Odedávna veliká obliba Karla Maye v českém prostředí je jistě pozoruhodná vzhledem k tomu, že jde o autora německého a výrazně křesťansky orientovaného. Je ovšem také třeba připomenout, že zatímco Mayovo němectví v době komunismu soudruhům nevadilo (spisovatel ostatně pocházel ze Saska, takže se za jeho dědice mohli označovat východní Němci), „kažení mládeže náboženskými předsudky“ v žádném případě nemohli připustit. O své nejmilejší klukovské knize, Vinnetouovi ve vydání z roku 1976, jsem až o čtyřicet let později zjistil, že vyšla „s náležitými textovými úpravami, jak to bylo typické pro bývalé komunistické cenzory, jimž nebyla dost svatá ani dětská duše“. (1) Teprve od roku 2015 je k dispozici reedice normálního českého překladu Vinnetoua (jazykově nepříliš kvalitního, ale každopádně neupraveného), předtím publikovaného v roce 1901.
O Emanuelovi a Taťáně Tilschových, kteří nesou odpovědnost za verzi z roku 1976, nic nevím a samozřejmě nevylučuji, že svoje „náležité textové úpravy“ dělali takzvaně bona fide. Nejde o konkrétní osoby, ale o obecný trend, který Čechům vtloukali do hlavy politikové a kulturträgeři nejen od února 1948, ale už i po celé předcházející století – že v literatuře od nejstarší po současnou je duchovní rovina (obzvláště je-li spojena s křesťanstvím) vždycky jen něčím dobově či kulturně podmíněným, co lze vypustit ve prospěch domněle nadčasovějších témat… Opak je ovšem pravdou: nadčasový je výhradně vnitřní svět, nikoliv vnější. Právě Karel May, který byl v dětství slepý a viděl jen „očima duše“, tuto skutečnost vždy velmi dobře chápal a jedině vnitřnímu boji člověka mezi dobrem a zlem, mezi službou Pánu a službou ďáblu, věnoval všechny své knihy.
V mayovkách je popis tohoto boje na jedné straně pohádkově přímočarý – je v nich vždy jasné, co je dobro a co je zlo –, na straně druhé však jejich postavy nejsou předem rozděleny na dobré a zlé, ale opravdu svádějí své vnitřní zápasy. Každý čtenář Vinnetoua si jistě vzpomene například na zápas, který sám se sebou sváděl Vinnetou poté, co padouch Santer zavraždil jeho otce a sestru a on v touze po pomstě snil o svolání války všech indiánů proti bělochům, aby pak nakonec „v boji sám se sebou“ zvítězil a svých pomstychtivých snů se vzdal. (2) Ale i všechny hlavní bílé postavy Vinnetoua (Klekí-petra v prvním, Old Death ve druhém a Sans-ear ve třetím dílu) jsou lidmi s bolestí v duši, kteří ve svém životě zakusili – ať už vlastní vinou či vinou druhých – něco hrozného, a proto mohou prožívat skutečný boj o to, aby je mohlo utrpení posounout ne směrem ke zlu, ale k dobru. (3)
Mayova autobiografie, představující klíč k jeho životu a dílu, začíná Pohádkou o Sitaře, v níž jde o to, zda se duše narozená v bažinách Ardistanu spokojí se životem v této vlasti egoistických forem bytí, anebo zda přes kovárnu ducha v Kulubském lese (tj. v hlubinách srdce) dojde po bolestné cestě do Džinistanu, země ušlechtilých lidí. (4) Vypravěč Mayových románů, Old Shatterhand alias Kara Ben Nemsi, je podle spisovatelových slov ztělesněnou otázkou „vyslovenou samotným Bohem, který se zeptal, když kráčel rájem: ,Adame (tj. člověče), kde jsi? Ušlechtilý člověče, kde jsi? Vidím jen lidi padlé, nízkého rodu!‘ Tato otázka prošla od té doby všemi obdobími a všemi kraji zeměkoule, hlasitě se ptala a hlasitě bědovala, ale nikdy nedostala odpověď. Viděla milióny a stamilióny násilníků, kteří spolu bojovali, pobíjeli se a vraždili, ale ani jediného ušlechtilého člověka, který by se podobal obyvatelům Džinistanu a žil podle jejich nádherného zákona, že každý má být andělem svého bližního, aby se nestal svým vlastním ďáblem.“ (5)
Hledání však stále pokračuje a otázka nikdy nepřestane zaznívat. Samozřejmě není určena jen dětem, tak jako nejsou jen dětem určeny pohádky a tak jako nejsou jen dětem určeny knihy Karla Maye, v nichž si má podle přání spisovatele v průběhu svého života čtenář s přibývajícími zkušenostmi nalézat věci stále nové.
