tuřany...). Tímto způsobem se zásadně změnily národnostní poměry ve městě, ve kterém se při sčítání z roku 1921 z 221.758 obyvatel 72,4% přihlásily k národnosti české, 25,9% k německé a 1,4% k židovské.
I když zdánlivě byla situace Brna po založení nového státu příznivá (město leželo uprostřed tehdejší ČSR), ve skutečnosti jeho význam poklesl. Roku 1918 totiž zaniklo i Markrabství moravské a teprve po období experimentů s unitárním státem rozděleným na župy se Brno od roku 1927 stalo alespoň hlavním městem Moravskoslezské země jako územně-správní jednotky.
Jedinečný byl kulturní význam prvorepublikového Brna s časopisem Host, pobočkou Devětsilu, se spisovateli Mahenem (od 1921 prvním knihovníkem veřejné městské knihovny), Těsnohlídkem (zakladatelem tradice Vánočních stromů republiky), Valentou, Bassem, Jeřábkem, Blatným aj., s levicovými básníky typu Neumanna a Halase, se vznikajícími architektonickými skvosty typu vily Tugendhat atd. Z významných židovských rodin v Brně je dále třeba zmínit rodinu Haasových, z níž vzešel herec Hugo Haas a hudební skladatel Pavel Haas a která se na rozdíl od řady jiných vždy hlásila k češství. Podstatné však nebylo, kdo z předních osobností i běžných občanů se hlásil k jaké národnosti, ale spíš to, že Brno první republiky bylo národnostně liberálním, multikulturním, evropským velkoměstem.
Poloha Brna ve středu ČSR přispěla k tomu, že bylo město vybráno jako místo konání grandiózní jubilejní Výstavy soudobé kultury Československa. Ta se uskutečnila na – při této příležitosti vybudovaném – výstavišti v Brně-Pisárkách.
K pozoruhodným a mezinárodně významným atrakcím patřily i automobilové závody Masarykův okruh, připomínající dnešní Velké ceny Formule 1. Ty se na brněnském okruhu poprvé konaly v roce 1930.
Ve třicátých letech atmosféra v Brně zhoustla. Vedle zhoršení národnostních vztahů ve spojení s dobou nástupu nacismu patřil k příznakům i neúspěšný pokus českých fašistů o převrat z ledna 1933. Měl mít své centrum v židenických kasárnách a podle svého vůdce bývá označován jako „Kobzinkův puč“.
Už před nacistickou okupací Československa z 15. března 1939 nacionálně radikální část brněnských Němců pořádala násilné provokace, které případně mohly posloužit i jako záminka k okupaci. Po příchodu německých vojsk tito lidé vítali Adolfa Hitlera, který se v Brně objevil 17. března.
Posledního demokraticky zvoleného primátora Rudolfa Spaziera nacisté násilím odstranili z radnice poté, co vzdor okupaci odmítl opustit svůj úřad; městské zastupitelstvo bylo rozpuštěno a Brnu vládl Oskar Judex jako německý vládní komisař. Z vynikajících osobností Brna doby kolem okupace je nutné zmínit literárního kritika Arna Nováka, který až do likvidace českého vysokého školství jako rektor statečně bránil brněnskou univerzitu a zachovával její demokratické tradice.
Na druhé straně v Brně řádili i čeští fašisté, kteří hned po okupaci a znovu v srpnu 1939 organizovali protižidovský pogrom. Protivníkem fašistů bylo Národní souručenství, které se snažilo udržovat v národě vlastenecký duch a také v Líšni (o několik let později připojené k Brnu) uspořádalo v srpnu 1939 jednu z obrovských národních poutí.
V předvečer druhé světové války nacisté pozatýkali tzv. rukojmí. Několik set z celé Moravy jich bylo dopraveno na Špilberk, který se již od okupace proměňoval ve sběrný koncentrační tábor a místo utrpení politických vězňů.
17. listopadu 1939 proběhl i v Brně drastický zásah proti českým vysokým školám, spojený s obsazením fakult a kolejí jednotkami SS a pozatýkáním studentů. Další vlna dodatečného zatýkání brněnských studentů následovala ještě v polovině prosince. Kounicovy studentské koleje byly proměněny v nejpověstnější vězení na Moravě. Gestapu sloužila i budova právnické fakulty.
