Z alb skupiny U2 jsem už na blogu systematičtěji představil mj. obě úvodní desky irských rockerů, "Boy" (1980) a "October" (1981), jejich zatím poslední album "Songs of Innocence" (2013) i prostřední část tvorby U2 v podobě rozervané, s protikladem mezi duchovním světem a světem popkultury se potýkající trilogie "Achtung Baby" (1991) ‒ "Zooropa" (1993) ‒ "Pop" (1997). Tím, co ještě zbývá, je především (z mého pohledu) obzvlášť silná trojice alb "The Joshua Tree" (1987) ‒ "All That You Can´t Leave Behind" (2000) ‒ "No Line on the Horizon" (2009), kterou spojuje motiv putování. V těchto dnech jsou Bono a spol., věční poutníci v duchovním i doslovném smyslu, na cestách s koncertním turné k třicátému výročí vydání alba "The Joshua Tree", a tak přistupuji k představení této jejich nejslavnější desky.
Ve vztahu k ní jsem i já nostalgický, protože jde o první album U2, které jsem kdy slyšel (tenkrát ještě z magnetofonového pásku) a také o první cédéčko, které jsem si kdy koupil.
V dějinách i současnosti populární hudby je jak pro mne, tak také obecně nejdůležitější Amerika, země spirituálů, gospelu, folku, jazzu, blues, country a rock´n´rollu. Evropští umělci se americkou tradicí inspirují a U2 v tomto ohledu rozhodně nejsou výjimkou. Spojené státy jsou pro ně naopak důležité hned dvakrát: jako pro muzikanty a jako pro Iry.
Kdysi jsem už na blogu psal o pohnutých dějinách Irska, poznamenaných např. v předminulém století strašlivým hladomorem a emigrací miliónů Irů za novou nadějí do Spojených států. Bono na toto téma řekl: "Amerika je zaslíbenou zemí pro spoustu Irů. Jsem jedním z dlouhé řady Irů, kteří se vydali na cestu." (1)
Když se před třiceti lety U2 vydali na cestu, aby v Americe nahráli písně pro album "The Joshua Tree", šlo jak o putování ve stopách jejich irských předků, tak také o cestu ke kořenům populární hudby. Tehdy ještě mladí irští rockeři byli ovšem – stejně jako tehdy i později také bezpočet jiných Evropanů – rozpolceni mezi obdivem k americké hudbě na straně jedné a despektem k mnohdy machiavelistické velmocenské politice Spojených států na straně druhé. Toto vše se na "The Joshua Tree" odráží a dává albu dramatický náboj.
Před třiceti lety také Bono zřejmě ještě nezastával svůj dnešní názor, že není třeba, aby umělecká tvorba byla explicitně křesťanská. (2) O vzniku "The Joshua Tree" naopak řekl: "Chtěl jsem udělat něco biblického. Písmo pro mě byly hlavně Davidovy žalmy a lyričnost Bible krále Jakuba. Snažil jsem se vtisknout albu náboženský duch." (3)
Duch desky je vyjádřen již jejím názvem. "Ve vyprahlé pustině Nevadské pouště přežívá strom Joshua přes všechnu špínu, suchý písek a kamení, z něhož vyrůstá. Někde pod ním je voda. Někde pod ním je zdroj života. Někde dole je naděje a najít ji, to je výzva." (4)
Citovaná slova jsou jedním z mála (zřejmě bezděčně) duchovních výroků z knihy Nialla Stokese Jak vznikaly písně U2, jejímuž autorovi a zřejmě ani překladatelům do češtiny Denisovi Kostomitsopoulosovi a Kateřině Krajníkové asi jinak Bible moc neříká. Jinak by věděli, že adekvátním překladem názvu "The Joshua Tree" rozhodně není "strom Joshua", ale Jozuův strom.
