Po trapné pouti na vždy zas domů

Před pěti lety jsem propásl sté výročí smrti Josefa Václava Sládka (a zdá se mi, že ani obecně nebylo připomínáno tak, jak by si tento velký český básník zasloužil). Nynějšího 105. výročí Sládkova odchodu na věčnost z 28. června 1912 byl ale rád využil k připomenutí skutečnosti, že i když jazyková forma Sládkových veršů dnes může působit archaicky, jejich obsah je naprosto nadčasový. Odráží totiž Sládkovo nalezení Boha, "jenž je jedinou možnou odpovědí na otázky po životě, smrti a věčnosti". (1) K tomuto nalezení zřejmému z vrcholné poezie Sládkova posledního životního období básník dospěl skrze dlouholeté utrpení, kterým je dosažení duchovního poznání často podmíněno.

Ve svém článku nechám víceméně stranou Sládkovo dílo epické a překladatelské a zaměřím se jen na jeho osobní lyriku, v níž se odráží celý autorův život a jeho existenciální hledání. Ve své obojí dráze ‒ životní i básické ‒ Sládek jako by opsal pro něj i pro mnoho jiných charakteristický kruh vedoucí od modlitby dítěte v bezpečí na mateřském klíně přes bloudění muže ztraceného ve světě nevíry zpět k pokoji a bezpečí. Na počátku posledního období své tvorby v básni "Své matce" napsal:

"Učilas mne se modlit / po prvním dětském slovu / a když jsem zapomínal, / mne učilas to znovu. // Když zapomněl jsem zcela / tím pustem v srdci, v lebi, / tvé modlitby tak vroucně / se za mne nesly k nebi. // A teď kdy rozpomenu / se tebe v štěstí, muce, / jak druhdy na tvém klínu, / zas, matko, sepnu ruce." (2)

Josef Václav Sládek se narodil dne 27. října 1845 v podbrdském Zbirohu, v přirozeně zbožném "kraji Káji Maříka". Byl vychován v katolické víře a dlouho se dokonce zdálo, že se stane knězem. Druhá polovina devatenáctého století, jak už jsem před časem na blogu také psal, však v české společnosti víře nepřála. Původně zbožní chlapci Sládkova typu v ní byli často vystaveni velikému svádění k zdánlivě atraktivnímu volnomyšlenkářství.

"Rodiče určili syna na kněžskou dráhu, proto Sládek vstoupil na novoměstské piaristické gymnázium v Praze. Později odtud přestoupil na staroměstské akademické gymnázium, kde i maturoval. V té době se vzdal myšlenky na stav duchovní a dal se zapsat na filozofickou fakultu v Praze, aby zde studoval přírodní vědy." (3)

U dospívajícího Sládka vliv jeho zbožné rodiny (otec byl kostelníkem a strýc Schwarz dokonce světícím biskupem pražským) podlehl vlivu jeho vrstevníka, charismatického aristokrata Václava Kounice, který byl Sládkovým spolužákem na akademickém gymnáziu. Kounic byl přímo  ztělesněním onoho bojovně protikřesťanského "svobodomyslného" ducha, který od šedesátých let stále více ovládal českou vlasteneckou společnost. Podle vlastních slov zachránil Sládka od "svatého haraburdí" a "od rozevřené tlamy sv. církve". (4) Tím, je jej na čas "zachránil" od křesťanské víry a naděje, se bezděčně málem postaral o to, aby zoufalý Sládek o pár let později spáchal sebevraždu.

