V posledním čísle Katolického týdeníku vyšel článek „S hobitem na cestě k dobru“ a další texty věnované Tolkienovu Pánu prstenů či Lewisovým Letopisům Narnie. Tedy knihám, v nichž v podstatě nejde o nic jiného než o putování lidské duše, která má v sobě kompas ukazující k dobru a pravdě, ale přesto může na své cestě zabloudit.
Oceňuji, že se Katolický týdeník už poněkolikáté věnoval tomuto tématu. Nepokládám nicméně za zcela šťastné jeho uvádění otázkou: „Po jaké knize by tedy měli sáhnout rodiče dítěte, které zatouží po světě literatury zvané fantasy?“ (1) Podle mě totiž nejde o žánr fantasy, ale o žánr pohádky. Je ale jistě možné a vhodné zkusit přelstít módní trend dnešní doby a nahradit falešné „postmoderní pohádky“ žánru fantasy stírající rozdíl mezi dobrem a zlem pravými pohádkami, zdánlivě patřícími do téhož žánru. Této „lsti“ užili výše zmínění křesťanští spisovatelé, nalézající způsob, jak pod pláštíkem toho, co si sekularizovaná či odkřesťanštěná společnost žádá, přibližovat svým čtenářům to, k čemu odkazuje onen kompas skrytý v hlubinách jejich srdcí.
V žánru pohádek není podstatné, zda jsou dílem lidovým či umělým, jestli pocházejí od autorů starších či novějších, ani jaké národnosti či jakého vyznání jejich autoři jsou. Mezi čtyři pro mne nejdůležitější pohádkáře 19. a 20. století shodou okolností patří tři protestanti a jen jeden katolík (který je mi z nich shodou okolností nejméně blízký). Jedná se o Karla Maye (1842–1912), Jana Karafiáta (1846–1929), Clivea Staplese Lewise (1898–1963) a Johna Ronalda Reuela Tolkiena (1892–1973).
I když se mnou nemusí každý hned souhlasit, nepochybuji o tom, že tito autoři opravdu patří do téhož literárního žánru. U pohádek totiž zajisté není podstatné ani to, zda se odehrávají v Narnii, ve Středozemi, na Blízkém východě či Divokém západě anebo ve světě broučků. Ve všech případech platí, že „pohádka někdy nejlépe vyjádří, co je třeba říci“ (2), totiž pravdu týkající se lidské duše.
Tato pravda nemůže nebýt ve své podstatě křesťanská, vůbec však nemusí být vyjádřena explicitně křesťanským jazykem. „Křesťanství přece není nějaká úzkoprsá ideologie, ale posvěcení všeho dobrého a krásného, co v lidech a všech jejich kulturách je.“ (3) Hrdinové každopádně v příběhu vždy procházejí cestou, na níž dochází k jejich proměně, přičemž není rozhodující, zda jde přímo o cestu od pohanství ke křesťanství jako u Mayova Vinnetoua, o cestu od neposlušnosti k poslušnosti jako u Karafiátova Broučka, o tolkienovskou cestu za záchranou hobitího království či o lewisovské hledání Aslanovy země.
V každém případě se jedná o pohádku, která pravdivě vypovídá o vnitřním světě, zatímco vnějškové kulisy příběhu jsou z hlediska jeho poselství (byť ne nutně z hlediska literární úrovně) zaměnitelné. Její poselství je srozumitelné i dětem, aniž by však šlo o žánr určený primárně pro ně. Dnešní česká básnířka a pohádkářka Sylva Fischerová to formuluje tak, že „pohádky jsou vážná věc, žánr pro dospělé“. (4) Podle J. R. R. Tolkiena je dokonce „neštěstím naší rodinné historie“, že pohádkové příběhy odkazujeme „do dětského pokoje“, i když ve skutečnosti děti „nemají pohádky ani raději, ani jim nerozumějí lépe než dospělí“. (5)
V pohádkách nejde vůbec o to, zda čtenář věří v existenci fantazijního světa, ve kterém se příslušné příběhy odehrávají, ale o to, zda je otevřený v příběhu popisované vnitřní zkušenosti, tj. zda je ve svém vlastním světě otevřený tomu, co se odehrává v „druhotném“ světě literárního díla. Pokud ano, jeho návštěva druhotného světa „mění jeho vnímání prvotního světa, nebo ještě radikálněji řečeno: zkušenost druhotného světa mění samotný čtenářův prvotní svět. Čtenář tak může v důsledku literární zkušenosti ,konvertovat‘ k jinému, hlubšímu pojetí světa a sebe sama, může být zasažen ,odleskem evangelia‘, který podle Tolkiena proniká vším velkým uměním a jeho ,druhotnými světy‘.“ (6)
Osobně nezastávám (ale ani nevyvracím) správnost názoru, že je „zajímavější“, když tento druhotný svět odkazuje k evangeliu nikoliv formou alegorie, ale jen nepřímo, jak se domnívá literární vědec Daniel Soukup, upřednostňující Pána prstenů před Letopisy Narnie. (7)
Katolík Tolkien (jak už jsem říkal, mně z oné čtveřice pohádkářů relativně nejméně blízký) chtěl „jen“ vyprávět příběhy, a ne hlásat alegorickou formou formulované poselství. Tři protestantští spisovatelé mně osobně bližší naopak neviděli důvod, proč by se měli mít na pozoru před bezprostřednějším sdílením své zkušenosti s Kristem se svými čtenáři.
