Teodicea

Letošní rok je rokem kulatého výročí G. W. Leibnize (+ 14. 11. 1716), myslitele, jenž vstoupil do dějin mj. jako autor výrazu „teodicea”, obvykle překládaného jako „ospravedlnění Boha”. Toto téma se mi výrazně propojuje s tématem dvacátníků, o kterých jsem začal blogovat minulý týden: někteří z významných teologů narozených více než dvě stě let po Leibnizově smrti odvážným způsobem rozvinuli právě téma „ospravedlnění Boha” v očích člověka 20. století. 

Za klíčové pokládám v tomto ohledu především tři z autorů, které jsem zmiňoval v úvodním článku o dvacátnících – Luigiho Giussaniho, Josepha Ratzingera alias Benedikta XVI. a Hanse Künga. Shodou okolností pouhých pár dnů po napsání onoho článku jsem měl v Comunione e Liberazione (CL) příležitost zamyslet se nad Giussaniho a Ratzingerovým přístupem k tomuto tématu. Guissaniho nástupce Julián Carrón v úvodní promluvě na letošních duchovních cvičeních CL poukázal na epochální změnu, kterou v novodobé Evropě prošla otázka po Bohu:

„Ve svém nedávném velkolepém interview ukázal Benedikt XVI. základní dimenzi této epochální změny: 'Pro dnešního člověka se na rozdíl od časů Luthera a klasické perspektivy křesťanské víry [ovládané starostí o věčnou spásu], věci v určitém smyslu převrátily naruby […]. Člověk si již nemyslí, že se potřebuje ospravedlnit před Bohem, nýbrž je toho názoru, že je to Bůh, kdo by se měl ospravedlnit [před člověkem] kvůli všem těm strašlivým věcem přítomným ve světě a kvůli bídě lidských bytostí, všemu tomu, co v posledku závisí na něm'. Stojíme tu před pravým převrácením důkazního břemene. Dnes je to Bůh, kdo se má nějakým způsobem ospravedlňovat, nikoli už člověk, to je situace, v níž se nacházíme, to je 'základní tendence naší doby'. V jistém smyslu je to Bůh, kdo se má ospravedlnit před člověkem, a ne naopak; je to paradoxně Bůh, který, řečeno pozitivními termíny, musí ukázat, že je na výši člověka, jeho požadavků, jeho volání. 'Věci se v jistém smyslu obrátily', obrátilo se důkazní břemeno: toto břemeno je nyní na Bohu. Je to On, kdo musí ukázat, že je tu pro člověka, že je nezbytný pro jeho život.

Je obdivuhodné, jak don Giussani předjal znamení a dosah této epochální změny a z tohoto obratu učinil základní kámen své metody. Je to jakoby /se/ Bůh, Bůh, který se stal člověkem, a Jeho zpřítomnění v dějinách, církev, měli ospravedlnit před člověkem nebo, slovy nám bližšími, je to jakoby se Bůh a církev 'měli objevit před soudem, kde soudcem jsi ty, skrze svou zkušenost'.” (1)

V budoucnu snad budu mít příležitost vrátit se k tématu lidské zkušenosti, která, jak ukazují mj. dvacátníci Ratzinger, Giussani, Pannenberg a další, je s to „ospravedlnit” Boha v očích moderního člověka. Obecně každopádně platí, že význam velkých novodobých teologů spočívá právě v tom, že se nebáli opustit způsoby argumentace používané v teologii mnoha předešlých staletí a vycházet naopak od člověka doby po oné epochální změně.

V úvodu k antologii Teologie 20. století, která představuje jednatřicet velmi různorodých, ale vždy inspirativních autorů včetně osmi dvacátníků, jeho editor Karl-Josef Kuschel píše: „…tyto teologické texty nepojednávají o žádných vybraných problémech nějakého akademicky izolovaného zvláštního světa a nechtějí zodpovídat otázky, jež vlastně už nikdo neklade, nýbrž jsou tu, aby vyjasňovaly základní problémy moderního vědomí, a tak – jednou přímo, jindy nepřímo – podávaly pomocnou ruku při objasňování životních otázek.” (2)

Jedním a snad hlavním z těchto problémů moderního vědomí je problém utrpení, po holocaustu a dalších hrůzách novodobých dějin ještě mnohem vyostřenější než v době Leibnizově. V Kuschelově antologii se jím zabývá především text Hanse Künga „Bůh a utrpení”, který toto téma uvádí slovy: 

„Po způsobu systematické filosofie se v novověku pokoušel dát odpověď na obtíže, vyvstávající z existence špatnosti a zla vzhledem k boží vládě nad světem, všestranně nadaný a mnohostranně činný filosof a teolog Gottfried Wilhelm Leibniz – racionálně, ale nakonec přece nesen neotřesitelnou důvěrou v dobrého Boha, v 'ospravedlnění Boha' anebo 'Teodiceji' (1710). Po osvícenském optimismu však následovalo roku 1755 zemětřesení v Lisabonu a roku 1789 'lidstvem otřásající' francouzská revoluce.” (3)

Francouzská revoluce a jí zahájená éra moderních masakrů a zvěrstev vrcholící holocaustem ovšem nepředstavovala nějakou přírodní katastrofu, z níž by se snad musel ospravedlňovat Stvořitel, ale naopak důkaz toho, že je to novověký, od svého Stvořitele „emancipovaný” člověk, pachatel těchto zvěrstev a masakrů, který „je nucen se ospravedlňovat: na místo teodiceje antropodicea.” (4)

