Anna Kareninová – román o nešťastných vztazích?

V těchto dnech si celý kulturní svět připomíná 100. výročí smrti Lva Nikolajeviče Tolstého (9. 9. 1828 – 20. 11. 1910). Před sto lety napsal světoznámý myslitel a spisovatel fascinující poslední větu svého životního příběhu: dvaaosmdesátiletý stařec se s konečnou platností vzbouřil proti svým rolím manžela, boháče a šlechtice, opustil rodinu a vydal se na svou poslední cestu, vedoucí kamsi za horizont… 

K tomuto kroku jej přiměla touha ukončit způsob života, který neodpovídal jeho smýšlení. Souviselo s ním ovšem i prohlubující se vzájemné nepochopení mezi Lvem Nikolajevičem a jeho ženou Sofií Andrejevnou. Je to zvláštní: O Tolstého velkém románu Anna Kareninová se běžně soudí, že v něm chtěl autor „odhalit ve dvou zdánlivě samostatných sujetových liniích Anny a Vronského, Kitty a Levina obraz nešťastného a šťastného rodinného života“. (1) Je-li však „šťastný rodinný život“ Kitty a Levina byť i jen částečným obrazem rodinného života manželů Tolstých, asi zde něco nehraje… Má interpretace v tomto článku bude taková, že v Anně Kareninové jde spíše jen o obraz různých podob nešťastných partnerských vztahů a že Tolstoj v románu a snad i v životě při hledání šťastného manželství na něco „zapomněl“.

K tomu se však vrátím až v závěru svého příspěvku. V jeho úvodu bych rád zmínil skutečnost, že Anna Kareninová se před třemi lety objevila na prvním místě “The Top 10” světových románů. (2) A také ocitoval slova, která před časem pronesla režisérka Zuzana Kirchnerová-Špidlová: „Právě jsem dočetla Annu Kareninu a pořád o ní přemýšlím, vrací se mi z ní obrazy, struktura vyprávění. Když to člověk chápe jako film, je tam geniálně udělaná expozice… Vím, že to zní velmi přemoudřele, ale jsou tam věci, o kterých člověk přemýšlí. Vůbec to není staré.“ (3)

Nezastaralost Anny Kareninové je opravdu pozoruhodná. Kdybych byl režisér jako Zuzana Špidlová, lákalo by mě natočit na motivy Anny Kareninové film, který by se neodehrával v Rusku sedmdesátých let 19. století, ale v českých zemích začátkem 21. století…

Tolstého postavy působí překvapivě současně mj. ve vztahu k náboženství. Hned na první stránce Anny Kareninové se setkáváme Stěpanem (Stivou) Oblonským, který je typem člověka zcela sekularizovaného.  Z různých typů religiozity dokáže chápat snad jen neosobní, zděděnou víru, spojenou s bezmyšlenkovitou účastí na obřadech (např. svatebních). Je upřímně zděšen „postmoderní“ spiritualitou určité části vyšší moskevské společnosti, která jednou obdivuje módního šarlatánského guru a jindy zas koketuje se spiritismem. Ještě méně společného má však s prostou a opravdovou křesťanskou vírou části obyčejných lidí, přežívající ponejvíce už jen na venkově, a úplně cizí je mu i hledání jeho někdejšího spolužáka Konstantina Levina, představujícího ty, kteří už prostě věřit nedokáží, označují se za nevěřící, ale přitom si ve vztahu k náboženství nejsou jisti, „že to vše je nepravdivé“. (4)

Stiva je velmi tuctovým typem kariéristy a požitkáře. Tento sebejistý muž si ví rady se vším, i s frustrací své ženy z jeho nevěr. Jen na počátku, když se manželka a matka jeho pěti dětí Darja (Dolly) dozví o poměru svého muže poprvé, potřebuje Stěpan pomoc své sestry Anny, která s ním jeho ženu smíří. Anna je vůbec svému bratrovi velmi prospěšná, protože konexe jejího manžela, vysokého ministerského úředníka Karenina, pomohly Stivovi získat místo, ve kterém za málo práce dostával velmi vysoký plat. Spíše jen úsměvnou figurkou je pro Stěpana Konstantin Levin, který žije na venkově a do Moskvy přijíždí jen proto, že je zamilovaný do Stivovy švagrové, půvabné blondýnky Kitty (Katky) Ščerbacké.

