Sám sobě Bohem

Napsal Vít Machálek (») 27. 8. v kategorii Literatura, přečteno: 54×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Dnes slaví 84. narozeniny skvělý americký psycholog Paul Vitz (* 27. 8. 1935) a příští měsíc bych chtěl zase na blogu připomenout výročí narození anglické „královny detektivek“ Agathy Christie (* 15. 9. 1890). Ti dva mají samozřejmě společné hlavně jen to, že jsem teď četl jejich knihy.:-) Podle jedné z geniálních „hlášek“ Boba Dylana „člověk nemůže projít životem, aniž přečte nějakou knihu“. (1) Tento můj blog (o jehož shovívavé posuzování prosím) je vlastně jen takovým mým čtenářským a jiným deníkem, zatímco odborné a na dlouhodobém bádání a promýšlení daných témat založené články se snažím publikovat v různých periodicích. 

Letošní prázdniny jsem v rovině odborné četby strávil nad Vitzovou knihou Psychologie a kult „já“  (a nad texty představitelů tohoto kultu v moderní psychologii, o kterých v ní Vitz píše) a v rovině četby „oddechové“ samozřejmě s Agathou Christie. Z té bych dnes do svého čtenářského deníku zařadil román Sešli se v Bagdádu, jenž sice literárně patří spíš na okraj autorčiny tvorby, je však myšlenkově zajímavý tím, že obsahuje patrně nejexplicitnější odkaz na první přikázání z celého díla Agathy Christie.

Křesťanství i židovství se už od osvícenství musí stále potýkat s pokusy o své degradování na pouhý humanismus, které pod pláštíkem zachování lásky k bližnímu a některých vnějších forem biblické víry likvidují její podstatu. Ateista Erich Fromm, jehož texty jsem teď důkladně studoval ve spojení s Vitzovou kritikou humanistické psychologie a filozofie, první přikázání reinterpretoval do podoby zákazu modlářství jako údajného společného jmenovatele monoteismu a ateistického humanismu. (2) Z biblického pohledu je však samozřejmě modlářstvím v neposlední řadě sebezbožnění lidských bytostí, tedy onen kult „já“, ze kterého může být samotný Fromm důvodně podezírán. (3) Toto podezření může jen posilovat skutečnost, že Fromm vykládá biblický popis hříchu v příběhu Adama a Evy, kteří se chytili na vějičku ďáblova příslibu „budete jako Bůh“ (4), jako „počátek svobody“, který podle něj musí být hodnocen velmi kladně. (5)

Když už ve svých dnešních výpiscích z četby střídavě zmiňuji díla velmi různých žánrů, ocitoval bych i román Louise de Wohla Tiché světlo, v němž velkolepá scéna umírání císaře Fridricha II. vychází z původního biblického významu uvedeného příběhu. Fridrich, který sobě i svým poddaným ztělesnil „svobodu“ volnomyšlenkářského vládce, který je sám sobě jedinou mírou svých činů, se na smrtelné posteli vyznává svému příteli, exkomunikovanému arcibiskupovi Berardovi:

„,Spáchal jsem  jen jediný hřích… jediný hřích: chtěl jsem být Bůh.‘ Berard přikývl: ,Jiný hřích neexistuje, můj synu. Žádný jiný není. Adamův hřích Vzít zákon do vlastních rukou, být sám sobě zákonem. Ty jsi Adam; já jsem Adam.“ (6)

I když Louis de Wohl a Agatha Christie byli autory zcela odlišného rázu, pýcha Fridricha II. z Tichého světla je (až na závěrečné pokání) totožná s pýchou Edwarda Goringa z románu Sešli se v Bagdádu.

