Další velikán dialogu mrtev

Napsal Vít Machálek (») 17. 1. 2011 v kategorii Dialog víry a vědy, přečteno: 3278×

Ve světě vědy pro mne vždy byli nejvíce inspirativní badatelé, schopní rozvíjet plodný interdisciplinární dialog mezi obory jako je religionistika, teologie, filosofie a psychologie. V českých zemích se na tomto poli vzdor ideologickému zglajchštaltování vědy v období komunismu našlo několik velikánů. Ti nás však naneštěstí opouštějí, aniž by za ně byla náhrada. Tři roky poté, co se na věčnost odebral profesor Jan Heller (1), odešel i docent Miloš Raban, kterého dnes, 17. ledna 2011, v hejnické bazilice pochová biskup Jan Baxant.

P. doc. PhDr. Ing. Miloš Raban ThD. se narodil dne 20. června 1948. „Na Strojní fakultě ČTUV vystudoval systémové inženýrství. Nastoupil do Výzkumného ústavu bezpečnosti práce. Ale zabezpečení lidské existence nalezl jinde než v inženýrských systémech, totiž ve víře. Chtěl studovat teologii. V roce 1978 se tento ženatý otec dvou dcer nevrátil ze služební cesty do Vídně. Emigroval do Říma.“ (2) V Římě Raban vystudoval teologii, filosofii a religionistiku na Lateránské univerzitě a psychologii a spiritualitu na Gregoriánské univerzitě. Dne 9. listopadu 1985 byl po získání papežského dispensu od povinnosti celibátu vysvěcen na kněze. „Za budoucí místo působení, až to bude možné, mu byla určena litoměřická diecéze. ,Zatím’ byl kaplanem ve Frankfurtu nad Mohanem.“ (3)

Možné to začalo být o čtyři roky později. Po pádu komunismu se P. Raban vrátil do vlasti a litoměřický biskup jej ustanovil duchovním správcem v Hejnicích u Liberce. V Hejnicích se mu po dlouholetém úsilí v roce 2001 podařilo otevřít Mezinárodní duchovní centrum. Věnoval se mj. duchovním cvičením pro rodiny, byl biskupským vikářem pro církevní školství a v letech 19962003 zastával i funkci sekretáře Plenárního sněmu katolické církve v České republice. Současně působil na Přírodovědně-humanitní a Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci, kde byl také v letech 20052007 děkanem. Přednášel filosofii, psychologii, fenomenologii, mystiku a religionistiku, k níž také napsal velmi kvalitní skripta. Byl předsedou české sekce Evropské společnosti pro katolickou teologii, členem správní rady Střediska komplexní terapie, Logoterapeutické společnosti v Brně aj.

Miloši Rabanovi byl vlastní „nezdolný duch ve slabém a poslední léta rychle chátrajícím těle“. (4) V době, kdy mu už fyzických sil ubývalo, vydal roku 2008 knihu Duchovní smysl člověka dnes, kterou by bylo možné označit za jeho opus magnum, za jeho životní dílo: strhující čtyřsestránkovou analýzu otázek souvisejících se smyslem lidského života (zejména tváří v tvář utrpení a smrti), která vychází z autorovy hluboké znalosti všech hlavních psychologických škol dvacátého století a zároveň představuje programový spis dialogu mezi psychologií a teologií (a také filosofií) nad základními antropologickými problémy. V posledních odstavcích této knihy autor své závěry ohledně uvedeného dialogu shrnuje takto:

Křesťanská teologie může nalézt v existenciální spirituální psychologii nástroj k účinnější reflexi Božího zjevení

  • ve sférách lidského povědomí, vědomí a nevědomí, zejména v transcendentálním nevědomí,

  • v rostoucí svobodě a zodpovědnosti člověka za smysl své existence,

  • v psychických procesech v člověku na jeho cestě k Bohu,

  • v Písmu svatém a v církevní tradici,

  • nad propastí mezi věroukou a přirozenou zkušeností s objektivní realitou, aby tak opět získala autoritu ve filosofickém a vědeckém světě.

