Trojjazyčný Křivý dům

Napsal Vít Machálek (») 16. 9. v kategorii Literatura, přečteno: 67×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Na včerejšek připadlo výročí narození Agathy Christie (15. 9. 1890 – 12. 1. 1976), což je pro mne příležitost k dalšímu  zamýšlení se nad jejím dílem, které mi zpříjemnilo i letošní prázdniny. Nejvíc jsem si o  nich užíval detektivku, kterou mám hned v trojím znění (v anglickém originále a v překladech do češtiny a němčiny). 

Román, který měl pro autorku jediný možný název, Křivý dům (odkazuje k němu motto knihy v podobě říkanky o křivém domě a jeho obyvatelích i řada míst v textu), se takto jmenuje i v německém překladu (1), zatímco překladatel do češtiny jej z nejasných důvodů přejmenoval na Hadí doupě. (2) Také vypravěč, kterým je v originále Charles Hayward, zůstal v německém překladu Charlesem, zatímco v českém se změnil na Karla.

Čtenář, který už zná oblíbené triky Agathy Christie, může ve chvíli zjištění, že román je vyprávěn v první osobě, zpozornět a položit si otázku: Není to nakonec sám vypravěč, kdo bude nakonec v efektní pointě odhalen jako vrah? V tomto případě to však lze prakticky vyloučit vzhledem k tomu, že se Charles v úvodní části knihy vrací z Dálného východu do Londýna teprve ve chvíli, kdy už k vraždě v „křivém domě“ došlo. Lady Agatha ve skutečnosti se svými čtenáři hrála pozoruhodně poctivou hru a podraz v podobě závěrečného zjištění, že Charles se do dějiště vraždy ve skutečnosti nějak proplížil už před vraždou, z její strany nepřichází v úvahu.

Nevím, jak velká (či pravděpodobněji velmi malá) část čtenářů při čtení uhádne, kdo byl vrahem; faktem však je, že vrah Charlesovi a autorka čtenářům dali šanci až neuvěřitelně velkou. Hned při jejich prvním setkání vrah Charlesovi prakticky prozrazuje svou identitu, když s chladnou nadřazeností mluví o tom, že hloupá policie neví, kde má hledat. Jenže Charlesovi to „nedocvakne“. V anglickém originále k tomu na příslušném místě sám poznamenává: „Byl jsem natolik hloupý, že mi logický závěr unikl.“ (3) Překladateli do češtiny se to zjevně zdálo příliš, a tak tuto větu raději vynechal…

Lze ovšem předpokládat, že příslušná pasáž se v textu objevila až v poměrně pozdní fázi autorčiny práce na rukopisu. Čtenáři detektivek si většinou myslí, že jejich pisatelé mají hned od počátku v hlavě rozuzlení a podle něj pak utvářejí postavy a děj. V daném případě tomu tak ale nebylo. Zápisník Agathy Christie z doby vznikání Křivého domu ukazuje, že jako možného pachatele vraždy starého milionáře Aristida Leonidese Christie zvažovala jeho vnučky Sofii a Josefínu, švagrovou Edith, snachu Clemency, domácího učitele Leonidesových Laurence Browna a snad i další. (4)

Není divu, že chudák Charles si v románu dělá opravdu velké starosti. Nejde jen o to (jak si zpočátku myslí důvěřivý čtenář), že jeho snoubenka Sofie by si jej nechtěla vzít v případě, že by vrah starého Leonidese nebyl vypátrán a nad jejími blízkými zůstalo natrvalo viset podezření. Charles si v hloubi duše není jistý ani samotnou Sofií. A jak by také mohl, když v autorčiných zápisnících stojí: „Sofie Možná [vražedkyně] Nedostatek morálních zásad.“ (5)

Tak jako později v myslích čtenářů, i v mysli autorky se nejprve objevila rodina Leonidesových, potom v ní došlo k vraždě a až nakonec následovalo hledání vraha. V autorské předmluvě (publikované v anglické verzi, ale chybějící v českém i německém překladu) Agatha Christie říká, že Křivý dům patří k jejím nejoblíbenějším knihám, jehož psaní na rozdíl od řady jiných románů nebylo ani tak prací jako spíš čistým potěšením, a dodává: „Nevím, jak se rodina Leonidesových ocitla v mé hlavě. Prostě přišli.“ (6)

