Dříve než se dnes po Janu Karafiátovi a Karlu Mayovi dostanu k C. S. Lewisovi a později snad svůj seriál uzavřu ještě článkem o J. R. R. Tolkienovi, musím ještě jednou zmínit neradostné téma vyprazdňování duchovního poselství jejich příběhů, které postihlo každého ze „čtyř pohádkářů“. Jednoduchým příměrem by se dalo říci, že pohádka je jako prst ukazující k nebi, zatímco její „upravené“ převyprávění – lhostejno, zda komunistickými ideology, anebo komerčně zaměřenými filmaři – už je jen nesmyslným vyprávěním o prstu, ve kterém žádné nebe neexistuje.
U moderních verzí Lewisových Letopisů Narnie i Tolkienova Pána prstenů je v tomto ohledu charakteristické už to, že jsou důsledně (a nesprávně) škatulkovány názvem „fantasy“. Tím se z pohádky stává něco zcela jiného a ve srovnání s ní bezobsažného. „Snad v každém současném fantasy filmu by mohla probíhat soutěž o nejšerednějšího skřeta, nejbrutálnější bojovou scénu a nejnudnější herecký výkon. Větší důraz než na zápletku a charakter postav je kladen na kostýmy a vizuální efekty.“ Tato slova cituji z recenze na příšerné zfilmování Letopisů Narnie, ve kterém z Velikého Lva Aslana zůstal jen „vymydlený hollywoodský huňáč“ a úplně zmizel jakýkoliv prostor pro „morální orientaci v příběhu a ztotožnění se s myšlenkou, že síla paží bývá menší než síla víry“. (1)
Žijeme dnes, a žili jsme snad už i před sto lety, v době Lewisova mládí, ve smutné kultuře, která nepřeje niternosti a možnost, že by člověk mohl nastoupit duchovní cestu, je pro ni takřka nepochopitelná. Samotný Lewis ji ostatně také nastoupil a stal se na ní v ne už zcela mladém věku křesťanem jen „kopaje a křiče“ (2). K jeho životnímu příběhu se ale snad ještě vrátím v článku o Tolkienovi, jehož vliv hrál na Lewisově cestě ke konverzi významnou roli. K tomu, že – jak se zdá – kopaje a křiče nakonec před Bohem znovu kapituloval i v těžké zkoušce v samotném závěru svého života, se ale dostanu již v tomto článku.
Lewise je těžké nějak jednoznačně charakterizovat (což nepřekvapuje u autora, který psal vědecké traktáty i pohádky). Rozhodně však byl mužem brilantního intelektu, jehož životní příběh je jedním z důležitých svědectví o tom, že nejen cesta srdce, ale právě také cesta rozumu – pokud se člověk v jejím průběhu nezastaví nebo pokud jeho intelekt nepokulhává – nakonec vede k Bohu. Cesta srdce a cesta rozumu se ovšem vzájemně potřebují k tomu, aby se člověk nechal vést touhou, která byla do jeho srdce vložena, aby se v ní neupnul jen na nějaký imanentní cíl a aby nakonec (Lewisovými slovy) „nutně došel k poznání, že lidská duše byla stvořena k tomu, aby se těšila z objektu, který není nikdy plně dán…v naší subjektivní a časoprostorové zkušenosti“. (3)
Dalo by se ještě dlouho mluvit jak o Lewisově konverzi, tak i o mnoha dalších důležitých událostech jeho života. Abych se však již dostal k Letopisům Narnie, zmíním na tomto místě spíš zdánlivě bezvýznamnou epizodu z doby po vypuknutí druhé světové války, kdy se C. S. Lewis, jinak ctihodný profesor z Oxfordu a Cambridge, podílel na pomoci dětem, které musely být evakuovány z Němci intenzivně bombardovaného Londýna. Díky jisté holčičce, která se ráda schovávala do profesorovy velké staré skříně, posléze vznikla kniha Lev, čarodějnice a skříň, zárodek sedmidílných Letopisů Narnie.
