Jan Čep a (ne)sdělitelnost existenciální zkušenosti

Ve svém včerejším příspěvku na blogu jsem připomněl neradostný úděl Ivana Blatného. Dnes bych chtěl věnovat pozornost ještě Čepovi, dalšímu z literátů spjatých s rodnou Moravou, kteří po roce 1948 prožívali pro ně otřásající úděl exulantů. Oběma v letošním krizovém roce, v němž se i v mém světě něco rozbilo, rozumím víc než dřív. Jan Čep (31. 12. 1902 – 25. 1. 1974) ovšem v mých očích nad Ivana Blatného vyniká svou náboženskou hloubkou, s níž svůj pozemský domov vnímá jako odkaz k pravému Domovu. Podle jeho krásného konstatování je „naše příchylnost k zemi a k určitému koutu země doprovázena podivnou nostalgií za něčím, co nás přesahuje, co je v tu chvíli jinde než my, a nad místem, které nazýváme svou vlastí, se vnáší fata morgana pravého domova, tak jako vzpomínka na krajinu, kterou jsme zahlédli ve snu.“ (1) 

Z tohoto úhlu pohledu může být i pocit neštěstí a zmaru prožívaný v tomto světě stále ještě chápán pozitivně jako projev touhy po Bohu, s níž by byl naopak pocit komfortního pozemského domova v rozporu. A také nelítostně plynoucí čas může být jen takto vnímán jako řeka, po níž se plavíme k moři Věčného domova, a ne jen jako pouhý zdroj ke smrti směřujícího postupného chátrání nás i našich drahých. Dominantou Čepovy literární tvorby, jejíž jádro spočívá v jeho mistrných povídkách, je právě „důraz na plynutí času i na vědomí věčnosti“ a na to, že „lidský osud souvisí vždy s Nekonečnem“. (2)

K Čepovi mne však letos přivedly deníkové záznamy básníka Jana Vladislava, kterým tento hluboký smysl pro věčnost chybí a setkání se sešlým, exilem a nemocí hluboce zraněným Čepem popisují spíš jen z hlediska „světského“ existencialismu. Vladislav byl mimochodem nakonec – již v době po Čepově smrti – komunistickým režimem také vypuzen do francouzského exilu.Ve svých denících psaných ještě v Praze vzpomíná na svá pařížská setkání s Čepem a současně přemítá nad Čepovými o pár let dříve psanými Útržky z deníku. Mj. přitom píše:

„...zrovna tak jako Čep, i já se neustále srovnávám se svým otcem, a pořád počítám, kolik bylo mně, když bylo jemu tolik co mně dnes... V mém věku byl už vážně nemocný, po mrtvici. Pak se ještě trochu vzchopil, ba dokonce se zkusil vrátit do práce, ale služba u peněžní přepážky na poště ho už příliš vyčerpávala, především asi duševně. Prostě nestačil s dechem, tak jako teď často nestačím s dechem já. (...) Čep píše: ,Tuto chvíli je mi o tři léta víc, než bylo jemu [otci, když zemřel], a přece na něho stále myslím jako na někoho staršího; cítím se stále vedle něho chlapcem, výrostkem, mladíkem.‘“ (3)

Jan Čep ve Francii vzpomínal na dvě podivně se shodující srpnové neděle, z nichž první byla dnem odchodu jeho otce do války z roku 1914 a druhá dnem jeho vlastního odchodu do exilu z roku 1948. V obou případech šlo o tragické mezníky novodobých dějin našich zemí i o tragické mezníky osobních dějin příslušníků Čepovy generace. Otázka zní, zda v těchto dějinách vůbec byl nějaký mezník, který by se dal označit za jednoznačně pozitivní. Pro většinovou českou společnost jím byl rok 1918, ale pro hluboce náboženské katolíky typu Jana Čepa byl i tento rok spíše mezníkem neblahým. Vývoj Československé republiky od její podoby meziválečné k jednoznačně neblahé podobě poválečné se jim zdá dávat zapravdu. Z Čepova úhlu pohledu byl náš národ po roce 1918 „desorientován a ohlušen ideologickým galymatyášem svého století“ a teprve v době vrcholné krize kolem Mnichova, kdy už snad bylo pozdě, si vzpomněl na své svatováclavské dědictví a „na rodné gesto modlitby a víry“. (4)

Je ovšem pozoruhodné, jak právě za první republiky česká katolická kultura ožila a vydala jedinečné plody. Samotný talent a myšlenková hloubka jeho povídek by Čepovi sotva stačily k tomu, aby se na tehdejší literární scéně prosadil a dosáhl existenčního zajištění. Byla zde však i nakladatelství a s nimi spojené osobnosti, jež se právě autorů jeho typu ujímaly. Epizoda spojená s jeho působením ve Florianově Staré Říši z let 1926–1927 sice ještě Čepovi zakotvení nepřinesla – umožnila mu rozvinout vlohy překladatele z francouzštiny i angličtiny, ale skončila žalostnou deziluzí (5) –, poté však již Čep díky řediteli Melantrichu a znalci a vykladači svého díla Bedřichu Fučíkovi pevně zakotvil v tomto nakladatelství.

