Dvacátníci

„Dvacátníky” myslím v tomto článku muže i ženy s rokem narození 192–, a to především ty z nich, kteří v minulém století spoluutvářeli a také dnes minimálně svým odkazem spoluutvářejí přítomnost křesťanství v moderním světě.

Tímto textem na blogu otevírám novou rubriku věnovanou novodobé teologii, v níž bych se chtěl zaměřit právě na autory z řad „dvacátníků”. Je to možná divné, ale faktem je, že většina literatury pro mne v duchovní rovině důležité pochází z pera autorů narozených ne později než ve dvacátých letech dvacátého století. Kladu si otázku, zda tito velikáni našli v mladších generacích důstojné pokračovatele, a nejsem si tím jist. Některé mimořádně inspirativní postavy vidím ještě mezi „třicátníky” (ve světovém měřítku k nim na prvním místě patří dnešní papež, u nás pro mne např. Karel Skalický), ale dál už se nemohu ubránit pochybnostem.

Osobnosti pro mne fascinující by se sice našly ještě i v generaci „čtyřicátníků” (např. Karel Kryl), ale ta už je pro mne spojena spíš naopak s velmi neinspirativními materialisty a technokraty, kteří u nás v devadesátých letech pohřbili ideály sametové revoluce. Zdá se mi, že ani v generacích poznamenaných dobou komunismu, ani v generacích nejmladších se moc rovnocenných „nosičů pochodní” nenašlo. (Po „nosičích pochodní” dnes volá Karel Floss, zakladatel Nadace Světový étos v Sázavě a dlouholetý pořadatel Letních filosofických škol tamtéž; bohužel však mám pocit, že i když on sám účastníkům sázavských letních škol za dlouhou dobu jejich trvání předal či nabídl nesmírně mnoho, ze studentů jezdících do Sázavy nevzešel nikdo, kdo by mohl a chtěl flossovskou pochodeň převzít…)

V rámci světového křesťanství a konkrétně katolicismu je dnes pro mne mj. otázkou, jak se budou dál vyvíjet „dvacátníky” založená církevní hnutí typu Fokoláre či „mého” Communione e Liberazione. Zde ve větší míře doufám, že se najde dostatek výrazných osobností, které budou odkaz zakladatelů dál tvůrčím způsobem rozvíjet. Snad se i v rámci křesťanské teologie a křesťanské ekumeny najde dostatek světců a mystiků, výrazných myslitelů a strhujících osobností, které věc Kristovu přesvědčivě přiblíží světu jednadvacátého století. Upřímně řečeno mne však  mezi žijícími teology a církevními představiteli nejvíc fascinují příslušníci nejstarších generací…

Abych však již zmínil konkrétní jména: z teologů a teoložek patřících mezi „dvacátníky” pokládám za významné a inspirativní osobnosti např. Karola Wojtyłu (*1920), Chiaru Lubichovou (*1920), Luigiho Giussaniho (*1922), Williama Johnstona SJ (*1925), manžele Jürgena Moltmanna a Elisabeth Moltmannovou-Wendelovou (oba *1926), Josepha Ratzingera (*1927), Hanse Künga (*1928), Johanna Baptista Metze (*1928), Dorothee Sölleovou (*1928) a Wolfharta Pannenberga (*1928). Už z tohoto letmého výčtu některých jmen je jistě zřejmá síla generace teologů narozených ve dvacátých letech.

Sám patřím k „šedesátníkům”, ale jsem vděčný za to, že jsem mnohé z výše jmenovaných „dvacátníků” mohl ještě vidět a slyšet naživo. Vděčně vzpomínám na „wojtylovskou” mši v Hradci Králové, „ratzingerovskou” mši v Brně, seminář s Jürgenem Moltmannem o Nejsvětější Trojici na pražské Evangelické teologické fakultě či na své setkání s Hansem Küngem v Tübingen.

Mnohem víc by těch vzpomínek samozřejmě bylo ve vztahu k českým osobnostem narozeným ve dvacátých letech. Mezi nimi bych z pozoruhodných a pro mne významných křesťanů uvedl např. Jiřího Rubína (*1921), Felixe M. Davídka (*1921), Josefa Smolíka (*1922), Stanislava Krátkého (*1922), Antonína Huvara (*1922), Jaroslava Škarvadu (*1924), Jana Hellera (*1925), Ladislava Hejdánka (*1927), Jakuba S. Trojana (*1927), Vladimíra Boublíka (*1928), Ludvíka Ambrustera SJ (*1928), Milana Balabána (*1929) a Jana Šimsu (*1929).

A v neposlední řadě také již zmíněného Karla Flosse (* 19. 7. 1926), kterému se blíží letošní velké jubileum a kterého bych – být to tak jubileum o dvě či o tři desítky let nižší – považoval za ideálního kandidáta v prezidentských volbách. Mimochodem, nejednou už jsem dumal nad skutečností, že oba poslední prezidenti z řad „čtyřicátníků” duchovně a mravně nesahají ani po kolena řadě vynikajících českých osobností narozených v letech dvacátých, které už dnes ovšem naneštěstí kandidovat nemohou…