Sloni si pamatují, ale lidé mohou milosrdně zapomínat

Napsal Vít Machálek (») 3. 11. 2021 v kategorii Literatura detektivní, přečteno: 880×

Obratem, který jsem si zvolil za název tohoto článku, končí román „Sloni mají paměť“ z roku 1972, představující poslední detektivku s Herculem Poirotem (ve smyslu poslední napsané – poslední vydaná je samozřejmě „Opona“, v níž velký detektiv umírá). Je už trochu poznamenaný vysokým věkem autorky, která se s Herculem Poirotem a Ariadne Oliverovou loučí knihou v konverzačním stylu, v níž četné dialogy se zápletkou ani nesouvisejí. I jen samotných diskusí věnovaných titulnímu rčení o slonech, kteří nezapomínají, je v knize opravdu požehnaně.

Nemluvil bych nicméně o autorském úpadku, jak je to ve spojení s tímto románem docela časté. Kniha obsahuje i jasnozřivé a stále aktuální prvky. Postava schizofreničky s vražednými sklony, vylíčená s hlubokým pochopením pro její tragiku a propojená s tématem rivality mezi sestrami-dvojčaty, zasluhuje uznání. Jímavý trojúhelník manžela, manželky a manželčiny sestry zde však rozebírat nebudu. Pro mne jde v románu opravdu spíš o loučení ne-li s Herculem Poirotem, tak každopádně s Ariadne Oliverovou.

Paní Oliverová se na  závěr překvapivě představuje v roli kmotry. Přijala ji zřejmě kdysi vůči dítěti Celii Ravenscroftové jako přítelkyně jeho matky. Nyní mají už Celiini rodiče několik let po své záhadné smrti, která je tématem románu, a Celia je už dospělá. Křesťanský čtenář může být trochu rozčarován tím, jak paní Oliverová ve svých vzpomínkách řeší dárky, které kdysi Celii dávala, spíše než to, zda dítě nábožensky prospívalo. Podobně pouze vnějškové jsou například i ve vztahu k bohoslužbám její úvahy o potřebnosti či nepotřebnosti chodit na ně v klobouku.

Je zajímavé, že tatáž Ariadne Oliverová chtěla podle románu v dospívání být řeholní sestrou. Nu, nestala se jí, stala se jen mírně zmatenou ženou píšící detektivní romány. V posledních z nich – a tedy zvláště také ve „Slonech“ – stojí až dojemně po boku Poirota, s nímž vytváří dvojici postarších postav poněkud ztracených v moderním světě. Jde zde také o nevšední, literárně výjimečný hold přátelství mezi mužem a ženou. Vzájemně se doplňují a stojí si po boku opravdu až do úplného konce úplně posledního případu.

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a pět