Do výšky volím pád

Napsal Vít Machálek (») 25. 10. 2019 v kategorii Literatura, přečteno: 305×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Při svém někdejším blogování o dějinách Husovic jsem si neomluvitelně nevzpomněl na Františka Halase (3. 10. 1901 v Husovicích – 27. 10. 1949 v Praze), který v této dělnické čtvrti prožil své dětství a mládí. Životní cesta básníka, od jehož smrti tento týden uplyne sedmdesát let, se sice uzavřela v Praze, ale byla spojena především s Husovicemi a s Kunštátem, respektive s Brnem a s Vysočinou. Už tím je mi Halas velmi blízký. Obzvláště vděčný jsem však za to, že jsem mohl osobně poznat básníkova syna Františka Xavera Halase, významného katolického intelektuála, který byl dlouhá léta naším velvyslancem ve Vatikánu a se svou ženou přeložil Jeruzalémskou Bibli. 

V rodině Halasových jako by se snoubily i svářily tři linie – kultivovaně měšťanská, ztělesněná rodovou linií básníkovy manželky Libuše, dcery ředitele brněnské měšťanky, sveřepě proletářská, spojená s Husovicemi a ztělesněná básníkovým otcem – a ta ze všech nejprvotnější, kterou bych označil jako písmáckou a spojil s básnikovými kořeny na Vysočině.

Tuto linii ve vzpomínkách zachoval i duchovně dezorientovaný revolucionář František Halas starší, který svému synovi vyprávěl o pradědu Janovi, posledním z dlouhé řady Halasů, kteří po tři sta let hospodařili na gruntě v Rozseči u Kunštátu: „Míval záchvaty vytržení, když zpíval žalmy krále Davida. Někdy i ze spánku zpíval, tu odcházel na hůru a ten den pak dolů nesešel. Byl tělesně i duševně zdráv a dobrý hospodář. Dožil se osmdesáti osmi let.“ (1) 

Označení „František Halas starší“ svého času sloužilo k rozlišení otce a syna, nebylo však adekvátní skutečnosti, že totéž jméno se opakovalo ve čtyřech generacích po sobě. (2) Básníkův děd František Halas už nebyl rolníkem, ale „tkalcem a pak továrním dělníkem. Narodil se r. 1853, 3. října, jako jeho vnuk, a zemřel šestatřicetiletý, na tuberkulózu.“ (3) Na pozadí jeho neradostného životního příběhu lze porozumět tomu, že se rod písmáků z Vysočiny v generaci básníkova otce ocitl ve slepé uličce marxistického ateismu.

S tímto světonázorem spojené memoáry básníkova otce mi v době komunismu jméno Halas téměř znechutily. Dnes ovšem Františka Halase st. vnímám jako tragickou postavu osobně čestného komunisty, který po zdánlivém vítězství svých celoživotních ideálů v únoru 1948 zjistil, že je vše jinak, ale neměl se už duchovně kam vrátit. O tom, co asi ve vztahu ke katolické víře vštěpoval svému synovi, výmluvně svědčí tato jeho slova spojená se vzpomínáním na dobu kolem přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy byl textilním dělníkem nejprve v továrně bratří Samků na brněnském Cejlu, pak v Löw-Beerově továrně ve Svitávce a nakonec u brněnské firmy Beran, pozdější Zbrojovky (a kdy mu kromě mnoha jiných věcí evidentně ušlo i tehdejší vydání papežské sociální encykliky Rerum novarum): 

„Přemýšlivost dělnictva byla tlumena náboženskými předsudky o bohatých a chudých, o vůli boží, bez níž vlas s hlavy nespadne. Vliv fary, školy a všelijakých farizejů v obci byl veliký. Pokud si vzpomínám, tatínek do kostela nechodil, ale maminka se tam někdy utěšovala. Trvalo to tak dlouho, dokud jí zábrdovický farář ,Polda‘ vydřidušstvím za výkropy mrtvol přímo na hřbitově nepřesvědčil, že kněžstvu jsou Bohem především peníze. To bylo při tatínkově smrti. Já jsem pak ve svých čtrnácti letech o tom matku utvrdil už najisto. […] Nám klukům továrních dělníků se nejednou dostaly do rukou časopisy jako ,Rašple‘ nebo ,Červánky‘, a tam jsme viděli obrázky kněžourů jako beček sádla s neméně buclatými kuchařkami. To byla názorná výchova proti náboženskému opiu!“ (4)