Název desky a působivé fotografie na jejím obalu, na kterých jsou U2 uprostřed pouště, jejíž dominantou je fascinující Jozuův strom, představují další důvod mého silného vztahu k tomuto albu. Připomínají mi totiž muže, který mně jako první přiblížil Ameriku (a nakonec svou vzornou křesťanskou smrtí i svět víry). V osmdesátých letech jsem všechny nedělní večery trávil přilepený k rádiu, ze kterého se z Washingtonu ozýval Hlas Ameriky a na něm hlas Martina Čermáka alias Iva Ducháčka, jenž ve svých Nedělních zápisnících putoval s ženou Helenou a se psem Máňou po Americe. V zápisníku nazvaném "O poušti Mohave a o háji kaktusových stromů" mj. vyprávěl:
"V jedné části pouště Mohave roste opravdová vzácnost Kalifornie: kaktusový strom, kterému botanika odborně říká Yucca brevifolia. Strom vyrůstá do výše desíti až dvanácti metrů, košatí do koruny jako každý jiný strom, jenže na konci pitvorně pokroucených větví má bodlinatá skupenství, která se skládají z listů úzkých jako středověká dýka a ostrých jako bajonet." (5)
Martin Čermák dále hovořil o tom, že Jozuův strom roste jen v jihovýchodní Kalifornii a západní Arizoně (takže ani v tomto případě se mi to moc nezdá s tou Stokesovou Nevadskou pouští; každopádně však U2 putovali po americkém jihozápadě). Především ale v zápisníku připomněl starozákonní příběh Jozuova dobývání Jericha a klasický černošský spirituál "Joshua Fit the Battle of Jericho". Ten snad mohl Bona inspirovat k písni "With a Shout", o které jsem psal ve svém minulém článku věnovaném tvorbě U2.
Ten se zabýval albem "October", které je nábožensky mnohem jednoznačnější než "The Josuha Tree". Je totiž věnováno víře, zatímco "The Joshua Tree" tematizuje také lidské zneužívání náboženství.
To se týká hned úvodní skladby alba, písně WHERE THE STREETS HAVE NO NAME (Kde ulice nemají jména), jejíž název představuje odmítavou narážku na poměry v Belfastu, kde je člověk již podle ulice, ve které bydlí, identifikován jako katolík nebo protestant. Když Bono zpívá o městě, ve kterém už ulice nemají jména, vyjadřuje tím svůj protest proti falešné religiozitě, které lidi nespojuje, ale staví proti sobě, a současně svou touhu po Božím městě, ve kterém už ulice nebudou mít jména.
"Text začíná zážitkem z etiopských uprchlických táborů, ale nakonec vypráví o tuláctví a nebi." (6) Podobně jako u většiny jiných písní U2 má několik významových rovin. Městem, ve kterém ulice nemají jména, v něm může být jak nebeský Jeruzalém, tak i "město" chudých v Etiopii. V refrénu se objevují důležité verše "Půjdu tam s Tebou / A to je jediné, co mohu udělat". Tato slova snad odkazují k Bonovu soucítění s chudými a trpícími ve světě, pro které může udělat jedině to, že mezi ně půjde se svým Pánem. V pozadí je Bonova zkušenost z Etiopie, kterou sám popsal takto:
