V loňském roce se ve dvou evropských zemích konala referenda o uzákonění „homosexuálních svateb”. Zatímco ve Slovinsku lidé pokus o tuto drastickou redefinici manželství odmítli, v irském referendu (o kterém jsem již na blogu psal v souvislosti s nešťastným postojem skupiny U2) si naopak velká část Irů zjevně přála říci NE tradičním katolickým principům. Šlo v něm zřejmě i o jeden z důsledků toho, že v nedávných irských dějinách docházelo k zaměňování křesťanství s morálkou a organizováním společnosti. V tomto článku chci stručně připomenout celé irské dějiny – nejen problematický novodobý vývoj vztahů mezi irskou společností a křesťanstvím, ale i starobylost, velikost a slávu irské křesťanské tradice.
Tradičním symbolem Irska je trojístek, odkazující k víře v trojjediného Boha. Známá legenda o irském patronovi sv. Patrikovi totiž vypráví o tom, že tento apoštol Irska křesťanskou víru v Boha Otce, Syna a Ducha Svatého hlásal právě s pomocí trojlístku.
Předkřesťanské keltské náboženství začalo být v Irsku vystřídáváno křesťanstvím v průběhu 5. století. Keltská církev, která se pak v Irsku utvořila, byla součástí katolicismu a současně něčím specificky irským. V době rozvoje její spirituality se Irsko stalo zemí svatých mnichů, kteří se výrazně zapsali i do církevních dějin celé Evropy.
„Ostrov svatých“
Keltské Irsko nebylo nikdy ovládnuto Římany. Právě z římské Británie však do Irska pravděpodobně někdy ve 4. století přicházeli první šiřitelé křesťanství. Roku 431 papež Celestin I. poslal jáhna Palladia jako „prvního biskupa k Irům, kteří věří v Krista“. Palladiovo působení skončilo hned v následujícím roce, vzápětí však na ně navázalo působení sv. Patrika.
Svatý Patrik pocházel z římské Británie. Do Irska se poprvé dostal poté, co byl unesen piráty a prodán jako otrok irskému sedlákovi. Přijal to jako Boží trest za nevěru svého mládí a prožil duchovní proměnu. Když se později mohl vrátit domů, stal se knězem a misionářem a roku 432 se znovu vypravil do Irska, aby se tam pak v průběhu následujících tří desetiletí stal původcem proměny pohanského Irska v křesťanský „ostrov svatých”. Stal se zakladatelem irské církevní struktury, ale také vzorem ochoty k odříkání z lásky k Bohu a bližním, který inspiroval mnoho generací irských mnichů.
Od 6. do 8. století prožívalo keltské křesťanství svůj zlatý věk, spojený s ohromným rozkvětem klášterů. Ten ovlivnil i strukturu irské církve, jejímiž představiteli se namísto biskupů stali opati, stojící v čele jednotlivých klášterů. O jedinečnosti a originalitě irského katolicismu svědčí i skutečnost, že pravomoc fakticky nadřazenou biskupské v něm někdy vykonávaly také ženy. Klášter v Kildare, založený asi roku 500 sv. Brigitou, měl podobu ženského i mužského dvojkláštera a jeho správu řídila žena-abatyše společně s biskupem. Některé legendy dokonce uvádějí, že i sama Brigita přijala biskupské svěcení!
Život mnichů i mnišek byl velmi tvrdý a naplněný odříkáním. Vystihuje jej charakteristika dvou druhů nekrvavého mučednictví. Irská tradice znala vedle „rudého mučednictví“, spočívajícího v „trpění kříže nebo smrti pro Krista“, také „bílé mučednictví“, při kterém se člověk „pro Boha odloučí ode všeho, co miluje“, a „zelené mučednictví“, při němž se „prostřednictvím půstu a námahy osvobodí od zlých tužeb, nebo trpí námahu v pokání a lítosti“. Vedle postů, tvrdé práce a samozřejmě modlitby a meditace bylo pro mnichy samozřejmostí i studium a budování knihoven, které ve stejné míře obsahovaly křesťanské knihy i díla pohanské antiky. Irsko si tak získalo označení „insula sanctorum et doctorum“ (ostrov svatých a učenců).
Náboženská úroveň irského křesťanství byla velmi vysoká, což souviselo s duchovním vedením, které mnichové věřícím poskytovali. Jako nástroj růstu v duchovním životě v něm byla poprvé zavedena i dodnes v celé katolické církvi praktikovaná možnost pravidelného vyznávání hříchů v soukromé zpovědi.