Autorka se s nimi zřejmě „seznamovala“ postupně, tak jako její vypravěč Charles Hayward. Ten nejprve za války v Egyptě poznává Sofii, která mu prozrazuje jen to, že je z početné rodiny, jejíž nejsilnější osobností je její dědeček. Teprve o více než dva roky později se Charles vrací do Anglie, čte v Timesech zprávu o smrti starého milionáře a následně v podivné dvojroli Sofiina nápadníka a syna vyšetřujícího komisaře ze Scotland Yardu postupně poznává všechny potenciální podezřelé.

Jak ve svých literárních parodiích humorně poznamenává Stephen Leacock, jedinou opravdu přijatelnou obětí je v detektivkách „starší gentleman“, který si „už stejně užil svoje“. (7) Aristide Leonides, který si užíval bohatství vpravdě pohádkového a už mu táhlo na devadesátku, může být jistě vzorovým představitelem tohoto typu oběti. Jiná věc je, že jej autorka až okázale líčí jako velmi sympatického. To je tak trochu skandální, protože sebevětší osobní šarm by neměl stačit k tomu, aby učinil sympaťákem bezskrupulózního muže, který celý život hromadil majetek obratným nalézáním děr v zákonech…

Lepším kandidátem na roli sympaťáka by v románu mohl být Aristidův prvorozený syn Roger, který je spíše naivním starým dobrákem než bezkrupulózním dravcem. Jeho podnikání podle toho vypadá.  Stařec mu svěřil hlavní část svého vzkvétajícího obchodního impéria, kterou pak Roger během několika let přivedl ke krachu… Právě scény, ve kterých vystupuje Roger Leonides, střídavě přirovnávaný k bzučícímu čmelákovi, k nemotornému psu a k velkému medvědovi,  patří v knize k nejzábavnějším. I v nich ovšem hodně záleží na překladu. Například v české verzi obsažená věta „vrazil do zástěny, zmateně řekl ,promiňte‘ a vyšel ven“ (8) je méně legrační než německé: „Er stieß mit einem Wandschirm zusammen, sagte verwirrt ,O Pardon‘ zu ihm und ging hinaus.“(9)

Při srovnávání obou překladů jsem si ovšem uvědomil, že němčina a čeština mají k dispozici podobné výrazové prostředky a že svým lexikem, slovními spojeními a idiomy mají k sobě navájem blíž než k angličtině. (Tedy nepočítáme-li masivní pronikání anglického vlivu do dnešní němčiny, které se i v německém překladu Křivého domu projevuje ponecháváním výrazů jako dad, darling, Mr a Mrs apod. v původní podobě. Čeština je zatím s globalizací spojenou angličtinou poznamenaná méně.) Tím spíš jsme si my a Němci – ať se nám to líbí nebo ne – blízcí po stránce kulturní, kde opět platí, že anglická kultura je nám nesporně mnohem vzdálenější.

Je tak trochu překvapivé, že právě Agatha Christie, Angličanka z „lepších“ kruhů narozená za vlády královny Viktorie, je dnes nejpřekládanější a ve světě nejoblibenější britskou spisovatelkou, i když pro její romány typické prostředí plné chův, služebnictva etc. musí být cizí každému, kdo nemá nic společného se starou Anglií.

Pro ne-Angličana může být matoucí hned jedna z úvodních scén Křivého domu, v níž je popisován návrat Charlese Haywarda z války domů. Objevuje se v ní věta „při návratu domů mi Glover sdělil, že otec je v pracovně“ (10), aniž by se čtenáři předtím či potom dostalo sebemenší informace o tom, kdo je to ten záhadný Glover. Překladatel do češtiny nechává vše v tomto originálu odpovídajícím znění, zatímco v německé verzi je věta doplněna do podoby „náš sluha Glover mi sdělil…“ (11)

Ještě „marťanštěji“ působící věty „Snad každý má starou chůvu. Chůvy se vracejí, perou, žehlí, vaří a vedou domácnost“ (12) jsou v české verzi také ponechány v této původní podobě, zatímco překladatelka do němčiny je prostě vypustila. Německým čtenářům tak v tomto případě zůstala utajena autorčina představa, že když má ona sama zkušenost se „starou chůvou“, musí ji mít „snad každý“…