"Jednou mi zavolal Steven Reynolds ze sdružení World Vision. Zeptal se mě: ,Nechtěl bys na vlastní oči vidět, co se děje v Etiopii?‘ Myslel jsem si, že jde o nějakou propagační akci, ale on řekl: ,Ne, jestli chceš jet, zařídím to, to je všechno.‘ Nechtěl nic na oplátku. To na mě udělalo dojem, chtěl jsem do toho jít doopravdy, pracovat jako obyčejný dobrovolník. [Manželka] Ali souhlasila, a tak jsme se pustili do dobrodružství, které změnilo náš život. Měli jsme pomáhat v jednom sirotčinci v severní Etiopii, v zásobovací stanici v Adžibaru. […] Je to opravdu hrozný pohled, když se ráno probudíte a uvidíte cáry ranní mlhy a kromě toho tisíce a tisíce lidí v hadrech, kteří šli celou noc, aby dorazili k zásobovací stanici. Jenže zůstanou stát venku, nikdo je nepustí dovnitř. […] Vzpomínám si, jak mi položili do rukou miminko bílé jako sníh. Podvýživa u novorozeňat způsobuje zbělání kůže. Držel jsem je v dlaních, modlil jsem se a v duchu si říkal: ,No, co se dá dělat.‘ Myslel jsem, že není žádná naděje, ale ošetřovatelka říkala: ,Kdepak, tahle holčička může přežít.‘ O několik let později jsem se dozvěděl, že to dokázala, což je nádherné. Na něco podobného byste měli myslet, když se díváte na televizi a někdo vás žádá o peníze…" (7)
Úvodní píseň alba "The Joshua Tree" však dnes není jen vzpomínkou na hladomor v Etiopii z osmdesátých let, ale i skladbou velmi aktuální. Tragické klimatické změny posledních desetiletí způsobují, že katastrofy tohoto druhu nyní jsou a budou na denním pořádku. (8) V roce 2016 například Etiopii a řadu dalších afrických zemí zasáhlo rekordní sucho. Klimatická migrace z afrických zemí se současně stala i evropským problémem. Bono v diskusi o dlouhodobé strategii proti růstu uprchlických proudů navrhl:
"Měli bychom zopakovat nejgeniálnější z amerických myšlenek, Marshallův plán. Přinesl rozvoj a obchodní příležitosti do zemí, které byly po druhé světové válce zničené a vytratila se z nich naděje." (9)
Bez naděje nelze žít, ale jen živořit, což však platí nejen o naději na snesitelné životní podmínky, ale také o naději duchovní. Pro Bona je hledání obojího vzájemně neoddělitelnou součástí jeho úsilí o lepší svět. Nalezením víry cesta hledání nekončí, ale naopak začíná. To je zřejmé z druhé písně alba "The Joshu Tree", Bonova slavného gospelového hitu I STILL HAVEN´T FOUND WHAT I´M LOOKING FOR (Stále ještě jsem nenašel, co hledám). Název této písně vymyslel kytarista U2 The Edge, který o tom říká:
"Bono začal zpívat a všichni k němu měli spoustu připomínek a sem tam nějakou užitečnou radu, ale potom z toho najednou vyloupnul tu fantastickou melodii, která vychází z klasický soulový tradice. Poslouchal jsem, jak se z mlhy vynořuje tenhle neuvěřitelný song, a vzpomněl jsem si, že dnes ráno jsem si do bloku poznamenal nápad na název nové písně, který mě jenom tak bleskl hlavou. Zkusil jsem si ho v duchu, když Bono zpíval. Sedělo to do rytmu tak dokonale, že jsem to napsal na kus papíru a strčil jsem mu ho do ruky, ještě když zpíval. Padlo to jako ulitý. A od té chvíle jsme to hráli jako první věc každému, kdo se na nás zaskočil podívat. Takhle se hledá ta nejlepší píseň. Záleží na osobním vkusu, ale když se staví někdo z vydavatelství nebo kamarádi, chcete na ně udělat dojem a podvědomě pokaždé vyberete tu nejlepší písničku. Neměl jsem přesnou představu, o čem ten název je – trochu mi to připomínalo Dylanovu myšlenku z písně Idiot Wind, že ,když se dostaneš na vrchol, zjistíš, že jsi na dně‘. Bono tomu dal jiný, trochu gospelový směr." (10)
