Jezuitský teolog, přírodovědec a vizionář Teilhard de Chardin se za svého života nedočkal pochopení ze strany církevních představitelů. Byl nucen k oddělování své vědy na straně jedné a jejího křesťanského smyslu na straně druhé, i když právě spojení dvojí zkušenosti přírodovědce a křesťana považoval za životně důležité nejen pro sebe, ale také pro budoucnost křesťanství, vědy i světa. Teprve v době stého výročí Teilhardova narození o něm kardinál Casaroli na přání papeže napsal: „Náš věk jistě vzpomene…na tento odvážný pokus o syntézu (vědy a víry) u svědka (tohoto) sjednocení, člověka uchváceného Kristem do hloubek svého bytí, který měl snahu společně uctít víru i rozum.“ (1) Na tento příběh musím myslet v souvislosti s osudem stále nepochopeného Teilhardova českého následovníka a pokračovatele Felixe Marii Davídka v den „teprve“ devadesátého výročí jeho narození...
Felix Maria Davídek se narodil dne 12. ledna 1921 – necelé dva roky poté, co Teilhard napsal svůj slavný mystický text Duchovní moc hmoty, představující básnické překonání dualismu hmotného a duchovního, později tak typické i pro Davídka.
Teilhard přišel na svět roku 1881. V roce 1899 vstoupil do noviciátu jezuitského řádu. Svá počáteční studia filosofie, přírodních věd a teologie ukončil roku 1911 a ve stejném roce byl vysvěcen na kněze. V době první světové války prožil čtyři roky krutých zkušeností na frontě a roku 1918 složil slavné řádové sliby. Poté pokračoval ve studiu geologie, paleontologie a botaniky a v roce 1922 byl promován doktorem přírodních věd. Následující dvě desetiletí trávil převážně na geologických a paleontologických expedicích v Číně, Africe a jihovýchodní Asii. Na začátku druhé světové války, která mu zabránila pokračovat v cestách, napsal svou nejznámější knihu Le phénomène humain. (2) Tato kniha, která mohla vyjít až po Teilhardově smrti roku 1955, pojednává o duchovním smyslu evoluce:
„Svět se v evoluci zduchovňuje, zvnitřňuje a odmaterializovává, tím že se vyvíjí s geosféry do biosféry, z biosféry do noosféry (3) a konečně z noosféry do theosféry. Hmota se stále více svinuje, až se v Bohu totálně zduchovní. Z individuálního lidstva dneška povstane kolektivní nadlidstvo zítřka, až se jednotliví lidé promění v ,transcendentní superego’, jímž je Bůh. Bůh představuje konečný výsledek evoluce. Závěrečná tečka evoluce, bod Ómega, neoznačuje jen zbožštění světa, nýbrž zároveň i parúzii Krista, který se jakožto vtělený už předtím na zkoušku zableskl jako plamen v noosféře. Kristus sám nadto platí za Evolutora evoluce.“ (4)
Davídek byl vysvěcen na kněze v roce 1945. Předtím i potom studoval teologii, filosofii, přírodní vědy, medicínu a psychologii. Roku 1950 byl komunistickým režimem uvězněn. Na svobodu se dostal až o čtrnáct let později. „Jde o mimořádnou časovou koincidenci, protože v katolické církvi se tehdy, v roce 1964, koná II. vatikánský koncil a s ním se začíná na obzoru církve rodit nové paradigma. Davídek dostává z Francie všechna, právě v tu dobu vyšlá Teilhardova díla…“ (5)
Druhý vatikánský koncil v mnoha svých myšlenkách pozoruhodně souzněl s Teilhardovým i Davídkovým pohledem na vztah církve a světa či duchovního a hmotného. V úvodu k pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes z roku 1965 se například říká:
„/Koncil/ má na zřeteli svět lidí, totiž celou lidskou rodinu s hmotným vesmírem, v němž žije; svět jako jeviště dějin lidstva, poznamenaný jeho úsilím, porážkami a vítězstvími; svět, o němž křesťané věří, že byl stvořen a je udržován Stvořitelovou láskou, který sice upadl do otroctví hříchu, ale ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus, jenž zničil moc Zlého, jej osvobodil, aby byl podle Božího plánu přetvořen a dospěl ke svému naplnění.“ (6)
V pojetí Teilharda a Davídka jde o „vizi světa, který je neprávem stavěn do protikladu k duchovním hodnotám, a o ,radostnou zvěst o překonání’ uvedeného rozporu. Davídek se navíc pokusil celou řadu teologických myšlenek, vycházejících z Teilhardova odkazu, uskutečňovat a na jejich základě formovat jednotlivce i celá společenství.“ (7) Jestliže Teilhard „Boha staví do centra evoluce celého vesmíru, respektive ho v ní ,objevuje’, Davídek nám ho přibližuje v pěstování ,ars regnandi’ (umění řídit). A jestliže Teilhard všude vidí Boží energii v akci a tam, kde se Bůh zjevuje v Ježíši, čili inkarnuje do lidstva a bere na sebe hmotu (pomíjivost) a tím ji pozvedá k našemu proměňování, Davídek nás prakticky při každém kroku vybízí, jak s touto energií aktivit a zvláště pasivit…denně pracovat. Jestliže Teilhard bourá dualistické myšlení tím, že dává všem našim námahám nejen v duchovním, ale i v hmotném světě svou hodnotu, Davídek z toho činí podmínku sine qua non cesty ke spáse. Do určité míry se zde dá vést paralela: to, co Teilhard učil, Davídek aplikoval v praxi a rozšiřoval.“ (8)
