Tento můj článek bude pojatý spíš jako osobní vyznání než jako literární či historické pojednání. Při jeho psaní držím v ruce 58. vydání (!) Karafiátových Broučků, které vyšlo v roce 1941 a které moje máma, jejíž nedospělou rukou psaný podpis v knize je, zřejmě v dětství dostala jako jednu ze svých prvních knížek.
I já jsem se pak mohl ve svém dětství s Broučky seznámit, což je ovšem v případě této knížky trochu málo. Broučci chtějí být knihou nejen ke čtení, ale také k následování v rodinném životě. Musí být krásné, když se rodina, tak jako v Broučcích, ráno společně pomodlí bohabojnou modlitbu a v jejím duchu se pak snaží celý den žít. Když v ní duchovní život a řád chybějí, schází jí věru něco podstatného.
„Broučci se měli rádi a poslouchali [Pána Boha]“ (1), takový je refrén Karafiátovy pohádky, v jehož znamení se odehrává celý její děj. Občas je ovšem někdo z hrdinů také neposlušný, ale potom na to doplácí. Mravní řád světa pohádek je zde klasický a neotřesitelný. Pýcha předchází pád a kdo se pyšně řídí jen vlastním rozumem a ne řádem věcí daným Stvořitelem, směřuje ke zkáze.
Farář reformované církve Jan Karafiát (1846–1929) byl evangelíkem své doby, tj. doby, která ještě neznala ekumenismus a byla spojená spíš s konfesní nesnášenlivostí. Přesto právě katoličtí čtenáři jeho Broučky vždy milovali a jejich poselství chápali. Naproti tomu protikatoličtí, liberální a racionalističtí evangelíci (resp. lidé hlásící se k protestantismu spíš z jiných než náboženských důvodů) sice možná Broučky také milovali, ale zároveň nechápali.
Řeknu raději výslovně, že mám na mysli především Masaryka a jeho „realisty“ – už vzhledem k tomu, že T. G. Masaryk jednou Karafiátovi jízlivě vytkl mj. i to, že má „ten pěkný zvyk, že své odpůrce nejmenuje; patrně se domnívá, že je to – křesťanštější“. (2)
Byli to právě Masarykovi realisté, kteří Broučky, poprvé vydané bez větší pozornosti veřejnosti vlastním nákladem v anonymitě zůstávajícího autora roku 1876, v devadesátých letech s nadšením zpopularizovali jako dílo „českého Andersena“ (3)… aby pak právě T. G. Masaryk vytáhl do boje proti podstatě tohoto díla, když začátkem dvacátého století ve svém prvním (a zdaleka ne posledním) útoku proti Karafiátovi napsal, že „té ,poslušnosti‘“ je v Broučcích „přes míru“. (4)
Masaryk byl (či zdánlivě byl) příslušníkem Karafiátova stádečka (hlásil se k reformované církvi a jeho děti se u faráře Karafiáta připravovaly ke konfirmaci), což mu však nijak nepřekáželo v tom, aby v době radikalizace svých názorů ostře protikřesťanským směrem Karafiáta onálepkoval jako klerikála, fanatika, nevzdělance atd. jen za to, že autor Broučků věrně vyznával křesťanskou víru v Krista Pána a opovážil se odmítnout její negování masarykovským „moderním náboženstvím“. (5)
Novodobé duchovní dějiny českých zemí, jejichž součástí tento spor byl, pro mne nejsou jen akademickou historií, ale něčím živým a osobně prožívaným. Zdá se mi, že se v nich střetává dvojí „ekumena“: na jedné straně stojí celé spektrum křesťanů od vyhraněných katolíků po vyhraněné kalvinisty Karafiátova typu a na straně druhé spektrum sahající od masarykovských náboženských individualistů a racionalistů k ateistům. Tak například v době reformního komunismu konce šedesátých let se stal na čas znovu přijatelným i Masaryk, opěvovatelný jako „vrchol naší náboženské filosofie“ a současně interpretovatelný i ateisticky, rozhodně však nikoliv „církevnické koncepty“. (6) Předtím i potom byly ovšem nepřijatelné a tvrdě cenzurou potlačované texty jak křesťanské, tak i masarykovské.
Ateistický režim z let 1948–1989 dělal co mohl pro to, aby předávání křesťanské víry z generace na generaci přerušil, a dost se mu to dařilo. Generace mých prarodičů byla ještě v zásadě křesťanská, ale generace mých rodičů už v době komunismu nebyla s to předávat víru mé generaci.
V době svého hledání víry v osmdesátých letech jsem prakticky neměl možnost setkávat se s živými křesťany a tenkou spojnici s křesťanstvím představovala jen literatura zděděná po obou mých babičkách, katolické z otcovy a evangelické z matčiny strany. Kázání z obou „kufrů po babičkách“ byla bez ohledu na konfesní rozdíly v mých očích totožná: soustředěná na Krista jako Syna Božího a našeho Spasitele a zvoucí k víře v Něho.
