Tento týden výjimečně vyvěsím na blogu hned dva příspěvky, v nichž se dotknu obou ústředních křesťanských svátostí (dnes křtu a o zítřejším Božím těle eucharistie). Na dnešek totiž připadá pětadvacáté výročí dne, v němž jsem byl pokřtěn a poprvé přijal Krista v eucharistii.
Příběh mého křtu se nijak nepodobal příběhu křtu Sáry Milesové z Greenova románu, který představím v tomto příspěvku. Určitě však mohu z vlastní zkušenosti potvrdit románové poselství o tom, že se lidé mohou uprostřed událostí svého života tajemným způsobem setkávat s Kristem. Graham Greene byl křesťanem poměrně zvláštním, v rámci tohoto příspěvku je však pro mne důležité především to, že zjevně měl víru v Krista působícího ve svátostech.
Jeho svérázná křesťanská víra se mi jinak zdá být srovnatelná s podobně svéráznou židovskou vírou Leonarda Cohena, s nímž se na tomto blogu už tolik let potýkám. I když si nemyslím, že by umělci měli větší právo na "bohémský" život než jiní lidé, na druhou stranu nechci a nemohu kvůli jejich výstřelkům zavrhovat nic z toho, co je v jejich umělecké tvorbě silné, hluboké a krásné.
Tento můj článek je věnován Greenovu románu The End of the Affair (Konec aféry či Konec jedné historie, v publikovaném českém překladu Konec dobrodružství). Při četbě této knihy jsem si nemohl nevzpomenout na Cohenovu píseň Famous Blue Raincoat (Slavný modrý pršiplášť), jež jako jedna z mnoha odráží zpěvákovy milostné aféry.
Leonard Cohen i Graham Greene byli věřícími lidmi, kteří by měli skýtat příklad manželské věrnosti. To však ani jeden z nich nedokázal; jejich manželství se rozpadla a oni prožívali neklidné životy štvanců spojené s duchovními a mravními problémy, jež se odrážejí v jejich tvorbě, v níž nechybí motiv (různě postavených) milostných trojúhelníků.
Cohen se ve Slavném modrém pršiplášti obrací ke svůdci své ženy se zvláštní směsí zoufalství a naděje, nenávisti a lásky, nepřátelství a bratrství. Greene v Konci dobrodružství nejenže popisuje podobný vztah mezi Henrym Milesem a Mauricem Bendrixem, ale také začíná zmínkou o pršiplášti, ve kterém se Bendrix na začátku knihy v dešti s Milesem setkává. A Sára Milesová, Henryho manželka a Bendrixova milenka, v románu umírá na zápal plic poté, co se zřejmě bez pršipláště procházela v dešti.
Cohenova píseň i Greenův román jsou příběhy vyprávěnými v první osobě ‒ v prvním případě se jedná o dopis přímo podepsaný jménem "L. Cohen", ve druhém vypravěč Bendrix nesporně také nese autorovy autobiografické rysy. Ve Famous Blue RaincoatLeonard Cohen nevystupuje v roli neodolatelného playboye, ale naopak v roli klamaného muže. Životní příběh Grahama Greena tak trochu dělá dojem, že spíše než playboyem byl mužem, který se zapletl se ženou, jež střídala milence jako ponožky. Právě tato manželovi i jemu nevěrná milenka byla předobrazem románové Sáry Milesové z Konce dobrodružství. Šlo o manželku jistého labouristického poslance, která údajně sváděla i kněze (v tomto ohledu by mohla být i předobrazem Marie z Greenova nejslavnějšího románu Moc a sláva).
Greene ji (resp. Bendrix Sáru) omlouvá tím, že byla jen produktem doby, v níž žijeme, a žila jen to, co už jako dítě poznávala jako "řetěz manželů a nevlastních otců". Podle její matky, s níž se Bendrix potkává na Sářině pohřbu, z ní mohla být svatá, kdyby vyrůstala v normální rodině a dostala slušnou výchovu. Bohužel jí však její vlastní matka "ukázala dost názorně, že jediný muž nevystačí na celý život". (1)
Sářina matka nicméně udělala i něco důležitého, něco, co ženy jejího druhu obvykle nedělají: nechala svou dceru pokřtít. Došlo k tomu sice za značně podivných okolností v době, kdy se s dvouletou Sárou ocitla na jedné faře ve Francii, to však na mystériu Sářina spojení s Kristem ve svátosti nic nezměnilo. Greene v románu "předkládá živý obraz účinnosti svátostí, zvláště křtu". (2)
V průběhu Sářina života se ze skořápky ženy více než světského ražení pomalu, ale jistě klube katolička, byť sama zájem stát se jí projeví až těsně před smrtí. A po její smrti její nevěřící manžel, nevěřící milenec Bendrix a další milenec Smythe, "ateista se skvrnou ve tvaru jahody přes celou tvář" (3), který byl dokonce táborovým ateistickým řečníkem a velkým bojovníkem proti víře, ke svému ohromení zjišťují, že v Sářině životě byl přítomný Kristus, který teď dokonce skrze Sáru působí i v jejich životech.
