Znamení moci

Napsal Vít Machálek (») 10. 11. 2017 v kategorii Literatura, přečteno: 172×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Své příspěvky na blogu vyvěšuji nejraději v pátek, v den, jenž pro mne odkazuje k mystériu kříže a k tajemnému střetu mezi dobrem a zlem v lidských životech a v dějinách lidstva.  Činím tak i tento týden, na který připadá sté výročí bolševické revoluce, jež zahájila novou dějinnou éru křižování miliónů nevinných. I u nás komunismus zničil životy bezpočtu lidí včetně životů největších českých umělců. Jedním z nich byl básník Jan Zahradníček, který však ještě předtím, než nastoupil svou křížovou cestu komunistickými kriminály, stihl napsat nesmrtelné dílo, patřící k nejhlubším literárním vyobrazením doby komunismu. 

Tímto dílem je básnická skladba Znamení moci, obsahující verše úžasné síly, z nichž mnohé by se mohly opravdu tesat do kamene. Zahradníček je v ní velkým umělcem i významným svědkem doby, v níž se jeho verše rodí a kterou dokázal popsat jako málokdo. Současně může být označen také za metafyzika, jenž uměl ukázat duchovní a mravní smysl historického dění. Ne ovšem v návaznosti na účastníky „sporu o smysl českých dějin“, ale spíš v návaznosti na svatého Augustina a velkou linii křesťanského přemýšlení o dějinném potýkání se mezi „Jeruzalémem“ a „Babylónem“, mezi obcí Boží a obcí čistě pozemskou.

Augustinovský se mi zdá být i ústřední motiv Znamení moci, odkazující k paradoxnímu charakteru Kristovy vlády, jejímž znamením je kříž. Kristus, který vládne právě jako Ukřižovaný, který je podle sv. Augustina „proto vítěz, že oběť vítězná“ (1), je ve Znamená moci vítězem nad těmi, kteří stále  znovu křižují, kteří mají neomezenou moc v tom nejbrutálnějším pozemském smyslu a o nichž současně platí: „Vaše moc je veliká/ a váš strach ještě větší/ před tou nocí ze soboty na neděli“ (2) – před nocí Kristova zmrtvýchvstání, která změnila vše, protože po ní poražení a zabití budou   věčnými vítězi a ti, kteří vítězí a zabíjejí, věčnými poraženými. Velikonoční noc je pro Zahradníčka chvílí „toho jediného skutečného převratu, té jediné skutečné revoluce“, kterou básník staví do protikladu k pozemským převratům typu komunistické revoluce, „ve kterých se nepřevrátilo vůbec nic“. (3)

„Bůh ustavičně porážen vítězí/ Člověk ustavičně vítězící nakonec poražen/ a ti, kteří na kříž přibíjeli, jsou na kříž přibiti“, konstatuje Zahradníček a dodává: „Nikdy se nedočkáte, že by Bůh nestál v slově/ a nějakým zvláštním a neslýchaným zásahem do hry/ dřív než se skončí/ o vlásek zkrátil svobodu člověkovu/ Vaše myšlenky nejsou jeho myšlenky/ Nesníží se k násilí a jeho pohled upřený z lidské blízkosti/ na každého z nás/ nezavře se ani neunaví v té trpělivosti plné slitování…“ (4)

Je vlastně tak trochu překvapivé, že zde Zahradníček tak krásně píše o trpělivosti, kterou má Bůh s člověkem a s celou obcí pozemskou, která se od Něj vytrvale odvrací. Právě velcí čeští katoličtí umělci typu Zahradníčka či Durycha se z této Boží trpělivosti příliš neučili a už od vzniku republiky naopak do „bezbožné“ sekularizované společnosti pálili ze všech děl (municí naštěstí jen verbální, ale i tak mnohdy zasahující nevinné). Znamená to však, že by tím byla jejich kritika liberalismu jako duchovního otce komunismu automaticky diskvalifikována? V tom případě by museli být diskvalifikováni třeba i Běsi také mnohdy přestřelujícího F. M. Dostojevského, i když ve skutečnosti jak Dostojevského kritice ruských liberálů, tak i Zahradníčkově či Durychově kritice liberálů českých daly dějiny v mnohém za pravdu.