V tomto duchu se nesla výchova Františka Halase ml., se kterou se pak potýkal po celý svůj život. Kolik Čechů ještě i dnes čerpá své „chápání“ víry spíš ze slaboduchých „Rašplí“ než z Davidových žalmů! Z historek o hamižných kněžourech se ovšem nedá pochopit to, co básník Halas po celý svůj tušil a mezi řádky svých básní vyjadřoval, i když mu jeho výchovou byly odepřeny jakékoliv předpoklady k tomu, aby to mohl důsledně vyjádřit celým životem: že duchovní žízeň lidského srdce může být utišena jen živým Bohem, nikoliv opiem ideologie. 

Nelze samozřejmě popřít, že ani za Rakouska, ani později za první republiky (kterou za to katolíci kritizovali neméně vášnivě než komunisté) se řešení sociálních problémů příliš nedařilo a že bída, s níž se básník od dětství setkával, zasahovala opravdu široké vrstvy lidí. František Halas se narodil dne 3. října 1901 v rodině, které bydlela nejprve na Tempesově (pozdější Nováčkově) ulici a pak na náměstí Komenského (pozdějším náměstí Republiky) v Husovicích. Roku 1909 mu po čtyřleté srdeční chorobě zemřela matka. Otec se podruhé oženil a odešel do Svitávky, ale od roku 1913 rodina opět žila v Husovicích ve Smetanově (nynější Hálkově) ulici.

V době, kdy Halas navštěvoval husovickou měšťanku, otec na čtyři roky zmizel v první světové válce. František živořil s babičkou. V rozhlasovém projevu z doby protektorátu později řekl, že by „chtěl z tohoto místa poděkovat, jestli mne náhodou snad poslouchá, svému drahému učiteli dr. Karlu Mrázkovi, který mne dal do učení do knihkupectví Píšova v Brně. Tomuto zásahu snad vděčím za vše. Bylo hodně hladu a bídy, ale knihy, které jsem miloval a hltal, to pomáhaly snášet lehčeji. Zuřivost četby byla tak nesmírná, že když nebylo čím svítit, čítával jsem i pod lucernami na ulicích. Dobré to bylo! Knihy se staly osudem a tak ještě dnes sedím mezi nimi a pomáhám jim na svět v nakladatelství Orbis.“ (5) 

Místo v Orbisu Halas získal po svém odchodu z Brna do Prahy z roku 1926. V brněnském období byly jeho veřejné aktivity spíš politické (v Komsomolu apod.), v Praze se z něj ale rychle stal opravdový básník. V této souvislosti je třeba zmínit skutečnost, že se od mládí stýkal a přátelil s literáty nejen levičáckými, ale i katolickými a že s největším (a v době komunismu posléze nejstrašněji postiženým) katolickým básníkem Janem Zahradníčkem dokonce bydlel v podnájmu, ve kterém nad jejich postelemi „visel portrét Vladimira Iljiče Lenina vedle obrázku Panny Marie“. (6)

V Halasově první básnické sbírce Sépie z roku 1927, poznamenané spíš poetismem, dadaismem a expresionismem než proletářskou poezií, se hojně objevují i biblické obrazy. Tak například v básni „Paříži až tě nebude“ jsou to verše: „Řeč davů ploužila se jako dým z Kainova ohně / ale pak prodrala se nebesy / zkrvavenou oblohou šátkem Veroniky / prolínala tvář minulých století…“ V básni „Spáč“ se postupně objevují obrazy Jákobova žebříku, plačícího Krista a procitajícího Lazara. A v básni „Dva“, na první pohled jen hravě erotické, je dokonce biblická narážka neoddělitelně spojena s její pointou, vyjádřenou závěrečným veršem „a ona drží hlavu tvou v klíně podobna Juditě“. (7) Judita utínající hlavu Holofernovi zde však nejspíš vyjadřuje jen spojení lásky a smrti. 