Až démonicky působí skutečnost, že tito muži více než na sebe navzájem žárlí na Boha. To se týká především Bendrixe, jehož žárlivost na Boží přítomnost v Sářině životě je nesmírná a způsobuje, že ze série konverzí, jimž román končí, je ta jeho nejzdráhavější a nejneúplnější. (I zde se však bohužel asi Bendrix podobá svému literárnímu stvořiteli – ve svém minulém článku o Grahamu Greenovi jsem už psal o tom, že i on sám svou konverzi pokládal za neúplnou.)
Banální témata spojená s lidskou sexualitou a milostnými propletenci, která ve dvacátém století zamořila evropskou literaturu, nejsou v Greenově románu na rozdíl od tolika jiných tím hlavním. Jeho smysl spočívá v otázce, zda ve světě, jehož protagonisté chtějí žít bez Boha, není Bůh přesto přítomen.
Podle Friedricha von Hügela, jehož monografií o svaté Kateřině Janovské se Greene při psaní románu nechával inspirovat, sice ne každý člověk musí ve spojení se svým životem mluvit o Bohu, ale každý je nucen vyrovnávat se s "rušivým prvkem", který je v jeho životě přítomný. (4)
Bendrix je s touto nutností poprvé konfrontován ve chvíli, kdy po Sářině smrti čte její deník a dozvídá se z něj, jak Sára prožívala chvíli, v níž byli za války ohroženi německým bombardováním, a jak zásadní roli to sehrálo v přerušení jejich vztahu, které pak následovalo. Šlo o to, že když Sára našla svého milence sraženého bombou a upadlého do bezvědomí (?), v přesvědčení, že je mrtvý, odešla do svého pokoje, kde se modlila a slibovala, že pokud ho Bůh ponechá naživu (či vzkřísí z mrtvých), přestane se s ním scházet. Bendrix přežil a Sára svůj poměr s ním opravdu ukončila.
Greene nechává úmyslně otevřenou otázku, zda se jednalo o zázrak, či zda měl celý příběh jednoduché přirozené vysvětlení v podobě skutečnosti, že Bendrix nebyl mrtvý, ale Sára si to jen mylně myslela. Tentýž motiv v podobě příběhu, který lze vnímat jako zázrak, anebo trvat na jeho přirozeném vysvětlení, se pak v závěru románu opakuje ještě v líčení konverzí několika dalších postav. Vtip je totiž v tom, že ve vztahu ke klíčovým momentům našich životů zřejmě záleží na nás, zda v nich přijmeme, anebo naopak vyloučíme Boží přítomnost.
Sářin deník Bendrixovi poskytl Parkis, soukromý detektiv, jenž se svým dvanáctiletým synem na Bendrixovu žádost Sáru sledoval a odhalil její poměr se Smythem. To, co mělo být jen banálním "předmětem doličným", však potom po Sářině smrti hraje v příběhu totálně odlišnou úlohu.
V duchu připomínajícím Dostojevského (5) se nakonec Bendrix nastěhuje k Henrymu, aby se společně vyrovnávali se Sářinou smrtí. Když Sářina matka postupně každému z nich vypráví zvláštní příběh o dávném Sářině křtu a o tom, že Sára vlastně byla katolička, Henry postupně prochází konverzí, zatímco Bendrix se jí zuřivě brání. A když potom dochází k tomu, že ze Smythovy tváře mizí znetvořující skvrna a Parkisův těžce nemocný syn se náhle uzdravuje – v obou případech ne bez souvislosti s tím, co kdysi zúčastnění prožívali ve spojení se Sárou ‒, Bendrix trvá na přirozených vysvětleních a zoufale se snaží přesvědčit o nich jak Henryho, tak nakonec i sám sebe.
Nejde ovšem o to, že by si Bendrix kladl otázku, zda pravdivým vysvětlením toho, k čemu dochází, jsou zázraky, anebo náhody. Ve skutečnosti v hloubi duše vnímá Boží přítomnost a působení a cítí se být oloupený o svou ateistickou víru a o způsob, jakým chtěl v jejím duchu pohlížet na svůj někdejší vztah se Sárou.