V polovině šedesátých let začal Sládek publikovat své rané básně, pod Kounicovým vlivem výrazně "pokrokové". Jeho tehdejší radikální smýšlení jej přivedlo ke konfliktu se státními úřady, kterému unikl dočasnou emigrací do Ameriky.  V letech 1868‒1870 žil ve Spojených státech, odkud posílal příspěvky do Národních listů, spojených s rodící se mladočeskou stranou a jejím antiklerikalismem. V této době se také rodila výtečná znalost angličtiny pozdějšího překladatele Shakespeara i mnoha moderních anglických a amerických básníků. Ze Sládkovy překladatelské tvorby bych zde na ukázku ocitoval příznačné verše z Tennysonovy skladby "Zoufání":

"Že zbláznil jsem se, díte, z těch nevěreckých kněh? / Ó tak, ‒ to naše časy, ‒ to osvěty je běh, / když netopýr a sova v den bílý lezou z děr / a pochybnost je paní nad smetím věd a věr, / až slunce naší vědy se v krev nám obrátí, / a naděje svým puklým to srdcem zaplatí…" (5)

Po návratu z Ameriky Sládek pracoval v redakci Národních listů a v roce 1872 se stal profesorem angličtiny na obchodní akademii (později působil na pražské technice a nakonec jako lektor na univerzitě). Od roku 1877 také po více než dvacet let redigoval nejlepší český literární časopis tehdejší doby, Lumír.

Mezitím však vypukla jeho velká životní krize, vůči níž byl mladý Sládek, zbavený jakékoliv existenciální opory, bezbranný. Roku 1873 se básník oženil s Emilií Nedvídkovou (svědkem na svatbě mu byl Kounic). O rok později Sládkovi žena i s dítětem zemřela při porodu.

První dvě Sládkovy básnické sbírky ‒ Básně z roku 1875 a Jiskry na moři z roku 1879 ‒  jsou ve  znamení čirého zoufalství autora, jehož svět bez Boha může být jen tragicky absurdním světem ve stínu smrti.  Je však třeba zdůraznit, že i Sládkův ateismus či agnosticismus tohoto období je víře mnohem méně vzdálený než náboženská lhostejnost. Sládek připomíná Karla Hynka Máchu, a to nejen výstavbou svých veršů (častým vzestupným střídáním jedné slabiky nepřízvučné s jednou slabikou přízvučnou), ale právě také jejich existenciálním zápasem s prázdnotou a beznadějí, který je vším jiným, jen ne lhostejností.

Ve Sládkově první básnické sbírce, věnované Emiliině památce, se pozoruhodně objevuje báseň s názvem "Modli se za mne" (!). Básník v ní zápasí sám se sebou: je střídavě pyšným intelektuálem devatenáctého století, pohrdajícím vírou prostých lidí, a bolestí a zoufalstvím drceným člověkem, jenž takřka proti své vůli prosí nevinnou věřící dívku o přímluvnou modlitbu:

"A přec to bolno, kdyby zavřená / byl duch jen zář, jež zhaslá, na vždy zmírá / a nebyl hvězdný svit, jenž neumírá, / ať před věky již hvězda pohřbená; / a přec to bolno tak se neshledati! // Či ty snad věříš žití na jiné? ‒ / Ó, věř a tvá nech víra mou mi vrátí. ‒ / Modli se za mne, děvče nevinné!" (6)

Pyšný nevěrec však v tomto zápase prozatím vítězí. Jiskry na moři obsahují i Sládkův hlavní manifest nevíry, báseň "Nevěřím". Osobně ji pokládám za jednu z mála opravdu slabých Sládkových básní, protože se v ní výjimečně nejedná ani tak o jeho autentický osobní prožitek, jako spíš o snůšku módních frází, kterou by mohl zplodit kterýkoliv z antiklerikálních básníků devatenáctého století:

"Já nevěřím tou věroukou, / jež slz a krve potoky / se brodí v ráj a pekel mukou / si z lidí dělá otroky. // Té pravdě k zisku velkých činné, / že nezná Boha ve tvář dím; / je řemeslo to jako jiné. / Nevěřím!" (7)