Tak jako v tolika jiných svých písních, i zde Bono rozmlouvá s Kristem. V prvních dvou slokách svému Pánu vypráví o tom, jak slézal vysoké hory i městské hradby, jen aby mohl být s Ním. Poté však následuje refrén: "Ale stále ještě jsem nenašel, co hledám…“ Podle S. Stockmana, autora jedné z křesťanských monografií o U2, zde Bono souzní se slovy apoštola Pavla:
"[Pavel] říká: ,Ne že bych již dosáhl [cíle] anebo již byl dokonalý, ale ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem… Zapomínaje na to, co je za mnou, a vztahuje se k tomu, co je přede mnou, ženu se k cíli‘ (Filipenským 3:12–14). Pavel musel přijmout víru a pak jít tam, kam ho vedla. […] Musel se stále ,hnát za vyšším voláním svého Pána’, jak to formuloval Bob Dylan ve své písni ,Pressing On‘ z alba Saved z roku 1980." (11)
Ve třetí sloce Bono zpívá o síle tělesnosti a ve čtvrté sloce znovu dává najevo, že si je vědom svých rozporů i své duchovní slabosti. "Ví, že může mluvit jazykem anděla, ale natahovat se po ruce ďábla, dosáhl vrcholu, ale stále běží." (12) Píseň vrcholí závěrečnou slokou, v níž se Bonovi "podařilo stručně shrnout víru ve spasení: Ježíš přetrhne pouta, uvolní řetězy, nese kříž a všechnu naši hanbu. Po tomto vyznání následuje jasný a sebevědomý souhlas: ,Já tomu věřím.‘" (13)
Další skladbou alba je WITH OR WITHOUT YOU (S tebou či bez tebe), třetí hit s chytlavou melodií a jednoduchými, ale současně hlubokými a mnohovýznamovými slovy.
"Chvílemi se zdá, že text zpracovává tradiční klišé ,ženské ‒ žít se s nimi nedá, ale bez nich také ne‘. Ale pak slova naberou jiný směr a rázem popisují daleko víc, než vztah mezi muži a ženami. Kombinace dvou či tří námětů v jedné písni je typickým rysem textařství U2. Niall Stokes, který sepsal komentáře ke všem skladbám z repertoáru U2, má pravdu, když zde vidí prolínání erotické lásky s láskou Boží (14) a také další velké téma U2, odevzdání vlastního ega ve verši ,vzdáváš se sám sebe‘ (Lukáš, 9:24). Člověk se samozřejmě odevzdává v lásce a manželství, ale může se to týkat i duchovního odevzdání, popřípadě každovečerního rozdávání sebe sama mezi statisíce fanoušků." (15)
"And you give yourself away" (vzdáváš se sám sebe anebo prozrazuješ se), obrat, který se v písni stále znovu a znovu opakuje, může pokaždé znamenat něco jiného (kromě výše zmíněných možností například i ztrátu soukromí rockové hvězdy nebo přiznání vlastní slabosti či viny). Bono sám ve svém komentáři k tomuto textu výslovně přiznává svou věčnou rozpolcenost mezi Bohem a světem, mezi rodinou a kariérou, mezi věrností a bohémstvím atd. (16)
Když se v další písni album od těchto trýznivých osobních zápasů zpěváka posune k "pouhé" politice, mohlo by to být skoro až úlevné. Nebýt ovšem toho, že ve skladbě BULLET THE BLUE SKY hvízdají kulky, padají bomby, města sténají a lidé umírají…
Touto písní začíná nová tematická linka desky, spojená se Střední Amerikou a již zmíněnou machiavelistickou politikou USA. Bono zde kreslí velmi negativní obraz Ronalda Reagana, jehož podpora "všeho, co je antikomunistické", byla podle jeho názoru špatný nápad. (17) Současně v písni s krajním despektem popisuje muže v "oblecích a kravatách", kteří počítají své dolary, zatímco děti spí v chatrčích z hlíny. Jeho pohled, vyrůstající možná i z irské zkušenosti malé země trápené mocným sousedem, nestaví do protikladu liberalismus a socialismus, ale obyčejné lidi a velmocenské zájmy.