Tragický podtón Halasovy poezie se smrtí jako ústředním tématem je zcela zjevný z jeho druhé sbírky Kohout plaší smrt z roku 1930. Smrt v ní představuje „základní princip, jímž je nazírána skutečnost a jímž se hledá smysl všech jevů. (,Tisíckrát polykajíce štěstí polkli jsme jen smrt.‘ – ,Pohyb kyvadla je mrkáním smrti.‘) Smrt zde už není pouze měřítkem životní ryzosti nebo prostředkem k lidské monumentalizaci (,Vznešená tvář mrtvého nedovoluje zůstati smrti…‘ – ,Tohoto těla se nedotknou červi‘ z básně Amundsen), ale stává se sama sebou, jedinečným aktem, jenž probíhá nepřetržitě v čase. Je v podstatě aktem očistným, v tom se podobá ohni nebo vodě, neustále harmonizujícím protikladnost smyslů a času a udržujícím rovnováhu bytí, stále narušovanou anarchií života. A Halas se snaží v Kohoutovi proniknout tajemstvím tohoto aktu, proto jej obnažuje doslova až na kost, aby našel v objektivní fyziologii smrti jeho smysl. […] V  mnoha případech se nám může jevit u Halase smrt jako prvotní skutečnost, zatímco život je pouze odvozené zdání. To je v podstatě křesťanské pojetí smrti, skoro můžeme říci pojetí barokní… [Halasovi však chybí] dar křesťanské milosti (plynoucí ze zásahu absolutně svrchované Boží vůle), která by přemohla absolutismus smrti. Tuto milost z víry nedovoluje Halasovi přijmout jeho skepse (,křídlo víry malé / hroby nepodletí‘), i když bezmezně touží po jistotě, která by přemohla nebytí. Odleskem této touhy po jistotě, jež by nepodléhala časnosti, jsou některé Halasovy motivy, v nichž je možné vidět víceméně náznaky směřující k transcendentalitě jevů. [Sem patří] např. ,úroky krve‘ (Stará báseň) nebo ,oči rodu‘ (Hřbitov námořníků).“ (8)

Také Tvář z roku 1931 je sbírkou (téměř) spirituální poezie zápasící s tématem smrti. Vzdor tomu, že se emblematická báseň této sbírky nazývá „Odpověď“, se však stále jedná jen o metafyzické tázání k odpovědi nedospívající. Básník v ní rozmlouvá se smrtí, nikoliv s Bohem: „Přes šepot tvůj / smrt ke mně hovoří / ne ty mne nelituj / to pokoří // chci naslouchati jí / a vyzvěděti jen / proč každý patří jí / a zda jsme její sen.“ (9) 

K Halasovým nejznámějším básnickým skladbám patří Staré ženy z roku 1935. Liturgickou formou litanií inspirovaná báseň, „v níž se síla soucitu spojuje s monumentální tragičností, vyvolala vášně v kruzích levice, politicky jinak blízkých Halasovi. S. K. Neumann psal o maloměšťáckém motivu, katolické obrazotvornosti a kňouravém pesimismu a reagoval na Halasovu báseň poémou Staří dělníci.“ (10) Neumann byl ovšem jen fanatickým vyznavačem víry v „boha“ Stalina nepříčetně nenávidějícím víru v Boha opravdového (11), takže termín „katolická obrazotvornost“ byl v jeho ústech nadávkou. Bez ohledu na to mu však v této charakteristice Halasovy poetiky lze dát za pravdu. Ve Starých ženách nechybějí ani explicitně katolické motivy: „Vy ruce starých žen / šustící listy / obracené nedočkavostí svítání / obracené utrpením / obracené modlitbou / vy ruce starých žen / […] silné jen tak / aby udržely kapesník k setření slzy / aby udržely obrázek v rakvi / aby udržely kříž až zatlačeny budou oči / vy ruce starých žen.“ (12)

Je jistě pozoruhodné, že verše tohoto druhu psal Halas v době, kdy prožíval šťastný milostný vztah s Libuší („Buňkou“) Rejlovou, jenž přes nelibost jejího otce, který dceru nechtěl dát „básníkovi s holó prdeló“ (13), roku 1936 vyvrcholil sňatkem. 