Druhé období Sládkovy básnické tvorby, do kterého patří sbírky z osmdesátých let a z první poloviny let devadesátých, představuje podle Martina Putny jakýsi krok stranou od existenciálních otázek. Převažují v něm spíše národní a sociální motivy a na místo vášnivého zápasu s Absolutnem nastupují nábožensky málo hluboké odkazy ke "kmenovému Bohu českého národa", k Bohu idealizovaného českého sedláka apod. (8)

Lze jistě mít za to, že k novému hledání štěstí v přirozených, "neabsurdních" oblastech lidské existence básníka nasměrovalo jeho druhé manželství, jež roku 1879 uzavřel s Marií Veselou. Dočkal se i narození dcery Helenky, nikoli však života bez utrpení: byl postižen postupně se zhoršující míšní chorobou, která se po celý jeho další život pravidelně  hlásila krutými bolestmi. A snad právě tato doživotní nemoc Sládka postupně dováděla k znovunalezení Boha a ke snášení utrpení s vírou a nadějí, které se posléze s plnou silou odráželo ve verších z posledního období jeho tvorby.

Zůstaňme však ještě chvíli u onoho období prostředního, které začíná sbírkou Světlou stopou z roku 1881. Už v té se zjevně odráží vymizení vlivu Václava Kounice na Sládkův vnitřní život. Zatímco o několik let dříve se básník zdál být schopný nanejvýš prosby o přímluvu k "děvčeti nevinnému",  nikoli však vlastní modlitby, nyní se již  zase sám modlí, byť způsobem, který by se dal označit jako "plachý":

"Modlitbo svatá, / modlitbo tichá, / jež v tomto mžiku / v prsou mi dýchá, / jak také nade mnou, / dítětem zniku, / nebesa zticha / perutě šíří, ‒ // dřímotnou tiší / naplň mi duši, / hřej tam a bydli; / neleť mi k výši, / jediným hlesem, / který se slyší; / nebe tě tuší / pod svými křídly." (9)

Sládkovy plaché modlitby jsou přesvědčivé ‒ ne ovšem jednoznačně křesťanské ‒ ve chvíli, kdy je básník pronáší v chrámu přírody. Zdánlivě více spojené s církevní tradicí (ale ve skutečnosti méně katolické odkazováním spíš k Bohu českého národa než k Bohu všehomíra) jsou některé jeho "vlastenecké" modlitby. Ať už si o nich myslíme cokoliv, do dějin české poezie i české religiozity se jimi Sládek bezesporu zapsal. Martin Putna konstatuje, že ve sbírce České písně z roku 1892 nalezneme "i vroucí modlitbu Svatý Václave, ve své době a kontextu ojedinělou ‒ dávno poté a dávno předtím, kdy byla a kdy bude bezmála povinným místem české poezie". (10) A má vskutku pravdu, že Sládkovy verše by byly představitelné jak v rámci doby gotické či barokní, tak i například ve vztahu k době Mnichova:

"Svatý Václave, / volá tě tvůj lid: / vrať své zemi požehnání, / vrať svým dětem klid! // Vnucen-li však boj, / v záři krvavé / bitvy veď, jak´s dědy vodil, / svatý Václave!" (11)

Prostřední období tvorby J. V. Sládka uzavírají Zvony a zvonky z roku 1894, poslední z jeho knih poezie pro děti, jejímž významným průkopníkem se stal. Mnohé z jeho veršů zlidověly, bohužel však ne ty, které ve Sládkových "dětských" knihách představují skutečné duchovní perly. Zvony a zvonky končí básní "Důvěra v Boha":

"…On miliony řídí hvězd, / ‒ kdo vyzkoumal kdy Jeho cest? ‒ / a nad ptáčaty má svou stráž, / On řídí také osud náš. // On zná i naši každou tíž, / čím přítel dál, tím On je blíž, / On setře každou slzu z řas / a změní noc na jitřní jas. // Nad vrchy, doly, vodami / jest Jeho ruka nad námi; / jen spolehejme pevně Naň, / ‒ a dál se Jeho vůle staň!" (12)