Bono tuto píseň složil po své návštěvě Salvadoru zmítaného konfliktem, v němž Spojené státy držely u moci diktaturu, jejíž bojůvky terorizovaly rolníky a obhájce lidských práv. Známým ztělesněním této situace se stal osud arcibiskupa Romera, který byl roku 1980 za své ujímání se obětí proamerického režimu zavražděn přímo při slavení mše v katedrále. Bono vyčítal i papeži Janu Pavlu II., že se zdráhal postavit se jednoznačně na Romerovu stranu. (18)
Jeho "salvadorská" píseň však postrádá jednoznačné poselství a je spíše jakousi koláží, která od obrazů středoamerického násilí postupuje k obrazům Spojených států jako země rozporů a paradoxů. Dvě tváře USA by se v ní daly symbolicky pojmenovat jako Amerika jazzu na straně jedné a Amerika politického a náboženského fundamentalismu na straně druhé. "Píseň porovnává hořící kříže Ku Klux Klanu a osvobozující zvuk táhlého saxofonu Johna Coltrana uprostřed newyorské noci. Amerika ‒ země paradoxů. Všechno skvělé na tomto světě a všechno odpudivé se spojilo v jedno. O tom vypráví ,Bullet the Blue Sky‘." (19)
V následující písni RUNNING TO STAND STILL se překvapivě vracíme z Ameriky do Irska, jistou návaznost však v ní lze vidět v obrazu paradoxní rozporuplnosti dnešního Západu. Název skladby by se snad dal přeložit jako "Běžím, abych vydržel stát na místě" a Bona k němu inspirovala slova jeho bratra, který v počítačové firmě zažíval pocity člověka, který touží po troše klidu, ale zákony světa byznysu jej nutí, aby se trápil neustálým úprkem vpřed. (20)
Titulní obrat však Bono použil k popisu závislosti na heroinu jako otroctví, ze kterého není úniku. Píseň vypráví příběh postavy žijící na dublinském sídlišti a tragicky spatřující v droze jediné východisko z ubíjejícího života.
Následuje skladba RED HILL MINING TOWN, popisující těžké časy v hornickém městečku. V tomto případě se ocitáme v Británii, kde "za vedení Thatcherové a Iana McGregora prosazovala Národní uhelná rada politiku uzavírání dolů, které se jevily jako nevýdělečné. Následovaly hornické stávky, podporované Národní unií horníků pod vedením Arthura Scargilla, který proti zavírání dolů bojoval zuby nehty. Šlo o jeden z nejtrpčích a nejtáhlejších průmyslových sporů v dosavadní britské historii a vzniklé škody byly obrovské." (21)
Píseň je nesporně projevem Bonova sociálního cítění, do celku alba však patří především díky nespornému vlivu americké písničkářské tradice. Motivy spojené s dělnickým světem, bídou a sociální nespravedlností mohl totiž Bono čerpat od mladého Boba Dylana (a jeho vzoru Woodyho Guthrieho) i od Bruce Springsteena.
Málo nápadným, ale v podstatě ústředním prvkem textu je důraz na společenství jako klíčový faktor sociální i duchovní. "Red Hill Mining Town se točí kolem verše ,Zbyli jste mi jenom vy, kdo mě podrží.‘ Moudře se tu připomíná, že komunita je skutečným darem… I když světla v Red Hill jedno po druhém zhasínají, i když lásce tam dřív bývalo líp, pořád ještě jsou tam lidé, kteří vás podrží ‒ a to něco znamená." (22)
Mou nejoblíbenější písní (hned po "I Still Haven´t Found…") je na albu "The Joshua Tree" IN GOD´S COUNTRY (V Boží zemi), dobře vyjadřující podstatu náboženské zkušenosti, kterou je podle známé knihy Posvátno od Rudolfa Otto setkání s děsivým a současně fascinujícím tajemstvím. Atmosféra tajemství se v textu písně stále stupňuje, až nakonec v jejím závěru (v bookletu alba bohužel z nepochopitelných důvodů chybějícím) vrcholí verši, v nichž se vypravěč nachází "mezi syny Kainovými, spalován ohněm lásky". Jde samozřejmě o narážku na čtvrtou kapitolu knihy Genesis, v níž Kain zabíjí svého bratra Ábela a je pak jako vrah Hospodinem poznamenán (přichází do kontaktu s děsivým aspektem božství) a poslán do vyhnanství. V něm zplodí syny a jeho potomkem se nakonec stává i Júbal, označovaný za praotce všech muzikantů…
V písni se objevuje i ženská postava, která se vypravěči zjevuje ve snu v podobě pouštní růže či sirény s rozervanými šaty. Podle běžných výkladů se zde opět jedná o rozporuplnou Ameriku s její současnou přitažlivostí i odpudivostí. (23) I tyto obrazy nicméně zapadají do odkazů k fascinujícímu a současně děsivému tajemství.