Karel May pochopitelně nebyl Old Shatterhandem v tom smyslu, že by se snad vyznačoval nějakou dokonalostí a nedopouštěl se v životě hříchů a selhání; byl jím však v tom smyslu, že „nikdy ani na jediný okamžik nezakolísal ve víře v Boha a neztratil úctu před jeho zákony“. (6)
Věčné zákony, které lze vyčíst například z Desatera, samozřejmě platí nezávisle na tom, zda je lidé zachovávají, anebo nikoliv. Pokud byly z naší strany porušovány, máme toho litovat a snažit se o nápravu, a ne si namlouvat, že už jsou „zastaralé“ a že s námi je vše v pořádku.
Přikázání „Nezabiješ!“ bylo jistě málokde „zastaralejší“ než než na Divokém západě, a právě proto je příběhy Old Shatterhanda zasazené do tohoto krutého světa stále znovu a znovu připomínají. Už na jejich úplném začátku se ale budoucí Old Shatterhand, přicházející jako zeměměřič na Západ, s naprostou samozřejmostí zmiňuje také o přikázání světit den sváteční, když říká: „Chtěl jsem dnes vlastně pracovat. Byla ale neděle, a to je den, kdy se každý člověk, i kdyby byl v poušti, má zabývat slovem božím.“ (7)
Na začátku Vinnetoua je, jak jsem se již zmínil, klíčovou postavou Klekí-petra, laický misionář působící u Apačů, jehož působení samozřejmě muselo být v onom komunistickém vydání z roku 1976 posunuto do ateističtější polohy, aby Husákovy děti zmínkami o Bohu /v době komunismu slovo zcela zakázané, resp. psané zásadně s malým písmenem, protože „komunistickým ideologům dělalo dobře, když mohli Boha ponížit aspoň gramaticky“ (8)/, o křesťanství a o Bibli neutrpěly mravní újmu… Když Inču-čuna v plamenném proslovu k bílým zeměměřičům zmiňuje biblický příběh Kaina a Ábela, který mu vyprávěl Klekí-petra, přičemž bělochy nazývá Kainy a indiány „Ábely, jejichž krev volá do nebes“ (9), v upraveném vydání Vinnetoua samozřejmě toto místo chybí.
Podobně i z následného rozhovoru mezi Old Shatterhandem a Klekí-petrou musela vypadnout např. pasáž, v níž Old Shatterhand říká, že byl vychován jako křesťan, a Klekí-petra odpovídá: „Dobře, tak to jste šťastný člověk!“ A pochopitelně i pasáž, v níž Klekí-petra vyznává jako svůj dávný těžký hřích to, že se kdysi jako profesor unášel „pýchou dokázat až do poslední tečky materialistické učení a sesadit Boha“ (a další své mladistvé postoje, nápadně připomínající marxismus), aby pak mluvil o své vděčnosti za Boží odpuštění, kterého se mu nakonec dostalo. (10) Následná scéna Klekí-petrovy takřka ježíšovské smrti (obětování se za Vinnetoua) a odchodu k Bohu je tak už předem zbavena smyslu.
Celá kniha je pak zbavena svého smyslu bezostyšnou „úpravou“ její nejdůležitější pasáže, spojené se smrtí samotného Vinnetoua v závěrečném třetím dílu. Ve verzi z roku 1976, úplně vypouštějící asi polovinu románu, jde ovšem o díl druhý. Také rozdělení do kapitol je v ní úplně jiné a např. kapitola „Setkání v divočině“, v níž se Old Shatterhand „uprostřed Divokého západu“ a „indiánských válečných stezek“ nečekaně setkává s křížem, kaplí a klekáním (11), je zde už počínaje názvem totálně překopaná.
Na tomto místě bych se však chtěl zastavit u mnohem obecnějšího problému než je upravování starých románů. Spočívá v náboženské vykořeněnosti dnešního Evropana (každopádně Čecha mé generace a generací mladších). Náboženský život samozřejmě není jen o tom, že si jednotlivci v soukromí něco praktikují, jak se domnívají stoupenci sekularizované (post)moderny, ale má být také tím, co lidi spojuje do duchovního společenství. A právě tento jeho rozměr se u nás v minulém století vytratil do takové míry, že většina Čechů dnes o evropské křesťanské kultuře neví o moc víc než chudák Apač a nejspíš by se při zaslechnutí zvonu svolávajícího k modlitbě Anděl Páně mohla s Vinnetouem také přihlouple ptát „Co je to za zvuk?“ (12)
Za sebe přiznávám, že jsem si od Vinnetoua musel odskočit ke slovníku, abych si v něm dohledal, že klekání je „zvonění k modlitbě ráno, v poledne a večer“, při kterém, „jak slovo naznačuje, vycházeli věřící při zvonění před obydlí, poklekli a modlili se Anděl Páně“. (13) I když jsem katolík, vůbec pro mě není důvěrně známé a samozřejmé to, co bylo před sto a něco lety důvěrně známé a samozřejmé pro protestanta Maye.
