Ve svém minulém detektivkovém blogování jsem psal o "Záhadné události ve styleském sídle", prvním románu s Herculem Poirotem a vypravěčem Arthurem Hastingsem z roku 1920. O tři roky později následovala "Vražda na golfové dráze", předkládající další napínavé pátrání i další vývoj obou postav. Současně se ovšem Agatha Christieová začala více vydávat vlastní cestou nezávislou na doylovském vzoru, takže - jak jsem se již zmínil v závěru minulého článku - Poirotova watsona čekal ústup do pozadí.
V samotné "Vraždě na golfové dráze" ovšem Hastings sehrává velmi podstatnou roli a teprve v jejím závěru opouští Anglii. Vyšetřování vraždy sice spíše jen překáží, ale to čtenáři této napůl romantické a dojemné a napůl komické postavě rádi odpustí. Možná budou jen trochu překvapeni, že se z Hastingse, někdejšího bojovníka z front první světové války, až nyní najednou stává kapitán, i když v "Záhadné události ve styleském sídle" byla řeč jen o panu Hastingsovi. Zcela beze změny ovšem zůstává Hastingsovo "citlivé srdce", vždy schopné nechat se okouzlit kteroukoliv do případu zapletenou mladou ženou. Je ovšem nutné zdůraznit, že Hastings je gentleman, jehož citové vztahy mohou být jen čistě platonické a nic mravně nepatřičného v nich nepřichází do úvahy. Roztomilost "Vraždy na golfové dráze" spočívá v tom, že hned na její první stránce se Hastings ve vlaku seznamuje s moderní ženou, mladistvou akrobatkou, která jej svými návyky kouřit, klít apod. zneklidňuje a zjevně se k tomuto absolventovi Etonu zrovna moc nehodí.
I když ve svém blogování se budu zabývat jen romány Agathy Christieové a nechám stranou povídky, je třeba alespoň zmínit skutečnost, že paralelně s "Vraždou na golfové dráze" vznikal i povídkový soubor "Poirotova pátrání", v němž oba protagonisté společně sdílející pronajatý londýnský byt ještě dost odpovídali tradičnímu vzoru Holmese a Watsona. Poirotovy metody se ovšem od Holmesových liší - zatímco Holmes vycházel z empirických věd umožňujících exaktní zkoumání a analyzování stop, belgický detektiv v úvodu "Vraždy na golfové dráze" výslovně říká, že tyto věci přenechává policii, zatímco sám se omezuje na to, aby experty shromážděné poznatky promýšlel s přihlédnutím k tomu, co vypovídají o psychologii zločince.
Tento svůj přístup Poirot vysvětluje Hastingsovi ve chvíli, kdy společně čtou Poirotovi adresovanou žádost bohatého Francouze Paula Renaulda, který Belgičana žádá o ochranu před svými nepřáteli a o případně nutnou cestu do Jižní Ameriky. Tu Poirot podniknout rozhodně odmítá, ale za Renauldem se do jeho bydliště ve francouzském městečku Merlinville-sur-Mer vydává.
Spisovatelka zde používá trik, který se objevuje i v několika poirotovských povídkách a spočívá v tom, že dříve než se Belgičan stihne dostat ke svému ohroženému klientovi, je tento již po smrti. Sotva Poirot s věrným Hastingsem dorazí do Renauldovy vily v Merlinvillu, dozví se, že její majitel z ní byl donucen odejít s maskovanými muži a posléze zavražděn dýkou a uložen do čerstvě vykopaného hrobu na nedaleké golfové dráze (i zde se jedná o opakovaně použitý trik, protože s vraždou na golfovém hřišti či v jeho blízkosti jsou spojeny i jiné christieovky).
Renauldovu ženu podle její výpovědi noční vetřelci svázali a ponechali ve vile umlčenou roubíkem. Dobráka Hastingse samozřejmě vůbec nenapadne, že madame Renauldové není nutné vše věřit a že by údajní jihoameričtí bandité mohli být také jen výplodem její fantazie (pro Poirota je tato možnost samozřejmá, i když se na chvíli zdá být vyvrácena mdlobami, do nichž Eloise Renauldová upadne při spatření mrtvého těla svého manžela). Tím méně je myslitelné, že by Hastings mohl kdy chovat sebemenší nedůvěru ke krásné Martě Dabreuilové ze sousední vily, která se Poirotovi také zdá být do případu nějakým způsobem zapletena. Právě v této souvislosti Belgičan pronáší v názvu mého článku citovaná slova o tom, že Hastings má srdce Turka a měl by si pořídit harém: kapitán je totiž současně přitahován jak Martou, tak i neznámou dívkou z vlaku, která se mu posléze představí jako Cinderella (Popelka). Když se s ní Hastings v Merlinvillu nečekaně znovu setkává, ve své bezmezné naivitě jí nejen umožní prohlédnout si vražednou zbraň - přičemž zneužije důvěry, kterou k němu jako k Poirotovu spolupracovníkovi chovají francouzští vyšetřovatelé -, ale také ji ukrást...