Také v následující skladbě TRIP TROUGH YOUR WIRES vypravěč rozmlouvá s nejednoznačnou ženskou postavou, která mu v jeho tísni poskytla útočiště. Jedná se o skladbu velmi připomínající některé písně Boba Dylana (např. "Shelter from the Storm" nebo "Precious Angel").
Podle slov Nialla Stokese se zde objevuje důvěrně známé téma: "Zpěvák přemožený a zničený těžkým životem, kterého dá dohromady láska správné ženy (nebo dokonce i nějaké špatné!)." (24) Stokes nicméně v tomto případě (jakož i ve všech jiných) přehlíží Bonovy biblické narážky. Slova "byla mi zima a ty jsi mne oblékla" jsou v písni zcela zřejmým odkazem k podobenství o posledním soudu z pětadvacáté kapitoly Matoušova evangelia a ke Kristovým slovům k těm, kdo při něm dojdou věčné spásy: "Byl jsem nahý a oblékli jste mě." Píseň obsahuje i parafrázi verše "Měl jsem žízeň a dali jste mi napít".
Další skladba, ONE TREE HILL, na tento odkaz k poslednímu soudu bezprostředně navazuje. Bono ji věnoval svému zvěčnělému asistentovi Gregu Carrollovi, který se jako šestadvacetiletý kluk zabil při motocyklové nehodě. (25) U2 se s Carrollem spřátelili na turné po Novém Zélandě z roku 1985. One Tree Hill je novozélandskou lokalitou, na kterou je vzal hned po jejich příjezdu do této země. V písni je spojena i s bolestnými prožitky jeho pohřbu o rok později.
Text i hudba této mimořádně působivé skladby vyjadřují cestu od šoku nad přítelovou smrtí ke smíření, od zoufalství k naději. Bono, na celý život poznamenaný brzkou smrtí své matky, považoval podobně nečekaný odchod Grega Carrolla za další krutou ránu, kterou mu osud zasadil. Na začátku písně je jeho tvář vystavena "vytrvalému mrazení" (26) a na jeho duši se objevují jizvy. Ve své bolesti rozmlouvá s Gregem i s Bohem. Nakonec říká mrtvému příteli, že jej znovu uvidí, "až budou hvězdy padat z nebe", což je samozřejmě eschatologický odkaz ke Zjevení sv. Jana (Zj 6:13). Další biblickou narážku (tentokrát na Kaz 1:7) představují Bonova slova o tom, že jsme všichni jako řeky spějící k moři. Zde se jedná o odkaz k moři Božímu milosrdenství, ke kterému směřují naše mnohdy všelijaké životy, ale i k deltě Mississippi jako místu, jež hrálo veledůležitou roli v dějinách populární hudby. (27)
Také další píseň, EXIT, navazuje na předcházející skladbu. Pro U2 podle Nialla Stokese představovala "způsob, jak vymýtit z kapely démony, jak uvolnit zlobu a vztek na rány, které jim osud udělil. Byl to způsob, jak se vyrovnat se smrtí a zármutkem. Byl to exorcismus." (28)
Jde o mimořádně temnou píseň (jejíž přílišný poslech bych určitě nedoporučoval), někdy označovanou za vhled do duše psychotického zabijáka. Tak jako většina písní U2, i ona umožňuje různé interpretace. Tak například verš, ve kterém vypravěč vidí, že "ruce, které stavějí, mohou také bořit", může být popisem chvíle před spácháním zločinu, anebo také dalším odkazem k nejednoznačné roli Spojených států v mezinárodních vztazích. V každém případě pak představuje další biblickou narážku, tentokrát k Jeremjášovi, který byl povolán k tomu, aby "ničil a bořil, stavěl a sázel" (Jer 1:10).
