Před rokem jsem v době jednadevadesátých narozenin emeritního papeže Benedikta XVI. začal blogovat o jeho čtyřech knižních rozhovorech s novinářem Petrem Seewaldem. Nyní, kdy se v době svých dvaadevadesátin Joseph Ratzinger stal – pokolikáté už ve svém životě?! – terčem mediálních útoků pro svůj mnohdy špatně pochopený esej o sexuálním zneužívání v církvi, bych přeskočil druhou knihu uvedené série (Bůh a svět) a věnoval se hned knize třetí, nazvané Světlo světa a pojednávající mj. i o výše zmíněných aférách (jiná témata spojená s prvními léty Benediktova působení v čele katolické církve nechám pro dnešek stranou). Už v ní, a ne tedy až ve svém letošním eseji, Benedikt roku 2010 poukázal na to, že sexuální skandály, k nimž v církvi ve zvýšené míře docházelo od šedesátých let, ale v plné míře vyplavaly na povrch až v době jeho pontifikátu, souvisely v neposlední řadě se submisivním postojem pokoncilního katolicismu k nástupu liberální (či libertariánské) morálky.
Ve skutečnosti se nijak zvlášť nedivím tomu, že Joseph Ratzinger bývá v médiích tak často špatně chápán a interpretován. Je totiž snadné minout se s podstatou jeho myšlení a vytrhnout z něj jen věci sekundární. I to, co jsem napsal v předcházejícím odstavci, je vlastně neadekvátním výkladem Benediktových myšlenek. V závěru Světla světa papež zdůrazňuje, že v křesťanství vposledku vůbec nejde o morálku, nejde o to, „že církev člověku něco ukládá a poskytuje nějaký morální systém“, ale o to, že dává Krista. (s. 167)
Podstata křesťanství samozřejmě nespočívá v etice, jak se domnívali hlasatelé racionalistické religiozity osvícensko-moderního paradigmatu. Právě tak scestný je ovšem i opačný názor stoupenců postmoderní religiozity, hlásajících jen jakousi duchovní poživačnost bez etické závaznosti. Křesťanství, v jehož středu vždy stál, stojí a bude stát Kristus, a ne jen nějaké momentální lidské představy, to mělo a má těžké jak ve věku racionality a etiky bez tajemství, tak i ve věku (pseudo)mystiky bez hledání pravdy, bez racionality a bez etiky. Joseph Ratzinger patří k velkým teologům a duchovním pastýřům posledního století, ukazujícím křesťanům, jak kráčet Cestou, kterou je Kristus, a neztrácet se ve vírech zmatené moderní doby.
Musím přiznat, že jsem jej tímto způsobem nechápal vždy. V devadesátých letech jsem sympatizoval s různými „církevními disidenty“ typu Hanse Künga a kardinál Ratzinger na mne v mém tehdejším Küngem ovlivněném pohledu na dějiny a současnost církve působil jako málo sympatický šéf nástupnického orgánu římské inkvizice. Byl jsem pobouřen, když jsem ze vzpomínek teologa Bernharda Häringa nabyl dojmu, že s ním Ratzingerova Kongregace pro nauku víry nejednala právě lidsky v době, kdy se potýkal nejen s ní, ale také se zhoubným onemocněním. Podstata celého případu, který byl zřejmě jen jedním z mnoha střetů mezi „progresivními“ morálními teology doby po Druhém vatikánském koncilu a Římem, mě ale ve skutečnosti ani moc nezajímala; jen se mi zdálo, že teologové jako Häring, kteří nepochybně píší podle svého upřímného svědomí a přesvědčení, by za to neměli být trápeni. Dnes už ovšem celou situaci vidím i z druhé strany, z pohledu církevní autority, která po koncilu ztratila možnost používat dosavadních prostředků, nikoli však veliké břímě odpovědnosti.
