Leonard Cohen vzdor svému kněžskému původu nikdy nebyl vzorem oddanosti Božím přikázáním, což je ovšem ve vztahu k rockové hvězdě konstatování spíš banální než překvapivé. Každopádně se mu však nedá upřít, že neexistuje žádná propast mezi jeho životem a jeho tvorbou a že obojí je jako socha vytesaná z jednoho kamene. Pro lidi „duchovní“ i „světské“ může být svět jeho písní, ve kterém od sebe nelze oddělit posvátné a profánní, překvapivý a matoucí, avšak kanadský bard jím od šedesátých let až podnes kráčí s pořád stejnou suverenitou. Stáří jej sice přimělo k častému přemýšlení o smrti, ani toto téma však v jeho tvorbě není žádnou novinkou. Na letos vydaném albu Old Ideas je Cohen stejně jako na (o třiačtyřicet let starší) desce Songs from a Room stále zpěvákem, který si vesele píská cestou kolem hřbitova, a to ne z nedostatku životní vážnosti, ale prostě proto, že radost a bolest, život a smrt či časnost a věčnost tvoří nedílný celek.
Právě tak se od sebe nedají oddělit ani žalmista, milenec a sociální kritik coby tři tváře muže, který se v rámci jediného alba i jediné písně dokáže současně vztahovat k Bohu, k ženě i ke společnosti. Z těchto tří tváří mi nikdy moc neseděla ta druhá, které především se týká konstatování z úvodní věty tohoto článku. Cohenovou typickou milostnou písní je „Tonight Will Be Fine“, vyprávějící o milence, se kterou to kdysi „na chvíli“ bylo fajn, ale teď už je jen jednou z mnoha milostných vzpomínek. Tato píseň představuje Cohenův hold hitu Johnnyho Cashe „I Walk the Line“, kterým se nepokrytě inspiruje – a přece si lze jen stěží představit větší kontrast než mezi výše naznačeným textem a Cashovými slovy o tom, že chce být celý život věrný jediné ženě a z lásky k ní „kráčet po čáře“. Pozoruhodný je však především způsob, jakým uvedená píseň uzavírá Songs from a Room (1), desku o násilí, samotě, bolesti a smrti: Cohen „pískající si závěrečný refrén dovádí jinak stoicky temné album k veselému závěru, přičemž člověku přichází na mysl obrat ,pískat si za hřbitovem’“. (2)
Přesně takovýmto „pískáním si za hřbitovem“ jsou i Old Ideas (3), snad poslední Cohenovy nové písně, prostoupené vědomím blížící se smrti a zároveň plné humoru a ironie. A samozřejmě (jako vždy) jedním dechem hovořící k Bohu, k ženě a ke společnosti. „S Cohenem člověk cítí, že od počátku věděl, kdo je a kam jde, a že jen kope stále hlouběji.“ (4) Stephen Deusner v jedné z recenzí na Old Ideas píše:
„Cohen, který byl čtyřiatřicetiletým starcem v době svého debutu z roku 1968, už tehdy zpíval o neúprosném plynutí času a nevyhnutelné proměně našich fyzických já. Přesto však tyto nové písně nikdy neupadají do opakování či jednotvárnosti, což je vzhledem k jejich tematickému zaměření a neměnné barvě jeho hlasu pozoruhodné. Nejhorší stránku Old Ideas představuje obal, který si Cohen sám navrhl. Druhou nejhorší jsou doprovodné hlasy, i když to by se dalo říci skoro o všech jeho albech. Ten muž má slabost pro ženské hlasy, a ty zde působí trochu nepatřičně, jako pozůstatky jeho ranější kariéry.“ (5)
Zatímco na obal desky Songs from a Room Cohen gestem přípomínajícím spíš nějakého římského císaře než židovského kněze pyšně umístil fotografii své tehdejší milé v nedbalkách, v případě Old Ideas cédéčko „ozdobil“ svou kresbu ženského aktu.Po pravdě řečeno, spíše než koupi Cohenova nejnovějšího alba bych osobně doporučoval jen poslech některých jeho písní – především jímavého spirituálu „Show Me the Place“ („ukaž mi to místo/ protože má hlava už se sklání/ ukaž mi to místo/ kam chceš, aby tvůj otrok odešel“) a písně „Amen“, které bude věnována hlavní část tohoto článku.