Anna Kellnerová v patrně nejlepším existujícím pojednání o duchovním rozměru Sládkovy poezie o této básni konstatuje, že "zde v této objektivní lyrice nikdo by nenašel stesk zmučené duše, ke které v bezesných nocích přichází nejen šerá sestra bolest, ale i ty mučivé stařeny skepse a metafyzické trýzně, které rozdírají básníkovo srdce, když útěcha nepřichází. Jsou výrazem dosaženého vítězství či toliko dokonalým potlačením sebe samého?" (13)

Ať tak nebo tak, v závěrečném období své tvorby Sládek vítězství nad sebou samým opravdu dosáhl. Titánský vzdor jednoho z mnoha Prométheů devatenáctého století v něm byl definitivně zlomen a stárnoucí, nemocný a trpící, ale současně k životní moudrosti dospívající básník mohl nalézt pokoj a smíření.

První sbírka tohoto období, V zimním slunci z roku 1897, ještě není prosta zápasu mezi vírou a skepsí. Je však věnována památce básníkovy matky a výše citovanými verši o návratu do dětství na mateřském klíně (ne k dětské naivitě, ale k dětsky prosté důvěře v Boha, jejímž příkladem Sládkova matka po celý život byla) začíná uzavírat kruh básníkova životního putování.

Pohled stárnoucího Sládka se obrací nejen k matce (a k otci), ale i dál do minulosti ke křesťanskému odkazu jeho předků. Báseň "U mé báby" si v mých očích nijak nezadá s Babičkou Boženy Němcové. Básník v ní sedí pod krucifixem v opuštěné "bábině" světničce a dávno mrtvá stařenka mu zase, tak jako kdysi, nabízí Krista jako lék na všechny životní rány: "…a mně zdá se, jak by nyní / seděla´s tu, bábo, tiše, / pod tím starým krucifixem, / zašeptala jenom: Pane! / zřela, jak se k lidem chýlí, / když je lidé opustili." (14)

Sbírka Písně smuteční z roku 1901, věnovaná památce zesnulého přítele a básnického druha Julia Zeyera, jde tímto směrem ještě dál. Sládek v ní rozvíjí jeden z prvků typických pro jeho tvorbu, inspiraci lidovou slovesností,  a v návaznosti na staletou tradici českých kostelních a pohřebních  písní píše mj. svou "Píseň o městě nebeském", v níž plačící duše hříšníka zdrceně stojí před zavřenými branami ráje, aby nakonec uslyšela rajskou hudbu Kristových slov k andělům:

",Když slzy vinu smyly, / je duše zas jak sníh; / ji uveďte v tu chvíli / do sídel blažených!‘ ‒ //   Do města nebeského / je cesta daleká, / však v světě nižádného / nemine člověka. / A v smrti okamžiku / až opustíme zem, / ó Kriste, slitovníku, / buď milostiv nám všem!" (15)

Jak Sládek říká v jedné ze svých dalších básní, v lidském srdci je místa "pro tisíce lživých bohů a jejich trůny", je v nich však také "oltář Krista, jenž hledí smírem zpod koruny z hlohu". (16) V devatenáctém století byl v naší kultuře vztyčen trůn "boha" češství a četné napodobování lidové tradice autory od Havlíčka k Nerudovi nemohlo zastřít skutečnost, že v ní  obsažené otázky života a smrti, věčnosti a spásy byly stále více převáděny jen na nicotné otázky týkající se češství. Tímto způsobem například Neruda napsal svou rádoby národní "Baladu o duši Karla Borovského", inspirovanou stejnou lidovou předlohou, jaké použil i Sládek pro svou "Píseň o městě nebeském". A právě zde je zřejmý "bytostný rozdíl mezi oběma básníky. Neruda užil staré formy, ale odňal jí její vlastní duchovní smysl, Sládek přetvořil formu, ale dostal se branou lidové prostoty až k samým kořenům křesťanského pohledu na svět". (17)