Když jsem později začal číst a studovat „kázání“ T. G. Masaryka, tak to pro mne byl a stále je strašlivý kontrast. Masarykovi nejde z úst ani samotné slovo Kristus (mluví jen o Ježíši) a i když předstírá, že Ježíše následuje, současně se tváří jako soudce, který Krista předvolává před soudní stolici svého osvíceného vědeckého rozumu. Jeho obraz Ježíše jako pouhého učitele etiky, o kterém podle Masaryka navíc ani nemůžeme vědět, jestli vůbec žil – což pro Masaryka dokonce ani není podstatné – (7), je krajně ubohý a pro lidské existenciální hledání bezvýznamný.
V letošním roce stého výročí vzniku Československa nemohu než litovat toho, že masarykovská republika, zdánlivě se hlásící k reformační tradici (ovšem rozhodně ne v karafiátovském pojetí), byla ve skutečnosti spíš protikřesťanská a de facto připravovala půdu k pozdějšímu pošlapání křesťanské tradice komunisty (ti nám, mimo jiné, také vtloukali do hlavy tezi o tom, že není jisté, jestli Ježíš vůbec kdy žil). Proti katolicismu po 28. říjnu 1918 bojovala s vandalismem ne nepodobným pozdějšímu komunistickému a fakticky potírala i evangelické křesťanství tím, že je vyprazdňovala do podoby pouhého předstupně moderních pokrokových ideálů. Měla sklon degradovat celé křesťanství jen na masarykovské „ideály humanitní“, a jen jí navzdory se ještě nějakou dobu dařilo předávat víru v Krista, ve kterém se člověk může setkávat s Absolutnem a se spásou.
Osobní zkušenost s Kristem je něco úplně jiného než pouhé rozumování o náboženství a o Ježíši. V kufru po své evangelické babičce (či ještě prababičce) jsem zdědil mj. knihu Karafiátových kázání, spadajících zhruba do doby, kdy se farář Karafiát s profesorem Masarykem rozešel se smutným zjištěním, že Masaryk se s jádrem křesťanství míjí. V jednom z nich Karafiát říká:
„Pán Ježíš si nepřeje, aby se Jeho učení jen učilo. On Si přeje, aby se Jeho učení zkoušelo, a tato zkouška aby nám byla rozhodným důvodem. Okoušení tedy, ne logické rozumování! Čímž se však nic nechce říci proti logice. Logika nám koná znamenitou službu, když se jedná o přísně důsledné uspořádání nějakého učení. Ale zde se nejprve jedná o OSOBU. Pak jest vyzkoušení to, co rozhoduje. Mysli si, že jsi hladov, a tu vkročíš do panské síně. Tu vidíš stoly pokryté a k hostině vystrojené, a někdo ti řekne, abys šel blíž se na to podívat. To jest snad pěkné, ale pro hladového člověka jest to velice málo. Žalmista volá jinak: Poďte, ,okuste a vizte, jak dobrý jest Hospodin.‘ (Žalm 34,9.) Izaiáš pak volá: ,Poďte, kupujte a jezte, poďte, pravím, kupujte bez peněz a bez záplaty.‘ (55,1). Toť znamená: Poďte a zkoušejte, kterak se to se mnou má.“ (8)
Před nadcházejícím výročím svého křtu z 14. června 1992 si říkám: Jsem nesmírně vděčný za všechna léta, po která se už můžu hostiny účastnit, a ne se na ni jen dívat!
Poznámky:
1) Jan Karafiát, Broučci, Praha: Jan Kobes, 1941, s. 110.
2) Tomáš Garrigue Masaryk, „Život církevní a náboženský roku 1904“, Naše doba, 1905, č. 7, s. 518.
3) Věra Brožová, „Karafiátovi Broučci a realisté“, in: Zdeněk Hojda – Roman Prahl (eds.), Bůh a bohové: Církve, náboženství a spiritualita v českém 19. století, Praha: Koniasch Latin Press, 2003, s. 345.
4) Tamtéž, s. 353.
5) Viz Jan Karafiát, „Apoštol Pavel a reformátoři před soudem moderního člověka“, Reformované listy, 1904, č. 5, s. 34–36; Tomáš Garrigue Masaryk, „Život církevní a náboženský roku 1904“, Naše doba, 1905, č. 7, s. 518–522.
6) Jiří Bednář, „Vývoj Masarykovy náboženské filosofie“, Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica, 1969, č. 1, s. 62.
7) Podle Masarykova výroku z devadesátých let „na tom nesejde, zda Ježíš opravdu žil, hlavní je, že zůstalo učení, které je krásné a správné… Na původci tolik nezáleží“ (Josef Jaroslav Filipi, S Masarykovými: Hrst vzpomínek, Praha: Čin, 1947, s. 19).
8) [Jan Karafiát,] Šestnáctero pražských kázání, Praha: Ferdinand Kavka, 1905, s. 31.