Společensky neobratný venkovan Levin má smůlu, protože mladičká Kitty k němu sice cítila jisté sympatie, nyní je však právě zcela okouzlena důstojníkem Vronským, playboyem a lvem salónů, který si s ní světácky pohrává. V psychologicky dokonalé scéně Tolstoj líčí Levinovo vyznání lásky, na které Kitty reaguje směsí emocí, sahající od pocitu polichocenosti až k lítosti nad tím, že „musí ublížit člověku, kterého má ráda“, a to jen za to, že je do ní zamilovaný. Říká proto své „ne“ a v Levinově životě nastává velký zlom: „Jak mu ještě před minutou byla blízká, jak důležitá pro jeho život! A jak mu teď připadala cizí a vzdálená!“ (5)

Kittin miláček Vronskij už ovšem v té době začal plát vášní k Anně Kareninové. Ve hře při tom byla i jeho mužská ctižádost, která mu velela pokusit se svést manželku vysoce postaveného muže. To se mu opravdu podařilo a Anna s ním otěhotněla. Nevinná Kitty z těchto událostí pochopitelně prožívala citový otřes, takže do domu jejích rodičů ihned přispěchal věhlasný doktor, aby jejich „nemocnou“ dceru vyšetřil. „Ujišťoval jakoby se zvláštním potěšením, že dívčí stud je jen barbarský přežitek a že je docela přirozené, když muž v nejlepších letech ohmatává nahé tělo mladé dívky…“ (6)

Vronského „vítězství“ v dobývání Anny v Tolstého románu představuje jednu z nejpůsobivějších scén světové literatury. Velký ruský spisovatel vše líčí bez sebemenšího moralizování, avšak vyjádření skutečností, že cizoložství není žádná legrace a že milenecký vztah je něco zcela jiného než vztah manželský, se tak jen stává ještě silnějším. „Všemu je konec,“ říká Anna svému milenci. „Nemám nic než tebe. Nezapomeň na to!“ (7) A snad už v té chvíli tuší, že Vronského, pro kterého rozbila svou rodinu a který je pro ni teď „vším“, brzy začne „tísnit poměr k ní, jímž si uzavřel kariéru buď ve vojsku, nebo u dvora“. (8)

Karenin byl z poměru své ženy zcela bezradný. Nejprve se vůči Anně oddával nenávisti a pomstychtivosti. Nakonec však tento byrokrat, zdánlivě neschopný jakéhokoliv lidského (natož křesťanského) cítění, v geniální scéně v nejneočekávanější chvíli dospěl ke svého druhu konverzi: když jeho žena porodila Vronského dítě a zdálo se, že porod nepřežije, „prožil Karenin otřes a učinil velkomyslné, vnitřně hluboce motivované gesto odpuštění“, kterým zároveň bezděčně „pokořil a do ubohosti svlekl svůdce Vronského“. (9)

Vronskij, který jako by byl v té chvíli konfrontován s vlastní děsivou duchovní a mravní prázdnotou, proti sobě obrací zbraň. Jeho rána však míjí srdce a poté, co se z ní Vronskij uzdraví, je zase stejný jako vždy.  Vrací se k Anně, která se už také zotavila z porodu, a odvádí ji od jejího manžela, jehož odpuštění tak vychází zcela naprázdno.

Oba milenci spolu odjíždějí nejprve do ciziny a pak na venkovský statek v Rusku. Jejich štěstí zdánlivě kazí jen pokrytectví společnosti, která jejich vztah neakceptuje. Ve skutečnosti je však problém i v již zmíněném rozdílu mezi fungováním manželského a mileneckého vztahu.  Vztah založený na manželských slibech a rozhodnutí společně zestárnout je spojen i s uspokojením psychické potřeby něčeho trvalého, spolehlivého a závazného; vztah založený pouze na erotické přitažlivosti může být naopak (zejména pro ženu typu Anny Kareninové) psychicky zničující. Anna si sice může říkat, že v ní Vronskij našel svou velkou lásku, ale zároveň musí počítat s tím, že ji opustí, jestliže někdy v jiné ženě najde lásku ještě větší… Proto používá antikoncepci, aby milence neztratila pozbytím půvabu v těhotenství…