Ten byl na svou dobu až neuvěřitelně ekumenickým luteránem se smyslem pro krásu katolické liturgie a pro mariánskou úctu. Ve své autobiografii označuje „Ave Maria“, které „napsal pro svého Vinnetoua“, za poděkování katolické církvi, která mu v nejhorší době jeho života strávené ve vězení podala pomocnou ruku prostřednictvím ušlechtilého vězeňského katechety a možnosti, aby i jako protestant mohl hrát na varhany při vězeňských mších. (14) Není ovšem pravda, že by toto „Ave Maria“ bylo jediným projevem jeho mariánské úcty, jak zde May v reakci na útoky luterských konfesionalistů tvrdí. (15)
Upravovatelům Vinnetoua snad slouží ke cti, že Mayovo „Ave Maria“, nečekaně zaznívající v osadě Helldorf uprostřed divočiny, nepředělali třeba do podoby „Ave Rodná Strano“.:-) Text zbožné písně a její smysl nicméně beze změny nezůstal. V originále má například Madona modlitebníkovy prosby donést „k Božímu trůnu“ (16), zatímco v upravené verzi „k hvězdám“ (17).
Vrchol nehoráznosti každopádně přichází ve chvíli, kdy Vinnetou žádá o vysvětlení textu písně. Old Shatterhand mu pak prostými slovy zvěstuje evangelium a otevírá „dveře pravdy pro duši, která si zasloužila být vysvobozena z bludů temnoty“ (18). Tilschovi mu naproti tomu v pasáži, která samozřejmě v originále vůbec není, vkládají do úst tvrzení, že celé „Ave Maria“ bylo jen jakousi „záminkou k oslavě života“. (19)
Brzy poté co Vinnetou (doposud pohan, ale zároveň hledač pravdy a lásky) vnímavě prožívá prostou katolickou pobožnost a rozmlouvá se svým bílým bratrem o věcech víry, přichází ústřední scéna celého románu v podobě jeho odchodu na věčnost po zranění v boji vedeném s cílem vysvobodit osadníky z Helldorfu z rukou banditů. Helldorfští jsou opravdu osvobozeni a mohou tak umírajícímu náčelníkovi Apačů na jeho prosbu ještě jednou zazpívat „píseň o královně nebes“. (20) /Ve verzi Tilschových ovšem jen „svou krásnou píseň“ (21)./
Poselstvím jejích dalších slok, které nyní zaznívají, je víra v Boha, který nás vzkřísí z mrtvých, o čemž pochopitelně v komunistickém vydání Vinnetoua nesmělo být ani slovo, podobně jako se v něm nesměla objevit Vinnetouova poslední slova k Old Shatterhandovi: „Vinnetou je křesťan. Žij blaze!“ (22) Komunisté si přáli, aby křesťanství zmizelo s vymřením starších generací, kterým ještě před jejich příchodem k moci byla víra předávána, a možnost konverze v době jejich vlády představovala tajemství, které nedospělým a mladým čtenářům mělo být stůj co stůj zatajováno… Ve Vinnetouovi se však opravdu jedná o konverzi hlavního hrdiny a její zatajování není jen nějakou drobnou „úpravou“, ale naopak zfalšováním celého románu.
Myslím, že do článku o Karlu Mayovi v této souvislosti patří prastaré teologické termíny praeparatio evangelica a imitatio diabolica, z níchž první se týká prvků pravdy přítomných za hranicemi křesťanství, které mohou své následovníky připravit na možné přijetí evangelia, a druhý ďábelské imitace evangelia, v tomto případě ve smyslu „konverze“ obráceným směrem. V před časem vydané knize Pražský případ doktora Maye mne zaujalo vylíčení setkání mezi stárnoucím spisovatelem a mladým komunistickým novinářem Kischem z roku 1910, hovořící o tom, že „Kischova generace byla už na hony vzdálena duchu konzervativního křesťanského humanizmu“ a od evangelia lásky, které bylo tak drahé Karlu Mayovi, ale pro ni představovalo „naprostý přežitek“, se obracela k „evangeliu Karla Marxe“. (23) Tedy k utopii představující jakousi pohádku naruby, v níž si dobro a zlo nenápadně vyměňující místa. Jen tento druh „konverze“ směl být popisován v literatuře spojené s dobou komunismu. (Je ovšem popsaný i ve Vinnetouovi, a to v postavě Klekí-petry, který zamlada také prošel touto falešnou konverzí a jako hlasatel revoluce měl pak na svědomí zmaření lidských životů, než odešel na Divoký západ a začal své viny odčiňovat u Apačů.)