Od šedesátých let zde zřejmě byl i velký a stále rostoucí počet kněží, kteří o morální teologii nepsali, ale sami pro sebe si ji vykládali v tehdejším duchu „svobody“. Küngovská hesla typu „Od církevního práva zpět ke svobodě evangelia!“ mohla v této situaci napomáhat katastrofě, do které se mnozí stoupenci „svobody“ a „sebeurčení“ řítili a strhávali do ní i celou církev. Řím samozřejmě zůstal věrný neměnným principům katolické morálky a církevnímu právu, ale v tehdejší liberální atmosféře nastupující i v seminářích a na teologických fakultách byl fakticky bezbranný. Benedikt XVI. v této souvislosti Petru Seewaldovi cituje výrok dublinského arcibiskupa, s nímž řešil problematiku sexuálního zneužívání v Irsku (Světlo světa v přílohách obsahuje i výňatky z papežova velmi ostrého pastýřského listu „Těžký hřích na bezbranných dětech“, adresovaného právě irským katolíkům):
„Řekl, že církevní trestní právo fungovalo do konce padesátých let; nebylo sice dokonalé – ledacos na něm lze kritizovat –, nicméně bylo uplatňováno. Ovšem od poloviny 60. let se prostě přestalo používat. Zavládla představa, že bychom neměli být církví práva, nýbrž církví lásky; církev nemá trestat. Tak vyhaslo vědomí, že i trest může být aktem lásky. I u dobrých lidí tehdy došlo k zvláštnímu zatemnění myšlení. Dnes se musíme znovu učit, že láska k viníkovi a láska k poškozenému jsou v opravdové rovnováze tehdy, když viníka potrestáme formou, která je možná a přiměřená. Potud v minulosti došlo k proměně vědomí, z níž vyplynulo zastínění práva a nezbytnosti trestu – v konečném důsledku i k zúžení pojmu lásky, která nespočívá jen v tom, že jsme milí a způsobní, ale která je v pravdě. A k pravdě patří i to, že musím potrestat toho, kdo se prohřešil proti skutečné lásce.“ (s. 34)
Druhý vatikánský koncil se v první polovině šedesátých let (za aktivní účasti Josepha Ratzingera) pustil do vstřícného dialogu se západní společností doby doznívající moderny. Partner tohoto dialogu však záhy téměř zmizel. Většinová západní společnost vstoupila do věku postmoderny, ve kterém začala hodnotu lásky chápat velmi jednostranně a hodnotu pravdy nechápat vůbec. Církev se v ní dostala do situace, která by byla těžká i v případě, že by ve vnitrocírkevním prostoru nedošlo k žádným pochybením. Dnes např. v Benediktově rodném Německu z církve vystupující statisíce lidí, kteří vnímají jen negativa typu sexuálních skandálů a „na církvi už nevidí to celistvé a živé“ (s. 40). Po sexuální revoluci šedesátých let ovšem zase mnoho lidí církev opouštělo proto, že v ní viděli reprezentantku omezující sexuální morálky…
Joseph Ratzinger se jako papež (a už i předtím jako kardinál) usilovně zabýval praktickými problémy spojenými s řešením pedofilních kauz a snahou jim předcházet, současně se však nikdy netajil tím, že z jeho pohledu jsou klíčové teologické a filosofické příčiny nárůstu tohoto zla (které se pochopitelně v drtivé většině případů odehrávalo a odehrává mimo církev, i když uvnitř církve je obzvlášť děsivé). Tyto kořeny jsou v neposlední řadě spojeny právě s postmoderním přístupem k lásce a k pravdě.