Tolstoj podstatu situace vystihuje rozhovorem mezi Annou a Dolly, ve kterém Anna říká: „Pochop, že já nejsem jeho žena, že mne miluje jen tak dlouho, dokud mne miluje. A čím myslíš, že si udržím jeho lásku? Tímhle?“ – a natahuje bílé ruce před břicho. A Dolly cítí, že to tak „není správné“, a hlavou jí víří myšlenky a vzpomínky: „Já jsem se nesnažila Stivu upoutat. Odešel ode mne k jiným. A ta první, kvůli níž mne zradil, ho neudržela tím, že byla vždycky krásná a veselá. Nechal ji a vzal si jinou. A cožpak Anna tímhle upoutá a udrží hraběte Vronského? Kdyby chtěl, našel by toalety a způsoby ještě poutavější a veselejší. A ať jsou její nahé paže sebevíc bílé a půvabné, ať je sebekrásnější její vznosná postava, její vznícená tvář v rámci těch černých vlasů, on najde ještě lepší, jako je hledá a nalézá můj ohavný, ubohý a milý muž.“ (10)

V romantickém milostném vztahu navíc člověk od svého partnera fakticky žádá, „aby se stal nositelem všech jeho projekcí, obětním beránkem pro vybití špatné nálady, aby ho neustále činil šťastným a vytvořil mu celý život“. (11) Přesně tyto požadavky Anna v Tolstého románu bezděčně vznášela na Vronského, což ve spojení s jeho frustrací nad pokaženou kariérou jen přispívalo ke zhoršování jejich vztahu:

„Podrážděné napětí mezi nimi nemělo žádnou vnější příčinu a všechny pokusy o vysvětlení je nejen nezmirňovaly, nýbrž naopak stupňovaly. Bylo to vnitřní napětí, které u ní pramenilo z úbytku jeho lásky, u něho z kajícného doznání, že se kvůli ní dostal do těžké situace, kterou ona ještě ztěžuje, místo aby ji hleděla ulehčit. Ani jeden, ani druhý nevyslovil příčinu svého podráždění, jeden přičítal vinu druhému a při každé příležitosti se ji snažili jeden druhému dokázat.“ (12)

Nešťastná Anna nabývá dojmu, že svému milenci už je jen na obtíž, stává se hysterickou a nakonec si říká: „Já vím, že od první chvíle jsem mu obětovala všechno. A toto je odměna! Och, jak ho nenávidím!“ A dospívá k myšlence, že svou pohanu musí ukončit a potrestat vlastní smrtí: „Umřít – a on se bude kát, bude litovat, bude milovat, bude trpět pro mne!“ V tomto rozpoložení se pak vrhá pod vlak. Vzápětí svého činu lituje, ale stačí už jen vykřiknout: „Bože, odpusť mi všechno!“ (13)

Vronskému, který stejně jako Oblonskij představuje typ zcela sekularizovaného člověka, by autor podobné zvolání do úst vložit nemohl.  Hrabě Vronskij se po sebevraždě své milenky obrací k jediné „transcendenci“, kterou zná: jako voják táhne na Balkán, aby se obětoval v boji za osvobození „trpících souvěrců“ (!). Tolstoj, úžasný ve svém osamělém opovržení propagandou, která ruské mocenské zájmy ve vztahu k osmanské říši  maskovala „lidovým“ hnutím na podporu pronásledovaných křesťanských bratří, Vronského ochotu k sebeobětování líčí spíš se smutnou ironií než s dojetím.

Vraťme se nyní k otázce, nakolik lze vztah mezi Levinem a Kitty považovat za protiklad nešťastného vztahu mezi Vronským a Annou. Tolstoj velkolepě popisuje Levinovo štěstí ve chvíli, kdy mu Kitty po svém uzdravení z „nemoci“, kterou jí způsobil Vronskij, nakonec přece jen řekla své „ano“.  Čtenář však musí mít na paměti, že Levin „je do velké míry autoportrétem Tolstého“ a Kitty „nese četné rysy Tolstého ženy“ Sofie Andrejevny. (14) Kdoví, zda se podobnost románu se skutečností netýká především roviny náboženské. Románová Kitty je ženou jednoduché, nereflektované víry, kterou autor charakterizuje slovy, že „nikdy nepochybovala o náboženských dogmatech“; zároveň jí bylo zcela lhostejné, že se stavu duše jejího nastávajícího, ve které „nalézala to, co si přála“, říká nevěrectví. (15) Levin naproti tomu představuje člověka hledajícího, který si existenciální či náboženské otázky klade, jakkoliv na ně dlouho nenachází žádné odpovědi. Když musí před svatbou přistoupit ke zpovědi, v duchu souhlasí se slovy kněze, že na své budoucí děti bude jednou muset tak či onak působit nejen v oblasti světské, ale i v oblasti duchovní. Se ženou si však v této sféře jaksi nemají navzájem co říci: Tolstoj výslovně prohlašuje, že za dlouhou dobu svého manželství nikdy o otázku náboženství ani nezavadili. (16)