Není pochyb o tom, že míra duchovní a náboženské prázdnoty v dnešní české společnosti je větší než ve většině jiných postkomunistických zemích právě proto, že u nás komunistická ateizace měla na co navazovat. Právě tak není pochyb o tom, že český národ, ve své většině katolický, avšak jen ve smyslu nicotné matrikové „víry“, neměl v době nástupu komunismu po druhé světové válce dostatek duchovních a mravních „obranných látek“, jež by mu umožňovaly tehdejšímu rozvratu všech hodnot čelit. Výše citovaná Zahradníčkova slova o převratech, v nichž se nic nepřevrátilo, zaznívají právě v tomto kontextu:

„Nebyli studení a nebyli horcí/ Odporná příchuť vlažnosti nutila Boží ústa/ s hněvem je vyplivovat/ do stále větší opuštěnosti/ té ohrady času vždy mezi dvěma převraty/ ve kterých se nepřevrátilo vůbec nic// Stromy stály, kamení leželo/ z roztříštěného Sloupu Svrchovanosti/ toho, co je nahoře, nad tím, co je dole/ a teď bahno napodobilo/ pohybem vzpoury/ jeho bohoslužebnou přímost/ stříkajíc k nebi své neuznání/ své neuznání jediné opravdové vlády/ své neuznání jediné opravdové vlády nad světem.“ (5) 

Roztříštění „Sloupu Svrchovanosti“, tedy popření vertikály, jehož symbolem se pro české katolíky stalo zboření staroměstského mariánského sloupu, vytvořilo duchovní zemi Nikoho, kterou později snadno dobývali komunisté svým vzhůru stříkajícím bahnem. Komunismus se vynořil z duchovního a mravního vakua, do kterého jsme se pak po jeho pádu zase jen vrátili. Kardinál Miloslav Vlk vyjádřil roku 1993 tutéž myšlenku jako Jan Zahradníček (byť bez básnické poetiky), když na adresu polistopadové české společnosti řekl: „Budovat jen horizontálu, jen pragmaticky založený život je nebezpečné.“ (6)

Zahradníčkovo zděšení nad tím, „co se to stalo s člověkem“, se týká likvidace duchovního rozměru lidství nejen ze strany následovníků Marxe a Lenina, ale právě tak i ze strany následovníků náboženství konzumu: „Přesně tak, jak si to přáli hlasatelé Šťastného Živočicha/ bylo prázdno před očima a bylo prázdno za očima/ Vychvalování zubní pasty se neslo jak rouhání/ v samém sousedství chrámů, jejichž zvonům/ a jejichž varhanám bylo z nedopatření ještě dopřáno/ úpět a oslavovat.“ (7)

Znamení moci bylo napsáno po událostech v Číhošti z adventu 1949. „Znamením jediné opravdové moci nad světem“ je v básni kříž, a to nikoliv jen v obecně křesťanském odkazu ke Kristu, který se svou obětí za spásu světa stal jeho vládcem ve smyslu totálně protikladném moci pozemských vládců, ale i v konkrétní narážce na pohyb kříže v číhošťském kostelíku.

Na témže místě skladby, kde básník konstatuje, že Bůh nikdy žádným „zásahem do hry“ nezkrátí svobodu člověka, se objevuje i verš „Jen Kříž se pohne. [Kříž číhošťský]“, v němž byla poslední dvě slova někým (nejasno, zda Zahradníčkem či jen některým ze samizdatových opisovačů textu) vyškrtnuta. Martin Putna si to ve svých pojednáních o dějinách české katolické literatury vysvětluje snahou zabránit tomu, „aby bylo Znamení moci, v následujících desetiletích erbovní skladba katolického protikomunistického odporu, kompromitováno autorovým ,nalétnutím‘ na estébáckou provokaci“. (8)

Zdá se mi ovšem, že se zde Putna se Zahradníčkem míjí a že jeho odbytí Číhoště jen jako „estébácké provokace“ není adekvátní. Mystérium číhošťských událostí, které v posledních letech čtenářům mistrně zpřítomnil Miloš Doležal svými líčeními dramatu umučeného kněze Toufara na straně jedné a jeho mučitelů na straně druhé, si opravdu nezaslouží banalizování… Nezávisle na tom, jak tomu bylo se znamením kříže v číhošťském kostele, jsou každopádně důstojným epitafem strašlivě zmučeného otce Toufara (a vyjádřením víry v hluboké spojení tehdejších mučedníků s Kristem) Zahradníčkovy verše: „Mohl to být kdokoli, vždy bezbranný, jeden a všichni/ Mohl to být kdokoli, když upadl v jejich ruce/ neměl podoby ani krásy/ aby se nám tím strašněji podobal/ Muž Bolesti.“ (9)