Peter Seewald v jedné ze svých otázek ve Světle světa konstatuje, že většina případů zneužívání ze strany kněží sahá do 70. a 80. let, a v dané souvislosti cituje prefekta Kongregace pro společnosti zasvěceného života kardinála Rodého, podle kterého v této době došlo k vnitřnímu tlení církve, v níž sekularizovaná kultura pronikla i do některých západních řádů, tedy do prostředí, které mělo víc než kterékoliv jiné představovat alternativu k většinové kultuře. Benedikt ve své odpovědi říká:
„Duchovní situace 70. let, která má počátky už v 50. letech, k tomu zajisté přispěla. Tehdy se ostatně rozvinula i teorie, že pedofilii je třeba brát jako cosi pozitivního. Především však byla hájena teze – a pronikla i do katolické morální teologie –, že neexistuje nic, co by bylo špatné jako takové. Existuje jen ,relativně‘ špatné. Co je dobré nebo špatné, prý závisí na důsledcích. Lidé se sklonem k takovému jednání pak v kontextu, kde všechno je relativní a kde neexistuje zlo jako takové, nýbrž jen relativní dobro a relativní zlo, ztráceli půdu pod nohama. Pedofilie je přirozeně spíše nemoc jednotlivců, ale že tak nabyla vlivu a tolik se rozšířila, to souviselo i s duchovní konstelací, která v církvi vedla ke zpochybnění základů morální teologie, dobra a zla. Staly se zaměnitelnými, dobro a zlo už nestálo se vší jasností proti sobě.“ (s. 45)
Postmoderní relativismus podle Benedikta vede „ke svobodě, která je libovůlí“, místo abychom se učili „svobodě, která je odpovědností“ (s. 48). Zmatenou dobou tíhnoucí spíš k libovůli než k rozlišování ovšem zdaleka není jen naše současnost. Byla jí například už doba pozdní antiky, v níž mladý Aurelius Augustinus dlouho hledal lásku a štěstí na všech možných (či nemožných) cestách, ale opravdu je nalezl až poté, co mu bylo dáno překonat vlastní libovůli a přijmout pravdu evangelia. Joseph Ratzinger, velký augustinián dnešní doby, šestnáct století po Augustinovi rozvíjí jeho stále platný pohled na dějiny jako na „boj mezi dvěma formami lásky: láskou k sobě – až ke zničení světa; a láskou pro druhého – až ke vzdání se sebe sama“. (s. 64)
Na jednom z nejsilnějších míst Světla světa hovoří o strašné odpovědnosti za některá globální zla, jíž se zatížil dnešní západní člověk, který, hnán sebeláskou, hledá sebeuspokojení v drogách, čímž vytváří země, které mu je ke své zkáze musejí dodávat, nebo v sexuálních požitcích, přičemž ničí například mládež v zemích, které se stávají destinacemi „sexuálního turismu“. Za všemi fenomény tohoto druhu stojí „lačnost po štěstí, která se nedokáže spokojit s tím, co je. A která se pak utíká, řekneme-li to tak, do ďáblova ráje a ničí lidi okolo… Je vidět, že člověk usiluje o nekonečné potěšení, chce rozkoš až k maximu, chce nekonečno. Ale kde není Bůh, nedostane to, nejde to. Tu si pak sám musí vytvářet něco nepravého, nepravé nekonečno.“ (s. 66)
Podstata dědičného hříchu či porušené lidské přirozenosti, která se arci týká všech lidí včetně křesťanů, spočívá právě ve vědomém či bezděčném hledání štěstí a naplnění jinde než v Bohu, ve falešném ráji. Všichni včetně pedofilů zneužívajících děti si zřejmě namlouvají, že jen hledají štěstí a lásku a že je to jejich „svaté“ právo. Láska však – a to je pro mne hlavní myšlenka celého Benediktova pontifikátu – nemůže být bez pravdy.
Tento článek jsem pojal osobněji než jiná svá „benediktovská“ blogování, a proto bych jej též uzavřel slovy, která nejsou jen obecným konstatováním, ale i výrazem mých zcela osobních životních zkušeností (plně potvrzujících to, o čem v mnoha svých textech – rozhovory s Petrem Seewaldem počínaje a encyklikou Caritas in veritate konče – hovoří papež Benedikt): Hledání lásky může člověka dovést až k Tomu, který je Láska. Pokud ovšem lidská láska zůstává sevřena pouhou citovostí či lačněním po osobním štěstí, může vést také opačným směrem a působit ničivě…
Benedikt XVI.: Světlo světa: Papež, církev a znamení doby. Rozhovor s Peterem Seewaldem. Přel. z: Benedikt XVI.: LICHT DER WELT: Der Papst, die Kirche und die Zeichen der Zeit. Brno: Barrister & Principal, 2011. 208 s.
2024 ©