„Je-li ve Fučíkově okruhu diskutována ,čistá poezie‘ – mohl by být Čep nazýván analogicky autorem ,čisté prózy‘, totiž ,čisté epiky‘, v níž je duchovní aspekt přítomen v samotném způsobu vidění a zobrazování světa, nikoliv v nějaké proklamaci. Dalším klíčovým společným tématem je ,rodný kraj‘, a to jak na obecné rovině (rodný kraj s jeho tradicemi a kontinuitami coby výsostné místo potkání hmotné a duchovní skutečnosti), tak na rovině konkrétní: Čepův kraj, severní okraj Hané kolem Myslechovic u Litovle, je v tomto kruhu chápán jako ,čestný‘ okraj vyvolené krajiny západní, vysočinské Moravy, krajiny Březinovy, Demlovy a Zahradníčkovy, i krajiny Fučíka samého.“ (6)

Zatímco z Čech pocházela vlastně jen jedna z vůdčích osobností katolické meziválečné kultury v našich zemích, Jaroslav Durych (a i ten působil třináct let na Moravě!), v moravské literatuře byla role katolických spirituálních autorů obrovská. (7) Nelze od nich ostře oddělovat ani autory zdánlivě sekulární, ba komunistické, jako byl například František Halas, katolickou poetikou i katolickým existencialismem silně ovlivněný.

Čepovy prvorepublikové povídky, nejlépe dostupné ve skvělém výboru Sestra úzkost (8), představují autorovy pokusy vyjádřit obecně lidskou existenciální zkušenost, v mnoha případech spojenou se ztrátou všech pozemských nadějí a přicházející smrtí. Tato zkušenost v nich ovšem není prvoplánově popisována (ve skutečnosti je vlastně nepopsatelná), spíš je k ní uměleckými prostředky nepřímo odkazováno. Bez ohledu na zcela rozdílné žánry mi Čepovy povídky připomínají Giussaniho knihu Náboženský smysl, k níž na blogu i jinde odkazuji opakovaně. V té totiž není řeč o přímo pojmenované zkušenosti s Bohem, ale spíš o lidské zkušenosti Nekonečna; o Čepových textech by se dalo říci něco podobného.

Zkusím to ukázat hned na úvodní povídce souboru Sestra úzkost, která svým názvem „Domek“ odkazuje i k výše zmíněnému čepovskému chápání dvojího domova. Provizornímu domku, který si zde staví parta dětí, je věnována jen první část povídky. V jejím finále už jde jen o prožitek jednoho z chlapců, Jeníka, který odvrátí oči od pozemského domku a pohlédne na nebe:

„Jeho modrost byla nasycena sladkou září a listí na stromech od ní přijímalo blažený odlesk. Hošíkovy oči stoupaly výš a výš: ,Bože, jak je možno jít pořád dál a dál, a nikdy nedojít na konec? Jak je to hrozné, žádný konec!‘ Ale vtom se čehosi ulekl: vždyť konec je také nemožný! Kdyby byla zeď na konci světa, probourala by se, a zas by tam byla díra... Jeníkovi se zatmělo v očích.“ (9)

Když chlapec znovu prohlédne, chce jít za svými kamarády a líčit jim svůj prožitek, ale bezděčně tuší, že existenciální zkušenost je nesdělitelná. Jeník ji nemůže popsat ani své matce, ta jediná však přesto vnímá úzkost svého dítěte z nepochopitelnosti naší existence v tomto světě. Ani ona však nemluví přímo o Bohu, ale jen chlapci říká, že „nejsme sami a nic nemůže být nadarmo. Snad se jednou všecko dovíme.“ (10)

Člověk se smyslem pro Nekonečno musí současně odmítat kulty falešného (pseudo)absolutna. V očích Jana Čepa k nim patřily jak nacistická rasová mystika či komunistická třídní mystika, tak i masarykovské náboženství humanity a celá prvorepubliková ideologie. Tu Čep podrobil zdrcující kritice ve svých článcích v časopise Obnova po Mnichovu, který se stejně jako mnoho jiných katolíků snažil v biblickém duchu vnímat jako trest za hříchy našeho národa. V pomnichovské tragické situaci pod nadvládou nacistického Německa se v prvních letech zdálo, že jejich výzvy k obrácení byly vyslyšeny a široké vrstvy české společnosti se opravdu vracejí k Bohu; jakmile se však v posledních letech války Rudá armáda začala blížit k hranicím někdejšího Československa, nastal naopak nový vzestup světské kvazireligiozity, jež byla Čepovi z duše odporná. Tím byl předurčen i jeho budoucí osud.