Studium teologie Davídek svým žákům postavil na teilhardovské syntéze víry a vědy, do níž začlenil také kybernetiku. Za zmínku jistě stojí i skutečnost, že zatímco Teilhard předpovídal, že „všechna náboženství se sejdou na vrcholu Boží pyramidy“ (9), Davídkovi žáci stáli u zrodu židovsko-arabské komunity Neve Šalom – Oáza míru na půdě pronajaté od trapistického kláštera v Latrunu nedaleko Emauz, když byl přijat jejich „návrh použít neutrálního jazyka kybernetiky na popsání společného sídliště dvou znepřátelených náboženských kultur, Arabů a Židů“. (10)
Pro Teilharda i Davídka „je utrpení součástí normálního procesu hledání životní pravdy“. (11) „Je pozoruhodné, jak oba myslitelé, Davídek i Teilhard, byli postaveni do právě opačné životní situace, v níž trpěli a tvořili. Teilhard měl veškerý komfort přístupu do knihoven a svobodný kontakt s teology a vědci z oborů paleontologie a archeologie, nebyl mu však církví poskytnut kanonický pastorační protor. Davídek naproti tomu měl přístup jenom do prádelny dětské nemocnice v Brně, kde pracoval jako desinfektor v létech 1964 až 1973 a pastoračních možností měl tolik, kolik si jich sám vytvořil.“ (12)
Felix Davídek netrpěl jen krajně nepříznivými podmínkami pro svou práci v období komunistického režimu, ale také nepochopením, kterému byl vystaven uvnitř církve. Ta to sice s nekonformní vizionářskou osobností jeho typu měla bezpochyby těžké, nelze však zapomínat na skutečnost, že snad ještě víc to platilo opačně: útoky a pomluvy, kterým byl Davídek ze strany některých církevních kruhů vystaven, pro něj byly „podle jeho vlastních poznámek i svědectví spolupracovníků v jistém smyslu těžší než utrpení, které prožíval během svého věznění“. (13)
V sedmdesátých a osmdesátých letech biskup Davídek trpěl také stále se zhoršujícím zdravotním stavem. Zemřel dne 16. srpna 1988 při operaci v nemocnici na srdeční slabost. Je tedy sotva možné říci, jaké byly jeho poslední myšlenky na tomto světě. Představuji si však, že se mohly podobat slovům, která podle Teilhardovy Duchovní moci hmoty pronesl prorok Eliáš před svým nanebevzetím:
„,…Vládneš, hmoto, v průzračných výšinách, kde si světci představují, že ti uniknou – jako tělo tak průsvitné a čilé, že je k nerozeznání od ducha. Vynes mne tam vzhůru, hmoto – námahou, rozloučením a smrtí, vynes mne tam, kde bude konečně možné v čistotě obejmout Vesmír!
Dole na poušti, kde už byl zase klid, někdo plakal: ,Můj otče, můj otče – jaký to byl šílený vítr, co ho odnesl!’ A na zemi zůstal ležet plášť.“ (14)
Poznámky
1) František Mikeš, „Biskup Felix Maria Davídek: Jeho multidisciplinární teologie a řád praxe“, in: Lenka Karfíková, Alois Křišťan a Josef Kuře (eds.): „Život se tvoří z přítomné chvíle“: Česká katolická teologie po druhé světové válce, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 81–102, cit. výrok s. 86.
2) Viz Teilhardova stručná biografie od Jana Sokola v předmluvě k českému překladu Le phénomène humain (Pierre Teilhard de Chardin, Vesmír a lidstvo, Praha: Vyšehrad, 1990).
3) Podle Davídkova žáka Františka Mikeše Teilhard de Chardin „předpověděl objev internetu, tj. vývoj noosféry, – myslící slupky obalující lidstvo, a tím posunující naši vývojovou úroveň k bodu Omega, k Bohu“ (citováno z webu Centra dialogu vědy a náboženství na http://www.elabs.com/van/).
4) Horst Georg Pöhlmann, Kompendium evangelické dogmatiky, Jihlava: Mlýn, 2002, s. 167.
5) František Mikeš, „Biskup Felix Maria Davídek“, s. 85.
6) Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, s. 183–184.
7) Petr Fiala – Jiří Hanuš, Koinótés: Felix M. Davídek a skrytá církev, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1994, s. 75.
8) František Mikeš, „Biskup Felix Maria Davídek“, s. 88.
9) Tento citát z Teilharda posloužil jako úvodní motto pro knížku Jacqueline Vallon (ed.), Kniha o náboženstvích, Praha: Albatros, 1993.
10) František Mikeš, „Biskup Felix Maria Davídek“, s. 87.
11) Výrok někdejší Davídkovy generální vikářky Ludmily Javorové v knize Miriam Therese Winterová, Z hlubin bezedných: Příběh Ludmily Javorové, vysvěcené na římskokatolického kněze, Brno: Cesta, 2003, s. 245.
12) František Mikeš, „Biskup Felix Maria Davídek“, s. 85–86.
13) Petr Fiala – Jiří Hanuš, Koinótés, s. 154.
14) Pierre Teilhard de Chardin, Vesmír a lidstvo, s. 265. Srov. 2. Královská 2:11–14.
2024 ©