Literatura ostatní

Dříve než se dnes po Janu Karafiátovi a Karlu Mayovi dostanu k C. S. Lewisovi a později snad svůj seriál uzavřu ještě článkem o J. R. R. Tolkienovi, musím ještě jednou zmínit neradostné téma vyprazdňování duchovního poselství jejich příběhů, které postihlo každého ze „čtyř pohádkářů“. Jednoduchým příměrem by se dalo říci, že pohádka je jako prst ukazující k nebi, zatímco její „upravené“ převyprávění – lhostejno, zda komunistickými ideology, anebo komerčně zaměřenými filmaři – už je jen nesmyslným vyprávěním o prstu, ve kterém žádné nebe neexistuje. číst dál

Odedávna veliká obliba Karla Maye v českém prostředí je jistě pozoruhodná vzhledem k tomu, že jde o autora německého a výrazně křesťansky orientovaného. Je ovšem také třeba připomenout, že zatímco Mayovo němectví v době komunismu soudruhům nevadilo (spisovatel ostatně pocházel ze Saska, takže se za jeho dědice mohli označovat východní Němci), „kažení mládeže náboženskými předsudky“ v žádném případě nemohli připustit. O své nejmilejší klukovské knize, Vinnetouovi ve vydání z roku 1976, jsem až o čtyřicet let později zjistil, že vyšla „s náležitými textovými úpravami, jak to bylo typické pro bývalé komunistické cenzory, jimž nebyla dost svatá ani dětská duše“. (1) Teprve od roku 2015 je k dispozici reedice normálního českého překladu Vinnetoua (jazykově nepříliš kvalitního, ale každopádně neupraveného), předtím publikovaného v roce 1901.  číst dál

Tento můj článek bude pojatý spíš jako osobní vyznání než jako literární či historické pojednání.  Při jeho psaní držím v ruce 58. vydání (!) Karafiátových Broučků, které vyšlo v roce 1941 a které moje máma, jejíž nedospělou rukou psaný podpis v knize je, zřejmě v dětství dostala jako jednu ze svých prvních knížek.  číst dál

V posledním čísle  Katolického týdeníku vyšel článek „S hobitem na cestě k dobru“ a další texty věnované Tolkienovu Pánu prstenů či Lewisovým Letopisům Narnie. Tedy knihám, v nichž v podstatě nejde o nic jiného než o putování lidské duše, která má v sobě kompas ukazující k dobru a pravdě, ale přesto může na své cestě zabloudit. číst dál

Motto: „Jaroslav Seifert v básni napsané k poctě Vladimíra Holana použil výrazu: ta zpropadená voliéra Čech. Voliéra je klec, kde ptáci mohou vzlétnout, poletovat, ale nemohou se rozletět.“ (1) číst dál

Tento text už nebudu s to napsat podobným způsobem jako předchozí dva díly trojčlánku, podobně jako se i třetí díl trojsvazčí Martina C. Putny (MCP) nemohl nelišit od obou předcházejících. Doba před rokem 1989 je totiž dobou mého i Putnova mládí, ve vztahu k níž člověk nemůže odložit své vzpomínky a svou zaujatost.  číst dál

Jestliže už moje první blogování o duchovním rozměru novodobé české literatury bylo jen volně inspirováno příslušným dílem literárněvědní trilogie Martina C. Putny (MCP), nyní půjdu v Putnových stopách v míře ještě menší. Platí totiž, že literatura je pro mne mnohem důležitější než literární věda a poesie mnohem důležitější než psaní o poesii. Ve druhé části mého trojčlánku pro mne podstatnější než Putnova monografie o katolické literatuře let 1918–1945 bude Slavíkova antologie české spirituální poesie dvacátého století. I chronologicky budu postupovat spíš ve shodě s ní než s Putnou (takže např. o Jakubu Demlovi se budu zmiňovat v tomto druhém článku, i když Putna jej má už v prvním dílu své trilogie). číst dál