Podle básníka se dějiny stále opakují. Stále znovu v nich stojí na jedné straně davy těch, kteří donekonečna opakují ukřižování, a na straně druhé hrstka obyvatel augustinovské obce Boží: „Bylo jich hrstka/ zrovna jak zrní v hlíně/ spravedlivých a milosrdných/ a touto setbou se obrozovala zem/ Vždycky tomu tak bylo/ Vždycky tomu tak bude.“ (10)

Do obecného rámu těchto stále se opakujících dějin Zahradníček vsazuje konkrétní obraz poúnorové české společnosti, o němž Martin Putna vcelku výstižně konstatuje: „Nejsilnější složkou Znamení moci je naproti tomu zpřítomnění temné atmosféry počátku padesátých let. Uvádí ji už první verš ,Bylo k zalknutí‘. Symbolizuje ji hrdina doby, ,pan Nikdo‘, bytost bez lidské tváře – případně, se zahradníčkovským vztekem, ,pan Kráva/ tvář Plivátko‘. Ztělesňuje ji antiteze dvou vrchů v Brně – vězeňského Špilberku a katedrálního Petrova.“ (11) [Brněnský Špilberk si ovšem sotva zaslouží být ztělesněním komunismu. Po Zahradníčkovi musel přijít Alexandr Solženicyn, který takovéto symbolické ztělesnění výstižně našel v „souostroví Gulag“.]

Podle Zahradníčka je komunismus horší než malomocenství, „neboť slyšet bez uší, dýchat bez nosu, hovořit bez jazyka/ nebylo nikdy tak zlé ani tak nemožné jako tento stav/ obnaženosti naveskrz, kdy se od nich trhaly celé věky“. Básník patrně neznal Orwellovo 1984, ale Znamení moci obsahuje podobný, jen ještě silnější obraz totalitní společnosti, v níž nejenže smrt stále obchází každého z „obnažených“ nešťastníků, kteří jsou v ní nuceni žít, ale spolu s budoucností je lidem upírána i minulost. (12)

Vše, co tvoří lidskou důstojnost, musí být popřeno a nahrazeno totální prázdnotou „přesně tak, jak si to přáli hlasatelé Šťastného Živočicha“. Tím, čím Znamení moci i dnes burcuje a děsí, je ovšem skutečnost, že tento popis se v něm týká jakékoliv odlidštěné společnosti – ne jen komunistické, ale i předkomunistické (a postkomunistické). 

„Rozklad sociálních vazeb, popírání jakékoliv pravdy, která přesahuje okamžitou praktickou využitelnost, rozpad a totální nihilizace hodnot, popření jakéhokoliv řádu, morálky a odpovědnosti – to není básníkova vize nebo hyperbolizace osobní úzkosti; je to přesný a důsledný popis skutečnosti, chvílemi střízlivý a strohý, až mrazí… Ve Znamení moci převládá obraz industrializovaného světa, v němž člověk má stejně daleko k druhému člověku i k přírodě. Je to člověk, který usiluje o podmanění vesmíru, ale stává se bezbrannou kořistí nejtemnějších sil v sobě samém, svého vlastního podsvětí. Tragédie humanismu bez Boha je dovršována destruktivním tlakem totalitní moci, který se v době vzniku básně na plné obrátky rozvíjel, urychlil zhroucení a zmatení hodnot přirozené morálky a vystavil člověka napospas výsměšné nicotě.“ (13)

 

Poznámky:

1) Aurelius Augustinus, Vyznání, Praha: Kalich, 2012, X,43, s. 372.

2) Jan Zahradníček, „Znamení moci“, in: týž, Rouška Veroničina – La Saletta – Znamení moci, Praha: Vyšehrad, 1990, s. 127.

3) Tamtéž, s. 127 a 110.

4) Tamtéž, s. 131.

5) Tamtéž, s. 110.

6) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Vlk Miloslav“, s. 581.

7) Jan Zahradníček, „Znamení moci“, in: týž, Rouška Veroničina – La Saletta – Znamení moci, Praha: Vyšehrad, 1990, s. 109.

8) Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 952.

9) Jan Zahradníček, „Znamení moci“, in: týž, Rouška Veroničina – La Saletta – Znamení moci, Praha: Vyšehrad, 1990, s. 114.

10) Tamtéž, s. 125.

11) Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 952.

12) Jan Zahradníček, „Znamení moci“, in: týž, Rouška Veroničina – La Saletta – Znamení moci, Praha: Vyšehrad, 1990, s. 107.

13) Mojmír Trávníček, „Doslov“, in: Jan Zahradníček, Rouška Veroničina – La Saletta – Znamení moci, Praha: Vyšehrad, 1990, s. 151–152.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a dvanáct