Narnie se začala rodit úplně spontánně a přirozeně, bez jakéhokoliv ideového záměru. Lewis měl už od klukovských let ve své fantazii uložen obraz fauna nesoucího deštník a balíčky. A takto vypodobněný faun Tumnus se nyní stal první postavou, kterou holčička Lucinka potkala poté, co se z kouzelné skříně náhle ocitla v Narnii a začala tam prožívat veliká dobrodružství…
Lucka a její sourozenci Petr, Edmund a Zuzana, mluvící zvířata a „mytologické“ postavy typu fauna Tumnuse začali v Lewisově obrazotvornosti Narnii zalidňovat dřív, než se na scéně objevil Veliký Lev Aslan, připomínající biblického Lva z kmene Judova. (4)
Narnie není prvoplánovou křesťanskou alegorií, resp. není alegorií vůbec. O Vánocích 1959 Lewis v dopisu školačce Sophii Storrové konstatoval: „Když jsem začal psát Lva, čarodějnici a skříň, nemyslím, že bych předem viděl, jak bude Aslan [v Letopisech Narnie] jednat a trpět. Myslím, že On prostě trval na tom, že bude jednat způsobem Jemu vlastním. Tomu jsem samozřejmě rozuměl a celá série se stala křesťanskou. Není to ale, jak si někteří lidé myslí, alegorie. To znamená, že neříkám ,Představme Krista jako Aslana‘. Říkám: ,Předpokládejme, že existoval svět typu Narnie, a předpokládejme, že stejně jako náš svět potřeboval vykoupení. Představme si, jaký druh vtělení, pašijí a zmrtvýchvstání by v něm Kristus měl.‘ Rozumíš?“ (5)
Čím víc se v Lewisově fantazii rodila Narnie, tím víc spisovatel zjišťoval, že nikdo jiný než Aslan jejím Letopisům smysl a cíl dávat nemůže. Lucka a spol. jsou postavy s plnokrevnou lidskou touhou, k jejímuž naplnění příběh musí směřovat. Svět pohádek dětské i nedětské čtenáře okouzluje a vzbuzuje v nich touhu, ale tato touha vůbec nesměřuje k drakům, obrům či jakýmkoliv jiným pohádkovým postavám, ale – ať už si to uvědomujeme nebo ne – k Nekonečnu či k Věčnosti. K tomu, co autor Letopisů nazval Aslanovým královstvím.
Když nakonec spisovatel začal rozvíjet příběh, v němž Aslan hraje ve vztahu k Narnii podobnou roli jako Kristus ve vztahu k našemu světu, pravděpodobně nemyslel ani tak na (malé i velké) děti, které o Kristu nikdy neslyšely – takové ostatně v Anglii jeho doby být ani nemohly –, ale spíš na svou někdejší vlastní zkušenost dítěte, kterému výuka náboženství Krista spíš odcizila než přiblížila. Ve svém eseji Pohádka někdy nejlépe vyjádří, co je třeba říci Lewis píše:
„Měl jsem pocit, že vidím, jak se takové příběhy mohou proplížit kolem jistých zábran, které v mém dětství paralyzovaly mé vlastní náboženství. Proč bylo tak těžké cítit k Bohu a ke Kristově utrpení to, co se cítit mělo? Myslel jsem si, že je to právě proto, že nám říkali, co máme cítit. Povinnost něco cítit může pocity zmrazit. Škodila i samotná vážnost. K celé věci se pojily ztlumené hlasy, jako by šlo o nějaký zdravotní problém. Ale když celou záležitost přesuneme do světa fantazie, zbavíme ji asociací na barevné vitráže a nedělní školu, neukáže se poprvé v plné síle? Nedá se tímto způsobem proplížit kolem oněch ostražitých draků? Já jsem usoudil, že ano.“ (6)
V pohádkovém příběhu se na rozdíl od nedělní školy nic neděje na povel, dítě v něm nemá žádné povinnosti a nikdo od něj neočekává, že bude přebírat zkušenosti dospělých. Pokud do něj opravdu vstoupí, prožívá v něm svou vlastní zkušenost. A prožitek posvátna, který se v nedělní škole mnohdy nedostavuje, může přijít poté, co je fantazie pokřtěna v imaginárním světě, v němž k setkávání se s Aslanem dochází naprosto přirozeně. Jde ale samozřejmě o to, aby pohádka byla začátkem, nikoliv koncem cesty.