Sládkova báseň "Zprahlou cestou", stavějící do protikladu trůny lživých bohů a Krista jako cíl dávající smysl lidské životní cestě, je z jeho předposlední sbírky Za soumraku z roku 1907, v níž duchovní vroucnost stále zřejměji přítomná v jeho tvorbě vrcholí. Této skutečnosti si povšiml i (jinak nábožensky nepříliš vnímavý) básník Antonín Klášterský, jenž byl se Sládkem dlouhá léta v pracovním i přátelském styku a po Sládkově smrti dokončil jeho překládání Shakespeara. Klášterského paměti vydávají zajímavé svědectví o Sládkově krédu, že básník má "státi na vysoké úrovni mravní a jeho dílo býti odleskem jeho vlastního čistého a cudného života", v jehož duchu Sládek odmítal v Lumíru uveřejňovat smyslné verše. Dále uvádějí:

"Souviselo to vše i s rostoucí u něho náboženskou vroucností. Velký trpitel, hledal útěchu a sílu ve svých přeukrutných bolestech a našel ji v ztracené a zase vzkříšené víře v Boha. ,Kdybych neměl víry v Boha, musil bych tomu sám učiniti konec‘, řekl jedenkrát mé ženě, když líčil jí, co zkouší. Píše své Smuteční písně (1901), plné odevzdání se v ruce boží, a v nich Píseň o městě nebeském, píše v cyklu Za soumraku (1907) o náruči boží, ,odkud jsme vyšli a večer se všichni sejdeme zas‘." (18)

Z básně "V náruči boží" jsem si vypůjčil i název tohoto svého článku k výročí Sládkova odchodu na věčnost. Její závěrečná sloka zní: "Po trapné pouti na vždy zas domů, / nikdy, už nikdy, v tu chladnou dál! / V náruči boží kdo by se bál?" (19)

Jak konstatuje Martin Putna, "ve třetím období se Sládkova tvorba opět stahuje zpátky k básníkovu subjektu a k jedinému tématu ‒ k tomu, jímž začala: ke smyslu života, k smrti a věčnosti. Básníkova odpověď je však tentokrát jiná: Smrt je naplněním, neboť je návratem k Bohu…" (20)

Z řady krásných básní sbírky Za soumraku bych zmínil ještě alespoň vysloveně mystickou skladbu "Pod hvězdným nebem", v níž starý básník, blízký smrti, při pohledu na noční nebe nalézá ve své duši hluboký pokoj: "A jak tmou jsem zřel v tu výš, / cítil jsem, že Kdos mi blíž / jehož marně hledal jsem / dlouhým, slunojasným dnem." (21)

Poslední básnická sbírka Josefa Václava Sládka z roku 1909 svým k antickému spíše než ke křesťanskému chápání smrti odkazujícím názvem Léthe a jiné básně potvrzuje nezařaditelnost básníka, který nepatřil ani k "pokrokářům", ani ke "klerikálům", nedbal na žádné vnějškové škatulky a o to opravdověji hledal v rovině niterné, existenciální. Právě proto může být jeho náboženská poezie, odrážející autorovo výsostně osobní hledání pravdy a smyslu, blízká lidem všech dob včetně té naší.

Každý z nás bude jednou stát na konci své pozemské pouti a provádět své konečné účtování. Lze si jen přát, aby mohlo být také tak smířené ve vztahu k minulosti a současně plné naděje ve vztahu ke vstupu do věčnosti jako v případě Sládka, který ve své poslední sbírce v básni-modlitbě "Dal´s mi, Pane, míru let" říká: "Radost vděčně, každý žal / z ruky Tvé jsem tiše bral; ‒ / jen až lhůta vyprší, / ať Tvůj mír vše dovrší!" (22)

