[Ne]viděla jsem vraždu

Poznámka: Kdo nechce znát rozuzlení poirotovky „Viděla jsem vraždu“ alias „Hallowe’en Party”, ať tento článek nečte.

Agatha Christieová v tomto svém pozdním románě z roku 1969 (i v řadě jiných) působí poněkud rozpačitě ve vztahu ke křesťanství v pluralitním světě. Už na prvních stránkách si její paní Oliverová pomáhající při přípravě večírku pro teenagery označovaného jako „Hallowe’en Party” zmateně klade otázky ohledně vzájemného vztahu Díkůvzdání, Dušiček a Halloweenu. Z druhé strany je však román na konci zarámován mrazivou scénou lidské rituální oběti, v níž naopak křesťanství jako její protiklad v pozadí působí přesvědčivě. Pachatel zde navíc jistě (tak jako mnoho jiných vrahů či potenciálních vrahů) praktikuje jistou formu sebezbožštění, představující jasný kontrast ke křesťanské pokoře.

Román má už skoro na začátku vraždu dítěte a v závěru ještě hrůznější již zmíněnou „rituální oběť“ – vraždu dítěte, při níž však díky Poirotovi a jeho spolupracovníkům zůstává jen u pokusu. Pointa spočívá v tom, že teprve tato nedokonaná závěrečná vražda je „správná“ jako pokus pachatele či pachatelů zamaskovat v minulosti spáchaný zločin, zatímco na začátku zavražděná třináctiletá Joyce se výrokem „Viděla jsem vraždu“ jen planě chlubila (i když jej mohla slyšet od své kamarádky Mirandy Butlerové).

Joyce Reynoldsová je nalezena zabita při párty pořádané v domě Roweny Drakeové, když jí byla při lovení jablek z lavóru přidržena hlava pod vodou. Poirot (ne ovšem čtenář) má skoro od začátku (!) vcelku jasno v identitě pachatele či aspoň hlavního podezřelého. Je jím samotná paní Drakeová, na kterou ukazuje incident s rozbitou vázou, kterým mohla vysvětlit vrahovu nevyhnutelnou promočenost. Ta ovšem představuje jen polovinou vraždící dvojice (druhou je její milenec, architekt Michael Garfield, který je bezesporu pohan, zatímco Rowena je kuriózně známá jako pachatelka dobrých skutků ve farnosti...)

Hercule Poirot v románu podle osvědčeného vzorce vstupuje na scénu až dodatečně poté, co je do případu vraždy vtažen svou rozrušenou přítelkyní paní Oliverovou. Ještě předtím v jedné z úvodních scén rozvíjí tristní úvahy o tom, že se ve svém životě mohl věnovat teologii místo policejní dráze, protože by jej bavilo přít se se svými kolegy o tom, kolik andělů může tančit na špičce jehly. Zoufalejší představa o teologii jako vědě úplně odtržené od života a smyslu už by se dala jen těžko formulovat...

Při pátrání ve vesnici, v níž se zločin odehrál, belgický detektiv brzy proniká i do osudů postav minulých tragédií. Jednou z nich je vlastně i Judith Butlerová, přítelkyně paní Oliverové, všeobecně považovaná za vdovu, která je však ve skutečnosti svobodnou matkou dcery Mirandy, jejímž otcem je Michael Garfield.

Ten působil jako architekt ve službách bohaté tety Roweny Drakeové, paní Llewellyn-Smytheové, pro niž projektoval jednu ze svých krásných zahrad. Bohatá žena se dopátrala jeho poměru se svou neteří, navázaného ještě za života Rowenina manžela. Poté náhle zemřela; stihla však ještě dodatkem k poslední vůli odkázat své jmění au pair Olze Seminovové. Rowena s Michaelem nechali sepsat falešný dodatek k závěti podvodníkem Lesliem Ferrierem, domnělým milencem Olgy, aby mohl být falešný dodatek snadno zpochybněn a pravý zmizet. Leslie i Olga jimi byli následně zavražděni, přičemž však částečným svědkem Olžiny vraždy se stala malá Miranda (nikoliv Joyce).

Garfield se chce zmocnit smytheovského bohatství, aby mohl realizovat svou architektonickou vizi rajských krás na jednom z řeckých ostrovů. Mezitím je však ještě „nutné“ páchat další vraždy, počínaje vraždou malého vyděrače Leopolda Reynoldse, bratra Joyce. Garfieldova vlastní dcera, Miranda, se mu zjevně stane nebezpečnou a on neváhá pokusit se ji v pohanském rituálu se všemi náboženskými náležitostmi „obětovat“, na což je naivní dívka schopna přistoupit. Garfield nemá výčitky, spíš je ještě pyšný na to, že ji obětuje jako Agamemnon Ifigénii. Poirot ovšem jeho plán maří a Garfield místo toho sám umírá.

Román je poněkud překombinovaný a místy ne zcela vnitřně soudržný, což lze ovšem autorce na prahu osmdesátky odpustit.