Irští misionáři
Součástí života keltských mnichů se také brzy stalo „peregrinatio pro Dei amore“ (putování pro lásku Boží), spojené se zakládáním klášterů a hlásáním Krista v zemích mimo Irsko. Mezi irskými peregriny vynikli dva jmenovci, Kolumbán Starší a Kolumbán Mladší. První z nich roku 563 doplul na ostrov Iona v dnešním Skotsku a založil tam proslulý klášter, který se stal významým centrem šíření křesťanství. Kolumbán Mladší neboli sv. Kolumbán, spolu se sv. Patrikem a sv. Brigitou řazený mezi tři svaté patrony Irska, začal roku 590 s dvanácti mnichy putovat po evropské pevnině. Na dnešním francouzském, švýcarském a italském území tak vznikla řada klášterů (např. Luxeuil, St. Gallen a Bobbio), jejichž význam při zrodu křesťanské Evropy je nedocenitelný.
Vliv sv. Kolumbána a jeho následovníků sahal od Apeninského poloostrova až po střední Evropu včetně Velké Moravy. Nevedl ovšem k přijímání křesťanství celými národy a státy, protože keltští misionáři na rozdíl od anglosaských či byzantských nehlásali Krista panovníkům, ale mezi prostými lidmi. Po vzniku říše Karla Velikého v roce 800 se vliv irských mnichů uplatňoval spíš v kulturní než v čistě náboženské sféře. Ve službách Karlova vnuka Karla Holého od roku 845 působil Jan Scotus, známý jako Eriugena (tj. narozený v Irsku). Tento originální filosof a teolog proslulý znalostí řečtiny může být označen za nejvýznamnějšího západního učence své doby. Ta byla ovšem zároveň dobou, kdy už byly výdobytky keltského křesťanství zničeny nájezdy Normanů (Vikingů).
Irsko po vpádu Normanů
Nájezdy norských Vikingů do Irska začaly v roce 795. Byly spojeny s ničením klášterů a vražděním mnichů i laiků a úpadkem irské církve. Teprve roku 1014 Irové vedení králem Brianem Bórumou nad Normany konečně zvítězili. Po staletích vikingských válek a společenských otřesů však v zemi zavládl morální a duchovní úpadek. Církevní reforma proběhla až ve 12. století a byla spojena s pořímštěním keltského křesťanství. Známým romanizátorem irské církve se stal biskup sv. Malachiáš, který údajně také roku 1139 prorokoval celý další průběh dějin papežství.
Roku 1155 si anglický král Jindřich II. vyžádal od papeže Hadriána IV. souhlas se svým plánem na dobytí Irska, rozděleného mezi jednotlivé místní vládce. K anglo-normanské invazi nakonec došlo v roce 1171. Irská kultura po ní prokázala svou sílu a přitažlivost: dobyvatelé se podle slavného rčení stali „Hibernis Hiberniore“ (více irskými než samotní Irové). Angličané nicméně ovládli Irsko a Irové byli ve vlastní zemi odsouzeni k roli bouřícího se podmaněného obyvatelstva. Do 16. století tato situace neměla nic společného s náboženským vyznáním. Teprve v době reformace se spojila s tehdejším konfesním rozdělením Evropy.
Irsko v době reformace
Roku 1534, tedy těsně po založení anglikánské církve Jindřichem VIII., vypukla první z irských rebelií, v níž se povstalci dovolávali katolické víry. Jindřich VIII. povstání nemilosrdně potlačil a nechal se vyhlásit hlavou tzv. Irské církve i irským králem. Také za jeho nástupců pokračovala v Irsku násilná reformace, spojená s nahrazováním irských vlastníků půdy anglickými nebo skotskými kolonisty. Nejvážnější důsledky mělo osídlení oblasti Ulsteru na severu Irska protestantskými přistěhovalci z Anglie a Skotska, provedené roku 1609 po potlačení ulsterského povstání. Irští starousedlíci reformaci odmítali a zůstávali věrní katolické víře vzdor všem snahám Angličanů o její potlačení.
V roce 1641 vypuklo v Ulsteru katolické povstání, spojené s krutostmi vůči protestantům. Za anglické revoluce vedené Oliverem Cromwellem pak ovšem naopak následovalo masakrování irských katolíků. V této době se málem staly spletitými i česko-irské vztahy, protože Cromwell v letech 1656–1658 prosazoval plán na podporu české pobělohorské emigrace prostřednictvím jejího využití při evangelické kolonizaci Irska. (Z vlasti vyhnaní irští františkáni, tzv. hiberni, se naopak už od roku 1635 stali ozdobou pražského arcibiskupského semináře, kde českým adeptům teologie přibližovali myšlenkové dědictví Scota Eriugeny.)
Krátkou dobu naděje na zvrat posléze pronásledovaným irským katolíkům přinesla vláda krále Jakuba II., který se sám stal katolíkem. Roku 1688 byl však Jakub v Anglii svržen revolucí, která na trůn dosadila Viléma III. Oranžského, a uchýlil se pak k Irům, kteří stáli na jeho straně. V rozhodující bitvě na řece Boyne z roku 1690 byli Jakub a katoličtí Irové poraženi.
