Svět foglarovek

Napsal Vít Machálek (») 23. 10. 2019 v kategorii Literatura, přečteno: 254×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Na letošní rok připadlo dvacáté výročí smrti Jaroslava Foglara (1907–1999) a mně se v něm dostala do rukou sličná knížka editora Pavla Hoška Duchovní rozměr fenoménu Foglar (které jsem ovšem už před jejím vydáním dělal jednoho z recenzentů). Snad by se tedy hodilo připojit letos k mému dosavadnímu blogování na toto téma ještě aspoň přehled hlavních foglarovek s připojenými glosami vesměs jen čistě osobního či subjektivního rázu. 

Letošek je pro mne ovšem spíš jubilejním rokem halasovským než foglarovským (už jsem v něm blogoval o Halasově Kunštátu a chystám ještě příspěvek k výročí básníkova úmrtí). Pročetl jsem si v něm i různé vzpomínkové texty básníkova syna Jana Halase, nezdárného „hocha od Bobří řeky“, které v devadesátých letech vycházely mj. v brněnské Rovnosti. V jednom z pokračování se objevila i autorova fotografie v podobě asi patnáctiletého sígra s cigaretou v puse, kterou vnímám jako zcela postačující vysvětlení skutečnosti, že Jenda byl v tomto věku Foglarem z jeho oddílu vyloučen. Jestřábovi, jak známo, právě z tohoto klukovského typu vstávaly vlasy na hlavě hrůzou. Jan Halas se však v životě rozhodně neztratil a určitě to v něm „natřel“ mnoha Mirkům Dušínům, i když sám připomínal spíš Štětináče.:-)

Po pravdě řečeno se mi zdá, že se Foglarův výchovný vliv přeceňuje, protože Mirek Dušín či Láďa Velebil nikdy nebyli autentickými vzory a čtenáři foglarovek si v nich dozajista oblíbili spíš méně kladné postavy. V krátkém období někdy kolem 12–13 let možná barvotiskoví hrdinové nedospělého čtenáře neiritují, ale později už mu černobílý svět foglarovek sotva může být blízký. Osobně jsem měl vždycky nejraději Dobrodružství v Zemi nikoho, velmi netypickou foglarovku, v níž klukovské postavičky nejsou schematicky rozděleny na přitažlivé a odpudivé, ale z dvojice  hlavních hrdinů Vláďa působí jako takový trouba, zatímco jeho kamarád Vincek je ranař, který nemá nikdy daleko k podvodu ani k násilí (a na druhé straně darebáci z party Zelených vest ve vrcholné scéně románu vůbec nejednají způsobem, který by odpovídal jejich krajně negativnímu image). 

Jinak mám jako milovník detektivek samozřejmě odedávna v oblibě pátrání Rychlých šípů ve Stínadlech, minimálně ve vztahu k záhadné smrti Jana Tleskače připomínající klasický detektivní příběh. Stínadelská trilogie (Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří, Tajemství Velkého Vonta) – která je ovšem ve skutečnosti vlastně nedokončenou tetralogií s nikdy nenapsaným čtvrtým dílem Stínadla se budou bourat – by se dala označit za foglarovskou „klasiku“, kombinující tajemnost a napínavost způsobem pro klukovského čtenáře naprosto neodolatelným.

Dá se číst i v jiném než v tom „správném“ chlapeckém věku, což ovšem už neplatí o diptychu Hoši od Bobří řeky – Strach nad Bobří řekou, který vyžaduje čtenáře ochotného „lovit bobříky“ a ve své první části nemá skoro žádný děj, který by stál za řeč. (Mnohem méně známý druhý díl je v mých očích neporovatelně zajímavější jako obraz tísnivé protektorátní atmosféry s velmi realistickou postavou vlajkaře udávajícího české lidi gestapu.) Dějově relativně chudé jsou vesměs i příběhy explicitně spojené se skautingem (Boj o první místo, Pod junáckou vlajkou, Devadesátka pokračuje a pozdější Poklad Černého delfína, v němž skautské družiny vystupují pod „pseudonymem“ družin turistického oddílu); čtenář, kterého témata typu her hraných skautskými oddíly nezajímají, si v nich moc nepočte. Může tak být skoro až vděčný za skutečnost, že nejprve nacisté a pak opakovaně komunisté skauting zakázali a donutili tak Jaroslava Foglara psát příběhy, které nejsou jen literární ozvěnou jeho činnosti skautského vedoucího (resp. spíš vedoucího Junáka, protože český Junák a jeho foglarovská podoba se – jak vysvětluje i jeden z příspěvků Duchovního rozměru fenoménu Foglar – se svým spojením s pouhým vlastenectvím a občanským náboženstvím výrazně liší od světového skautingu tradičně spojeného s křesťanstvím). 

Po zákazu skautingu (který jinak samozřejmě odsuzuji) mj. také přestalo přicházet do úvahy opakování „skautsky dogmatického“ rozuzlení, kterým Foglar překvapil čtenáře v závěru Historie Svorné sedmy. V celém ději této knihy vystupuje opravdu velmi svorná sedmička kamarádů obojího pohlaví, která se však v podivném rozuzlení náhle bez sebemenšího projevu lítosti (naopak s patřičným nadšením) navždy rozděluje na čtyři kluky odcházejí do oddílu junáků a tři děvčata mířící do oddílu skautek.

