Smutné konce Mirka Dušína

Napsal Vít Machálek (») 3. 8. 2014 v kategorii Literatura, přečteno: 924×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Můj „Rok Flannery O’Connorové“ vrcholí dnešním výročním dnem spisovatelčina odchodu na věčnost z 3. srpna 1964, v němž bych rád nabídl ještě jednu sondu do jejího díla. Vybral jsem si k ní přiblížení povídky „Chromí vejdou jako první“, kterým bych se s touto svou literární láskou v blogování rozloučil.

Budu ji muset postavit do protikladu k literární lásce svého dětství, k Jaroslavu Foglarovi a jeho Rychlým šípům. Od člověka, kterého si velmi vážím, jsem kdysi slyšel myšlenku, že společným jmenovatelem křesťana a nenáboženského člověka je Mirek  Dušín (tedy ideál mravní ušlechtilosti). Po četbě Flannery O’Connorové s tím sotva mohu souhlasit. Ostatně i před ní na mně morálka Rychlých šípů působila poněkud tísnivým dojmem. V této souvislosti se mi jako obzvlášť výmluvné vybavuje jedno místo z posledního dílu stínadelské trilogie, v němž Rychlé šípy zachrání členy konkurenční party před nutností strávit noc v zajetí Vontů, přestože jejich rivalové jim předtím ve stejné situaci nepomohli. Rychlonožka se za to chce „pást na jejich utrpení“, ale Mirek Dušín mu „ušlechtile“ odpovídá: „Máš sice plnou pravdu, že si naše slitování nezaslouží – ale přece jen jim pomůžeme, ať vidí, že jsme lepší než oni!“ Je-li pro Rychlé šípy motivací k vykonání dobrého činu potřeba postavit na odiv svou morální převahu, pak lze jejich etiku stěží označit za blízkou křesťanské.

Ještě větší rozpaky ve mně foglarovky vyvolávají po stránce náboženské. To samozřejmě platí až dnes a v době, kdy jsem je četl poprvé, tomu tak nebylo. Mé tehdejší religiozitě kluka ve věku Rychlých šípů religiozita Stínadel s jejich tajemnými obřady a „posvátnými“ slovy či předměty naopak odpovídala. Přes všechnu svou úctu k Jaroslavu Foglarovi se ovšem nemohu zbavit dojmu, že jeho náboženský vývoj jako by se nějak zastavil v tomto dětském stadiu. Sociologické výzkumy ostatně nasvědčují tomu, že procento Čechů, kteří na celý život zůstanou u nereflektované religiozity à la Stínadla, je velmi vysoké…

Mezi těmito lidmi a lidmi, kteří se vědomě vztahují k Bohu či Absolutnu, je zřejmě ne nepodstatný rozdíl i ve vztahu k etice. Slavný rabín Abraham Joshua Heschel byl jednou po své přednášce na téma „Náboženství a etika“ posluchačem typu Mirka Dušína dotázán právě na tento rozdíl mezi sebou jako věřícím člověkem a „dobře žijícím“ tazatelem bez náboženské víry. Ve své odpovědi jej vyjádřil pouhými šesti slovy: „Vy jste dobrý člověk. Já ne.“ Židé či křesťané se tedy od nevěřících neliší tím, že by byli lepší, ale tím, že si jsou více vědomi své mravní nedostatečnosti.

Tato skutečnost je zřejmá i z povídky „Chromí vejdou jako první“, přestože v ní žádná postava, která by se dala označit za křesťanskou, nevystupuje. Jejími hrdiny jsou ateista Sheppard, jeho desetiletý syn Norton a čtrnáctiletý gangster Rufus Johnson, který v ní odkazuje k ďáblu (podle některých interpretací už svou chromou nohou zmrzačenou do podoby „kopyta“, jejíž symboliku ovšem název povídky vykládá zcela protikladně).

Norton je tedy ve věku, ve kterém by se mohl objevit v příbězích Rychlých šípů – a to v podobě jednoho z mnoha v nich vystupujících „obyčejných“ chlapců, kteří nežijí Modrým životem, nedělají nic užitečného a potřebují Mirka Dušína, který by je přivedl na správnou cestu. A právě Nortonův otec Sheppard mi připomíná Mirka Dušína, který jako by po skončení příběhů Rychlých šípů nejprve dvacet let stárnul a pak se najednou znovu objevil na scéně v povídce „Chromí vejdou jako první“.