Závěrečná píseň alba, MOTHERS OF THE DISAPPEARED, je další odezvou Bonovy středoamerické cesty, při níž navštívil Salvador a Nikaraguu. Zpěvák v ní velmi jemným a působivým způsobem vyjádřil svou účast salvadorským i jiným latinskoamerickým matkám, jejichž děti se staly oběťmi proamerických režimů, které nechávaly mizet lidi. Matky zmizelých v písni slyší srdce svých synů a dcer bít ve větru a vidí jejich slzy v dešti. Zneklidňující konec zneklidňujícího alba!
Vlastně ani nevím, jestli je "The Joshua Tree" moje oblíbené album. U2 mají řadu nádherných písní schopných člověka povznášet k duchovní radosti a pokoji, ale na této jejich nejslavnější desce takovéto momenty rozhodně nepřevažují.
Jen těžko se lze také ubránit pocitu, že na politické angažovanosti rockerů tvářících se, jako by zodpovídali za stav světa, je něco iritujícího. U2 si také zřejmě brzy uvědomili, že image "čtyř vážných mladých mužů ve vyprahlé poušti, na jejichž ramenou spočívá tíha celého světa, je pro kapelu značně omezující". (29) O několik let později se rozhodli "skácet Jozuův strom", tj. vydat se na své další dráze úplně jiným směrem.
Zdá se však, že je k tomu paradoxně donutil právě nesmírný úspěch alba "The Joshua Tree", který pro ně znamenal podobně velikou zátěž jako kdysi pro mladého Boba Dylana bezmezná popularita jeho desek z první poloviny šedesátých let. Bono na toto téma s Dylanem hovořil a vyjádřil se pak slovy:
"Vzpomínám si, že mi [Bob Dylan] řekl, jaký mám štěstí, že mám kapelu. Ptal jsem se ho, proč si to myslí. Bylo to na vrcholu šílení kolem The Joshua Tree. Ocitli jsme se na titulní stránce Time a na prvním místě žebříčku v singlech i v albech. Bylo to vzrušující, ale byla to taky pořádná jízda a byli jsme naprosto mimo. On říkal: ,Představ si, že bys prodělal všechno, co teď prožíváte, ale sám.‘ Nedovedu si představit, jaký by to bylo, kdyby se děly všechny ty extrémní, směšný, ale i překotný věci, aniž bysme se jim mohli smát a vtipkovat o nich s Edgem nebo Larrym." (30)
Bono a spol. mají štěstí právě v tom, že se svému statutu "rockových hvězd" nikdy nepřestali být schopní smát. Smysl pro humor, spojený s vírou a z ní vyplývající možností nebrat sebe sama ani celý tento svět přespříliš vážně, je jim vlastní i přímo na albu "The Joshua Tree". Uprostřed patosu písně "In God´s Country" se zde například objevuje verš "největším darem je zlato", který není ničím jiným než Bonovým sarkastickým vtípkem.
Poznámky:
1) Joe Levy, Rolling Stone: 500 nejlepších alb všech dob, Praha: BB/art, 2007, s. 47.