"Vyrovnal se se vším, co bylo, a v konečném přehodnocení zapomněl utrpěných křivd, ale doznává, že ,co nejlepší v tom bylo, navždy se mnou zůstalo!‘ Vyjasněný klid, který vzdává ,dík životu za každý úsměv vlídný‘, naplňuje básníka. A v těch chvílích píše ještě jeden sonet, do něhož shrnuje svoji životní moudrost. Je to jeho krásná báseň Štěp, strom symbolický, podobenství jeho vlastního života. Její závěr: ‒ Stůj, kam Velký zahradník / tě vsadil, jarem vzkvétej, létem chlaď / a na podzim svůj plod nes nečervavý, ukazuje na to, že básník ani na samém konci své cesty neztratil ze zřetele člověka a jeho pozemský úkol. A tak Sládek nezůstal jenom tklivým elegikem oddaného srdce, nedopracoval se jen trpného postoje odříkání, kterým bývá charakterisováno špatně chápané křesťanství, ale dospěl výší, se kterých zírat na svět je popřáno jen těm, kdo zvítězili." (23)

Tento citát slov Anny Kellnerové by byl možná nejlepším uzavřením mého článku. Přece jen však chci ještě říci, že Sládkovu zbožnost vnímám jinak než Martin Putna, který ve svých dějinách české katolické literatury paradoxně zdůrazňuje, že Sládek do ní ve skutečnosti nepatří, že nebyl katolickým básníkem a že církev ke svému vztahu k Bohu nepotřeboval. (24) Sládkovu náboženskou poezii lze sice interpretovat i tímto způsobem, básníkovu "návratu domů" do Boží náruče, k němuž došlo onoho 28. června 1912, však každopádně předcházel jeho návrat do náruče Kristovy církve. Jeden z jeho nekrologů o závěru Sládkova pozemského putování uvádí:

"Sládek si přál býti zaopatřen! A když kněz vcházel k němu s Nejsvětější svátostí, bylo dojemno, s jakou zbožností vítal slavný básník svého Spasitele. ,Byl tu velebný pán,‘ tak oznamoval svému příteli, řediteli Drachovskému. ,To bylo krásné! To byla má slavná poslední večeře.‘ A po chvíli projevil obavu: ,Jen jestli jsem to důstojně vykonal.‘ Ovšem že vykonal! Touha Tvá byla příliš vroucí a hluboká, duše Tvá příliš vážná a opravdová. Nebyl to rozmar okamžiku, byla to úroda delšího zrání!" (25)

Josef Václav Sládek patří k lidem hlubokým a opravdovým, nad jejichž životy a díly často přemítám o touze, která byla vložena do hlubin lidského srdce a kterou nemůže uspokojit žádná ideologie a žádná hodnota spojená jen s tímto světem, protože odkazuje k věčnosti a k Absolutnu.

S Tomášem Halíkem připouštím, že u řady velkých postav naší novodobé kultury byla tato touha po transcendenci zraňována jejich setkáními s církevním formalismem či jinak neadekvátními podobami křesťanství, v nichž jako by se žízeň po Absolutnu ztrácela. Sládka lze zařadit k představitelům typicky české "plaché zbožnosti", k nimž podle Halíka patří například i Čapek, Holan či Škvorecký. Tedy ke zbožnosti "rozpakující se mluvit o Bohu s arogantní jistotou dogmatických majitelů pravdy" a spojené s "ostýchavou duchovní citlivostí, kterou před jakýmkoliv fanatismem chrání zdravá skepse a pochybnost, tato potřebná sestra víry". (26) Citovaná slova byla Tomášem Halíkem pronesena roku 2012 při rekviem za Josefa Škvoreckého a dala by se jistě pronést i o sto let dříve při rekviem za Josefa Václava Sládka.