Jen malé procento chlapců a dívek má zkušenost se skautingem, každý však se školní třídou. Ta je prostředím a dějovým rámcem za protektorátu napsané foglarovky Když Duben přichází, která má jistou dojemnost i pro čtenáře, pro něhož už jsou školní léta jen nostalgickou vzpomínkou. Mám na mysli zvláště závěrečnou scénu, v níž si v poslední den školy dosavadní dlouholetí spolužáci říkají jednou provždy „sbohem“. Dojemný je i příběh psance a otloukánka celé třídy Vojty Řeziny, který je ovšem – podobně jako celá kniha – nakonec poznamenán nehodnověrně působícím přechodem od realistického popisu toho, jak to ve třídách vypadá, k tomu, jak by to v nich podle Foglara mělo vypadat. Řezina se v rámci tohoto happyendu jak mávnutím kouzelného proutku mění v autoritu, které všichni spolužáci s respektem naslouchají. (Vzhledem k tomu, že Řezina v knize v hodině zpěvu zpívá „píseň o muži, který nikdy neplakal“, nemohl jsem si nevzpomenout na píseň „The Man Who Couldn’t Cry“ v podání Johnnyho Cashe, kde příběh nešťastníka, který v žádné ze svých četných pohrom nikdy neplakal, také končí bizarním happyendem, v tomto případě však záměrně parodickým…) 

Z doby poúnorového zákazu skautingu je zajímavá Tajemná Řásnovka, parádně začínající příběhem útěku Jindry Sochora z domova. Na základě vlastních klukovských vzpomínek mám za to, že nápady tohoto druhu (nikdy ovšem neuskutečněné) měl asi někdy skoro každý kluk, byť spíš z touhy po dobrodružství než z důvodu vážných problémů, jaké měl doma románový Jindra. Právě ve vystižení této touhy po dobrodružství spočívá magičnost Foglarových příběhů, jejíž další nezbytnou ingrediencí je smysl pro tajemství. Ten je v tomto případě obsažen už v názvu, kterému ovšem děj zůstává něco dlužen. Řásnovka je sice tajemnější než jiné části města (podobně jako třeba Přístavní čtvrť z románu Přístav volá), ale k tajemnosti Stínadel (utvářející nejen jejich atmosféru, ale i děj stínadelské trilogie) má daleko. To, že Jindra nakonec v Řásnovce nalézá chlapecký klub a Jiří v Přístavní čtvrti vzorného kamaráda, je sice ve foglarovském světě očekávatelné, ale čtenáře by asi víc zaujalo něco barvitějšího a neočekávatelnějšího.

Přístav je ovšem důležitý hlavně „modrým životem“, ke kterému je prostřednictvím dušínovsky vzorného Ládi Vilemína veden nejen Jiří Dražan, ale i klukovský čtenář knihy. Jaroslav Foglar, jehož duchovní svět jinak (vědomě či nevědomě) vyrůstal z atmosféry první republiky, zde docela překvapivě staví na piedestal aristokraty jako lidi „vzácných a krásných vlastností, pro které byli právě do šlechtického stavu povyšováni“. Touha po šlechtictví ducha je jistě krásným ideálem. Dává však smysl být přesvědčen o tom, že člověk může jeho naplnění dosáhnout výhradně vlastním úsilím a vlastními silami?  Jedná se zde o jakýsi sekularizovaný popis milosti a obrácení, k němuž u původně „zlého“ Jiřího pod Láďovým vlivem dochází, anebo spíš o problematické „náboženství sebevykoupení“? 

Náboženským rozměrem foglaringu se ovšem v těchto svých řádcích nemohu relevantně zabývat (zájemce o toto téma odkazuji na výše zmíněnou monografii). Z foglarovek se však musím dotknout ještě Chaty v jezerní kotlině, která obsahuje explicitní popis náboženského rituálu. Sluneční rituál Ludvy Grygara evidentně není křesťanský, ale „pohanský“. Možná si však lze položit otázku, zda se jedná o „pohanství“ předkřesťanské, anebo postkřesťanské. Náboženské hledání Foglarových hrdinů (resp. čtenářů) by se dalo interpretovat oběma způsoby. Někdo zůstane na celý život ve „stadiu Ludvy Grygara“ (či Jaroslava Foglara?) pozvedajícího ruce ve sluneční záplavě uprostřed panteisticky pojímatelné přírody, jiný dospěje k modlitbě k jejímu Stvořiteli a Zachránci a Spasiteli člověka.

Ve foglarovkách se tato modlitba prakticky neobjevuje. V poslední z nich – Modré rokli z roku 1995 – je však přece jen něco na způsob výzvy k modlitbě. Když darebáci Milda a Haryk při stopování klubu Saturn málem zahynou v podzemí modré rokle, šéf Saturnovců Roman jim posléze říká: „Děkujte Bohu, že jste nepřišli o život.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a dvanáct