Pro pastorální a spirituální teologii bude existenciální analýza podnětná zvláště v tom, aby brala vážně otázku smyslu v její původnosti, v lidské osobitosti a jedinečnosti a v její dynamice, bez ukvapeného podávání hotových teologických reakcí. Právě v této otázce může hledat možnost rozhovoru se současníky, kteří neznají religiozitu, aby je upozornila na horizont smyslu v křesťanské spiritualitě. To dobře umožňuje existenciální pojímání vztahu mezi Bohem a člověkem.“ (5)

Jak je z uvedeného citátu zřejmé, za „jistou referenční osu“ si Raban ve své knize zvolil existenciální analýzu rakouského psychoterapeuta Viktora E. Frankla (19051997), kterého také v Úvodu uvádí na prvním místě mezi lidmi, kterým je „zavázán zvláštním díkem za konzultace tématu“. (6) V tomto ohledu není jeho práce „jen“ dialogem mezi výše zmíněnými vědami, ale také fascinujícím „mezináboženským“ dialogem s mužem, který sám ortodoxní Žid – porozuměl křesťanské víře nepoměrně hlouběji než mnozí křesťané…

Miloše Rabana by bylo možné označit za největšího českého znalce Viktora Frankla a jeho logoterapie. Již roku 1989 vyšla ve Frankfurtu nad Mohanem jeho doktorská práce z Gregoriánské univerzity Die geistige Dimension der Psychologie Viktor E. Frankls, Rabanem jistě nikoliv náhodou napsaná ve Franklově mateřštině. (7)

Za největší objev Viktora Frankla Raban považoval jeho myšlenku existence transcendentálního duchovního nevědomí, ve kterém se nachází neuvědomovaná víra v Boha (v božské Ty). Tato Franklova teze je dobře známá, za pozornost však stojí způsob, jakým ji Raban interpretuje. Frankl podle něj právě tuto nevědomou či neuvědomovanou víru „anonymního věřícího“ považoval za pravou, protože zcela osobní a autentickou víru. Pokud vědomá víra spojená s určitým náboženským vyznáním neuvědomované existenciální víře neodpovídá, hrozí jí upadnutí do sektářského konfesionalismu. „Anonymní víra, nezveřejňovaná prostřednictvím vyznání, je ta nejživější a současně nejopravdovější. Tato víra se nemůže tak lehce použít a uzpůsobit k vlastnímu prospěchu, protože tady příslušností k náboženské společnosti nevzniká žádný osobní profit.“ (8)

Miloš Raban tyto Franklovy teze odvážně aplikuje na samotného Viktora Frankla, u nějž hovoří o „nevědomé, existenciální, avšak nevyznávané víře v Ježíše“. (9) Frankl nejenže oceňoval křesťanství jako náboženství, které „jako žádné jiné hlásá pozitivní smysl utrpení“ (10), ale také (jako Žid, který v období nacismu trpěl v koncentračním táboře) „sám v extrémní bezmocnosti si byl vědom možnosti následovat Krista“. (11) A Raban přesvědčivě dokládá, že „Kristova osoba je díky neomezené smysluplnosti svého života, zvláště svého utrpení, pro Frankla tak intimně a neuvědoměle cenná, že by nerad vystavoval veřejnosti své intimní city k Ježíšovi, neboť by mohly být znesvěceny veřejnými a povrchními diskusemi“. (12)

Raban hovoří o smyslu, kterým Kristův kříž naplňuje lidské utrpení a smrt, a dovolává se při tom jak křesťanského mystika Jana od Kříže, tak židovského psychoterapeuta Viktora Frankla. Oba totiž „nerozlišují mezi smyslem utrpení nespravedlivého člověka a utrpením člověka spravedlivého“ a utěšují lidi bezpodmínečnou pozitivní smysluplností každého utrpení bez výjimky. Každé utrpení je přijato naším Bohem a „čím větší a těžší jsou náklady, tím lepší je úděl toho, kdo je nese“. (13)

Miloš Raban vstoupil do lepšího údělu dne 7. ledna 2011.

 

Poznámky:

1) Viz Vít Machálek, „Za profesorem Janem Hellerem (19252008)“. 21. 1. 2008. Dostupné z URL: <http://mezinabozensky-dialog.wz.cz/za-profesorem-janem-hellerem-1925-2008>.

2) Josef Chuchma, „O viru neúměrné pozornosti“, Mladá fronta DNES, 15. 1. 2011, roč. 22, č. 12, s. A10.

3) Tamtéž, s. A10.

4) P. Michal Podzimek, „Zemřel jedinečný člověk P. Miloš Raban“, Katolický týdeník, 11.17. 1. 2001, roč. 22, č. 3, s. 2.

5) Miloš Raban, Duchovní smysl člověka dnes: Od objektivního k existenciálnímu a věčnému, Praha: Vyšehrad, 2008, s. 292.

6) Tamtéž, s. 15.

7) České čtenáře na tuto knihu upozornil Jaro Křivohlavý ve své recenzi „Duchovní dimenze logoterapie“, Křesťanská revue, 1995, roč. 62, č. 1, s. 2728.

8) Miloš Raban, Duchovní smysl člověka dnes, s. 135.

9) Tamtéž, s. 139.

10) Tamtéž, s. 132.

11) Tamtéž, s. 319, p. 395.

12) Tamtéž, s. 139.