„Amen“ na mne působí jako ohromující finále jednoho jediného příběhu, vyprávěného ve všech Cohenových textech, a jako prorocký obraz vyvrcholení velkého příběhu lidského života a lidských dějin. Klíčový verš této písně nepochybně představují slova o tom, že „špína řezníka bude umyta v beránkově krvi“. A zde se mi album Old Ideas opět propojuje s deskou Songs from a Room, obsahující mimo jiné píseň „The Butcher“ se slovy „narazil jsem na řezníka, který zabíjel beránka“.
V písni „The Butcher“ se metafora jatek prolíná s obrazy ze Starého a Nového zákona. Pro porozumění textu této písně i písně „Amen“ jistě není bez významu skutečnost, že autorem je potomek starozákonních kohenů, kteří obětování beránků měli v popisu práce. (6) Kohenové vykonávali smírčí obřady na Hospodinově oltáři, který kropili krví obětního zvířete. B-h o tom v Bibli synům Izraele říká: „V krvi je život těla. Já jsem vám ji určil na oltář k vykonávání smírčích obřadů za vaše životy. Je to krev; pro život, který je v ní, se získává smíření.“ (7) Prolitá krev tedy „hříšníkovi připomíná, že byl zástupně obětován jiný život místo jeho vlastního“. (8) Výčet biblických míst důležitých k porozumění poesii našeho podivuhodného kohena musíme v dané souvislosti doplnit odkazem k příběhu Adama a Evy, které B-h přioděl suknicemi, přikrývajícími jejich vinu a odkazujícími k zástupné oběti, díky níž za svůj hřích nemusejí zemřít. (9) Nový zákon zde vidí odkaz k oběti jediného Syna Božího (10), Beránka, který snímá hřích světa. (11) Až nastane poslední dějství lidských dějin, bude „Beránek, ten obětovaný“, podle Apokalypsy hoden „přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení“. (12)
Toto vše je ve fascinující písni mladého Leonarda Cohena naznačeno už v úvodní sloce, která začíná již citovanými slovy o řezníku zabíjejícím beránka, aby se pak tento řezník náhle proměnil v otce pronášejícího slova „ty jsi můj jediný syn“. Celá píseň „The Butcher“ přitom může být interpretována jako zcela „světský“ (a zcela bezútěšný) rozhovor mezi „syny“ a „otci“: synové šedesátých let podle tohoto výkladu jejího textu odsuzují své otce jako generaci posílající beránky na krvavou smrt, ale zároveň sami vytvářejí drogovou kulturu, v níž bohorovně pracují na vlastním sebezničení. (13) Naděje je obsažena až ve druhém plánu, kterého si však méně pozorní posluchači a interpreti nemuseli vůbec povšimnout. Snad i proto píše Cohen o třiačtyřicet let později píseň „Amen“, v níž už o naději pro nás hříšníky (a pro sebe sama jako jednoho z nich) vypovídá mnohem zřetelněji…
Slovem „amen“ v jejím názvu jako by umělec připojoval slavnostní pečeť pod listinu, obsahující poselství celé jeho tvorby. I tato píseň ovšem představuje vyprávění autora, který je současně žalmistou, milencem i sociálním kritikem, a její posluchač si může vybrat, kterou z těchto tváří zpěváka bude za jeho neuvěřitelně hlubokým hlasem, zaznívajícím jako by odněkud z pomezí času a věčnosti, nejvíce vnímat. Andy Gill v recenzi na album Old Ideas učinil svou volbu následujícími slovy:
„,Amen’ začíná jako přímočará milostná píseň s opakujícím se refrénem ,řekni mi, že mě miluješ, amen’ a tichými aranžemi, ve kterých se k ironickému bendžu, dojemné viole a varhanům přidává pro Cohena charakteristické vrkání andílků. Ale jak píseň pokračuje, naléhavě požadované ,řekni mi zase’ se stává stále víc temným a Cohenův jazyk stále víc trpkým až k místu, kde zpívá o ,špíně řezníka umyté v beránkově krvi’, což nejsou zrovna nejromantičtější myšlenky vhodné pro intimní večer. ,Řekni mi zase, až budou oběti zpívat a zákon výčitek svědomí bude obnoven,’ sténá Cohen, a to už je jasné, že to jsou ty Staré ideje, ke kterým odkazuje: staré pravdy mravní jistoty, lásky a lidského přátelství, opuštěné na cestě do naší budoucnosti spojené s neochotou čekat a touhou po okamžitém uspokojení.“ (14)
Z mého pohledu se jedná především o píseň žalmisty, avšak žalmisty žijícího tentokrát již v době novozákonní či přesněji řečeno v době Apokalypsy a jí předpovězeného ukončení všech hrůz tohoto světa příchodem Božího království. Autor jako by se v ní chystal zavřít oči a usnout spánkem smrti poté, co svému Bohu zazpívá prorocký hymnus s neustále se opakující prosbou „zase mě probuď, až“: Až všechny oběti násilí budou zpívat Beránkovi, se kterým byly ve svém utrpení spojeny. Až Beránek, který byl zabit, přijde k poslednímu soudu, při kterém však usvědčené viníky nepošle na smrt, ale dovolí jim, aby si své pošpiněné ruce vyprali v Jeho krvi… (15) Tehdy bude u trůnu Nejvyššího stát i Leonard, jeden z nositelů kněžského jména Cohen; Otec, kterého kdysi prosil, aby mu dal jiné jméno místo toho, jež svými hříchy pošpinil, a daroval mu milost nového začátku (16), jej místo odpovědi sevře v náručí jako vrátivšího se marnotratného syna (17) a synovo spočinutí na otcově hrudi bude okamžikem přijetí a odpuštění, trvajícím navěky. (18)
„Tam ustaneme a uzříme, uzříme a budeme milovati, budeme milovati a budeme velebiti. Hle, co bude nakonec bez konce! Neboť co jiného je naším konečným cílem, nežli dojíti království, které bude nekonečné?“ (19)
Poznámky:
1) Leonard Cohen, Songs from a Room, Columbia 1969 (LP), Columbia 2007 (CD).
2) Booklet CD Songs from a Room, s. 13.
3) Leonard Cohen, Old Ideas, Columbia 2012.
4) Pico Iyer v bookletu alba The Essential Leonard Cohen, Columbia 2002.
5) Stephen Deusner, „Leonard Cohen: Old Ideas“ [online], 23. 1. 2012, dostupné z: <http://www.americansongwriter.com/2012/>.
6) Viz popis povinností kohenů (Áronovců) v knize Leviticus, např. Lv 1:5nn. nebo 8:1nn.
7) Lv 17:11.
8) Výklady ke Starému zákonu, díl I. Zákon (Genesis – Deuteronomium), Praha: Kalich, 1991, s. 335.
9) Viz Gn 3:21 a výklad tohoto verše v díle citovaném v minulé poznámce, s. 39.
10) Viz Mk 12:6.
11) Jn 1:29.
12) Zj 5:12.
13) Viz booklet CD Songs from a Room, s. 12.
14) Andy Gill, „Album: Leonard Cohen, Old Ideas“ [online], 20. 1. 2012, dostupné z: <http://www.independent.co.uk/arts-entertainment/music/reviews/album-leonard-cohen-old-ideas-6291889.html>.
15) Srov. Zj 7:14.
16) Viz Cohenův rozhovor s Otcem v písni „Lover Lover Lover“ z roku 1973.
17) Srov. Lk 15:20.
18) Viz výklad podobenství o marnotratném synu citovaný v knize Pavla Hověze Pane, nauč nás modlit se: Úvahy nad modlitbou Páně, Římskokatolická farnost Brno-Lesná, 2011, s. 149.
19) Aurelius Augustinus, O Boží obci (II), Praha: Karolinum, 2007, s. 437.
2024 ©