Mezitím se na scéně objevují i další podezřelí: záhadná madame Dabreuilová, matka krásné Marty, která za zavražděným mužem donedávna docházela do jeho vily (buď jako Renauldova milenka, anebo jako vyděračka), Renauld mladší, který kdysi své matce přinesl jako "suvenýr z války" dýku, kterou byla vražda sppáchána, a neznámá Bella, jejíž vášnivý milostný dopis je nalezen v kapse Renauldova kabátu. Zápletka románu je oproti "Záhadné události na styleském sídle" mnohem umnější a komplikovanější - záhy se objevuje druhá mrtvola neznámého muže a k rozplétání záhady je navíc nutné brát v úvahu i souvislosti vraždy spáchané před dvaceti lety.
Poirot, kterému tento dávný zločin není neznámý, si uvědomuje podobnost mezi ním a vraždou na golfové dráze, spočívající v historce o maskovaných banditech domněle pátrajících po neznámém tajemství. Ve vraždě spáchané před dvaceti lety byli tito bandité zcela fiktivní, vymyšlení dvojicí pachatelů, paní Beroldyovou, která se vraždou zbavila svého manžela, a jejím milencem Georgesem Conneauem, který v zaslepenosti vášní zločin spáchal a později se k němu na útěku dopisem přiznal poté, co před ním madame Beroldyová dala přednost bohatému Američanovi (a byla soudem osvobozena). Zatímco Hastingsovi stále nic nedochází, Poirot odhaluje totožnost Conneaua s Reynauldem a madame Beroldyové s jeho tehdejší spolupachatelkou a pozdější vyděračkou madame Dabreuilovou. Té se Renauld pokusil uniknout tím, že ve spolupráci se svou ženou zinscenoval vlastní smrt, přičemž za jeho mrtvolu mělo být vydáváno tělo neznámého tuláka. Plán však selhal a celý případ se stal nesmírně komplikovaným tím, že do něj vstoupila neznámá osoba, která Renaulda doopravdy zabila...
Francouzská policie posléze jako domnělého pachatele zatkne Renauldova syna. Hastings má ale důvodnou obavu, že mladý Renauld, kterému ve skutečnosti patřil kabát, v jehož kapse byl nalezen dopis neznámé Belly, se obvinění příliš nebrání jen proto, že chce tuto Bellu coby skutečnou vražedkyni krýt. Poirot při prohlídce pokoje Jacka Renaulda nalezne Bellinu fotografii a Hastings s hrůzou zjišťuje, že ze snímku na něj hledí tvář jeho Cinderelly...
Poirot s pomocí svého přítele - divadelního agenta zjišťuje, že Bella je se svou sestrou Dulcií součástí dvojice akrobatek Dulcibella Kids, toho času vystupují na turné po Anglii, a vrací se tedy s Hastingsem do Anglie. Hastings se v rozhodné chvíli povážlivě postaví proti spravedlnosti a na stranu (domnělé) vražednice, když Poirotovi zabrání Cinderellu zadržet a umožní jí útěk. Ve své obvyklé naivitě a zmatenosti si nicméně obě dívky popletl a nepochopil, že někdejší milou mladého Renaulda, nyní podezřelou z vraždy, ve skutečnosti nebyla Cinderella, ale její sestra. Je ovšem třeba říci, že si je pletla i samotná autorka, která v závěru "Vraždy na golfové dráze" dala Hastingse definitivně dohromady s Dulcií alias Cinderellou a nechala je po svatbě odejít hospodařit na ranč v Argentině, aby později v románu "Dům na úskalí" o Hastingsově manželce omylem psala jako o Belle...
Tím se ovšem už dostávám k dalším knihám, které by měly být předmětem jiných článků, takže pro dnešek skončím. Asi není třeba, abych těm, kdo třeba "Vraždu na golfové dráze" ještě nečetli, prozrazoval, zda v ní zločin spáchala Bella, Jack anebo někdo úplně jiný. Každopádně Poirot nakonec záhadu úspěšně rozluštil a zvítězil tak nejen nad vrahem či vražednicí, ale i nad svým rivalem - francouzským inspektorem. Pochopitelně i v Hastingsově životě vše dopadlo podle scénáře nenápadně režírovaného belgickým detektivem, který z dvojice dívek Marta - Cinderella pro svého přítele vybral tu druhou...
2024 ©