Svět Agathy Christie je pro mne zajímavý mj. i z hlediska „sociologického“ – jako svého druhu sonda do sekularizujícího se (ex)křesťanského světa. Spisovatelka dělá dojem „kulturní křesťanky“, která víru ani neodmítá, ani nevyznává, ale prostě se pohybuje ve světě kultury, která minimálně v době jejího mládí byla ještě nominálně křesťanská. Sešli se v Bagdádu je ovšem kniha z počátku padesátých let dvacátého století, tedy z doby po druhé světové válce, která s konečnou platností rozbila iluzi, že se všichni Evropané pohybují na půdě nějakých společných křesťanských základů. V této souvislosti může působit autobiograficky pasáž ze závěru románu, v níž si hlavní hrdinka Victoria Jonesová, okolnostmi donucená převléct se za řeholnici a modlit se růženec, „s úlevou“ uvědomuje, že vlastně „doopravdy je křesťanka“. (7)

Ani v této knize, ani v žádném jiném díle Agathy Christie nelze nalézt explicitní odpověď na otázku, co znamená být křesťanem či křesťankou. Dnes je každopádně třeba tuto otázku klást, protože v posledních letech jen výrazně přibylo nešťastníků, kteří si myslí, že být křesťanem znamená hlásit se k „naší kultuře“ a hájit ji proti „těm druhým“ (nejčastěji proti muslimům), přičemž jim vůbec nedochází, že být křesťanem neboli kristovcem nesouvisí s kulturou, ale s Kristem.

I Victoria ze Sešli se v Bagdádu v této souvislosti zřejmě tápe. Její literární stvořitelka však každopádně aspoň jasně říká, že křesťanem nemůže být vyznavač kultu „já“. Existuje-li nějaký společný jmenovatel mezi lidmi vnitřně napojenými na biblickou víru a lidmi rozumnými, leč nikoliv explicitně věřícími, pak je jím právě pokora ve vztahu k sobě samému a vědomí toho, že rozhodně nejsme mírou všech věcí.

Pro tuto pointu, k níž se nedokázali dopracovat ani filozofové typu Ericha Fromma, je třeba Agatě Christie ve vztahu k problematickým stránkách uvedeného románu mnohé odpustit.  Faktem je, že Sešli se v Bagdádu – a do stejného žánru patřící knihy Místo určení neznámé a Cestující do Frankfurtu – rozhodně nepatří k nejoblíbenějším dílům „královny detektivek“. Nejedná se o detektivky (i když zápletky detektivního rázu v nich nechybějí), ale spíš o něco na způsob politických thrillerů, které navíc poměrně stereotypním způsobem zpracovávají poněkud za vlasy přitažené téma velkého spiknutí světových rozměrů, v jehož pozadí stojí kdosi, kdo podlehl onomu pokušení „být jako Bůh“. Sešli se v Bagdádu vypráví o americko-sovětské schůzce na nejvyšší úrovni, kterou chtějí k čemusi (zřejmě k atentátu na oba nejvyšší představitele a k celkové destabilizaci světa) zneužít stoupenci temné třetí síly.

Na Victorii Jonesovou – a s ní samozřejmě i na čtenáře – čeká teprve v závěrečném rozuzlení šokující zjištění, že klíčovou postavou těchto temných sil byl její miláček Edward. Schopnosti Edwarda Goringa by se snad daly přirovnat k Hitlerovým schopnostem ovládat své ctitele, i když ve vztahu k Victorii se zdánlivě jedná jen o „kouzlo“ pouhé erotické přitažlivosti. Edwardovi každopádně stačí jen lusknout prsty a Victoria, s níž se krátce předtím v Londýně seznámil, se za ním hned žene do Bagdádu (kde jí byla pro její velkou podobnost s jistou významnou osobou předem přidělena netušená role v onom temném spiknutí); má přitom navíc ještě pocit, že vynalézavě naplňuje svou vlastní vůli, a vůbec netuší, že je jen loutkou voděnou na provázcích. Tento aspekt románu bych neoznačil za naivní, ale spíš za děsivý a svým způsobem i realistický… Ten, kdo chce „být jako Bůh“ (ať už jde o Hitlera, o císaře Fridricha, anebo o zdánlivě úplně jiné „týpky“), samozřejmě potřebuje i ty, vůči nimž jeho domněle božská moc funguje.