V témže roce byl Halasův život plný paradoxů současně spojen i s jeho pomýlenou angažovaností ve španělské občanské válce na straně „pokrokových sil“ spojených s vražděním španělských katolíků. Španělské události roku 1936 a jejich jednostranná reflexe v dílech levicových umělců (včetně Halasovy sbírky Dokořán a jeho příspěvků  do sborníků podporujících „demokratické“ Španělsko) ostře rozdělily uměleckou obec i celou českou veřejnost. Halas se i jinak nechával strhnout k ideologickým výkřikům, když například na generála Rudolfa Medka křičel, že je jeho „třídní nepřítel“. Pravičáci měli naštěstí víc smyslu pro humor než levičáci, takže Medek jen s úsměvem „odpověděl, že se diví, proč jen tři dni“. (14)

Zaryté nepřátele měl Halas jen mezi svými komunistickými spolusoudruhy. Jedním z nich byl již zmíněný S. K. Neumann, který začátkem roku 1938 dštil oheň a síru na všechny, kdo nebyli tak jako on ochotni tleskat moskevským procesům, v nichž Stalín posílal na smrt své spolusoudruhy. Ti, kdo se ve vztahu k tehdejším monstrprocesům dopustili „kacířství“ (např. Jan Noha, který tehdy kritizoval Neumannovu knihu Anti-Gide), byli za jejich kritiku postihováni ještě i v padesátých letech. Halas se v ovzduší ideologického teroru, které v osmatřicátém ortodoxní stalinisté vytvářeli mezi levicovými umělci, postavil na obranu svobody projevu  a S. K. Neumanna či Julia Fučíka nazval „svíčkovými bábami“ stalinismu. (15) 

V české společnosti jako takové se stalinismus, jak známo, prosadil až na konci války. V době národního ohrožení kolem Mnichova, okupace a počátků protektorátu (předtím, než si mnozí nábožensky vroucnou víru ve vítězství kříže Kristova nad křížem hákovým sekularizovali do podoby bludné představy protikladu mezi hitlerovskými okupanty a stalinskými „osvoboditeli“) naopak Čechy posilovala naděje spojená s křesťanskými, mariánskými a svatováclavskými motivy. Velmi výrazně ji vyjadřovaly i verše Františka Halase.

„V těsně předválečných a válečných sbírkách se Halasova existenciální úzkost spojila s úzkostí národní. Ta ho místy dovedla až k postojům v užším slova smyslu náboženským. Tematicky jen zdánlivě vzdáleným prologem k nim je Panychida za F. X. Šaldu na počátku Torza naděje (1938), vrcholící přirovnáním Šaldova verše k šípu, který k Bohu ,doletěl a v samém středu Boží hrudi tkví / Milostí odpovědi hoří zapálen‘. Ústřední národní symbol je u Halase týž jako u katolických básníků – svatý Václav. Báseň Praze o knížecím kopí a chorálu z Torza naděje se stala jednou z erbovních básní doby politické krize a jednou z nejznámějších českých básní vůbec.“ (16)

Svatováclavský chorál – tisíciletá hymna našeho národa  – se stal v osmatřicátém modlitbou všech Čechů (nejen katolíků), zpívanou v kostelích i na náměstích. Halasova předmnichovská báseň k němu odkazovala slovy: „Kůň bronzový kůň Václavův / se včera v noci třás / a kníže kopí potěžkal / Myslete na chorál / Malověrní / Myslete na chorál.“ (17) 

Když známé události (halasovský „zrady zvon“) rozhodly o tom, že svatováclavské kopí bude moci být pozvednuto „jen“ ve smyslu duchovním, česká kultura pokračovala ve svém sestupu ke kořenům národního bytí, plně souznícím s národněobranným zápasem, sváděným v této době háchovskou politickou reprezentací.

Halas po okupaci napsal jímavou báseň v próze Já se tam vrátím, emblematické dílo české poezie tragických let trvajících od roku 1939 po celé následující půlstoletí.(18) Byla i výrazem zakotvení jeho touhy po domově „na jistém ohraničeném, zřetelně přehledném kousku země“, tj. regionalismu „v jeho pravé pozitivní podobě, která vede lidská společenství, malá i větší, nejen dopředu, ale i vzhůru“. (19) Místem, na které se Halas doslovně i symbolicky stále vracel, se od roku 1938 stalo Kunštátsko, kde nalezl útočiště díky přátelským vztahům své rodiny s kunštátským katolickým lyrikem Klementem Bochořákem. 