Povídka je založena hlavně na dialozích, ale zároveň působí takřka jako film, který je snadné si vizuálně představit. Jistě by dala adaptovat i na divadelní hru. Její první dějství by se odehrávalo v kuchyni Sheppardova bytu a dobrý herec by v něm v roli Shepparda mohl divákům názorně předvést naprosté zoufalství své postavy, pozorující vlastního syna, jak do sebe cpe dort, burákovou pomazánku a kečup a o nic kromě jídla nejeví zájem. Zejména ne o domlouvání svého otce, který se jej snaží vyburcovat k ušlechtilému chlapeckému životu a pomáhání druhým. 

Představuji si, že kdyby Mirek Dušín mohl svou fiktivní životní dráhu dovést až do dospělosti, musel by z něj vyrůst někdo podobný Sheppardovi. Ten byl podle povídky ředitelem městských rekreačních zařízení a současně „každou sobotu působil jako poradce v polepšovně a neměl z toho nic kromě uspokojení, že pomáhá chlapcům, o které se jinak nikdo nestará“. Toto jeho působení v sobě zahrnovalo  de facto náboženský rozměr (podobně jako by šlo skrytý náboženský rozměr vidět i za „misijním“ působením Rychlých šípů, kteří také chlapce sešlé z pravé cesty obraceli k dobrému životu). Výmluvná je pasáž  popisující malou kancelář, v níž se Sheppard v polepšovně setkává s mladistvými delikventy: „Sheppard nebyl nikdy ve zpovědnici, ale představoval si, že ve zpovědnici probíhá něco podobného jako tady, až na to, že on nedával rozhřešení, nýbrž vysvětloval.“

Pro Shepparda, který až fanaticky vyznává víru v neexistenci Boha a ďábla, je nepřijatelná představa, že by v srdcích jeho svěřenců mohl probíhat boj mezi dobrem a zlem. Jejich zločiny jsou pro něj jen výsledkem „zmatenosti“, kterou lze racionálně vysvětlit, a tak překonat.  V případě Rufa Johnsona jsou podle Shepparda snadno vysvětlitelné tím, že si jimi kompenzuje komplex ze své  chromé nohy. Samotný Rufus ovšem o toto vysvětlení nestojí a Shepparda nesmírně dráždí svým vlastním vysvětlením, podle kterého dělá to, co dělá, „protože ho má satan ve své moci“. Sheppard nezůstává u podrážděnosti, ale dává si pevné předsevzetí, že se bude inteligentnímu Rufovi věnovat tak dloho, dokud mu „toho jeho ďábla“ nevysvětlí a neučiní z něj vyznavače vědeckého světového názoru. Vypráví mu o psychologii, ale i o astronomoii, a „byl by dal bůhvíco za to, aby mohl Johnsonovi vložit do rukou dalekohled“.

Když je Rufus z polepšovny propuštěn a při svém nedostatečném rodinném zázemí prakticky zůstává na ulici, Sheppard jej přivádí k sobě domů. Důvodem je jeho odhodlání naplnit vlastní „misionářské“ poslání, což se netýká jen Rufa, ale také Nortona, který se má soužitím s novým spolubydlícím odnaučit své sebestřednosti.

Sheppard je vdovec, který se i se smrtí manželky vyrovnává sobě vlastním „racionálním“ způsobem. Je alergický na to, jak Norton rok po smrti své matky stále zoufale truchlí, a napomíná svého syna slovy: „Kdybys přestal myslet pořád jen na sebe a myslel na to, čím bys prospěl někomu druhému, přestalo by se ti stejskat po mamince.“ Mnohem horší však je, že Sheppard syna odsuzuje k beznaději, když mu neváhá vtloukat do hlavy domněle vědeckou „pravdu“, podle níž zemřelá maminka už „neexistuje“.

(Povídka zde  ilustruje známou skutečnost, že „vědecký světový názor“, posedlý představou, že to, co není „vědecky dokazatelné“, neexistuje, se ve vztahu k smysluplnému prožívání lidského života ukázal být velice nerozumný a škodlivý; věda jako taková ve skutečnosti samozřejmě víru v posmrtný život nevyvrací, ale spíš naopak ukazuje její racionalitu – např. konstatováními, že tato víra je jako intuitivní poznání obsažena v lidském nevědomí a že naděje tváří v tvář smrti je antropologickou konstantou, tedy základní lidskou zkušeností, přítomnou ve všech dobách a kulturách.)