Na konci třetí knihy Letopisů „se děti setkávají s Aslanem a on jim, předtím než je posílá domů, říká, že i když se Edmund a Lucka už nikdy nevrátí do Narnie, budou ho moci lépe a pod jiným jménem poznat ve svém vlastním světě“. (7)
Lucie a Edmund se pak znovu objevují na scéně až v posledním díle Letopisů. Je s nimi i Petr, ale nikoliv Zuzana, jejíž tragédii spisovatel popisuje osobitou parafrází Kristových slov o tom, že musíme být jako děti, abychom mohli vstoupit do Božího království (8): Kdykoliv se Zuzanu její kamarádi pokoušejí „pozvat, aby mezi nás přišla a povídala si o Narnii nebo dělala něco, co by se Narnie týkalo, vždycky řekne: ,Vy máte ale úžasnou paměť! To by mě nenapadlo, že ještě pořád vzpomínáte na ty legrační hry, co jsme si hrávali jako děti.‘“ Domnívá se, že už je „dospělá“, a zajímá se jen „o oblečení, šminky a pozvání do společnosti“. Místo aby opravdu dospěla, „promarnila všechna svá školní léta čekáním, až bude tak stará jako teď, a zbytek života promarní tím, že se bude snažit tak stará zůstat“. (9)
Zuzana svou touhu po Nekonečnu utopila v touze po nicotnostech. To je vlastně jediná tragédie, která může člověka v životě potkat. Smrt dítěte je, zdá se, pro Lewise opravdu tragická spíš právě v tomto obrazném než v doslovném smyslu. Dětští hrdinové Letopisů se v „našem světě“ nedožívají dospělosti, ale smyslem celého posledního dílu je vlastně Lewisova (resp. Aslanova) snaha vysvětlit dětem, že fyzická smrt má být okamžikem naplnění, a ne tragédií.
Je jistě zajímavé srovnat tematizaci smrti v pohádkovém světě C. S. Lewise a v pohádkovém světě Jana Karafiáta. „Básník Jan Skácel byl roku 1967 okouzlen faktem, že ,jediný Karafiát dokázal dětem říci, že na světě je smrt a nevylekal je‘. Zapomněl však vedle bohabojné, dobré smrti, zmínit i Karafiátovu smrt zlou, určenou neposlušným.“ (10)
Ve skutečnosti to byl spíš Lewis, kdo dokázal dětem říci, že na světě je smrt, aniž by je vylekal. U Karafiáta broučci umírají jak na běžícím pásu a nevím, zda k tomu, aby to děti nevylekalo, stačí skutečnost, že umírají „poslušně“. Lewis se sice s Karafiátem shoduje v tom, že konec pozemské pouti může být dobrý i zlý, ale zároveň se od něj dvěma věcmi liší – důrazem na to, že se právě o žádný skutečný konec nejedná, a velmi jemným obrazem smrti:
Lucka a spol. jedou s rodiči vlakem, najednou se ozve hrozná rána, jako kdyby vlak vykolejil, a vtom jsou v Narnii a začínají prožívat vrchol svých úžasných dobrodružství. Jen mírně se podivují nad tím, že se teď už všechno nějak liší od toho, co prožívali předtím, a pořád se bojí, že je nakonec Aslan zase pošle pryč ze svého do jejich světa. Doslova až na poslední straně posledního dílu Letopisů jim to konečně dojde, když Aslan říká: „Ten vlak skutečně vykolejil. Váš tatínek a maminka a vy všichni jste – jak jste tomu říkali ve stínových krajích – mrtví. Škola skončila – prázdniny začínají. Sen je tentam – toto je ráno.“ Na úplný závěr pak ještě Lewis konstatuje, že tady všechny naše „malé“ příběhy končí a ocitáme se „na začátku první kapitoly velikého příběhu, který nikdo na světě nečetl – který nikdy nekončí – a v němž je každá další kapitola lepší než ta předchozí“. (11)