I v Já se tam vrátím je Halasova obrazotvornost zřetelně katolická. Poetický popis přírody zde nese zřetelnou pečeť inspirace sv. Františkem z Assisi a Mými přáteli Jakuba Demla a obraz kunštátských „polí skládajících slib chudoby“ představuje jeden z příkladů splývání Halasova sociálního cítění s katolickou spiritualitou. Já se tam vrátím vrcholí přáním: „Ať svítí světla milovaných chalup, ne jako bóje v dálce, ale betlemsky radostně a vytrvale.“ (20)

Kontroverzněji na mne působí Halasova Naše paní Božena Němcová (1940), která se už svým názvem pohybuje na hraně blasfemie. „Naše paní“ je samozřejmě v naší kultuře titulem mariánským, čehož si jsou dobře vědomi i autoři nevyznávající katolickou či křesťanskou víru (osobně miluji např. mariánskou píseň Our Lady of Solitude židovského zpěváka Leonarda Cohena). Boženě Němcové, která při vší úctě k ní nikterak nepatřila k světicím, je sotva vhodné vzdávat hold v žánru hagiografie a mariánské lyriky. Halasovo hledání jistot národní existence v době okupace se nicméně nezastavovalo jen u emblematické české spisovatelky, ale mířilo i ke skutečné Panně Marii. 

V jeho „pozůstalosti se pod názvem Naše Paní nalezla i báseň, v níž je Naší Paní míněna opravdu Maria: ,Ty, která v půlnoci jsi padla na kolena / Naši Paní prosíc o sílu.‘ Když Halas volá v básni Chudáci v Ladění (1942): ,Had světa rozmáčknut je v prachu / Panno Maria már Panno Maria már / rač zbaviti nás strachu,‘ není to transpozice, natož travestie. Panna Maria je matka všech, zvláště však chudých a trpících – tudy k ní nachází komunista Halas nejbezpečnější cestu. Kulminačním bodem Halasovy zbožnosti je báseň Prosba v závěru Ladění: ,Ne Pane nejsem hoden přízně Tvé / já po léta žil jak ta zvěř / a Tvoje rány ohnivé / mně nesvítily ale věř / že nacházím-li jméno Tvé / pak ne ze strachu před trestem / já prosím vroucně za jiné / Jen neopouštěj tuto zem.‘“ (21)

Halasův válečný (a pak ovšem i poválečný) příběh je nejednoznačný. Na jedné straně se básník v době okupace přinejmenším blížil ke katolické víře, na straně druhé působil v komunistickém odboji. Nejasné jsou i důvody toho, proč nebyl zatčen, i když gestapo údajně vědělo o tom, že psal verše do ilegálního Rudého práva. Ladislav Jehlička v této souvislosti spekuluje o tom, že si gestapo buď nebylo jisté, nebo to pokládalo za bagatelu, nebo „Halase někdo chránil, třeba (domněnka) Rudel, generální ředitel Orbisu, kde byl Halas zaměstnán, jak se později ukázalo anglický špion“. Jeho odbojové verše vzal na sebe spirituální básník a odbojář Josef Palivec a gestapo se s tím spokojilo, i když vědělo své. (22) Svou roli mohla od roku 1940  hrát i Halasova srdeční choroba, kterou bylo možné gestapákům označovat za  smrtelnou a která i ve skutečnosti byla vážná. 

Poněkud záhadné jsou i okolnosti Halasovy poválečné politické angažovanosti. Halas nebyl naivní a od počátku viděl, že reálné dění od května 1945 má pramálo společného s proklamovaným budováním spravedlivé společnosti. Navíc měl starost o dvě malé děti a jeho zdravotní stav se stále zhoršoval. Přesto přijal velmi exponovanou funkci přednosty publikačního odboru na ministerstvu informací vedeném nechvalně proslulým komunistickým ministrem Kopeckým a současně i poslanecké křeslo v parlamentu za Československou stranu lidovou (!), přičemž byl navíc i předsedou Syndikátu československých spisovatelů. Halasovo působení v těchto funkcích nelze jednoznačně „rozklíčovat“ ani ze dvou protikladných, ale v obou případech silně subjektivních svědectví jeho šéfa Kopeckého a Halasova „bývalého přítele“ Václava Černého. (23)