I oni však přitom zachovávali určitou zdrženlivost: Mayův Vinnetou si takřka až do svých posledních chvil výslovně nepřeje mluvit se svým bílým bratrem o věcech víry. Kladné postavy Karafiátových Broučků jsou de facto bohabojnými křesťany, o Kristu však nehovoří. Aslan Letopisů Narnie je s Kristem ztotožněn jen náznakově.
Na druhou stranu ale před Vinnetouovým odchodem na věčnost k onomu rozhovoru dochází. Broučci slyší evangelium, když vletí pootevřeným oknem do kostela. A Aslan výslovně říká, že je jiným způsobem přítomen i v našem světě (ne jen v Narnii).
Srovnání posledních dvou případů je obzvláště zajímavé (a divím se, že zřejmě ještě nikoho z autorů „literatury o literatuře“ nenapadlo): zatímco Karafiát se v alegorickém světě broučků neodvážil jít v analogii s dějinami spásy v lidském světě tak daleko, že by se v něm „Bůh stal broučkem“, Lewisův velký příběh se rodil právě ve spojení s autorovou otázkou, „co by bylo, kdyby“ ke vtělení došlo ve světě Narnie.
Každopádně je duchovní poselství vždy nějakým způsobem přítomné, což v době vlády ateistické ideologie dovádělo k nepříčetnosti ty, kteří onu volbu mezi dobrem a zlem či pravdou a lží, k níž pohádky odkazují, buď odmítali učinit, anebo si volili druhou možnost.
Mayova Vinnetoua jsem ještě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let musel číst (a mnozí zřejmě pořád čtou, protože v komunisty zpotvořené „úpravě“ Vinnetou vychází dodnes!) v duchovně vykastrované verzi, která křesťanské poselství knihy ateizovala. K tomu se snad ještě v budoucnu dostanu v jedné z dalších částí tohoto „seriálu o pohádkách“. Dnes bych na závěr ocitoval ze vzpomínek Václava Černého na dobu kolem roku 1948 zmínku o způsobu, jakým komunisté cenzuru pro ně zjevně nebezpečných pohádek prováděli hned po svém nástupu k moci:
„…bezuzdným, ale i bezmocným tajtrlictvím, ostatně nepůvodním, odkoukaným z Ruska, bylo, když Arnošt Kolman vyškrtával z chystaného vydání Karafiátových ,Broučků‘ slovo Bůh, bylo tam ovšem na každé stránce; to slovo, a také slovo Prozřetelnost, jak dosvědčuje Amfitěatrov, cenzuroval krátce po revoluci v ruské reedici Andersonových pohádek i Gorkij. Humorný, ač monumentální doklad režimního ateismu. U nás i podvědomého pudu, jenž režimního intelektuála v nejvyšší míře vyznačoval: zrušit veškerou niternost. S ní i zbytek mravních zábran.“ (8)
Poznámky:
1) Karolína Peroutková, „S hobitem na cestě k dobru“, Katolický týdeník, 5.–11. 6. 2018, roč. 29, č. 23, s. 14.
2) Název jednoho z esejů C. S. Lewise.
3) „Fantazie je nádherný Boží dar“ (rozhovor s Danielem Soukupem), Katolický týdeník, 5.–11. 6. 2018, roč. 29, č. 23, s. 14.
4) Ondřej Nezbeda, „Věci dobré, věci zlé“, Respekt, 12.–18. 3. 2012, roč. 23, č. 11, s. 65.
5) John Ronald Reuel Tolkien, Pohádky, Praha: Winston Smith, 1992, s. 143.
6) Pavel Hošek, „Proměňující moc příběhu“, Církevní dějiny, 2010, roč. 3, č. 5, s. 91.
7) „Fantazie je nádherný Boží dar“ (rozhovor s Danielem Soukupem), Katolický týdeník, 5.–11. 6. 2018, roč. 29, č. 23, s. 14.
8) Václav Černý, Paměti III: 1945–1972, Brno: Atlantis, 1992, s. 246.
2024 ©