2) ",Celé stvoření volá Boží jméno. Není potřeba každý strom onálepkovat,‘ dodal [Bono] k otázce, má-li být umění explicitně křesťanské." ("Bono Vox radí být upřímný", Katolický týdeník, 30. 5. ‒ 5. 6. 2017, roč. 28, č. 22, s. 1.)
3) Neil McCormick, U2 o U2: Bono, The Edge, Adam Clayton, Larry Mullen Jr., Praha: Portál, 2007, s. 179.
4) Niall Stokes, Jak vznikaly písně U2, Praha: Svojtka & Co., 2008.
5) Ivo Ducháček, Putování Martina Čermáka se psem Máňou po Americe: Z Nedělního zápisníku Hlasu Ameriky, Praha: Vyšehrad, 1992, s. 116‒117.
6) Steve Turner, Imagine: Vize o křesťanství a umění, Praha: Návrat domů, 2009, s. 105.
7) Neil McCormick, U2 o U2, s. 167
8) V dané souvislosti musím vyjádřit své krajní pobouření nad současným rozhodnutím prezidenta Donalda Trumpa odstoupit od mezinárodní Pařížské dohody o ochraně klimatu. Zdalipak dnes U2 vydají aspoň protitrumpovskou desku, když už v "The Joshua Tree" kdysi nelítostně ironizovali (neporovnatelně lepšího) prezidenta Ronalda Reagana?
9) Tomáš Lindner, "Když se počasí zblázní: Milionům Afričanů vysychají pole a umírá dobytek. Sledujeme uprchlíky zítřka?", Respekt, 23.‒29. 5. 2016, č. 21, s. 43.
10) Neil McCormick, U2 o U2, s. 181.
11) Steve Stockman, U2 Dál a dál: Duchovní cesta, Praha: Volvox globator, 2006, s. 66.
12) Steve Turner, Imagine, s. 95.
13) Steve Stockman, U2 Dál a dál, s. 65.
14) Zde ovšem nejde o citát Stokese, ale o interpretaci jeho komentáře křesťanem Stockmanem. Niall Stokes má ve skutečnosti ‒ jako tolik jiných lidí naší dnešní zvláštní doby ‒ snad až nepřekonatelné zábrany mluvit o lásce Boží a naopak nulové zábrany ve vztahu k psaní o různých druzích sexuální lásky…
15) Steve Stockman, U2 Dál a dál, s. 70.
16) Viz Neil McCormick, U2 o U2, s. 181.
17) Viz tamtéž, s. 179.
18) Viz Michka Assayas, Bono o Bonovi, Praha: Portál, 2006, s. 186.
19) Niall Stokes, Jak vznikaly písně U2, s. 104.
20) Viz Joe Levy, Rolling Stone, s. 186.
21) Niall Stokes, Jak vznikaly písně U2, s. 107.
22) Greg Garrett, Opři se o mě: Evangelium podle U2, Praha:| Biblion, 2014, s. 82.
23) Viz Niall Stokes, Jak vznikaly písně U2, s. 109.
24) Tamtéž, s. 111.
25) Carrollovi je věnována i celá deska "The Joshua Tree".
26) Obrat "Vytrvalé mrazení" je názvem jedné z povídek Flannery O´Connorové, podivuhodným způsobem popisující sestoupení Ducha Svatého. Bono v době, kdy skládal písně pro album "The Joshua Tree", četl díla této americké spisovatelky a nechával se jimi inspirovat.
27) Viz John Waters, Race of Angels: Ireland and the Genesis of U2, Belfast: The Blackstaff Press, 1994, s. 109. Waters ve své knize podává fascinující rozbor hudební složky písně "One Tree Hill", kterou vnímá jako spojenou s tekoucí vodou.
28) Niall Stokes, Jak vznikaly písně U2, s. 115.
29) Steve Turner, Touha po nebi: Rock´n´roll a hledání spásy, Praha: Návrat domů, 1997, s. 152.
30) Michka Assayas, Bono o Bonovi, s. 156.
2024 ©