"Samozřejmě, nakonec chce, aby ho Bůh nechal na pokoji. Román končí jeho slovy: ,Jsem příliš unavený a starý, abych se naučil milovat, nech mě provždy na pokoji!‘ Tuto větu však může říci právě díky poznání, že se ho tato láska dotýká a volá jej." (6)
Graham Greene byl autorem stejně rozpolceným, jako celé nešťastné "století nevíry", ve kterém žil. Snad byl Bendrixem i v tom smyslu, že se jednou rukou stále držel novodobého západního racionalismu, zatímco druhou takřka proti své vůli ukazoval, že tento racionalismus je ve skutečnosti jen iracionální snahou zabránit rozumu, aby se otevřel do své plné šíře, zahrnující i uznání skutečností, které ho přesahují.
Moderní Evropa je dějištěm smutných příběhů, v nichž si jednotlivci i celé národy způsobují navzájem bolest následováním svých sebestředných tužeb, z nichž se vytratil smysl pro Boha a celek skutečnosti. Konec dobrodružství z názvu Greenova románu může symbolizovat třeba i konec druhé světové války a s ním spojený "konec moderny", jejíž naivní optimismus byl konfrontován s Osvětimí a Hirošimou. V konkrétní, individuální rovině může také znamenat konec pomíjivých dobrodružství s láskou k mužům/ženám a začátek věčného dobrodružství vztahu s Bohem. V Traces, časopisu hnutí Comunione e Liberazione, mne kdysi k přemýšlení o Konci dobrodružství inspirovala recenze na tento román, velmi případně nazvaná "Začátek jiného příběhu". (7)
"Jiný příběh", totiž náš příběh s Kristem, se ovšem může naplno rozvinout jen tehdy, když se otevřeme Jeho působení, které můžeme vnímat jak ve vlastním životním příběhu, tak v Jeho příběhu podle evangelií, a přestaneme se před ním schovávat za zdi materialistických dogmat. Graham Greene je pro mne velkým spisovatelem snad především pro způsob, jakým se ve svých dílech dokázal vysmát novodobému "vědeckému" myšlení, které tyto zdi vystavělo. Závěrem svého greenovského příspěvku bych se rád ještě jednou vrátil k jeho nejslavnějšímu románu Moc a sláva, který se dotýká téhož dilematu, před kterým stojí i hrdinové Konce dobrodružství. Hlavní hrdina tohoto románu, "páter Chlast", kněz propadlý alkoholu a někdejší milenec Marie, s níž má nemanželské dítě, na konci Moci a slávy krátce před svou popravou říká jednomu z revolucionářů, kteří křesťany ve jménu víry v rozum stavějí ke zdi:
"Odvažuji se tvrdit, že kdybyste poprvé viděl člověka, který vstal z mrtvých, myslel byste si taky něco o zázraku. Je to vlastně směšné, že? Ne že by se zázraky neděly – lidé jim jen jinak říkají. Jen si představte, jak kolem takového mrtvého stojí doktoři! Ten člověk už nedýchá, puls přestal tepat, srdce nebije; je mrtvý. Potom mu někdo navrátí život a oni všichni – jak se to říká? vyčkávají se svým úsudkem. Nechtějí říct, že je to zázrak, protože nemají rádi to slovo. A pak se to opakuje zas a zas – třeba proto, že Bůh chodí právě po zemi – a oni řeknou: žádné zázraky se nedějí, pouze jsme rozšířili svoje vědomosti o tom, co to život skutečně je. Teď víme, že se dá žít bez pulsu, bez dechu, i když se srdce zastaví. A vynaleznou nové slovo, vyjadřující tento životní stav, a tvrdí, že věda zas jednou dokázala, že se žádný zázrak nestal… Ty nikdo nedoběhne." (8)
Poselství Konce dobrodružství bych se odvážil shrnout tak, že naplnění smyslu lidského života závisí na tom, zda se v něm člověk Bohem nechá či nenechá "doběhnout".
Poznámky:
1) Graham Greene, Jádro věci. Konec dobrodružství, Praha: Odeon, 1986, s. 441.
2) Webster Bull, "The Beginning of Another Story", Traces, 2011, roč. 13, č. 10, s. 45.
3) Graham Greene, Jádro věci. Konec dobrodružství, s. 444.
4) Tim Noble, ",A věř mi, Bože, já v Tebe ještě nevěřím‘: Vyprávění o obrácení v Konci dobrodružství", Církevní dějiny, 2010, roč. 3, č. 5, s. 119.
5) Viz např. Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Věčný manžel, Praha: Lidové nakladatelství, 1985.
6) Tim Noble, "A věř mi, Bože, já v Tebe ještě nevěřím", s. 121.
7) Webster Bull, "The Beginning of Another Story".
8) Graham Greene, Moc a sláva, Praha: Vyšehrad, 1990, s. 173.
2024 ©