Svět bez Boha jako „marnost nad marnost“ (Gospelový odkaz Johnnyho Cashe VI)

V minulých dílech tohoto seriálu byla řeč o prvních čtyřech deskách ze série American Recordings, vzešlé ze spolupráce Johnnyho Cashe s Rickem Rubinem, a jako budoucí závěr celého cyklu jsem avizoval představení dvou posledních, posmrtně vydaných alb. Ještě předtím však musí být zmíněno Cashovo setkání se skupinou U2 při nahrávání písně „The Wanderer“ (Poutník). Bez něj by se totiž Cashova následná spolupráce s Rubinem možná vůbec nezrodila a jeho umělecká dráha by místo ke svému vyvrcholení mířila do ztracena…

Během Cashovy hudební dráhy jeho nahrávky postupně vycházely u čyř různých vydavatelství: Sun, Columbia, Mercury a American Recordings. U firmy Sun mohl Cash roku 1957 vydat svou první desku (Johnny Cash with His Hot and Blue Guitar), která však z komerčních důvodů nesměla být gospelovým albem. Přestup ke Columbii mu sice v roce 1958 umožnil vydat první gospelovou desku (Hymns by Johnny Cash), ale i Columbia zpěváka tlačila ke „světským“ nahrávkám pro mainstreamové posluchače, což bylo z jejího komerčního hlediska zcela logické.

Poté, co Cash koncem šedesátých let ve své show v „středněproudé“ televizi ABC hovořil (k nelibosti jejího managementu) o Bohu a Ježíši coby základu svého života a své tvorby, komeční úspěšnost jeho písní začala nesporně upadat. Johnny o tom posléze napsal: „Mé prohlášení mělo několik světských důsledků. Nejen v poklesu prodeje mých desek… Musíte /však/ připustit, že kdybyste nosili mé boty a věřili tomu, čemu věřím já, byli byste bláhoví, kdybyste na jedno či dvě desetiletí dali přednost prodeji desek před věčnou spásou.“ (1)

Po ukončení svého kontraktu s Columbií Johnny Cash v letech 1987–1991 spolupracoval s firmou Mercury. Jednalo se však o nejneúspěšnější období celé jeho dráhy. Tím jediným, co v souvislosti s Cashem na přelomu osmdesátých a devadesátých let zcela nesporně stojí za zmínku, je čtrnáctikazetový komplet Johnnyho čtení Nového zákona z Bible krále Jakuba The Spoken Word New Testament, vydaný roku 1990 prostřednictvím Thomase Nelsona.

Nový velký zájem publika (a to především mladého publika) Cash vyvolal až roku 1993 již zmíněnou spoluprací s irskou skupinou U2 při nahrávání jejího alba Zooropa, po kterém – jak  napsal jeden novinář – „téměř přes noc byla nová generace vystavena tomu hlubokému bručení, skutečnému a syrovému nebezpečí jménem Johnny Cash.“ (2)

Začátkem uvedeného roku přijel Cash koncertovat do Dublinu a před svým vystoupením se připojil k U2 v jejich studiu Windmill Lane. Frontman U2 Bono Vox později vše komentoval tímto svérázným vyznáním:

„Když je ve městě Johnny Cash, tak o tom víte. Pracovali jsme na jedné písničce (,The Wanderer’) a nešlo nám to. Měli jsme novou melodii, kterou jsem ale nemohl zpívat já, a tak jsme k ní napsali text, protože Johnny Cash byl zrovna ve městě. On byl náš hrdina… Ten chlap je drsný. Je tak drsný, je tak tvrdohlavý, je tak něžný, je tak moudrý, je tak neskutečný, přesně jak čekáte. Poslouchejte, Johnny Cash – už léta za ním dolejzáme. Je to frajer. On je ten pravý. My všichni jsme jenom malí zkurvení učedníci.“ (3)

U2 se začátkem devadesátých let v zoufalství nad svou rolí objektů davového šílenství programově snažili „svléknout moderní kulturu a ukázat, jak je povrchní a nesmyslná.“ (4) Dalo by se říci, že moderní kultura je povrchní a nesmyslná, protože život bez Boha je povrchní a nesmyslný. Takové je už poselství biblické knihy Kazatel, z jejíž „první kapitoly plyne, že každý bude zapomenut. Vše je marnost. Snaha udělat dojem nemá smysl. A tak učitel putuje po domech bohatství, rozkoše, ba i filantropie, avšak dochází k závěru, že nic nemá význam, pokud u toho není Bůh.“ (5)

V tomto rozpoložení a při psaní písně, alternativně nazývané „Poutník“ nebo „Kazatel“, se U2 setkali s Johnnym Cashem, který „sám byl takovým světem unaveným poutníkem“ (6), prošel už v minulosti vším, co může dnešní kultura nabídnout, ocitl se přitom na pokraji sebezničení – a teď mohl na základě vlastní zkušenosti ve shodě s biblickým Kazatelem líčit „marnost nad marnost“ života bez Boha. „On je ten poutník, Wanderer,“ konstatoval Bono Vox, „a ta píseň je svým způsobem o něm.“ (7)