Ten údajně umíral trýzněn nejen svou dlouhou nemocí, ale i pocitem marnosti ve vztahu ke svému básnickému dílu, o kterém se v roce 1912 zdálo, že je mladí nečtou a že pro budoucí generace  nebude mít význam. Ale už o dva roky později bylo vše jinak: Sládkovy existenciálně hluboké a trýznivá muka přemáhající básně mnoho Čechů doprovázely na frontách první světové války. O další čtvrtstoletí později, "když  vichřice se přeháněla a třásla i samými kořeny českého bytí, vězňové saxenhausenští z téže potřeby v paměti shledávali, sbírali a sepisovali Sládkovy verše. A pak kdo zná jména těch, kteří jako generál Kravík, jako Bořek Dohalský z Dohalic šli na smrt s básníkovým slovem, které jako modlitba proniklo i do samoty, v které se člověk ocitá ve chvíli poslední, takřka již tváří v tvář se svým Bohem. Po trapné pouti navždy zas domů, / v náruči Boží kdo by se bál?" (27)

Poznámky:

1) Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1848‒1918, Praha: Torst, 1998, s. 611.

2) Josef Václav Sládek, Píseň života, Básnické dílo J. V. Sládka, sv. 1, Praha: Melantrich, 1945, s. 313.

3) Josef Hrabák ‒ Dušan Jeřábek ‒ Zdeňka Tichá, Průvodce po dějinách české literatury, Praha: Panorama, 1978, s. 291.

4) Jaroslav Kanyza, "Básník a šlechtic", in: Pavla Antošová ‒ Lydia Linhartová (eds.), J. V. Sládek, 56. ročenka dobročinného komitétu v Brně Chudým dětem, Brno: Pokorný a spol., 1946, s. 141.

5) Josef Václav Sládek, Spisy básnické: Souborné vydání ve dvou dílech, díl 2, Praha: J. Otto, 1926, s. 514.

6) J. V. Sládek, Píseň života, s. 49.

7) Tamtéž, s. 109.

8) Viz M. C. Putna, Česká katolická literatura 1848‒1918, s. 612‒613.

9) J. V. Sládek, Píseň života, s. 132‒3 (báseň "Neděle v podjaří").

10) M. C. Putna, Česká katolická literatura 1848‒1918, s. 613.

11) J. V. Sládek, Spisy básnické, díl 2, s. 150.

12) Tamtéž, s. 212‒213.

13) Anna Kellnerová, "Náboženská lyrika Josefa Václava Sládka", in: P. Antošová ‒ L. Linhartová, J. V. Sládek, s. 103.

14) J. V. Sládek, Spisy básnické, díl 2, s. 307.

15) Tamtéž, s. 330.

16) J. V. Sládek, Píseň života, s. 429.

17) A. Kellnerová, "Náboženská lyrika Josefa Václava Sládka", s. 103.

18) Antonín Klášterský, Vzpomínky a portrety, Praha: Fr. Borový, 1934, s. 282‒283.

19) J. V. Sládek, Spisy básnické, díl 2, s. 372.

20) M. C. Putna, Česká katolická literatura 1848‒1918, s. 614.

21) J. V. Sládek, Píseň života, s. 374.

22) Tamtéž, s. 450.

23) A. Kellnerová, "Náboženská lyrika Josefa Václava Sládka", s. 111.

24) Viz M. C. Putna, Česká katolická literatura 1848‒1918, s. 617‒618.

25) M. Babor, "Josef Václav Sládek", Obrození: Revue literární a umělecká, 1912, roč. 1, s. 343.

26) Tomáš Halík, "Zapochyboval jsem o svých pochybách: Knihy Josefa Škvoreckého mají mnoho společného s díly ,katolických autorů‘ G. K. Chestertona a Grahama Greena", Lidové noviny, 14. 1. 2012, roč. 25, č. 12, s. 26.

27) Albert Vyskočil, "Na okraj Sládkova Sebraného díla", in: P. Antošová ‒ L. Linhartová, J. V. Sládek, s. 69‒70.