Nevím, jestli je v Řecku zvykem mít chůvy a sloužící, ale v Anglii zbohatlý Řek Leonides si na ně každopádně velmi potrpěl. K překvapením, které na neanglické čtenáře románu čekají, patří i zjištění, že chůva Leonidesových dětí a vnoučat je „stará dobrá protestantka“, jejíž teorie ohledně pachatele či pachatelů vraždy jejího zaměstnavatele zní takto: „…určitě to byli katolíci. Oni jsou tou nevěstkou babylónskou.“ (13) Německý překlad (na rozdíl od českého) i zde poslední větu vynechává.

Takovýchto míst by se dalo najít ještě víc a o důvodech některých vynechávek lze jen spekulovat. Dostala snad německá překladatelka od nakladatelství vydávajícího knížky kapesního formátu za úkol román trochu zkrátit, anebo jen vynechávala pasáže, které se jí pro německého čtenáře zdály být odtažité?

Ve druhém případě by v románu mohl nezůstat kámen na kameni, protože na Středoevropana musí v „křivém“, leč bohatém anglickém domě působit zvláštně skoro všechno. Například instituce soukromého učitele dětí, které nechodí do školy, ale jsou vyučovány doma. Laurence Brown je spíš negativní postava – mladý muž zevnějškem a vystupováním připomínající myš, ale současně schopný okouzlit mladou manželku stařičkého milionáře, z jehož vraždy je samozřejmě podezřelý –, ale popis jím vedené soukromé hodiny je fascinující. Charles, který při ní poslouchal za dveřmi, vypráví:

„[Laurence Brown] měl velký dar vzbudit u svých žáků nadšení a představivost. Dramatičnost thermidoru, výnos o postavení Robespierrových stoupenců mimo zákon, Barrasova vznešenost, Fouchéova vychytralost – Napoleon jako napůl hladový dělostřelecký poručík – to všechno bylo reálné a živé. Laurence náhle přerušil výklad a začal klást otázky Eustaceovi a Josefíně. Přiměl je, aby sami zaujali místa nejprve jedné a potom dalších postav historického dramatu.“ (14)

Německá verze tento popis hodiny dějepisu věnované francouzskému direktoriu vypouští, což se ani není co divit. Je to zase jedna z věcí, které se s našimi středoevropskými reáliemi míjejí. Jistěže i u nás jsou dobří dějepisáři, kteří si s fiktivním Brownem nezadají, ale nevím, zda celý náš systém výuky někomu z nich umožňuje, aby si takto „hrál“ s jedním úzce vymezeným a pro nás dost odtažitým tématem…

V reálu jsem se bohužel také nikdy nesetkal s tím, že by v každé rodině musela být jedna silná osobnost nesoucí břímě odpovědnosti za celé přibuzenstvo. V Křivém domě naproti tomu tento úkol plní Aristide Leonides, který současně pokládá za svou povinnost předat jej před smrtí někomu z mladší generace (15), a také v jiných románech Agathy Christie se objevují postavy tohoto druhu. (16)

Ve vztahu k obyvatelům „křivého domu“ je ještě třeba zmínit, že Eustace byl bratrem Josefíny a Sofie, částečně postiženým následky dětské obrny a ve spojení s nimi psychicky zvláštní (a tudíž podezíratelný z toho, že mohl z důvodů zřejmých jen jemu zavraždit svého dědečka). Něco podobného platí i o jeho otci Filipu Leonidesovi, po celý život trpícím komplexem druhorozeného syna, kterému jeho táta nedával tolik lásky jako prvorozenému Rogerovi. Ubohý Charles Hayward je současně sužován i představou, že Filipova manželka Magda, matka jeho snoubenky Sofie – bezesporu také psychicky zvláštní – mohla mít také nějaký velmi svérázný motiv k otrávení svého tchána (například ten, že by jako herečka toužící po dramatičnosti chtěla hrát hlavní roli v případě vraždy). „Křivý dům“ z názvu románu neodkazuje jen ke zvláštnímu sídlu Leonidesových, ale i k různým druhům „pokřivenosti“ jednotlivých postav.