Katolicismus jako politická a morální síla
Po bitvě u Boyne byly v Irsku vyhlášeny zákony, které velmi omezovaly práva katolíků a možnosti působení katolické církve. Místo plánovaného vymýcení katolicismu však vedly spíš k posílení katolické identity pronásledovaných Irů. Ke zrušení většiny diskriminačních zákonů došlo až v roce 1793. Následovaly protestantsko-katolické boje v Ulsteru, kde protestanti roku 1795 založili Oranžský řád (sektářské sdružení, oslavující vítězství Viléma Oranžského nad králem Jakubem). V roce 1801 se Irové museli smířit se zrušením svého parlamentu a připojením Irska k Velké Británii tzv. unií. Katoličtí aktivisté vedení Danielem O’Connellem sice roku 1829 dosáhli přijetí zákona o zrovnoprávnění katolíků, ale jejich boj za zrušení unie zůstal bezúspěšný.
Většinu irské společnosti tvořilo zbídačené venkovské obyvatelstvo. Opakovaná zkáza úrody brambor ve čtyřicátých letech 19. století vedla k strašnému hladomoru, na jehož následky zemřel asi milión Irů. Ještě víc jich za obživou emigrovalo. Od té doby hrají Irové významnou roli např. v americkém katolicismu.
Katastrofa, která postihla irskou společnost, přinesla i morální rozvrat. Jedinou sílu schopnou tomuto rozvratu čelit představovala katolická církev, která v této době v Irsku ztělesnila morální řád a angažovala se mj. v boji proti alkoholismu, sexuální nevázanosti apod. Katolicismus byl spojen i s podporou chudých a s morálním ostnem proti bohatým.
Rozdělení Irska a severoirský konflikt
Koncem 19. století chtěl britský premiér Gladstone přiznat Irsku autonomii. Proti ní vystoupili protestanti, obávající se ztráty svých výsad. V Ulsteru se organizovali v Oranžském řádu. Organizací irských katolíků se stala strana Sinn Féin („My sami“) s programem irské samostatnosti, založená roku 1905.
Velikonočním povstáním v irské metropoli Dublinu z roku 1916 začaly krvavé boje za nezávislost Irska. Irští radikálové v nich roku 1919 vytvořili Irskou republikánskou armádu (IRA), která se „proslavila“ teroristickými útoky proti Angličanům i rozpoutáním občanské války v samotném Irsku. Umírnění irští nacionalisté uzavřeli roku 1921 s Londýnem mírovou dohodu. Na jejím základě vznikl Irský svobodný stát, z nějž se pak vyvinula zcela nezávislá Irská republika. Od nového státu se však odtrhlo šest hrabství v Ulsteru, která jako Severní Irsko s hlavním městem Belfastem zůstala autonomní součástí Velké Británie.
V Severním Irsku se od té doby střetává probritský nacionalismus protestantské většiny s irským nacionalismem katolické menšiny. V zemi, ve které se i ateisté dělí na „katolické“ a „protestantské“, ovšem ve střetech tohoto druhu ve skutečnosti vůbec nejde o víru, ale o historicky podmíněné napětí mezi dvěma „kmeny“ s mocenskopolitickým a sociálním rozměrem.
Zatímco katolická a anglikánská církev se toto napětí snažily mírnit, na obou stranách povstávali noví radikálové, kteří od padesátých let 20. století uvrhli Ulster do vlny sektářského násilí. Na protestantské straně je reprezentovala Demokratická unionistická strana reverenda Iana Paisleyho s heslem „Za Boha a za Ulster“, na katolické severoirská odnož IRA, bojující protibritským terorem za sjednocení Ulsteru s Irskem.
Koncem šedesátých let se mezi katolíky prosadil umírněnější proud, který uznával existenci Severního Irska a požadoval jen nápravu starých křivd. Události typu Krvavé neděle, při níž roku 1972 britští vojáci zastřelili třináct účastníků pochodu za občanská práva, však znovu posílily radikalismus. Osmdesátá léta byla ve znamení pumových útoků, hladovky členů IRA v britských věznicích, ale i začátku britsko-irských rozhovorů o Severním Irsku, na které pak navázala jednání mezi severoirskými znepřátelenými stranami. Velkopáteční dohodou z roku 1998 bylo konečně dosaženo míru, který je však dodnes velmi křehký. Roku 2014 byl např. vůdce severoirské Sinn Féin Gerry Adams, který v mírových jednáních sehrál významnou roli, vyslýchán severoirskou policií pro podezření, že v roce 1972 nařídil odpornou vraždu matky deseti dětí Irskou republikánskou armádou.