Vše každopádně nasvědčuje tomu, že Halasovo komunistické přesvědčení se postupně rozpadalo.  Důležitý mezník představovala jeho cesta do Sovětského svazu ze září 1947, při níž si vymohl setkání se dvěma velkými ruskými básníky v nemilosti, Borisem Pasternakem a Annou Achmatovovou. Pasternaka našel v hluboké depresi a „úděl vyvrženého, režimem prokletého básníka byl Halasovi obrazem údělu lidu Ruska a všech těch okolních zemí rovnajících se koloniím. Pronásledovala ho vidina nesčetných Leninových a Stalinových pomníků.“ (24) Ve výmluvných narážkách na začátku své básně „Anna Achmatová“ napsal: „Ta bloudící mlhou jsem já / Anna Achmatová / Už jenom Něva do očí se mi dívat vydrží / ona se nehněvá / když všichni se vyhýbají / když všichni mají strach / a i ten z bronzu má mrtvé oči.“ (25) 

O pět měsíců později přišel únorový převrat, který Halase zastihl zřejmě hluboce nešťastného, se svým svědomím zápasícího, ale současně i neschopného gesta, kterým by se s režimem demonstrativně rozešel (a po kterém by bezpochyby následovala pomsta na něm i na jeho rodině). Nevstoupil do poúnorového Svazu spisovatelů, ale nechal se prohlásit jeho „čestným“ předsedou, a v Kopeckého ministerstvu nadále zastával funkci, která po únoru „neměla už jiný účel než kulturně represivní“. (26)  I v úřední zprávě o jeho smrti tak nakonec režim v devětačtyřicátém mohl uvést, že „ve čtvrtek 27. října v 18,30 hod. zemřel v Praze ve vinohradské nemocnici po dlouhotrvající srdeční chorobě přednosta publikačního odboru ministerstva informací a osvěty (27), básník František Halas“. (28)

Halas rozhodně není jedinou českou osobností z doby kolem roku 1948, jejíž odkaz ve vztahu k tehdy nastolenému režimu vyznívá nejdnoznačně. Ve skutečnosti byl tento rozporuplný typ v tehdejší době velmi častý a patřil k němu například i Jan Masaryk, spojovaný jak s mnoha soukromými výroky protirežimního rázu, tak i s veřejnou službou poúnorovému režimu až do posledního dne jeho života. Z těchto dvou osobností si větší pochopení rozhodně zaslouží Halas, který byl na rozdíl od Jana Masaryka synem starého komunisty, nikoliv synem ikony české demokracie… 

Halas také nebyl politikem, ale básníkem. Na jedné straně patřil své době se všemi jejími zmatky a blouděními, na straně druhé ji přesahoval – nikoliv jasnozřivostí politika, ale neutišitelným voláním básníka po Absolutnu. (29) Halasovým odkazem zůstávají verše z posledního období jeho života.

Poslední básníkem dokončená sbírka A co? směla vyjít teprve v roce 1957. Po jeho smrti totiž na několik let ovládly pole zběsilé protihalasovské výpady Ladislava Štolla, oficiálního literárního kritika doby stalinismu, který Halasovi spočítal všechny jeho hříchy proti socialistické poezii včetně zločinu nad všechny zločiny, spočívajícího v tom, že „Halas nenalezl jediný verš pro Velikého Stalina“. Štollova přednáška z ledna 1950 budila dojem vystoupení prokurátora a lze se domnívat, že kdyby byl Halas ještě naživu, posloužila by jako podklad pro soudní proces. (30) 

Halasovu závěť, která Štolly věru potěšit nemohla, představuje především závratná skladba „A co básník“, kterou končí jeho poslední sbírka. Její závěrečné sloky zní takto:

„Závidím // Proti přitažlivosti zemské / do výšky volím pád / daleko odkud spadnout nemajících / a levou chci jen psát / tygra i s beránkem // Ale i verše závidím / vědoucí nejsoucí / stojí to za to pro ně se žrát / závistí zrovna tou / náručí vody // Chci být i kýmsi čten / a pochválen / na světlou památku / až svedu / sám sebe psát / vytržen z Poesie // nešťastně šťasten.“ (31) 

Doslov k A co? výmluvně konstatuje, že je věru těžké říci, který básník měl to štěstí, aby si na sám konec poslední básně své poslední sbírky napsal takovéto verše… (32) Mně nejdražším komentářem k nim a k Halasovi vůbec jsou slova kunštátského faráře a biskupa skryté církve Stanislava Krátkého, o kterém jsem již na blogu psal v článcích o Husovicích a o Kunštátu: „Myslím, že Halasovy poslední texty jsou závětí hodnou světce typu Jana od Kříže: verše ,Proti přitažlivosti zemské / do výšky volím pád‘ nebo to, jak chce být ,nešťastně šťasten‘, což mi připomíná zásadní paradox křesťanství: být na kříži, a přitom být šťasten.“ (33)

Vedle dokončeného A co? jsou součástí této závěti i texty rozpracované, které jen podtrhují skutečnost, že „mnohé Halasovy téměř mystické verše by bylo lze nazvati hledáním Boha“ a že „F. Halas zemřel uprostřed veliké pouti“. (34) V Halasově pozůstalosti nalezené projekty cyklů Hlad a Potopa „měly být tragickou rekapitulací velkých témat evropské kultury, mezi nimiž mají významné místo motivy a obrazy náboženské a konkrétně katolické: starozákonní potopa, Spor duše s tělem, svatý František z Assisi, ba i vize A. K. Emmerichové“. (35) Lze jen spekulovat o tom, nakolik by se jejich výsledná podoba blížila např. Zahradníčkovu Znamení moci; jistá míra Halasova souznění s velkými českými katolickými básníky jeho doby a jeho přátelského okruhu je však zřejmá. 

Touha po Absolutnu je ovšem přítomná nejen u básníků konkrétní víry, ale u všech básníků (pokud ji z ideologických důvodů nepotlačují jako Neumann a spol.). V každé skutečné poezii nalézá svůj odraz v nějaké podobě modlitby, a to bez ohledu na to, zda jsou její autoři „věřící“ či „nevěřící“. Bůh totiž „může být přítomen také jako ,nepřítomný‘, prázdný otisk nepoznatelné přítomnosti, jako v případě úchvatných modliteb, jež však byly napsány osobami, které necítí, že by měly víru“. (36) Verše z Potopy, Hladu a dalších nedokončených textů Františka Halase (37) lze vnímat právě jako vzývání „nepřítomného“ Boha (který je totožný s Ježíšem na kříži), jako vyjádření existenciálního hladu i jako výraz touhy po „pádu do výšky“.

Poznámky:

1) „Všechny básníkovy stopy vedou na Vysočinu“, Lidová demokracie, 29. 12. 1974.

2) Zatímco básníkův otec František Halas (1880–1960) se k odlišení od svého syna nazýval Františkem Halasem starším, básníkův prvorozený syn si jako poznávací znamení zvolil iniciálu X (František X. Halas), odkazující k tomu, že byl pojmenován jako František Xaverský, zatímco jeho otec byl František z Assisi.

3) „Všechny básníkovy stopy vedou na Vysočinu“, op. cit.

4) František Halas st., Bez legend, Praha: Naše vojsko, 1977, s. 112–114.

5) František Halas, Hlad, ed. Ludvík Kundera, Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 7.

6) Ladislav Jehlička, Křik Koruny svatováclavské, Praha: Torst, 2010, s. 57.

7) František Halas, Hlad, op. cit., s. 26 („Paříži až tě nebude“), 30 („Spáč“) a 22 („Dva“).

8) Jaroslav Med, „Halas – Trakl – Reynek (Pokus o srovnání)“, in: Od skepse k naději: Studie a úvahy o české literatuře, Svitavy: Trinitas, 2006, s. 19–21.

9) František Halas, Hlad, op. cit., s. 38.

10) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Halas František“, s. 151.

11) Viz např. Stanislav K. Neumann, ANTI-GIDE neboli optimismus bez pověr a iluzí, Praha: Svoboda, 1951, kap. „Náboženství“, s. 35–46.