Víc už z jeho děje prozrazovat nebudu a spíše se ještě zaměřím na srovnávání českého a německého překladu mezi sebou, popřípadě s originálem. Zajímavé je, že český překlad pocházející z prudérní doby komunismu je nejen ve srovnání s německým překladem, ale i ve srovnání s originálem psaným anglickou dámou jemnější ve vztahu k sexuální oblasti. Používá eufemismus o dívkách, které „si kazí pověst“ (17), na místě, které by v doslovném překladu vyznívalo mnohem hruběji. Místa, na nichž některá z postav Agathy Christie bere Boží jméno nadarmo, se naproti neobtěžuje překladem zjemnit (což by bylo velmi snadné) ani česká, ani německá verze…

Bibli zná zřejmě nejlépe autorka německého překladu. (18) Poněkud kuriózní je v tomto ohledu převyprávění příběhu o královně Jezábel. Malá Josefína, jejíž matka-herečka postavu starozákonní  královny ztělesnila na jevišti, řeší v rozhovoru s Charlesem Haywardem záhadu, proč z Jezábelina těla sežraného psy zůstaly „dlaně jejích rukou“. (19) Tak to aspoň ve špatné biblické parafrázi uvádí anglický originál a český překlad, zatímco v německém je ve shodě s Biblí řečeno, že po Jezábelině smrti našli z jejího těla „lebku, nohy a ruce“. (20)

Poslední doklad toho, že český překladatel obvykle jen doslovně převádí originál do češtiny, zatímco autorka německé verze si s ní dává větší práci, by se mohl týkat měr a vah. Zavražděný Leonides byl malý mužíček, který podle originálu měřil „čtyři stopy deset“. Tak je to uvedeno i v české verzi bez ohledu na to, že jejím čtenářům tento údaj mnoho neřekne. (21) Němečtí čtenáři se naproti tomu dozvědí, že starý Leonides měřil asi metr šedesát. (22)

Když myslím na Anglii, což je v současné době nevyhnutelně spojené s tématem brexitu, nevnímám tuto jakkoliv smutnou událost nijak zvlášť tragicky. Pro budoucnost Evropské unie nepředstavuje odchod Angličanů podobnou katastrofu, jakou by byl třeba odchod Němců nebo Francouzů. Anglie byla vždy světem sama pro sebe, od kontinentální Evropy v mnohém hodně odlišným. K ilustraci tohoto faktu stačí i pár výše uvedených „detektivkových“ příkladů.

 

 

Poznámky:

1) Agatha Christie, Das krumme Haus, Frankurt am Main: S. Fischer Taschenbuch Verlag, 2004. Přeložila Ursula von Wiese.

2) Agatha Christie, Hadí doupě, Praha: Melantrich, 1988. Přeložil Karel Voleský.

3) Agatha Christie, Crooked House, London: Harper and Collins, 2002, s. 113.

4) Viz John Curran, Utajené zápisníky Agathy Christie, Praha: Knižní klub, 2010, s. 159–160.

5) Tamtéž, s. 159.

6) Agatha Christie, Crooked House, s. 5.

7) Stephen Leacock, „Veliký detektiv aneb vražda po 2,50 dolarech za kus“, in: Literární poklesky, Praha: Mladá fronta, 1963, s. 93.

8) Agatha Christie, Hadí doupě, s. 39.

9) Agatha Christie, Das krumme Haus, s. 52.

10) Agatha Christie, Hadí doupě, s. 13.

11) Agatha Christie, Das krumme Haus, s. 14.

12) Agatha Christie, Hadí doupě, s. 25.

13) Tamtéž, s. 83.

14) Tamtéž, s. 97–98.

15) Viz tamtéž, s. 106.

16) Např. Gordon Cloade v Čase přílivu.

17) Agatha Christie, Hadí doupě, s. 50.

18) Neznalost byť i jen základních biblických reálií je bohužel často patrnou nemocí českého překladatelství, české publicistiky a zřejmě i české společnosti obecně.

19) Agatha Christie, Hadí doupě, s. 57.

20) 2 Kr 9,35.

21) Agatha Christie, Hadí doupě, s. 9.

22) Agatha Christie, Das krumme Haus, s. 8.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a třináct