Jihočech Miloslav Vlk

Tento článek není nekrologem kardinála Miloslava Vlka (17. 5. 1932 – 18. 3. 2017) ani zhodnocením historického významu této osobnosti. Není ani jejím životopisem, protože stručný přehled Vlkovy životní cesty v něm dovádím jen k působení na českobudějovickém biskupském stolci, zatímco jeho pozdější roli pražského arcibiskupa, českého primase a kardinála už nechávám stranou. Chci se v něm spíše jen podělit o své zcela osobní myšlenky a vzpomínky související s významným představitelem českého křesťanství, který nepřímo, ale významně ovlivnil i mou cestu ke katolické víře.

 Miloslav Vlk prožil většinu svého života v jižních Čechách. K těm mám velice vřelý vztah. Jedním z důvodů této skutečnosti je i to, že jsou rodištěm pro mne velmi podstatné osobnosti Emila Háchy. Nejdůležitější Háchovi věnovaná kniha vydaná za jeho života, jejíž název parafrázuji v titulku tohoto svého článku, nesla název Jihočech Emil Hácha. (1)

 Vlk se v jižních Čechách (v Líšnici u Milevska) narodil šedesát let po Háchovi. Podobně jako Hácha byl hned po narození pokřtěn a vyrůstal v nábožensky podnětném rodinném prostředí, byť sociálně oproti Háchovu neporovnatelně skromnějším. Stejně jako Hácha posléze studoval na českobudějovickém Jirsíkově gymnáziu, založeném nejvýznamnějším jihočeským biskupem devatenáctého století Janem Valeriánem Jirsíkem.

 V internátě Jirsíkova gymnázia, který byl zároveň „malým seminářem“, se tajemně rozvíjelo Mílovo povolání ke kněžství, jakkoliv cesta k němu byla ještě dlouhá a složitá. V době likvidace církevního školství kolem roku 1949 „byl malý seminář zrušen a chlapcům, kteří se vzdají úmyslu být jednou kněžími, byla nabídnuta možnost dostudovat bez finančních problémů. [Miloslav Vlk] dostudoval s pomocí dobrých lidí i tak, maturitu složil se samými jedničkami, ale dál jako by žádná cesta nevedla: ‚vzpurný‛ student neměl nejmenší šanci pokračovat ve vzdělávání na kterékoli vysoké škole. Konec nadějí? Krátce po maturitě se vydal pěšky na pouť na Lomeček u Vodňan. Krásná malá mariánská svatyně uprostřed lesů na kopci, místo jako stvořené k zamyšlení a rozjímání. Jako blesk ho tam zasáhla věta z 1. listu Petrova, která se četla při poutní mši: Pokorně se skloňte pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v čas svého navštívení…“ (2)

 Když po Vlkově odchodu na věčnost přemítám o jeho životním příběhu, opakovaně se mi při tom vybavují některé moje vlastní „zasunuté“ prožitky. Na onom mystickém poutním místě uprostřed lesů jsem se jako deseti- či dvanáctiletý kluk, vyrůstající v době tuhého komunismu s mizivým povědomím o věcech víry, zcela nečekaně ocitl v rámci jednoho letního rekreačně-poznávacího pobytu pro rodiny pracovníků ve školství. A v té svatyni „jako stvořené k zamyšlení a rozjímaní“ jsem prožil jeden z prvních okamžiků, které mne od té doby stále jasněji vedly k poznání, že neexistuje jen dvourozměrný vnějškový svět, ale také vnitřní život, věčnost, vertikála či jakkoliv jinak ten třetí rozměr nazveme. (3)

 O pětatřicet let později – už ne jako malý kluk, ale jako pomalu starý chlap, a už dávno ne v totalitě, ale v plné vnějškové svobodě – s údivem a smutkem zjišťuji, jak mnoho lidí u nás k tomuto poznání vůbec nikdy nedospělo. Lomeček, perla skrytá uprostřed lesů, je pro mne takovým podobenstvím o křesťanské víře, jejíž drahocenné poklady jako by stále zůstávaly skryty. Myslím, že Miloslav Vlk prožil ve svém životě podobnou, jen ještě tíživější zkušenost, protože ani jako kardinál a arcibiskup nebyl s to nic změnit na tom, že duchovní prázdnotu doby komunismu po roce 1989 vystřídala jen nová prázdnota konzumní společnosti…

 Život Vlkovy generace byl u nás spojen se dvěma momenty pozitivního společenského vzepětí – v roce 1968 a v roce 1989 –, které žel ani v jednom případě nemělo dlouhého trvání. Oba tyto nadějné letopočty však každopádně představovaly mezníky na životní dráze Miloslava Vlka.