Především v době obou heydrichiád z let 1941–1942 se pověstné Kouničky staly místem poprav stovek obětí. Po atentátu na Heydricha se Brno „proslavilo“ i jednou z povinných manifestací věrnosti k říši, při níž kolaborantský ministr Emanuel Moravec hrozil popravou každého desátého Čecha, nebudou-li atentátníci dopadeni.
V následujících letech se sice válečná situace vyvíjela v neprospěch Německa, Brno však bylo postiženo těžkým spojeneckým bombardováním. Mnoho set obětí a velké materiální škody si vyžádaly americké nálety z 25. srpna a především 20. listopadu 1944. Také na konci války, v dubnu 1945, však mnoho civilistů zahynulo při náletech sovětského letectva. Velká většina Brna byla po těžkých bojích osvobozena dne 26. dubna 1945. Osvobození však zčásti připomínalo spíše dobytí nepřátelského území, protože Rudá armáda se ve velkém měřítku dopouštěla loupení a rabování. Docházelo i ke znásilňování žen, které ovšem i někteří čeští Brňané obraceli proti Němkám.
Z bilance okupačních let bylo nejtragičtější vyhlazení brněnských Židů a také Romů. Deportace Židů, zahájené na podzim 1941, postihly 10.057 osob, z nichž se vrátilo jen 702. Tragická byla i deportace více než tisícovky Romů z Brna a dalších moravských míst do Osvětimi z března 1943.
Ztráta multikulturního rázu Brna byla dovršena poválečnou pomstou na Němcích. Jeho předzvěstí se stal brněnský projev Edvarda Beneše z 12. května 1945, při němž przident z balkónu Nové radnice prohásil, že německou otázku je třeba "vylikvidovat". Následovaly události takzvaného divokého odsunu, jehož brněnská podoba vstoupila do dějin jako Pochod smrti ("Brünner Todesmarch"). Brněnští Němci (ženy, děti, staří lidé) při něm byli za těžko vyčíslitelných ztrát na životech pěšky hnáni do Pohořelic směrem k rakouským hranicím. Práceschopní muži nadále zůstávali v pracovních táborech pro Němce v Maloměřicích, na Malé Klajdovce a v Bohunicích, přičemž Kounicovy koleje i po válce dál sloužily svému dosavadnímu účelu jako věznice, jen tentokrát určená pro Němce.
Na organizaci Pochodu smrti se podíleli Zbrojováci, kteří pak sehráli aktivní roli i při komunistickém převratu z února 1948. Brnu nebylo nic platné, že v něm parlamentní volby z května 1946 vyhráli národní socialisté a posledním demokratickým primátorem tak byl jejich příslušník Josef Podsedník.
Po roce 1948 bylo Brno poníženo mj. přejmenováváním ulic (Cejl na Gottwaldovu, Zelný trh na náměstí 25. února, náměstí Lažanského na nám. Rudé armády apod.). Vážnější a trvalé ponížení však představovala likvidace zemského zřízení a zavedení zřízení krajského z roku 1949, čímž Brno natrvalo ztratilo svůj staletý status hlavního města Moravy.
Po roce 1948 se město stalo jedním z míst komunistického teroru, věznění elity národa i poprav politických vězňů. Neblaze proslulou se stala především věznice na Cejlu, kterou prošli mj. i básníci Jan Zahradníček, Václav Renča Zdeněk Rotrekl. K velkým politickým monstrprocesům patřil proces s neexistující „Zelenou internacionálou“, při kterém byli v červenci 1952 odsouzeni mj. právě katoličtí umělci. Také brněnský biskup Karel Skoupý byl od počátku 50. let internován a do svého úřadu se mohl nakrátko vrátit teprve roku 1968.
Brněnská literární scéna neupadla do bezvýznamnosti mj. díky časopisu Host do domu, populárnímu zejména za vedení redakce Janem Skácelem od roku 1963. K jiným připomínkám zašlé slávy města se zařadily například mezinárodní strojírenské veletrhy, konané od roku 1959, či motocyklové Velké ceny, pořádané na někdejším Masarykově okruhu od roku 1965.
Za politického uvolnění „pražského jara“ roku 1968 byla v Brně založena Společnost pro Moravu a Slezsko a došlo k vážně míněnému pokusu prosadit trojfederaci Čech, Moravy a Slovenska (posléze ovšem zmařenému dvoudílnou federací česko-slovenskou).