Pointu Küngova textu představuje konstatování, že „vykoupení nelze nahradit emancipací” a že právě „emancipovaný” novodobý člověk je obzvlášť bezbranný ve chvíli, kdy je sám konfrontován s utrpením a jeho pyšná racionalita se tak ocitá v koncích. Moderní člověk může v této situaci buď jenom dovršit svou ztrátu naděje a smyslu života (s důsledky, které popsal Masaryk v Sebevraždě)… anebo  naopak ztratit svou „emancipovanost” a naději, smysl a sílu k životu znovu najít:

„Tváří v tvář nezměrné skutečnosti utrpení v dějinách lidstva i v jednotlivém lidském životě existuje pro trpícího, pochybujícího, zoufajícího člověka přece jen alternativa ke vzpouře třeba takového Ivana Karamazova proti tomuto pro něho nepřijatelnému božímu světu anebo k revoltě takového Alberta Camuse, který tak jako Dostojevskij poukazuje na utrpení nevinných tvorů.  Místo aby se emancipovaný, autonomní Prometheus vzpurně protivil moci bohů nebo aby jako Sisyfos marně stále znovu tlačil svůj balvan do kopce, z jehož vrcholku se kámen sám od sebe svalí dolů, může zaujmout stanovisko Joba: může vůči nepochopitelnému Bohu přes všechno utrpení tohoto světa projevit bezpodmínečnou neotřesitelnou důvěru. S rezignací a pasivitou to už u Joba nemělo nic společného. Rozhodně může někdo říci, že podívá-li se na nekonečné utrpení světa, nemůže věřit, že je nějaký Bůh. Nedá se to však také obrátit? Jen když nějaký Bůh je, dokáže se člověk na toto nekonečné utrpení světa vůbec dívat! Pouze v důvěřivé víře v nepochopitelného, stále většího Boha může člověk v odůvodněné naději překonat onu širokou, hlubokou řeku, ve vědomí, že je mu přes temnou propast utrpení a zla podávána ruka.” (5)

Touto Boží rukou podávanou trpícímu či umírajícímu člověku je Kristus, jehož křížová cesta je bezprostředně spojena s příběhem utrpení a smrti každého člověka. Küngovo promýšlení tématu „Bůh a utrpení” vrcholí odkazem k ukřižovanému Kristu, v jehož utrpení byl Bůh přítomen a vzkřísil jej z mrtvých: „To, co tvrdí Leibniz a co Dostojevskij nejasně tuší, bylo potvrzeno už Jobovi, a vzkříšený Ukřižovaný to definitivně vyjevil a potvrdil, že i utrpení není nikdy zbaveno boží přítomnosti, že také utrpení se může při veškeré opuštěnosti ze strany Boha stát místem setkání s ním!” (6)

Oproti Küngově „christologii zdola”, kladoucí důraz na člověka Ježíše, který své utrpení snášel s vírou a setkal se v něm s Bohem, ovšem Leibniz a Dostojevskij vyznávali Bohočlověka a Ratzinger položil důraz na to, že kříž se v Novém zákoně objevuje „především jako pohyb svrchu dolů”, jako „výraz oné pošetilé lásky Boží, která se vydává v ponížení, aby tak zachránila člověka”. (7) Oba „protinožci”, Ratzinger a Küng, nicméně také společně vstupují (dnes, na konci svých životních poutí, snad ještě víc než kdykoliv předtím) do téhož příběhu – do příběhu učedníků putujících do Emauz, kteří se cestou setkávají s Neznámým, v němž nakonec poznávají ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista. (8) Odpovědí na otázku teodiceje každopádně není jen nějaká nauka, ale Osoba, se kterou je možné se setkat…

Tento svůj druhý příspěvek věnovaný dvacátníkům bych rád uzavřel citátem dalšího z nich, Karla Flosse, který má patrně ze všech Čechů nejblíž ke Küngovi i k Ratzingerovi a před třemi lety napsal:

„S několika českými přáteli jsme mohli být přítomni […] připomenutí Küngových 85. narozenin. Přivezli jsme za všechny české Küngovy přátele a příznivce také dárek – obraz, který vytvořil akademický malíř Jan Kutra, s inspirativním názvem Emauzy 21. století. Na obraze se setkávají s 'neznámým' jako poutníci emauzští dva dávní spolupracovníci a pozdější protivníci Joseph Ratzinger a Hans Küng. Jsme sami zvědaví na další osudy nejen tohoto obrazu…” (9)

Poznámky:

1) „Miloval jsem tě odvěkou láskou, slitoval jsem se nad tvou nicotností” (Jr 31,3): Duchovní cvičení Comunione e Liberazione (Rimini, 29. 4. 2016), Úvodní poznámky – Julián Carrón, s. 3–4.

2) Karl-Josef Kuschel, „Jak obstojí dnešní teologie?”, úvodní slovo editora k antologii Teologie 20. století, Praha: Vyšehrad, 1995, s. 17.

3) Hans Küng, „Bůh a utrpení”, in: Karl-Josef Kuschel (ed.), Teologie 20. století, s. 318.

4) Tamtéž, s. 319.

5) Tamtéž, s. 321–322.

6) Tamtéž, s. 325.

7) Josef Ratzinger, Úvod do křesťanství, Brno: Petrov, 1991, s. 192.

8) Viz Lukáš 24:13nn. – Pro Künga je tento příběh jednoznačným znázorněním a potvrzením „toho, že smrtí Ježíšovou všechno neskončilo, že Ježíš nezůstal ve smrti a že Vzkříšený není nikdo jiný než popravený Nazaretský” (Hans Küng, Krédo: Apoštolské vyznání víry, Praha: Vyšehrad, 2007, s. 106).

9) Karel Floss, „František a papež”, Křesťanská revue, 2013, roč. 80, č. 3, s. 18–19.