Zavražděný britský agent Carmichael, který křížil plány spiklenců, těsně před smrtí pronáší slovo „Lucifer“. Otázku nakladatelského agenta, který se na Agathu Christie před vydáním románu obrátil se žádostí o vyjasnění toho, proč umírající Carmichael „vysloví jméno ,Lucifer‘ a nikoli ,Edward‘“ (8), pokládám za nepochopení pointy. Ta totiž spočívá právě ve Victoriině zjištění, že Edward, ve kterém viděla „anděla světla“, je ve skutečnosti Luciferem odmítajícím sloužit Bohu a naopak zbožšťujícím sebe sama. Ve chvíli jejího prozření jí hlavou prochází toto:

„Edward je sám sobě Bohem. To je na tom tak děsivé… Edward vypadá navenek tak rozumně, ale ve skutečnosti je šílený! Je možné, že když se člověk snaží hrát si na Boha, musí zešílet. (9) Vždycky se říká, že pokora je křesťanská ctnost – tak teď už vím proč. Pokora vám vždycky zachrání zdravý rozum a udělá z vás lidskou bytost…“ (10)

Člověk může být „sám sobě Bohem“, nebo se může jako k domnělému Bohu vztahovat k jiné lidské bytosti, ale v obou případech na toto míjení se s pravdou šeredně doplatí. (Christie měla ovšem v románu připraven špatný konec jen pro Edwarda, a nikoliv pro Victorii, takže tu druhou možnou linii nemohla příliš rozvinout.) V době, kdy je kult „já“ v západní společnosti stále na vzestupu, by byl nějaký ne úplně pozdní „aha-zážitek“ à la Victoria Jonesová, spojený s rozpomenutím se aspoň na tuto elementární křesťanskou moudrost, opravdu k nezaplacení…

 

Poznámky:

1) V interview z roku 2012 Dylan na otázku ohledně toho, že ve svých písních zjevně stále čerpá z biblického jazyka (kterou evidentně považoval za hloupou), odpověděl: „Samozřejmě, co jiného by tam mohlo být? Věřím v Knihu Zjevení. Věřím ve zjevení, víte? Pravda je ve všech knihách. Jistým způsobem. V Konfuciovi, v Sun-c’uovi, v Marcu Aureliovi, v Koránu, v Tóře, v Novém zákoně, v buddhistických sútrách, v Bhagavadgítě, v Egyptské knize mrtvých a v mnoha tisících dalších. Člověk nemůže projít životem, aniž přečte nějakou knihu.“ (Mikal Gilmore, „,Bůh nebo ďábel – někomu musíš sloužit‘: Rozhovor s Bobem Dylanem“, Církevní dějiny, 2015, roč. 8, č. 17,  s. 89.)

2) Viz např. Erich Fromm, Psychoanalýza a náboženství, Praha: Aurora, 2003, s. 123.

3) „[Frommův] vlastní náboženský postoj je explicitně vyjádřen v knize Budete jako Bohové: pojem Boha se vyvinul až do bodu, že lidstvo je Bůh, a pokud existuje něco posvátného, jeho střed je v lidském ,já‘ a v ,já‘ ostatních lidí.“ (Paul C. Vitz, Psychologie a kult „já“, Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2017, s. 29.)

4) Genesis 3,5.

5) Erich Fromm, Strach ze svobody, Praha: Naše vojsko, 1993, s. 28.

6) Louis de Wohl, Tiché světlo: Román o Tomáši Akvinském, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2015, s. 206.

7) Agatha Christie, Sešli se v Bagdádu, Praha: Knižní klub, 2008, s. 211.

8) John Curran, Promyšlené vraždy Agathy Christie, Praha: Knižní klub, 2012, s. 286.

9) Kdoví, zda Christie nemyslela třeba i na osud Friedricha Nietzscheho jako hlasatele ideje „nadčlověka“…

10) Agatha Christie, Sešli se v Bagdádu, Praha: Knižní klub, 2008, s. 203 a 206

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a devět