13) Tamtéž, s. 249.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
monika m. z IP 94.242.66.*** | 19.1.2011 14:04
Ano taková ekumena by byla jako svíčková bez smetany. smile Teoreticky však ekumena Brno versus Ostrava by byla docela zábavná pod podmínkou že bychom diskurz vedli po našemu, tedy v hantecu a v ostravském nářečí, to by byla fajne a špicové.
Vít Machálek | 19.1.2011 15:05
Já bych to spíš přirovnal třeba k jakešovskému dialogu z doby perestrojky ("Přestaňte mi děcka dělat z pískoviště chlív / dialog je když teď mluvím jinak nežli dřív"), případně k tehdejším volbám, ve kterých si voliči vybírali z jedné možnosti.smile Brněnsko-ostravská lingvistická ekumena by určitě stála za to - ale přece jen bych přibral i ty čížky.smile
monika m. z IP 94.242.66.*** | 19.1.2011 15:39
Ano, tvé přiovnání je trefné. Ještě, že je na netu slovník hantecu a tedy vím, že čížci jsou ti z Práglu. Překvapilo mě, kolik termínů z hantecu používáme i v Ostravě. Bonzák, čórka, biflovat, šalina, brajgl,  eklovat, fachmann a mnoho jiných. Když jsme u té lingvistické ekumeny... Mohla bych se zeptat, proč se říká Nuda v Brně?
NULI z IP 83.208.141.*** | 20.1.2011 09:40
Vy jste se tady docelaslušně domluvili, když jsem nedávala pozorsmile. Já ekumenu opravdu žiju, v úterý bylo ekumenické shromáždění u katolíků, sešlo se nás tam poměrně dost - katolíci, evangelíci, husité, jednota bratrská a občas chodí i jeden muž od adventistů... A je fakt, že za tím je táta katolík a maminka evangelička (a jejich předsvatební dohoda - dcery po matce, synové po otci - poz. - moji  bratři jsou nevěřící). Takže tímto dlouhým úvodem se do společného ekumenického (zatím) trojlítsku přidávám, ale opravdu jen jako vděčný čtenář a lapatel (lapač, lapitel smile informací a podnětů.
Vít Machálek | 21.1.2011 09:41
Takže Benešov samozřejmě beru.smile Ale jinak zatím také jen lapatel a konkrétní představu o fungování naší virtuální ekumeny ještě moc nemám...
Vít Machálek | 21.1.2011 09:54
Slyším na obojí.smile A asi to bude taková obecná moravština... Ale jinak Tě musím opravit: čížci (= cajzli) jsou všichni z Čech. (Nedávno mě pobavilo zjištění, že zástupcem Sudetoněmeckého Landsmannschfatu v Praze je pan Zeisel.smile ) Ti z Práglu jsou správně Švédi.. Nuda v Brně mi nic neříká, já se v Brně nenudím.smile Vím jen, že je to nějaký film.
monika.m z IP 94.242.66.*** | 24.1.2011 09:24
Nuli, já k Vám někdy přijedu do Benešova na ekumenické setkání. smile Jinak to dělení je super! Ekumenický trojlístek necháme zatím dozrát. Kousek od Benešova jsem měla babičku. (Drahňovice?). Do Benešova jsme často chodívali do kostela. (což moje mamka její exsnacha a zarytá ateistka nesla nelibě). Jezdívala jsem tam jako hodně malé dítko, mám z té doby jen velmi mlhavé ale přesto dost intenzivní vzpomínky.
Vítku, děkuji za korekci. A proč Švédi? Brno je jedno z mnoha mých oblíbených měst, většinu měst miluji proto, že se mi pojí s určitými lidmi, ale Brno jsem si oblíbila prostě pro jeho atmosféru. Prožila jsem v něm hodně zajímavých zážitků. Dokonce jsem chodila s klukem s Brna, ale dal mi kopačky smile. Byl to syn pastora a jeho mamince se nelíbila holka "ze světa" Brno se mi nelíbí tolik jako třeba Praha nebo Olomouc (ale samozřejmě je mnohem krásnější než Ova), ale když jsem poprvé přijjela do Brna dýchla na mě taková pohoda, cítila jsem se tak jako doma a dodnes do Brna jezdím ráda. Ty sám na mě působíš takovým strašně pohodovým klidným vyrovnaným dojmem jako člověk, jehož jen tak něco nevykolejí, nebo se mýlím?
Vít Machálek | 25.1.2011 11:18
Obávám se, že takto mohu působit jen na lidi, kteří jsou se mnou pouze v elektronickém, a ne v osobním kontaktu.smile Jinak vřelé díky za osobní vzpomínky týkající se Brna... Proč Švédi nevím. Asi nám borcům ze štatlu různí "nepřátelé" splývají dohromady pod jedno označení.smile

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a sedm