Krize irského katolicismu
Křesťanství uškodilo nejen jeho zneužívání v severoirském konfliktu, ale také (v případě katolicismu) jeho role v nezávislém Irsku. Zatímco v traumatických obdobích irských dějin stála katolická církev na straně utlačovaných a rebelujících, po získání samostatnosti se od ní naopak očekávalo, že bude ve spojení se státem udržovat společenský pořádek.
Po dlouhá desetiletí existovalo v Irsku silné propojení státu a církve, projevující se nejen shodou zákonodárství s katolickou etikou ve vztahu k umělým ukončením těhotenství, antikoncepci či pornografii, ale i v oblasti školství. Problémové děti (či dospívající) byly např. běžně posílány do církví provozovaných institucí, kde měly být převychovány k společenské přizpůsobivosti. Stát přitom schvaloval systém tělesných trestů, který v nich panoval. Za zvláštní pozornost stojí v tomto ohledu zacházení v „morálně ohroženými“ ženami a nemanželskými dětmi v tzv. Magdaleniných ústavech či Magdaleniných prádelnách. Tyto instituce původně s charitativním zaměřením byly už od 18. století provozovány v různých zemích různými církvemi, v Irsku však spojení státu, církve a represivní morálky umožnilo jejich proměnu v ústavy připomínající vězení, v nichž docházelo k hrubému porušování lidských práv.
Jednota státu, církve a společnosti trvala do šedesátých let minulého století, ve kterých začala „sexuální revoluce“ a současně i doba vzrůstající prosperity irského hospodářství. Katolická víra byla předtím v Irsku do značné míry spojována s útěchou v bídě, tradicí a morálkou. Nebylo tedy divu, že ji nyní mnoho mladých lidí, v jejichž očích spíše než s otázkou po Bohu a po smyslu života souvisela s omezováním svobody, začalo opouštět.
Počínaje devadesátými lety přispěla k dalšímu „odcírkevňování“ irské společnosti odhalení spojená s Magdaleninými prádelnami i s pedofilními skandály zametanými irskými biskupy pod koberec. Roku 2009 byla po dlouhém vyšetřování zveřejněna tzv. Ryanova zpráva shrnující bilanci zneužívání dětí v katolických (ale i protestantských a státních) školách a roku 2013 zpráva o utrpení, kterému byly vystaveny ženy v Magdaleniných prádelnách. Tímto způsobem se uzavřelo období, které premiér Enda Kenny ve svém vyjádření lítosti charakterizoval jako „kruté a nekompromisní časy Irska“.
Na katolickou církev dnes asi polovina obyvatel donedávna katolického Irska pohlíží s despektem. Podle slov irského publicisty Johna Waterse tato situace nesouvisí jen s nedávnými skandály, ale s celými irskými dějinami od poloviny 19. století:
„Katolická církev na sebe po Velkém hladomoru za nepřítomnosti politického vedení nebo nějaké jiné formy sebeurčení /irského národa/ vzala roli náhražkové morální vlády – k velké škodě jak společnosti, tak víry. V té době možná neexistovala žádná jiná možnost, ale důsledky stále trvají a stále se s nimi potýkáme, protože důsledky vystupňování moci církve se ve společnosti stále odrážejí. Setření hranice mezi pastorační a sociální rolí církve vyvolávalo a vyvolává zlou krev. Pravda je tedy paradoxní: Církev byla jak ochráncem, tak také, v jiném smyslu, utlačovatelem.“
Waters současně připomíná, že tato role irské katolické církve ve skutečnosti představuje jen jednu epizodu v jejích dlouhých dějinách, relativně krátkou ve srovnání se zcela odlišnou tradicí keltského křesťanství.
Časová osa
432– začátek misijního působení sv. Patrika
500 – sv. Brigita zakládá klášter v Kildare
563 – Kolumbán Starší odplouvá z Irska na skotskou Ionu
590 – Kolumbán Mladší zahajuje irskou misii v kontinentální Evropě
795 – první vikingské nájezdy do Irska
845 – Jan Scotus Eriugena nastupuje na královskou školu Karla Holého
1014 – porážka Vikingů v bitvě u Clontarfu
1171 – podrobení Irska Jindřichem II. Anglickým
1541 – prohlášení Jindřicha VIII. irským králem
1609 – osídlení Ulsteru protestanty
1690 – porážka katolických Irů v bitvě u Boyne
1801 – připojení Irska k Velké Británii
1845 – „Velký hladomor“ a začátek masové emigrace Irů
1921 – rozdělení země na Irský svobodný stát a britské Severní Irsko
1972 – britští vojáci střílejí do demonstrantů v Severním Irsku (Krvavá neděle)
1998 – Velkopáteční mírová dohoda o Severním Irsku
2009 – Ryanova zpráva o zneužívání dětí v irských školách
2015 – uzákonění „homosexuálních manželství”
2024 ©