Není svatba jako svatba

K tomuto článku o velkolepém historickém i mystickém románu „Magdeburská svatba“ mne paradoxně inspirovalo nedávné irské referendum, ve kterém se přes šedesát procent voličů vyslovilo pro uzákonění svateb mezi homosexuály. Tomuto nešťastnému „Ano“ předcházela mohutná agitace ze strany politických i kulturních činitelů, do které se bohužel zapojili také U2 v čele Bonem.

Bono je člověk rozporuplný (ostatně kdo z nás není?): mnohé jeho výroky a básnické obrazy jsou duchovně či teologicky velmi hluboké, o čemž jsem se již na blogu mnohokrát zmiňoval, jindy však zase jeho slova zarážejí svou povrchností. I když mohu v zásadě souhlasit s jeho tezí, že instituce manželství nepatří žádnému jednomu náboženství, ale všem, pokládám za zvláštní, že je to v jeho očích pádný argument pro svatby homosexuálů. Ty totiž ve skutečnosti nikdy neexistovaly v žádném náboženství a v žádné kultuře (s jedinou výjimkou sekularizované západní kultury, která bohužel po éře ideologií typu komunismu pokračuje v tragickém experimentování). Pokud k nim někdy docházelo, jednalo se o excesy, které byly všeobecně odsuzovány (stačí vzpomenout si na román „Quo vadis“, v němž je pro okolí šíleného prostopášníka Nerona vrcholem císařových výstřelků jeho „sňatek“ s Pythagorem).

Kdyby se Bono aspoň omezil jen na argumenty typu, že sekulární stát si může manželství definovat, jak chce, asi bych neměl potřebu jeho názor komentovat. Velký umělec, ale možná naivní politický aktivista se však bohužel v dané souvislosti dovolával i Bible a tvrdil, že chápání manželství se v ní vyvíjelo, že ve starozákonních dobách např. existovala manželství polygamní a že tedy jako křesťan nemá problém ani s jeho dnešní redefinicí… Nevím, jak mohl člověk s jeho znalostí Písma zapomenout na ústřední biblický obraz jedinečné a nezaměnitelné lásky mezi Hospodinem a Jeho lidem, resp. mezi Kristem a Jeho církví. Zdá se mi, že to souvisí se základní slabinou Bonova křesťanství, kterou je jeho církevní nezakotvenost. Ta mu patrně brání vidět církev jako Nevěstu Kristovu a vnímat manželství biblicky jako obraz lásky mezi Ženichem a Nevěstou.

Za výraz žalostně povrchní teologie pokládám i to, že U2 výsledek irského referenda označili za vítězství lásky a na jeho počest zahráli svou známou píseň o Kristu, který přišel „in the name of love“. Bohužel žijeme v době zmatení pojmů, v níž je nutné vysvětlovat, že opravdu není láska jako láska. Bob Dylan to v rozhovoru, který teď přetiskly „Církevní dějiny“, učinil znamenitým způsobem, když mluvil o tom, že „love“ je slovo, které se nadužívá, a vysvětlil: „Když pro vás někdo zemře, to je láska.“

Není láska jako láska a není svatba jako svatba. Jsou lásky a svatby představující věrný obraz úmyslu Božího, a na druhé straně lásky a svatby, které se třeba i Pána Boha dovolávají, ale ve skutečnosti jsou jen záležitostí bolestně lidskou. Homosexuální svatba mi tak trochu připomíná Magdeburskou svatbu ze stejnojmenného románu Gerrtudy von le Fort. Svatbou se v něm cynicky nazývá (tak jako už v dobových pramenech) dobytí protestantského Magdeburgu „katolickým“ vojskem generalissima Tillyho za třicetileté války, jež bylo spojeno s naprostou zkázou města. I homosexuální svatba je v mých očích takovým lidským nápadem, spojeným se zkázou manželství a rodiny.  Jako bychom i dnes zase jednou prožívali dobu, o níž le Fortová píše ve svém románu – dobu, v níž mizí fundamenty věcí a „za pořádkem mnoha pokolení, zdánlivě tak bezpečným a nedotknutelným, číhá děs jakéhosi nepořádku“…

Velká německá spisovatelka francouzského původu Gertrud von le Fort (1876–1971) celé své obdivuhodné literární dílo odvíjela kolem motivu lásky mezi Kristem a církví i lásky mezi mužem a ženou, která je jejím obrazem. Ve vztahu k manželství kladla důraz na „harmonické spolupůsobení polárních sil“, ve kterém „se naplňuje kosmický řád“. Je pro mne záhadou, proč se dnes všichni včetně Bona tváří, jako by netušili, že v homosexuálním vztahu tato vzájemná komplementarita existovat nemůže…

