Literatura detektivní

Křesťanský čtenář má někdy s poirotovkami kříž, což v plné míře platí i o poslední z nich, „Oponě“ (1975), v níž velký detektiv umírá smrtí, kterou lze stěží označit za bohabojnou. Spisovatelka Roseanne T. Sullivanová o tom napsala pozoruhodný článek s podtitulkem „Plakala jsem, ale ne z důvodů, které byste si mohli myslet“ (https://dappledthings.org/9254/its-curtains-for-poirot-i-wept-but-not-for-the-reasons-you-might-think/). Plakala ne proto, že detektiv umírá, ale nad hrozbou pekla, která by se v reálu nad tímto mužem vznášela.  číst dál

Obratem, který jsem si zvolil za název tohoto článku, končí román „Sloni mají paměť“ z roku 1972, představující poslední detektivku s Herculem Poirotem (ve smyslu poslední napsané – poslední vydaná je samozřejmě „Opona“, v níž velký detektiv umírá). Je už trochu poznamenaný vysokým věkem autorky, která se s Herculem Poirotem a Ariadne Oliverovou loučí knihou v konverzačním stylu, v níž četné dialogy se zápletkou ani nesouvisejí. I jen samotných diskusí věnovaných titulnímu rčení o slonech, kteří nezapomínají, je v knize opravdu požehnaně. číst dál

Poznámka: Kdo nechce znát rozuzlení poirotovky „Viděla jsem vraždu“ alias „Hallowe’en Party”, ať tento článek nečte. číst dál

Román „Třetí dívka“ (1966) patří k nejmilejším poirotovkám, protože vtipně vykresluje kontrast mezi Herculem Poirotem i Ariadne Oliverovou (alias Agathou Christieovou) na straně jedné a generací mládeže 60. let na straně druhé. číst dál

Poznámka: Kdo se nechce dozvědět rozuzlení poirotovky „Hodiny“, ať tento článek nečte.  číst dál

V detektivce, která se ve skutečnosti jmenuje „Kočka mezi holuby“, inspektor Kelsey po spáchání první vraždy mudruje o tom, že „Smrt učitelky tělocviku“ zní jako název detektivky v novinovém stánku na nádraží.  číst dál

Poznámka: Kdo si nepřeje znát rozuzlení románuznámého mj. pod názvy „Hra na vraždu“ a „Pavilon mrtvého muže“, ať tento článek nečte. číst dál

„Zlatá brána otevřená“ z roku 1955 (v originále „Hickory Dickory Dock“) patří zejména ve své první části k nejzábavnějším románům Agathy Christieové. Způsob, jakým si spisovatelka dělá legraci z milostných záležitostí moderních mladých lidí a především z dogmat psychonalýzy, je prostě nedostižný. číst dál

Poznámka: Kdo zatím nechce znát rozuzlení detektivky „Po pohřbu“, ať tento článek nečte.  číst dál

Čtenář detektivních příběhů si jistě přeje, aby byly psány chytře a vrah v nich byl obratrně ukrytý, ale současně také to, aby s ním autor/ka hrál/a rovnou hru bez zatajování stop apod. Ve „Smrti staré posluhovačky“ (1952) Agatha Christieová tuto podstatu hry mezi autorem a čtenářem velmi chytře naplňuje. číst dál

Upozornění: Tento článek informuje o celém obsahu detektivky “Čas přílivu” a prozrazuje její zápletky. číst dál

„The Hollow“ (českým názvem „Poslední weekend“) je psychologický román Agathy Christie z roku 1946, jenž mne fascinuje jako dílo zasahující i do psychologie náboženství (či kvazireligiozity). Jestliže jsem za psychologickou označil už i předcházející knihu poirotovské série, „Pět prasátek“, v tomto případě jde vlastně o román víc psychologický než detektivní, jehož obvyklých rekvizit (stopy, dedukce…) zde moc není. číst dál

O románu „Pět malých prasátek“ (1942), který teď v mé poirotovské chronologii přichází na řadu, už jsem kdysi blogoval. Nyní však o něm ještě napíšu pár slov z jiného úhlu pohledu. Nechám už stranou otázku, která z postav („pěti prasátek“ říkanky) mohla zavraždit malíře Amyase Craylea a spíš se zaměřím jen na psychologii postav (a to i z osobního úhlu pohledu). Jen na úvod připomenu, že jde o zpětně vyprávěnou vraždu v příběhu, odehrávajícím se dlouhá léta poté, co Karolína Craleová zemřela ve vězení poté, co byla předtím uznána vinou vraždou svého manžela Amyase.  číst dál

Poznámka: V tomto článku prozrazuji zápletku knihy „Zlo pod sluncem“. Kdo si zatím nepřeje vědět pachatele vraždy Arleny Marshallové, ať jej nečte. číst dál

Poznámka: V tomto článku prozradím vraha z románu známého pod výše uvedenými názvy. Kdo se jej nechce dozvědět, ať dál nečte. číst dál