Nesmírně působivý je Tolstého popis scény, v níž Kitty poprvé přivádí na svět dítě a nevěřící Levin, který poslouchá její bolestné sténání, bezděčně mumlá „Bože, smiluj se! Bože, odpusť a pomoz!“ – a tato slova nepronáší jen ústy: „Nyní, v tuto chvíli věděl, že všechny jeho pochyby, všechna nemožnost rozumem věřit mu nebrání volat k Bohu. To vše jako prach odválo s jeho duše. Ke komu měl volat, ne-li k tomu, v jehož dlani cítil sebe, svou duši, svou lásku?“ (17)

Okamžiky tohoto druhu však představovaly jen krátké vhledy do jiných světů, po kterých se Levin vždy zase vracel mezi čtyři zdi svého racionalistického myšlení a žádal od materialistické vědy, kterou bylo toto myšleni zformováno, odpovědi na otázky, se kterými se zjevně míjela. Stále si opakoval „poslední článek víry“, ke kterému se v jeho době hlásily takřka všechny obory lidského myšlení: „V nekonečnosti času, v nekonečnosti hmoty, v nekonečnosti prostoru vytvoří se bublinka organismu, na chvíli se udrží a pak praskne – a ta bublinka jsem já.“ A tento „mučivý blud“, tento „surový výsměch jakési zlé síly“, toto „vládnoucí přesvědčení“, které Levin kdysi bezděky přijal, aniž by věděl, kdy a jak, mu činilo ze života peklo a jako jediné východisko nabízelo smrt. „A Levin, šťastný otec rodiny a zdravý muž, měl několikrát tak blízko k sebevraždě, že schoval provaz, aby se na něm neoběsil, a bál se chodit s puškou, aby se nezastřelil.“ (18)

Levin, Tolstého alter ego, se „dobýval do náboženství jako do pevnosti“ (19), na jejímž dobytí závisela záchrana či zmar jeho života. A její brány se mu nakonec otevřely ve chvíli, kdy rozmlouval s negramotným mužikem Fjodorem a ten mu o jiném mužikovi řekl, že „žije jen pro svou potřebu, jen aby si břicho nacpal“, a „druhého přiškrtí, jen aby si přišel na své“ – a ještě o jiném, že je naopak lidský a spravedlivý, protože „žije pro duši, na Boha pamatuje“.  (20) Levin pak prožil něco podobného jako sám Tolstoj: konverzi popsatelnou slovy „přijal jsem Krista, a dobro a zlo si vyměnily místo“. (21) Pochopil podstatu rozdílu mezi „přirozeným“ životem a životem v duchu víry. Přirozený život, kterým v Tolstého době žili všichni ti Oblonští a Vronští a kterým i v naší době se samozřejmostí žijí političtí a jiní prospěcháři a egoisté všeho druhu, spočívá v tom, že člověk bezohledně sleduje vlastní zájmy a činí-li něco pro druhé, pak s očekáváním, že se mu to nějakým  způsobem vrátí. Protikladem tohoto „rozumného“ přístupu je pak život v duchu zcela „nerozumné“ křesťanské lásky, která „nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.“ (22)

Tímto poznáním víry a lásky, vepsané už dávno do jeho srdce, pochybnosti Konstantina Levina o smyslu života zmizely a on mohl šťastně vzdát díky Bohu. Tolstého román tím končí. Avšak ještě před jeho skončením se na nebi přece jen objeví drobný, takřka neznatelný mráček: Levin se vrací ke své ženě a chce jí vyprávět o svém objevu věčného dobra a pravdy, ale ona ho přeruší banální otázkou ohledně nového umyvadla. A Tolstého hrdina v posledních řádcích knihy přemýšlí o svém budoucím životě, ve kterém se už bude moci bez obtíží modlit, ale také o tom, že mezi „svatyní jeho duše“ a jeho ženou „stejně bude stát stěna“… (23)