 V osmašedesátém byl vysvěcen na kněze a stal se sekretářem českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, jedné z legend trpící a bojující církve předcházejícího dvacetiletí. Jeho studiu teologie a vysvěcení na kněze v době přechodného politického uvolnění předcházelo roční působení na dělnickém místě v českobudějovickém Motoru, dvouletá vojenská služba, ale i pozoruhodná studijní a pracovní dráha archiváře, jenž působil v několika archivech a psal pozoruhodné odborné texty. (4)

 Jako absolvent studia historie a archivnictví rád pociťuji sounáležitost s tímto svým „kolegou“. Přece jen se mi však zdá být škoda, že svého nesporně značného vzdělání později víc nevyužil k dialogu mezi církví a většinovou společností o náboženských a kulturních dějinách českých zemí. Mohl v tom mít vzor ve svém někdejším „šéfovi“, biskupu Hlouchovi, na kterého ještě krátce před smrtí krásně vzpomínal:

„Vzpomínám si, že jednou v budějovické knihovně byl pořad o Jaroslavu Vrchlickém, kterého [Hlouch] považoval za svého básníka. Dali mu tenkrát také slovo, aby k básníkovi něco řekl. Biskup Hlouch se rozhovořil o Vrchlickém a jeho duchovním profilu takovým úžasným způsobem, až všichni přítomní úplně žasli, že má takový vhled do literatury.“ (5)

 Miloslav Vlk to měl ovšem s biskupem Hlouchem svým způsobem i těžké, protože jemu samotnému poskytl trvalou duchovní a pastorační orientaci Druhý vatikánský koncil, zatímco starý pán byl např. v oblasti liturgie „předkoncilní“ a orientovaný na adoraci, ale ne na společenství. (6) Toto je však také jedna z věcí, které jsem u Vlka jako arcibiskupa velmi oceňoval: že se vždy jasně ztotožňoval se vším, co přinesl poslední koncil – nejen ve vztahu k liturgii, ale také např. ve vztahu k dialogu katolické církve s jinými křesťanskými vyznáními a s mimokřesťanskými náboženstvími – a vzestup protikoncilních skupin typu lefébvristů považoval za velmi vážný problém, kterému je nutné všemožně čelit. Ne náhodou si pozdější prezident Papežské rady pro ekumenismus za motto své knihy zvolil Vlkova slova: „Kdo není schopen dialogu nebo jej odmítá, ten se nemůže stát dobrým křesťanem.“ (7)

 V červnu 1971 neblaze proslulý budějovický církevní tajemník šrouby utahujícího normalizačního režimu Leo Drozdek (8) donutil biskupa Hloucha, aby svého sekretáře propustil. Miloslav Vlk byl za své pastorační aktivity a práci s mládeží potrestán přeložením z Českých Budějovic do malých farností na Šumavě (Lažiště a Záblatí). Od roku 1972 působil v Rožmitále pod Třemšínem, kde jej nakonec v roce 1978 za stejná „provinění“ postihl konečný trest v podobě odnětí státního souhlasu k duchovenské činnosti.

 Imponuje mi způsob, jakým se v těch zlých dobách Miloslav Vlk proti zvůli státní moci bránil a proti zakazování svých i jiných církevních aktivit protestoval; výmluvné hodnocení jednoho z okresních církevních tajemníků o něm prohlašovalo, že „Vlk jest záludný, církevní záležitosti a zákony zná velmi dobře“. (9) Podobnou „záludností“ se ve stejné době vyznačovaly i dokumenty Charty 77 či v době nacistické okupace protesty prezidenta Háchy. Žádný z těchto protestů nemohl dosáhnout změny situace, jejich smysl však spočíval v usvědčování totalitní moci z toho, že se dopouští bezpráví a porušuje i své vlastní zákony.

 Miloslav Vlk sedm let vykonával své známé „funkce“ typu umývače oken (10) a v letech 1986–1988 pracoval jako archivář ve Státní bance československé. „V tomto období se věnoval organizační a vydavatelské činnosti ,podzemní církve’ a udržoval styky s disentem.“ (11)

 Když už režim „mlel z posledního“, vrátili Miloslavu Vlkovi k 1. lednu 1989 povolení k vykonávání duchovenské činnosti s bizarním komentářem, že je to ale jen na jeden rok. Pro něj to „bylo znamení, že se celý komunistický systém chýlí ke konci“. (12) Během onoho posledního roku své existence s ním ovšem ještě režim stihl „vymést“ celou řadu venkovských farností na Klatovsku.