Norton dává před otcovým ateistickým dogmatem přednost tomu,  co mu o matčině existenci říká Rufus, vnuk fundamentalistického kazatele. O’Connorová s úžasným černým humorem a ironií popisuje scénu, v níž chlapci sedí na půdě u dalekohledu, který Sheppard Rufovi pořídil k  „vědeckému“ pozorování nebe, a diskutují o tom, jestli je v nebi Nortonova matka. Rufus říká, že ano, a na Nortonovu otázku, jestli po smrti „přijde do pekla, anebo za maminkou“, odpovídá: „Teďka ještě za ní, ale jestli budeš žít vo moc dýl, tak přijdeš do pekla.“

Sheppardova zanícená snaha o probuzení Rufova zájmu o astronomii zůstává bezúspěšná. Nenaplňuje se ani jeho představa Rufovy „konverze“ (ve smyslu přijetí jeho, Sheppardovy víry a zahájení nového života), jejímž symbolem je v povídce speciální ortopedická bota, kterou Sheppard  Rufovi nechává vyrobit. I když by s ní mohl takřka normálně chodit, Rufus ji s pohrdáním odmítá. Nechce své postižení skrývat, ale je na ně naopak hrdý. K tomu ostatně odkazuje i název celé povídky, který by se dal chápat tak, že Rufus (v protikladu k ateistovi Sheppardovi) přece jen v hloubi duše věří ve svou spásu. Té může dojít na základě Ježíšových slov, podle nichž chromí vejdou do nebeského království jako první.

Na této naději nic nemění ani Rufovy hříchy typu krádeží, které stále páchá – ve skutečnosti proto,  aby jimi znemožnil Shepparda jako svého opatrovníka. V rozhovoru s Nortonem Rufus odhaluje pýchu jeho otce, který „si myslí, že je Ježíš Kristus“.  Sheppard je opravdu přesvědčen, že se stane Rufovým „spasitelem“. Tato jeho vize se ovšem vůbec nenaplňuje, Rufus zůstává stále stejný a „falešně dobrotivým“ Sheppardem jen z duše pohrdá. Nakonec tedy Sheppard rezignuje a nechává Rufa jeho osudu se slovy: „Nemám, co bych si vyčítal. Udělal jsem pro něj víc než pro vlastní dítě.“

A v tu chvíli mu vše dojde – jak se vůbec nestaral o vlastního syna a o bolest v jeho srdci a místo toho si svou dobročinností stále jen dokazoval, jak je on sám nesobecký a morální: „Srdce se mu sevřelo tak zřetelným a prudkým odporem k sobě samému, že zalapal po dechu. Cpal a cpal až dosud vlastní prázdnotu dobrými skutky jako obžerný nenasyta. Zanedbával vlastní dítě, aby živil svou vidinu sebe sama. Teď uzřel jasnookého Ďábla, sondéra srdcí, jak se na něj šklebí z očí Johnsonových. Představa o sobě samém se mu scvrkla a seschla, až mu před očima zůstalo jenom černo. Seděl jako ochrnutý a zmáhala ho hrůza.“ Pak se sice Sheppard vzchopí a běží za svým synem, ale je už pozdě: zmatený Norton, kterému otec místo naděje uměl nabídnout jen falešnou dobročinnost a racionalitu, se mezitím v touze po setkání s matkou u „nebeského“ dalekohledu, ve kterém ji domněle zahlédl, oběsil…

Při vší úctě k tomu, jak Jaroslav Foglar vedl své dospívající čtenáře ke konání dobrých skutků, na mne jeho Mirek Dušín také tak trochu působí jako problematický „obžerný nenasyta“. Ani jeho literárního stvořitele si ostatně moc neumím představit jako láskyplného otce, který nelpí na vlastních představách a místo aby dítěti vnucoval ideály „Mladého hlasatele“, citlivě vnímá hlubší zápas mezi nadějí a beznadějí v jeho srdci. Člověk ovšem jen těžko může druhým dodávat naději, kterou sám nemá. O panu Foglarovi je známo, že se dlouhá léta nebyl schopný vyrovnat se smrtí své matky, přestože mu zemřela až ve velmi vysokém věku. Ve stejné době údajně vzkázal komusi, kdo se jeho pozornost snažil obrátit k Bibli, že „náboženskému hloubání není nakloněn“…

Svět Rychlých šípů proto musel zůstat světem dvourozměrným. I tak vzbudil lásku bezpočtu čtenářů (včetně mě) a z mnoha z nich snad udělal lepší lidi. Přesto je jistě možné přistupovat k „etice Mirka Dušína“ nejen s obdivem, ale i s kladením si otázek, které jsem se pokusil formulovat v tomto článku.

Skvělé a hluboké dílo Flannery O’Connorové je pro mne ovšem výzvou ke kladení si otázek ani ne tak ve vztahu k dílu jiných autorů, ale především ve vztahu k vlastnímu smýšlení a životu. K témuž jsem si přál pozvat i čtenáře svého blogu.

Chromí vejdou jako první. In: Flannery O’Connorová, Všechno, co se povznáší, se musí setkat, Praha: Argo, 2013, s. 131–173.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a devět