Dne 21. srpna 1968 bylo i Brno přes odpor svých politických orgánů předmětem okupace Sověty vedenými invazními vojsky. V lednu 1969 se na protest proti počínající „normalizaci“ upálil Jan Palach v Praze; v Brně se 22. ledna u katafalku na Palachovu počest pokusil o sebeupálení dělník Miroslav Malinka.
I když i okupace z 21. srpna 1968 si vyžádala oběti na životech, nejznámější jsou jména obětí Danušky Muzikářové a Stanislava Valehracha, zastřelených při demonstracích z 21. srpna 1969 už ne Sověty, ale tzv. milicionáři podporujícími odstranění posledních zbytků pražského jara.
V době normalizačního komunismu, krajně neliberálnímu ve vztahu ke všemu kromě potratů a sociálního inženýrství, bylo v roce 1981 počato první „dítě ze zkumavky“, narozené v porodnici na Obilním trhu. Asistovaná reprodukce se natrvalo stala jednou z výrazných, ovšem eticky vysoce kontroverzních „vymožeností“ Brna.
Politické aktivity ve smyslu zájmu o věci veřejné se mohly odehrávat jen v okruhu pronásledovaných disidentů. Jejich přirozeným vůdcem byl v Brně Jaroslav Šabata, který svým mnohaletým vězněním dávno odpykal své někdejší „svazácké“ aktivity na straně poúnorového režimu. K dalším významným osobnostem spojeným s Chartou 77 a jinými nezávislými iniciativami patřili Božena Komárková, Jan Šimsa, Jiří Müller, Petr Cibulka aj.
Od 20. listopadu 1989 probíhala v Brně sametová revoluce, při níž občané při mnoha shromážděních vystoupili pro dosluhujícímu režimu. Jeho demontáž byla v Brně narušena sporem o posledního komunistického primátora Josefa Pernicu, kterého se prý Jaroslav Šabata snažil zákulisními machinacemi udržet u moci. Toto obvinění vznesl Petr Cibulka, který současně Jaroslava Šabatu obvinil i z toho, že se svou „klikou“ ovládl brněnské Občanské fórum.
K Pernicovu odvolání nakonec došlo (v čele Brna jej nejprve nakrátko symbolicky vystřídal syn posledního předúnorového primátora Pavel Podsedník), avšak rozvášněná atmosféra spojená s umělým rozdělením Brňanů na „cibulkovce“ a „šabatovce“ již mezitím otrávila atmosféru ve městě.
Po roce 1989 se Brno stalo také hlavním sídlem obnovené Společnosti pro Moravu a Slezsko – Společnosti za samosprávnou demokracii a centrem snah o obnovení moravské samosprávy. Veškeré úsilí o česko-moravsko-slovenskou trojfederaci či alespoň zemské zřízení v rámci České republiky však zůstalo zcela bezvýsledné a technokratičtí pražští politikové spojení především s Občanskou demokratickou stranou dali přednost oddělení Slovenska s perspektivou České republiky jako unitárního státu. I v samotném Brně začala už v roce 1990 éra vlády primátorů z ODS. Ve spojení s touto stranou nelze nezmínit i tzv. kupónovou privatizaci, která přinesla faktickou likvidaci největších brněnských továren.
V srpnu 1992 se naposledy uplatnila poloha Brna ve středu Československa, když se ve vile Tugendhat uskutečnila jednání o rozdělení státu mezi Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem. Předznamenala situaci degradující Brno na okrajové provinční město českého státu.
Časová osa
1918 – převrat v Brně (29. 10.); ovládnutí radnice Čechy (6. 11.)
1919 – založení Masarykovy univerzity; vznik Velkého Brna
1928 – Výstava soudobé kultury Československa na pisáreckém výstavišti
1930 – první Masarykův okruh
1933 – pokus o Kobzinkův puč
1939 – v březnu nacistická okupace, Hitler v Brně; v listopadu zásah proti studentům
1941 – začátek deportací Židů
1943 – deportace Romů
1945 – "pochod smrti" brněnských Němců
1949 – zrušení zemského zřízení, konec Brna jako metropole Moravy
1959 – první mezinárodní strojírenský veletrh
1968 – vznik Společnosti pro Moravu a Slezsko
1969 – zastřelení Muzikářové a Valehracha
1981 – první „dítě ze zkumavky“
1989 – sametová revoluce a vypuknutí sporu Cibulka vs. Šabata
1990 – začátek éry brněnských primátorů z ODS
1992 – brněnská jednání Klause a Mečiara o rozbití Československa
2024 ©