Píseň „The Wanderer“ vyšla na albu Zooropa (8) i na dvojalbu The Essential Johnny Cash, kde impozantním způsobem uzavírá průřez Cashovou tvorbou. Booklet tohoto alba z roku 2002 je věnován přáním Johnnymu Cashovi k jeho sedmdesátým narozeninám. Dvě z těchto přání pocházejí od členů U2: The Edge hovoří o Cashovi jako o postavě „vpravdě biblických rozměrů“, při jejímž objevení se v nahrávacím studiu měl pocit, jako by do něj vstoupil samotný Mojžíš, zatímco Bono jej nazývá „nejmocnějším mužským hlasem v křesťanstvu“, který jako žádný jiný od dob Jana Křtitele připomíná „hlas volajícího na poušti“. (9)

Ve „Wandererovi“ zní tento mocný hlas, kontrastující s odlidštěně působící elektronickou hudbou, jako „memento mori“, připomínající naší civilizaci, že její dny jsou už sečteny. Když poslouchám tuto temnou píseň, přicházejí mi na mysl slova, napsaná Markem Váchou v podobně temné knize Modlitba argentinských nocí:

„Copak není celý současný svět bohaté západní Evropy nic víc než poznámka pod čarou ke knize Kazatel? Copak nám denní realita nepřipomíná, že ani nové křížovky, ani telenovely, ani golf, ani nový kulinářský recept, ani sex s novým partnerem na nový způsob, ani nové země s novými přáteli, ani nakupování v nových obchodech, ani nové fotbalové utkání, ani nové filmy, ani pravidelné sportování nepřinese úlevu od trýznivého hlasu v duši více než na pár minut? Z Evropy jsme učinili čekárnu na smrt, kterou usilujeme vybavit co nejpříjemněji, ale pořád je to jen čekárna. Copak není život současné bohaté západní Evropy se všemi jejími nápady nic než doklad o tom, že ateismus se vystřílel a alternativu nenabídl? Můžeme skákat padákem z vesmíru ze stanice ISS, jíst steaky z krav, co byly voděny na masáže, a pít víno se zlatými plátky, můžeme cokoli, ale ten trýznivý hlas v duši to utišit nedokáže. Co nabídnete víc, co ještě umíte? Co dalšího ještě vytáhnout z klobouku? Copak není všeobecně vidět, jak Evropa o svém Silvestru marně tančí na ruinách hodnot svůj ghost dance?“ (10)

I když mnozí vykladači „Wanderera“ chápou tuto píseň jako příběh poutníka, procházejícího zkázou naplněným apokalyptickým světem po jaderné válce, ve skutečnosti jde zřejmě spíš o putování světem mravně rozvráceným, ve kterém i ony zlaté plátky, po nichž vypravěč v první sloce kráčí, jen ještě stupňují děsivý dojem z tance duchovně mrtvých kostlivců na ruinách hodnot…

Za pozornost přitom stojí skutečnost, že se zdaleka nejedná o svět bez náboženství. Náš poutník se dokonce na své cestě zastavuje před kostelem, o kterém říká, že v něm obyvatelé města, kterým kráčí, rádi sedávají. Jejich religiozitu pak charakterizuje slovy: „Říkají, že chtějí království/ ale nechtějí v něm Boha.“ Vypravěč zná z vlastní zkušenosti život těchto lidí, kteří odmítli Boha: spolu s nimi už prožil všechno, co může člověk okusit „dřív, než dospěje k pokání“. Na rozdíl od nich však nyní ví, že i v prázdných katedrálách a zamořených městech je možné a nutné hledat Ježíše. Boží  slovo mocně vstoupilo do jeho srdce a od té doby „hledá jednoho dobrého člověka“, muže, „který usedne po pravici svého otce“. (11)

„Wanderer“ je podobenstvím o lidském životě a jeho smyslu: každý člověk musí putovat neutěšenou zamořenou krajinou tak dlouho, dokud neobjeví, proč je na cestě a koho na ní hledá. Přestože není klasickou gospelovou písní, je gospelem ve smyslu radostné zvěsti o naději, kterou Bůh v Kristu nabízí každému člověku bez ohledu na to, jak moc ve svém životě bloudil. Gospelový odkaz Johnnyho Cashe by se sotva dal shrnout lépe než veršem z poslední sloky, ve které unavený poutník říká: „Ježíši, cožpak na mě nebudeš čekat? Už brzy budu doma…“

Poznámky:

1) Johnny Cash – Patrick Carr, Johnny Cash: Vlastní životopis, Cheb: Svět křídel, 2002, s. 134.

2) Stephen Miller, Johnny Cash, Praha: Volvox globator, 2010, s. 459.

3) Tamtéž, s. 458.

4) Steve Stockman, U2 Dál a dál: Duchovní cesta, Praha: Volvox globator, 2006, s. 98.

5) Tamtéž, s. 112.

6) Steve Turner, Imagine: Vize o křesťanství a umění, Praha: Návrat domů, 2009, s. 93.

7) Stephen Miller, cit. dílo, s. 459.

8) U2, Zooropa, Island 1993.

9) The Essential Johnny Cash, Columbia 2002.

10) Marek Vácha, Modlitba argentinských nocí, Brno: Cesta, 2011, s. 141–142.

11) Odkaz k Ježíšovým slovům z Matoušova evangelia 26:64.