Člověk je ovšem bytostí nelogickou. Čtenář těchto a mnoha jiných krásných výpovědí spisovatele Lewise by čekal, že jejich autora smrt (= přechod ze „stínových krajů“ do Skutečnosti) nevyvede z míry. A pak musí být překvapen, když se mu dostane do rukou Svědectví o zármutku – Lewisovo pozdní a nejosobnější dílo, napsané poté, co mu po šťastném, ale krátkém manželství umřela jeho Joy (12) – a čte v něm věty typu: „Je těžké mít trpělivost s lidmi, kteří říkají: ,Smrt není‘ nebo: ,Na smrti nezáleží.‘“ (13) Jako by Lewis najednou ztrácel trpělivost sám se sebou z doby, kdy sice znal odpovědi na základní lidské otázky, ale jaksi jen v teorii, bez trýznivé osobní zkušenosti, ve které jde do tuhého…
Zápasem, který svádí ve Svědectví o zármutku, se mi samozřejmě Lewis stává lidsky bližším. Najednou už tu není jen brilantní intelekt (ke kterému jsem já měl vždycky daleko), ale i zmatené, bolestí naplněné srdce (což je naopak zkušenost mně dobře známá). Ale přece jen se mi chce nad jeho i nad svou vlastní někdejší zkušeností pokrčit rameny či nadzvednout obočí s karafiátovským: „Viď, Broučku, tys byl neposlušný, viď?“ (14) V Broučcích se přece něco na způsob vášnivého a tragického citového vztahu objevuje také, ale Karafiáta ani nenapadne, aby na nešťastný konec Broučkova upínání se k Verunce reagoval jinak než právě takto.
Lewis má ve Svědectví o zármutku nejprve tendenci hádat se s Hospodinem a vytýkat Mu, že s námi zachází ošklivě. Ale protože jeho brilantní intelekt přece jen dál funguje, nakonec bludný kruh trýznivých emocí a špatně postavených otázek přece jen rozetíná. Na posledních stránkách už jen v postoji opravdové modlitby sedí před Pánem, který se na něj mlčky dívá a Svým pohledem mu říká: „Tiše, dítě moje, ty mi nerozumíš.“ (15)
Jiným pozdním dílem C. S. Lewise, které muselo vznikat přibližně ve stejné době, jsou Čtyři lásky. Jeho závěrečné poselství je neméně fascinující než závěr Letopisů Narnie. Lewis v něm píše o tom, že naše lidské i „příliš lidské“ lásky sice odkazují k Lásce věčné, ale že k tomu, aby s Ní opravdu mohly být spojeny, vždy musejí nejprve projít velikou proměnou, která je sotva možná bez spojení s utrpením:
„Smíme věřit, že vzkříšení těla znamená také vzkříšení ,našeho většího těla‘ – vzkříšení celkového uspořádání našeho pozemského života s jeho náklonnostmi a vztahy. Ale jen pod jednou podmínkou: Není to podmínka Bohem libovolně uložená, ale podmínka, která je nezbytně spojena s povahou Nebe: nevejde tam nic, co se nemůže stát nebeským. ,Tělo a krev‘, pouhá přirozenost, Boží království zdědit nemohou. Člověk může vstoupit do Nebe jen tím, že Kristus, který zemřel a vstoupil do Nebe, je v něm ,zformován‘. Neměli bychom předpokládat, že totéž platí o lidských láskách? Jenom ty, do kterých vstoupila sama Láska, vstoupí k Lásce samé. A ty mohou být s Kristem povýšeny pouze tehdy, mají-li do určité míry a určitým způsobem podíl na jeho smrti: Mohou být povýšeny tehdy, jestliže se v nich obsažený přirozený prvek – během let nebo v nějakém náhlém utrpení – podrobil změně… A tento proces bude vždy zahrnovat určitý druh smrti. Není vyhnutí.“ (16)
Není vyhnutí. Broučci nemohou žít v chaloupce pod jalovcem věčně. Vinnetou a Old Shatterhand se nemohou prohánět prérií věčně. I všechno, co je smrtelné na Narnii, musí zaniknout.