„Magdeburská svatba“ je pro mne spisovatelčiným nejsilnějším románem. Magdeburg neboli Panenský hrad, město s pannou v erbu, v něm jako krásná dívka kráčí vstříc svému ženichovi, nedokáže však rozlišit mezi ženichem pravým a nepravým. Magdeburg se pokládá za svobodné říšské město a jeho „ženichem“ by logicky měl být císař Svaté říše římské, ovšem právě císař Ferdinand jeho svobodu neuznává a chce jej podřídit katolickému arcibiskupovi. Luteránští radní proto vyhlížejí jiného ženicha, protestantského švédského krále. Ten je však ve skutečnosti cizincem, pro kterého je Magdeburg jen políčkem na politické šachovnici a na osudu jeho obyvatel mu vůbec nezáleží…

Příběh tragického osudu města Magdeburgu na začátku třicátých let sedmnáctého století se v románu prolíná s tragickým osobním příběhem magdeburské měšťanky panny Erdmuty Plögenové a jejího ženicha Willigise Ahlemanna. Naivní Erdmut nemůže svému ženichovi odpustit, že ji v předvečer svatby opustil a vydal se do tábora  císařského generalissima Tillyho, aby se jednáním s ním snažil Magdeburg zachránit.

V Tillyho táboře autorka rozehrává fantastické dialogy, kterých se vedle starého generála a Willigise Ahlemanna mlčenlivě účastní také Panna Maria na Tillyho osobní standartě. Její vyobrazení na praporci soldateska nazývá Marií Vítěznou, ale starý Tilly při rozhovoru s ní či s vlastním křesťanským svědomím zjišťuje, že je ve skutečnosti Marií se srdcem probodeným mečem. Při bitvě na Bílé hoře totiž katoličtí vojáci ve zmatku boje zasáhli vlastní korouhev a od té doby je v praporci dírka – sice maličká, ale vězící svaté Panně v srdci… Při pohledu na ni Tillyho napadá, že Maria nad rozkolem v křesťanstvu nevítězí s mečem v ruce, ale s mečem v srdci, vítězí skrze trpící lásku svého Božského Syna, vítězstvím, které jí on a všichni „bojovníci za víru“ nechtějí dopřát…

Mezitím do Magdeburgu přichází švédský velitel Falkenberg, aby městské radní frázemi o obraně  evangelia a planými sliby o brzkém příchodu švédského krále odvrátil od úmyslu uzavřít kapitulační dohodu s Tillym. Pyšná Erdmut, rozzlobená na Willigise Ahlemanna, v tomto poslovi samotného švédského krále rychle nalézá domněle lepšího ženicha. Falkenberg se ovšem, ještě před pohromou města, s Erdmutou „žení“ bez svatby…

Falkenberg je poté úspěšný v naplnění úkolu, který mu dal švédský král: nechat Magdeburg pro švédské zájmy vykrvácet. Městská rada se pod jeho vlivem neodhodlá ke kapitulaci. Magdeburg je dobyt císařskou armádou, zapálen a vydrancován, soldateska v něm plení, vraždí a znásilňuje a Erdmutu znovu potkává osud zhanobené ženy. Jako „ubohá, zneuctěná, rozbitá panna, panna zahrnutá hořem, bídou a potupou“, se stává ztělesněním stejným osudem stiženého města,  „magdeburské panny“.

V tomto stavu ji nalézá její pravý ženich, Willigis Ahlemann. Přikrývá její nahotu svým vojenským pláštěm a okamžitě přiměje luteránského pastora Baka, aby jej v katedrále hořícího Magdeburgu s Erdmutou oddal.

Symbolika této scény je jasná: Nešťastná Erdmut je v ní obrazem ubohé, rozbité církve, jejíž děti si navzájem působily tolik zla – církve, která v bratrovražedném masakru po dobytí Magdeburgu přišla o dvacet tisíc svých dětí a byla na celá staletí potupena v očích světa. Willigis Ahlemann je v ní obrazem Ženicha, pro kterého je tato zhanobená církev „nevěsta milovaná a ve cti přijatá“…

Scéna z magdeburského chrámu je obdobou scény z jeruzalémského chrámu, v němž podle začátku osmé kapitoly Janova evangelia zákoníci a farizeové přivedli před Krista zuboženou ženu přistiženou při nevěře a marně se dožadovali toho, aby ji i On odsoudil. Velký německý teolog Karl Rahner chápal tento evangelní příběh jako podobenství o ubohé církvi hříšníků, na kterou se při posledním soudu budou snášet žaloby, ale ona se s kajícností a pokorou přimkne ke svému Pánu a On ji s láskou osloví: „Nevěsto moje, svatá církvi.“ 

Podle Gertrudy von le Fort církev, jakokoliv rozdělená a zubožená, nikdy nezahyne, protože říše lásky jejího Ženicha je bez konce. Cuius regni non erit finis… Tato slova kréda na konci románu zasahují pastora Baka, který na útěku ze svého města slyší, jak vítězní „papeženci“ slaví v jeho katedrále svou bohoslužbu. Při ní k Bakově úžasu zaznívají slova jeho milovaného vyznání víry – společného vyznání víry celého křesťanstva…

Gertrud von le Fort: Magdeburská svatba. Z německého originálu Die magdeburgische Hochzeit z roku 1938 přeložila Jitka Fučíková. Praha: Vyšehrad, 1940.