Pokud jde o praeparatio evangelica, s tímto velkým konceptem patristické teologie Karel May pracuje (ať už vědomě či bezděčně) v celé své literární tvorbě. Prvky, které lze chápat jako možnou přípravu na přijetí evangelia, se ve své literární tvorbě rozhodl hledat v muslimském světě a ve světě indiánů, protože, jak říká, „neměnná víra v Alláha u jedněch a velmi poetická víra ve velkého, dobrého ducha u druhých ladila s mou vlastní neotřesitelnou vírou v Boha“ (24). V tomto kontextu není vůbec podstatné, že jeho líčení islámu či indiánských náboženství je mnohdy svérázné či naivní. Podstatná je existence jediné neměnné pravdy a jediného věčného řádu, odrážejícího se v různých náboženstvích a ve všech skutečných pohádkách.
Poznámky:
1) „Nové knihy Karla Maye v rukách mladých čtenářů…“, Proglas, 1993, roč. 4, č. 2, s. 67.
2) Karel May, Vinnetou I. Indiánské léto, Praha: Toužimský & Moravec, 2014, s. 374.
3) Z bezpočtu uměleckých děl s tímto námětem je pro mne obzvlášť důležitý obraz Zdeňka Hajného Per aspera ad astra (Utrpením ke hvězdám), inspirovaný příběhem starozákonního Jóba. Také Karel May považoval slova „per aspera ad astra“ za své životní a umělecké motto (viz Jaroslav Moravec, Pražský případ doktora Maye, Praha: Toužimský & Moravec, 2006, s. 120).
4) Karel May, Já, náčelník Apačů, Praha: Olympia, 1992, s. 13–15.
5) Tamtéž, s. 97–98.
6) Tamtéž, s. 40–41.
7) Karel May, Vinnetou I. Indiánské léto, Praha: Toužimský & Moravec, 2014, s. 43.
8) „Nové knihy Karla Maye v rukách mladých čtenářů…“, Proglas, 1993, roč. 4, č. 2, s. 68.
9) Karel May, Vinnetou I. Indiánské léto, Praha: Toužimský & Moravec, 2014, s. 89–90.
10) Tamtéž, s. 92–93.
11) Karel May, Vinnetou III. Do věčných lovišť, Praha: Toužimský & Moravec, 2015, s. 269.
12) Tamtéž.
13) Slovník Judaismus – Křesťanství – Islám, Praha: Mladá fronta, 1994, s. 213.
14) Karel May, Já, náčelník Apačů, Praha: Olympia, 1992, s. 114–116.
15) Klekání a mariánská modlitba zaznívá i na začátku Mayovy „orientální“ povídky s příznačným názvem „Maryam nebo Fatima?“, kde z úst arabských křesťanů k údivu hadžiho Halefa Omara zaznívá „modlitba ke svaté panně“ (Karel May, Různá dobrodružství, Praha: Toužimský & Moravec, 2012, s. 304). Alternativa „Maryam nebo Fatima“ (ve smyslu „křesťanství, nebo islám“) působí v této povídce trochu násilně, každopádně však jde o příběh výmluvně dosvědčující skutečnost, že křesťanská (ne protestantská) víra byla tím, co Karlu Mayovi leželo nade vše na srdci.
16) Karel May, Vinnetou III. Do věčných lovišť, Praha: Toužimský & Moravec, 2015, s. 270.
17) Karel May, Vinnetou 2, Praha: Albatros, 1976, s. 220.
18) Karel May, Vinnetou III. Do věčných lovišť, Praha: Toužimský & Moravec, 2015, s. 277.
19) Karel May, Vinnetou 2, Praha: Albatros, 1976, s. 228.
20) Karel May, Vinnetou III. Do věčných lovišť, Praha: Toužimský & Moravec, 2015, s. 306.
21) Karel May, Vinnetou 2, Praha: Albatros, 1976, s. 262.
22) Karel May, Vinnetou III. Do věčných lovišť, Praha: Toužimský & Moravec, 2015, s. 308.
23) Jaroslav Moravec, Pražský případ doktora Maye, Praha: Toužimský & Moravec, 2006, s. 116.
24) Karel May, Já, náčelník Apačů, Praha: Olympia, 1992, s. 97.
2024 ©