12) František Halas, Hlad, op. cit., s. 45.

13) Alice Horáčková, „František Halas: Básníkova vyznání Buňce“, Mladá fronta DNES, 8. 6. 2006, s. D/9.

14) Jaroslav Seifert, Všecky krásy světa, Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 455.

15) Petr Pithart – Ludvík Kundera, Františku Halasovi 1990, Blansko: Okresní kulturní středisko, 1990, s. 6–7.

16) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 1035–1036.

17) Alena Ježková, Svatý Václav a jeho pomník, Praha: Arcibiskupství pražské, 2016, s. 76.

18) Osobně mne Halasovo Já se tam vrátím nejvíc zasáhlo v rámci jedné z „Padesátek“ Karla Kryla v Radiu Svobodná Evropa, v níž Kryl Halasovo něžné básnické vyznání lásky k domovu prokládal svým „rouháním“, ve kterém se s vlastí vyrovnával z pohledu od ní na dvacet let odříznutého vyhnance.

19) Petr Pithart – Ludvík Kundera, op. cit., s. 3.

20) František Halas, Hlad, op. cít., s. 87.

21) Martin C. Putna, op. cit., s. 1036.

22) Ladislav Jehlička, op. cit., s. 265.

23) Viz Václav Kopecký, ČSR a KSČ, Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1960, s. 465–467 a Václav Černý, Paměti 1945–1972, Brno: Atlantis, 1992, s. 37 a 253–254.

24) Petr Pithart – Ludvík Kundera, op. cit., s. 9.

25) Halasovu báseň „Anna Achmatová“ publikoval ke 100. výročí básnířčina narození z 23. 6. 1889 časopis Kmen, 1989, č. 24. Jednalo se o jednu z předzvěstí blížícího se pádu totality.

26) Václav Černý, op. cit., s. 253.

27) Je příznačné, že zatímco za Heydricha se stal ministrem „osvěty“ Emanuel Moravec, po únoru tato pro totalitní režimy charakteristická funkce připadla Václavu Kopeckému.

28) František Halas, Hlad, op. cit., s. 128.

29) O tomto tématu skvěle pojednává úvaha Rudolfa Matyse „František Halas aneb o básnickém charakteru“, publikovaná v Týdeníku Rozhlas z 30. 9. 1991. Mj. konstatuje, že Halasova osobnost a dílo umožňuje „vést dialog o nejpodstatnějších otázkách kultury, smyslu umělcova angažmá v proměnách doby, o vztahu svobody a odpovědnosti, víry a vědoucnosti, časnosti nahodilých omylů a věčnosti podstatného: tím je u básníka vždy věčná žízeň po nedosažitelném, která ,do výšky volí pád‘. František Halas, toto neutišitelné volání po absolutnu, které zahrne ,tygra i s beránkem‘, se nemusí bránit zpochybnění. Sám je totiž obsahuje, jako toto století, jako každý z nás.“

30) Viz Petr Pithart – Ludvík Kundera, op. cit., s. 5.

31) František Halas, A co?, Brno: Krajské nakladatelství, 1957, s. 48–49.

32) Tamtéž, doslov Ludvíka Kundery, s. 57.

33) Stanislav Krátký, K plnosti: Rozhovory Jana Mazance s dobrým bratrem a biskupem skryté církve, Brno: Cesta, 2004, s. 111.

34) František X. Halas („Problém přátelství“, in: Antonín Kratochvil, Žaluji, sv. 2: Vrátit slovo umlčeným, Praha: Česká expedice – Dolmen, 1990, s. 159) tímto způsobem shrnuje nekrolog svého otce, publikovaný roku 1949 v Lidové demokracii.

35) Martin C. Putna, op. cit., s. 1037.

36) Antonio Spadaro, „Když se poezie stává modlitbou“, Teologické texty, 2012, č. 3, s. 159.

37) Viz František Halas, Hlad, op. cit., „Ze Znamení potopy“, s. 66, „Bude to k páté k ránu [a zhasnu v Pánu]“, s. 67, „Dejte mi hlad“, s. 82 a „Z červeného zápisníku Františka Halase“, s. 91–92.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a deset