 V listopadu 1989 se Miloslav Vlk zúčastnil svatořečení Anežky Přemyslovny v Římě a samozřejmě i sametové revoluce. Ke slovům, kterými na ni později vzpomínal, není co dodat: „Všude bylo cítit společenství, lidé měli k sobě najednou blízko a byli ochotni nasadit se pro druhé a pomáhat. Bylo to znamení, že snad v nové době nastanou i nové mezilidské vztahy. Bohužel se to nesplnilo, a to je dluh, který nám zůstal.“ (13)

 S touto Vlkovou vzpomínkou i s jeho kritickým pohledem na dobu polistopadovou se plně ztotožňuji. Avšak ze všeho nejdůležitější je pro mne jedna z věcí, jež učinil hned poté, co se roku 1990 stal českobudějovickým biskupem. Spočívala v okamžitém navázání spolupráce se sousední lineckou diecézí a ve vydáním a šířením české verze toho nejlepšího, co v ní bylo k dispozici jako uvedení do křesťanské víry.

 V následujícím roce 1991 jsem se řízením osudu znovu ocitl v jižních Čechách v době, kdy jsem již dospěl na práh křesťanské víry a hledal církev, v níž bych mohl nastoupit cestu k přijetí křtu. Katolická církev se jí stala mj. díky tomu, že jsem si tehdy z exkurze do jižních Čech přivezl v jednom kostele objevené listy s výkladem Apoštolského vyznání víry, vynikajícím způsobem vysvětlující poselství a život církve. Po jejich přečtení už pro mne nebylo pochyb. Naplnilo se na mně přání, kterým končilo jejich úvodní slovo: „K tomu, abyste dospěli i pomocí těchto listů k jistotě víry a mohli se o ni rozdělit s druhými, Vám žehná + Miloslav Vlk, biskup českobudějovický.“ (14)

 Miloslav Vlk k nalezení či znovunalezení katolické víry zřejmě pomohl mnoha lidem. Jednou z nich byla i novinářka Blanka Pirnosová, která kdysi v pubertě pod vlivem obdivované soudružky učitelky víru na dlouhá léta odložila, aby se k ní o Velikonocích roku 1990 začala vracet pod dojmem z tehdejšího uvedení Miloslava Vlka na českobudějovický biskupský stolec. Později s tehdejším novým biskupem napsala záslužnou knihu rozhovorů Kardinál Vlk odpovídá na otázky hledajících a pochybujících, v níž svůj přelomový den popisuje slovy:

 „Vydala jsem se ke katedrále s troškou napětí, nostalgie po dětství a se zvědavostí, jaké ozvěny ve mně vyvolají polozapomenuté modlitby a hřímavá slova z kazatelny, jež se dala v den triumfu církve očekávat. Tak napůl jsem si tam šla také pro potvrzení správnosti svého ještě dětského rozhodnutí pro racionalitu; utvrdit se s konečnou platností, že není na koho spoléhat, jen na sebe, a co bylo jednou učiněno, platí navždycky. Byl z toho nakonec zážitek, který by se bez přehánění dal nazvat šokem. Slova nehřímala, triumf se nekonal. Konalo se zato veliké a rozechvělé díkůvzdání, při němž se hovořilo zejména (zdálo se mi, že pořád) o Boží lásce, až jsem si připadala jako plát kůry vyplavený na mělčinu vedle vše strhujícího proudu. ,Tolik ran je třeba obvázat, podat vody a otevřít okno,‛ říkal právě vysvěcený biskup Miloslav Vlk a ve mně se najednou z ničeho nic zvedla jakási neurčitá naděje.“ (15)

 I když byl Miloslav Vlk českobudějovickým biskupem jen do března 1991, kdy došlo k jeho jmenování arcibiskupem pražským, zařadil se po bok svých velkých předchůdců typu Jirsíka či Hloucha. (Je také třeba připomenout, že se stal prvním nástupcem biskupa Hloucha. který byl roku 1972 za aktivní účasti Leo Drozdka „odejit“ na věčnost, aby pak po následujících osmnáct let nový pastýř českobudějovické diecéze vůbec nemohl být jmenován.) I když podobně jako řada jiných významných Jihočechů i on nakonec zamířil do Prahy, jihočeský genius loci je v jeho životním příběhu zřejmý a nemělo by se za něj zapomínat.

