Ve zlých časech nacistické okupace napsal spisovatel František Křelina - pozdější dlouholetý vězeň komunistických koncentráků - k povzbuzení těžce zkoušeného národa román "Dcera královská", věnovaný svaté české princezně Anežce, která za svého života modlitbami i činy bděla nad osudy českých zemí a nepřestává nad nimi jako jejich dobrý duch bdít ani o sedm set let později.
Mnohé z Křelinova historického románu, eposu či básně v próze už dnes působí poněkud anachronicky. Přesto jsem si jej přečetl se zájmem. Zaujal mě především originálně pojatý díl "Nevěsta císařova", věnovaný tragické postavě Jindřicha VII. (1211-1242), římského krále a syna římského císaře Fridricha II.
Český král Přemysl Otakar I. chtěl za Jindřicha provdat svou dceru Anežku, rakouský vévoda Leopold VI. svou dceru Markétu. I když česká diplomacie s Anežčinou rukou spojila i nabídku velkolepého věna ve výši 30.000 marek stříbra, úspěšnější byla diplomacie rakouská. Císař Fridrich nakonec pro svého syna vybral Markétu Babenberskou. (O Anežku se pak po svém ovdovění ucházel sám...) To je jedna z verzí onoho příběhu. Druhá říká, že se pro Markétu rozhodl sám mladičký Jindřich. A třetí, která zazněla i z úst papeže Jana Pavla II. při Anežčině svatořečení, že Anežka ruku císařova syna odmítla a "vyvolila si chudobu"...
František Křelina se na tuto otázku nedívá ani očima Anežky, ani ze zorného úhlu politických dějin, ale spíš z hlediska budoucí životní cesty (a spásy) krále Jindřicha. Ta byla, jak známo, krajně temná: Jindřich se stal vrahem a sebevrahem (smrtelným hříchem sebevraždy svůj život ukončil poté, co podlehl v mocenském boji vlastnímu otci Fridrichovi). Podle Křeliny se o ní rozhodovalo právě při jeho volbě mezi Markétou a Anežkou. Jindřich měl v sobě velký potenciál nejen ke zlu, ale i k dobru, potřeboval však ženu čisté duše, která by v něm onen potenciál dobra probudila. Anežka Přemyslovna by jí uměla být, Jindřichovou ženou se však stát nechtěla či nemohla. Markéta Babenberská, jež byla vším jiným, jen ne světicí, jí být neuměla. Její manželství s Jindřichem bylo krajně nešťastné.
Křelinův román budí dojem, že Jindřich nakonec svou ženu nenáviděl za to, že není Anežkou. Nepochybně je historicky doloženým faktem, že svého manželství litoval a chtěl u papeže dosáhnout jeho zneplatnění, aby si mohl vzít Anežku. Papež mu ovšem nevyhověl a Anežka mířila mezi dcery sv. Františka. A Jindřich k onomu krajně temnému konci své životní pouti... Jako jediná památka po něm podle Křeliny zůstaly milostné verše věnované Anežce. Ta se o nich nikdy ani nedozvěděla, pouhá vzpomínka na ni "však pozdvihla zavrženého k písni":
Zpěvem ji zdravím, sladkou paní,
já bez ní žít bych už neuměl,
tak dávno je to, ach, k nepřečkání,
co jsem ji ústy pozdravit směl.
Kdo tuto mou píseň přednese zas
té, po níž toužím po všechen čas,
buď žena či muž, mé lásky ať vyřídí vzkaz...
Toto Jindřichovo milostné blouznění ovšem jeho osud nemohlo ovlivnit k lepšímu, ba právě naopak. Na druhou stranu je něco na tvrzení, že muž je vždy tím, co z něho udělá žena. Anebo (jako v tomto případě) tím, co z něho neudělá...
Na závěr ještě jeden silný citát z Křelinova románu. Jindřich Štaufský podle autorových slov ztělesňoval všechno. čeho se Anežka vzdala, lidskou velikost i lidskou zpupnost, slávu i pád, svobodu i spoutanost. Ona se toho všeho vzdala. Jen bolesti se člověk nemůže vzdát, pokud je živ...
Ve svém předminulém článku jsem psal o způsobu, jakým na této zemi vládne Kristus: o vládě z kříže. Anežka, dcera královská, odešla do kláštera, aby s Ním nesla břemeno vin svých blízkých, Přemyslovci zalévajícími vlastní království krví počínaje a Jindřichem konče...
František Křelina: DCERA KRÁLOVSKÁ blahoslavená Anežka Česká. Psáno v letech od narození Syna Božího 1939 a 1940. Rozšířené a přepracované vydání vydalo léta Páně 1946 nakladatelství Vyšehrad v Praze.
2024 ©