Období let 1848–1989 bylo v české společnosti spojeno s vlivem ateistických ideologií. Přes všechny snahy ídeologů se však česká literatura dvacátého století vyznačovala pozoruhodně silným duchovním rozměrem. V devatenáctém století byla nicméně situace složitější a české (ne nutně moravské) písemnictví v něm mělo patrně větší sklon zůstávat na povrchu než v kterémkoliv jiném období svých dějin. V protikladu k době velkých barokních básníků typu mystiků Bridela či Kadlinského (poněkud absurdně označované za „temno“) pro ně bylo typické spíš dvourozměrné, duchovní a uměleckou hloubku postrádající opěvování národa, pokroku apod.  číst dál

Své příspěvky na blogu vyvěšuji nejraději v pátek, v den, jenž pro mne odkazuje k mystériu kříže a k tajemnému střetu mezi dobrem a zlem v lidských životech a v dějinách lidstva.  Činím tak i tento týden, na který připadá sté výročí bolševické revoluce, jež zahájila novou dějinnou éru křižování miliónů nevinných. I u nás komunismus zničil životy bezpočtu lidí včetně životů největších českých umělců. Jedním z nich byl básník Jan Zahradníček, který však ještě předtím, než nastoupil svou křížovou cestu komunistickými kriminály, stihl napsat nesmrtelné dílo, patřící k nejhlubším literárním vyobrazením doby komunismu.  číst dál

Motto: „I struggled with some demons / They were middle class and tame / I didn’t know I had permission / To murder and to maim.“ (Leonard Cohen) číst dál

Tento týden výjimečně vyvěsím na blogu hned dva příspěvky, v nichž se dotknu obou ústředních křesťanských svátostí (dnes křtu a o zítřejším Božím těle eucharistie). Na dnešek totiž připadá pětadvacáté výročí dne, v němž jsem byl pokřtěn a poprvé přijal Krista v eucharistii. číst dál

Na dnešek připadá pětapadesáté výročí smrti Jaroslava Durycha (2. 12. 1886 – 7. 4. 1962). Významu tohoto autora pro českou literaturu a kulturu dvacátého století jsem se věnoval již při svém loňském blogování. Dnes bych chtěl představit ještě Durychův poslední román, který je věnován křesťanským mučedníkům v Japonsku a představuje protějšek způsobu, jakým je toto téma zpracováno v letos uváděném filmu Martina Scorseseho.  číst dál

K Jaroslavu Foglarovi v poslední době obrátil mou pozornost mj. roztomilý text o plánovaném svatořečení Mirka Dušína na katolickém humoristickém webu Tisíckráte.cz, jenž se dovolával i mne coby odborníka na církevní dějiny (1), letošní 110. výročí narození tohoto legendárního českého spisovatele a skautského vůdce, ale i blížící se vrchol křesťanského roku v podobě Velkého pátku a neděle Zmrtvýchvstání. Foglar si byl svým způsobem vědom síly a významu těchto ústředních momentů křesťanské existence, ve svých knihách je však zasazoval do kontextu čehosi, co by se dalo nazvat postkřesťanskou českou religiozitou. číst dál

Jaroslav Durych (2. 12. 1886 – 7. 4. 1962), jehož 130. výročí narození si v těchto dnech připomínáme, je pravděpodobně největším autorem historické prózy v dějinách české literatury. Rád bych dnes připomněl jeho nejdůležitější román, o kterém F. X. Šalda napsal, že může být přirovnáván jen k Dostojevskému, ale rozhodně ne k (u nás tak opěvovanému) Jiráskovi: „Vezmeš-li po něm do ruky dosavadní historický román český a čteš-li například Jiráska, je ti, jako bys po bronzu a mramoru bral do ruky hlínu nebo piliny.” (1)  číst dál

Nedělní evangelium minulého týdne, lukášovské podobenství o hostině, na které ti, kdo se derou na přední místa, budou poníženi, mi zase jednou připomnělo propast mezi evangeliem a naší kulturou. Ta je totiž bohužel spojená právě s představou, že člověk se má stále drát někam kupředu, usilovat o sebeprosazení, kariéru, vědecké hodnosti apod. Biblické „pýcha předchází pád” je moudrostí jí neznámou.  číst dál