 Miloslav Vlk vyrůstal v jihočeské krajině, která jako by více než jiné pozvedala lidský duch k transcendenci. Básník Ladislav Stehlík ji popisuje takto: „Hořká vůně těžké ornice, spanilý zrak vod a spěchající oblaka na vysokánském nebi. A vždycky dvojí zrcadlení: oblaků a vod, výšek a hlubin nitra a světa – to vše, co vytváří v jemnějších duších zkušenost náboženskou. V té nesmírnosti ticha ztrácí se člověčí samolibost…” (16)

 Všichni chceme být šťastní, ale ne všichni dokážeme překonat svou „člověčí samolibost“ a v lásce k Bohu a bližním šťastní opravdu být – přestože evangelní „Bůh je láska, vy všichni jste bratři“, na které podle rozhovorů Miloslava Vlka s Blankou Pirnosovou položil důraz Druhý vatikánský koncil, vyjadřuje to, „po čem každý člověk touží, i když si to třeba plně neuvědomuje“. (17)

 Tato svá dvacet let stará slova kardinál Vlk ještě jednou zopakoval ve svém takřka posledním poselství široké veřejnosti, za které by se dalo označit jeho vyjádření z rozhlasových Hovorů z října 2016. Ve spojení se zprávou o jeho odchodu na věčnost z nich nyní Český rozhlas znovu vysílal jeho konstatování, že lidé neznají své srdce, které touží po otevřenosti – po bytí pro druhé, ve kterém jedině lze nalézt skutečnéštěstí. Samotný kardinál Vlk podle těchto svých loňských slov šťastný byl a je. Velké svědectví jeho letošního umírání, ve kterém neprojevoval žádný strach ze smrti, ale jen pokojnou připravenost ke spočinutí v Boží lásce, potvrzuje jejich pravdivost.

Poznámky:

1) Karel Hájek (ed.), Jihočech Emil Hácha: Obraz domova, rodu a života pana státního presidenta, Budějovice: Jihočeské vydavatelské a nakladatelské družstvo, 1942.

2) Blanka Pirnosová, Kardinál Vlk odpovídá na otázky hledajících a pochybujících, Praha: Portál, 1997, s. 71–72.

3) Miloslav Vlk hovořil o „vertikále“, když např. řekl: „Mám bohaté zkušenosti s tím, jak těžko se vysvětlují mé postoje lidem, kteří nevnímají svět integrálně, tedy i s duchovní vertikálou.“ (Blanka Pirnosová, op. cit., s. 79.)

4) Ještě v roce 2008 kardinál Vlk uvažoval o tom, že by se rád vrátil k bádání spojenému se svou disertační prací o husitském Jenském kodexu (viz Jan Jandourek, „Češi? Nic proti Bohu, ale ať nám dá pokoj: S kardinálem Miloslavem Vlkem o prezidentské, ale především papežské volbě, o vztahu ke komunistům či o českém ateismu“, Mladá fronta DNES, 15. 3. 2008, roč. 19, č. 64, s. D5).

5) Radek Gális, „Rozuměli si jako otec se synem“, Katolický týdeník, 14.–20. 3. 2017, roč. 28, č. 11, Diecézní zpravodajství, s. 2.

6) Viz tamtéž.

7) Kurt Koch, Konfrontace nebo dialog? Palčivé otázky dneška a křesťanská víra, Praha: Vyšehrad, 2000, s. 7 (nečíslovaná).

8) Je známo, že biskup Hlouch zemřel v roce 1972 bezprostředně po střetu s L. Drozdkem (podobně jako litoměřický biskup Štěpán Trochta o dva roky později rovněž zemřel de facto mučednickou smrtí bezprostředně po střetu s církevním tajemníkem K. Dlabalem).

9) Blanka Pirnosová, op. cit., s. 75.

10) Později o něm v řadě jazyků vyšla kniha Umývač oken – arcibiskup pražský. Papež František, který četl její španělské vydání, měl ke kardinálu Vlkovi už na jejím základě velmi vřelý vztah.

11) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Vlk Miloslav“, s. 581.

12) Radek Gális, op. cit.

13) Tamtéž.

14) Miloslav Vlk, „Na cestu…“, in: Johann Singer, Apoštolské vyznání víry 1, České Budějovice, rok vydání neuveden, s. 2.

15) Blanka Pirnosová, op. cit., s. 11.

16) Ladislav Stehlík, Země zamyšlená 2, Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 81.

17) Blanka Pirnosová, op. cit., s. 66.