A tato snadno přehlédnutelná slova zřejmě nejsou bezvýznamná, protože mezi Tolstého duší a jeho ženou nejenže stála stěna, ale oba manželé se později také navzájem odcizili tak vážně, že Lev Nikolajevič ještě na samém konci svého života prchal z jejich společného domova, aby se konečně osvobodil od vztahu, který nebyl spojen s duchovním souzněním…

A tak opravdu nevím, zda Tolstého Anna Kareninová skutečně líčí kontrastní obrazy nešťastného a šťastného rodinného života, či zda je spíše jen románem o vztazích víceméně nešťastných… Vztah mezi Annou a Vronským fungoval jen po stránce fyzické, zatímco vztah mezi Levinem a Kitty po stránce fyzické i duševní. Vztah mezi mužem a ženou má však i třetí, duchovní rozměr – a o tom se v díle velkého ruského spisovatele nedočteme… Šťastné (či zdánlivě šťastné) manželství Levina s Kitty má s nešťastnými manželstvími Kareninových či Oblonských jednu věc společnou: u žádné z těchto dvojic nemůže být ani řeč o tom, že by se spolu mohly modlit. K doplnění toho, na co podle mne Tolstoj „zapomněl“, bych rád na závěr ocitoval jiného velkého spisovatele, Heinricha Bölla, jehož románový hrdina, rovněž prožívající manželskou krizi, vypráví:

„…šel jsem za svou ženou, přešel jsem čtyřicet kroků za ní koleje pouliční dráhy, sbíhající se na Bildonerově náměstí, viděl jsem její ruce, viděl jsem ji zřetelně, ji, s níž mě poutalo tolik věcí jako s žádným jiným člověkem na tomto světě: s ní jsem nejenom spal, jedl, mluvil po deset let bez přerušení – s ní mě spojovalo něco, co lidi spojuje víc než vyspání: byly doby, kdy jsme se společně modlili.“ (24)

Poznámky:

1) Lev Nikolajevič Tolstoj, Anna Kareninová II., Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956, doslov Václava Běhounka, s. 440.

2) Anna Karenina [online], cit. 2010-23-11, dostupné z URL: http://en.wikipedia.org/wiki/Anna_Karenina.

3) Viděl jsi ten film?, Nový Prostor, 16. 7. 2009, č. 333, s. 21.

4) Lev Nikolajevič Tolstoj, Anna Kareninová II., s. 11.

5) Lev Nikolajevič Tolstoj, Anna Kareninová I., Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956, s. 61–63.

6) Tamtéž, s. 141.

7) Tamtéž, s. 177.

8) Lev Nikolajevič Tolstoj, Anna Kareninová II., doslov Václava Běhounka, s. 442.

9) Tamtéž, s. 442.

10) Lev Nikolajevič Tolstoj, Anna Kareninová II., s. 233.

11) Robert A. Johnson, Věčný příběh romantické lásky: Psychologie romantické lásky a její role v rozvoji člověka, Praha: Portál, 2003, s. 190.

12) Lev Nikolajevič Tolstoj, Anna Kareninová II., s. 345–346.

13) Tamtéž, s. 366, 352 a 377.

14) Lev Nikolajevič Tolstoj, Anna Kareninová II., doslov Václava Běhounka, s. 444.

15) Lev Nikolajevič Tolstoj, Anna Kareninová I., s. 464.

16) Lev Nikolajevič Tolstoj, Anna Kareninová II., s. 76.

17) Tamtéž, s. 312.

18) Tamtéž, s. 402–403.

19) Spisovatel Josef Heyduk napsal: „Lidé se dobývají do náboženství jako do pevnosti – Tolstoj! – a mudrují, přitakávají, odporují, negují; přitom je to vlastně strašně prosté: stačí milovat, milovat, a jsme v náruči Boží. Navždy!“ /Vlastně jsem šťastný člověk… Josef Heyduk (30. 3. 1904 – 29. 1. 1994), Katolický týdeník, 10.–16. 8. 2004, roč. 15, č. 33, příloha Perspektivy, s. IV./

20) Lev Nikolajevič Tolstoj, Anna Kareninová II., s. 408.

21) Titulek „Přijal jsem Krista, a dobro a zlo si vyměnily místo“ nesl článek o Tolstého náboženském myšlením v Katolickém týdeníku, 9.–15. 11. 2010, roč. 21, č. 46, s. 5.

22) 1. Korintským 13:5–6.

23) Lev Nikolajevič Tolstoj, Anna Kareninová II., s. 433.

24) Heinrich Böll, A neřekl jediné slovo, Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958, s. 151.