Nejde při tom vůbec o to, že by všechno bylo pomíjivé. Jde o to, aby pohádkové příběhy a příběhy našich životů mohly dojít svého cíle. Aby nás naše malé příběhy dovedly na práh příběhu velikého. Aby se to, co je pomíjivé, proměnilo v to, co smí vstoupit do Aslanova království.
Poznámky:
1) Aleš Palán, „Princ Kaspian ve Strážné věži“, Katolický týdeník, 24.–30. 6. 2008, roč. 19, č. 26, s. 8.
2) Slavná formulace z Lewisovy autobiografické knihy Zaskočen radostí.
3) Pavel Hošek, „Konverze C. S. Lewise“, in: Jiří Hanuš – Ivana Noble (eds.), Konverze a konvertité, Brno: CDK, 2009, s. 41.
4) Starozákonní proroctví hovoří o Judovi jako o lvu, z jehož kmene vzejde Mesiáš (Gn 49,8nn.), a novozákonní Zjevení Janovo 5,5 odkazuje ke Kristu slovy „zvítězil lev z pokolení Judova“. Tento verš (Vicit Leo de tribu Juda) se objevuje i v nápise na obelisku náměstí sv. Petra ve Vatikánu.
5) Walter Hooper, C. S. Lewis: A Companion and Guide, London: Harper and Collins, 1996, s. 425.
6) Citováno podle Steve Stockman, U2 Dál a dál: Duchovní cesta, Praha: Volvox globator, 2006, s. 99. Stockman zde tvrdí, že U2 se v devadesátých letech snažili o totéž co C. S. Lewis a že tehdejší Bonova stylizace do postavy McPhista těsně souvisela s Lewisem a s postavou Zmarchroba z jeho knihy Rady zkušeného ďábla. Stockmanův názor, že Lewis „by byl pyšný“, ovšem beru s rezervou. Aniž bych se chtěl pouštět do spekulací na téma, co by Lewis byl nebo nebyl ve vztahu k U2, konstatuji, že k Lewisovi se hlásilo a hlásí mnoho významných osobností, z nichž Bono rozhodně není tou nejvýznamnější. Osobně stavím nejvýš ocenění, kterého se mu dostalo slovy papeže Jana Pavla II.: „C. S. Lewis věděl, v čem spočívá jeho apoštolát. A naplnil ho.“ (Tento citát je mottem knihy Pavla Hoška Cesta do Středu skutečnosti: Směřování k nebeskému cíli duchovní pouti v myšlení a díle C. S. Lewise, Brno: CDK, 2014.)
7) Walter Hooper, C. S. Lewis: A Companion and Guide, London: Harper and Collins, 1996, s. 417.
8) Lukáš 18,17.
9) C. S. Lewis, Poslední bitva: Letopisy Narnie – VII. díl, Praha: Návrat domů, 1999, s. 106.
10) Věra Brožová, „Karafiátovi Broučci a realisté“, in: Zdeněk Hojda – Roman Prahl (eds.), Bůh a bohové: Církve, náboženství a spiritualita v českém 19. století, Praha: Koniasch Latin Press, 2003, s. 351.
11) C. S. Lewis, Poslední bitva: Letopisy Narnie – VII. díl, Praha: Návrat domů, 1999, s. 144.
12) Tento Lewisův příběh došel roku 1993 svého zpracování ve velmi úspěšném filmu režiséra Richarda Attenborougha Shadowlands, jehož název znamená právě „stínové kraje“.
13) C. S. Lewis, Svědectví o zármutku, Praha: Návrat domů, 2012, s. 14.
14) Jan Karafiát, Broučci, Praha: Jan Kobes, 1941, s. 76.
15) C. S. Lewis, Svědectví o zármutku, Praha: Návrat domů, 2012, s. 57.
16) C. S. Lewis, Čtyři lásky, Praha: Návrat domů, 1997, s. 104.
2024 ©