„Sedmnáctého listopadu 1945, při studentském sjezdu v Praze ve dnech výročí nacistického uzavření českých vysokých škol, je Čepovi z nejvyšších míst, z osobního zakročení ministra Václava Kopeckého, zabráněno, aby držel objednanou řeč při rekviem za umučené vysokoškoláky. ,Fučík se Strakošem si kasají rukávy, že z toho udělají novinářskou kampaň,‘ píše Čep [Janu Zahradníčkovi], ale takové kampaně se právě obává – s poukazem na svoje články v druhorepublikové Obnově: ,Jisto je, že rozpoutá-li se kampaň a začnou-li komunisté citovat Obnovu (...), bude znít tehdejší naše svobodná a bolestně vášnivá řeč v nynějším ovzduší tak, jak si oni přejí, aby zněla, a nelze předvídat, kam až se to dostane.‘ (...) O konkrétní formulace ve starých textech však nejde. Jde o to, že Čep je pro nový režim osobou nechtěnou, a včas to pochopí.“ (11)

Jeho odchod do francouzského exilu po únorovém převratu jej bezesporu zachránil před uvězněním, ne však před utrpením a uměleckým umlčením. Čep sice ve Francii nalezl osobní zázemí (roku 1954 se oženil s dcerou katolického kritika Charlese Du Bose), ale jako spisovatel se ve Francii neuplatnil. Příčinou byla přílišná náročnost jeho textů pro lidová katolická nakladatelství a současně nesoulad mezi jejich duchem a duchem avantgardní poválečné Francie, v níž obecně katolíci v převážně levicovém prostředí neměli na růžích ustláno, a katolický exulant ze světa komunismu tím spíše. Zároveň se ovšem ve Francii nenašel ani „žádný Bedřich Fučík, který by o autora trvale pečoval“, bez čehož plachý a nepraktický spisovatel nemohl uspět. (12)

V exilu se na čas uplatnil aspoň jako překladatel a autor rozhlasových úvah, posléze ale přišla definitivní katastrofa v podobě mozkové mrtvice z roku 1965. V následujících letech jí postiženého spisovatele v Paříži opakovaně navštívil již zmíněný Jan Vladislav, jenž posléze ve svém deníku konstatoval, že tato setkání neprobíhala dobře a že k obnovení jeho někdejších důvěrně přátelských vztahů s Čepem nedošlo:

„Vysvětloval jsem si to těmi dlouhými roky, co jsme se nevídali. Dnes však už vím, že to byl především spíš ostych, ne-li stud nemocných, hluboce raněných, kteří svůj stav nesou v něčem jako jakési provinění vůči ostatním a čím dál víc se zavírají do sebe, protože vědí, že tuhle zkušenost druhým sdělit nemohou. Je pro ostatní nepochopitelná, je nesdělitelná, protože má už cosi z naprosté samoty smrti.“ (13)

Do vlasti se už Jan Čep nikdy vrátit nemohl, i když se v ní za pražského jara dočkal aspoň krátkodobého zpřístupnění svých textů novým čtenářům. Po krátké době ovšem následovalo „opětovné uvržení do oficiální neexistence. Když v Paříži po několikáté mrtvici umíral, nemocný a bezmocný, byl již dokonale zbaven vší pozemské naděje: Jako hrdinové jeho próz.“ (14)

Poznámky:

1) Jan Čep, „Dvojí domov“, in: Rozptýlené paprsky, Praha: Vyšehrad – Knižní klub, 1993, s. 12.

2) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 1084–1085.

3) Jan Vladislav, „Pět dní v prosinci 1977: Dosud nepublikovaný ucelený fragment z třicet let starých deníkových záznamů Jana Vladislava dává nahlédnout do autorova vztahu k Janu Čepovi“, Literární noviny, 28. 1. 2008, č. 5, s. 9.

4) Jan Čep, „Paulu Claudelovi“, in: Rozptýlené paprsky, Praha: Vyšehrad – Knižní klub, 1993, s. 218.

5) Pobyt ve Florianově Staré Říši „netrval ani rok a skončil katastrofou – milostnou zápletkou, k níž dala podnět Florianova sestra, a předčasným odjezdem“ (Martin C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 1083).

6) Tamtéž, s. 1084.

7) Viz Tomáš Kubíček a kol., Literární Morava (Vlastivěda moravská, nová řada, sv. 11), Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2002, kap. „Katolická literatura od konce 19. století do roku 1939“, s. 167–187.

8) Povídkový výbor Sestra úzkost je třeba odlišovat od druhé Čepovy knihy se stejným názvem, představující zlomky autobiografického eseje.

9) Jan Čep, „Domek“, in: Sestra úzkost, Brno: Blok, 1969, s. 9–10.

10) Tamtéž, s. 11.

11) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 1094.

12) Tamtéž.

13) Jan Vladislav, „Pět dní v prosinci 1977: Dosud nepublikovaný ucelený fragment z třicet let starých deníkových záznamů Jana Vladislava dává nahlédnout do autorova vztahu k Janu Čepovi“, Literární noviny, 28. 1. 2008, č. 5, s. 9.

14) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 1101.