Nedávno po dlouhém a naplněném životě odešel z tohoto světa P. Radim Hložánka, jeden ze statečných dělníků na vinici Páně, kteří „nesli tíhu dne a vedro“ (1) po celých čtyřicet let vlády ateistické totalitní ideologie. Život tohoto neúnavného vydavatele křesťanského samizdatu a dvojnásobného vězně svědomí je součástí novodobých českých duchovních dějin, která by neměla upadnout v zapomnění. Na blogu jej představuji jako dalšího z generace „dvacátníků“, která se může pochlubit opravdu mimořádným počtem obdivuhodných osobností.
V současné době mne uvedení Scorseseho filmu Mlčení inspirovalo k zabývání se náboženskými dějinami Japonska. Když jsem minulý týden k tématu japonské religiozity četl velmi fundovanou studii v Teologických textech, zaujalo mne zjištění, že byla přetisknuta ze samizdatového Teologického sborníku, vytištěného roku 1978 Radimem Hložánkou... (2) Pozoruhodnou shodou okolností jsem takřka současně na Radiu Proglas slyšel rozhovor s neteří Otce Radima, připomínající v neposlední řadě právě jeho samizdatové aktivity. Zazněl v něm vlastně velmi případný údiv nad tím, že komunisté strýčka zavřeli za šíření textů, na kterých vůbec nemohlo být nic špatného. Asi by bylo dobré, kdyby si i dnešní teologové či religionisté nejmladší generace uvědomili, že to, co je dnes pro ně samozřejmou studijní literaturou, se před rokem 1989 mohlo k čtenářům dostávat jen za cenu „trestné činnosti“ a následného utrpení jejích „pachatelů“.
Sám Radim Hložánka v akademickém prostředí nikdy nepůsobil. Komunistickou terminologií by se rozhodně dal označit za „proletáře“, a to už i z hlediska svého sociálního původu. Narodil se dne 4. ledna 1923 v Petřvaldě u Nového Jičína v rodině horníka, jehož život zkrátila silikóza způsobená prací na šachtě. Oba rodiče však těžký život nesli v duchu křesťanské víry, k níž vedli i své děti. Radim už jako kluk „chodil v Petřvaldě ministrovat panu faráři Janu Sigmundovi“. (3)
Po pěti třídách obecné školy v Petřvaldě začal na kole dojíždět do gymnázia v Příboře. To bylo po Mnichovu a záboru pohraničí zavřeno, ale chlapec z chudé rodiny se nevzdal. Podařilo se mu nejprve pokračovat ve studiu ve Frenštátu a v roce 1943 odmaturovat na Hladnově ve Slezské Ostravě. Nicméně i jeho další osudy byly komplikované. Do konce války pracoval jako zámečník v Příboře, po osvobození byl krátce tajemníkem národního výboru v Petřvaldě a pak učitelem na obecné škole v Jistebníku. Přihlásil se sice k vysokoškolskému studiu do Brna, ale slíbenou zprávu o zahájení studia na obnovované univerzitě nikdy nedostal... Místo toho jej čekala velmi náročná vojna u dělostřelců. (4)
Mezitím se rozhodl pro kněžství, ale než se vrátil z vojny a mohl se přihlásit na teologii, přišel komunistický převrat. Radim Hložánka sice ještě mohl v září 1948 nastoupit do olomouckého semináře, avšak existence seminářů byla už tehdy v ohrožení. Také všem biskupům již hrozilo uvěznění či internace. Hložánka měl ještě možnost poznat olomouckého arcibiskupa Josefa Matochu, o kterém později řekl:
„Byl to skutečně svatý člověk. Říkalo se o něm, že jako filosof bude nemožný biskup, ale naopak, byl velice moudrý a prozíravý. Dopředu nám říkal, co komunismus přinese, a připravoval nás na variantu, že nebudeme moct dostudovat.“ (5)
Nekrvavý mučedník Josef Karel Matocha (1888-1961) zajisté patří k nejvýznamnějším postavám moravských církevních dějin dvacátého století, avšak do života Radima Hložánky se velmi silně zapsala především jiná jejich výrazná osobnost. Vladimír Neuwirth (1921-1998) patřil k těm nemnohým osobnostem, které nepotřebovaly biskupské ani kněžské svěcení k tomu, aby se mohly stát významnými představiteli křesťanské teologie a kultury. V době vysokoškolských studií na teologické fakultě v Olomouci založil v září 1947 společně s dalšími šesti mladými lidmi (včetně mnou už na tomto blogu připomínaného filosofa Karla Flosse) křesťanský sekulární institut Společenství s cílem naplno žít Kristovo evangelium v současném světě.
„Po Únoru 1948 se činnost Společenství dále rozvíjela v podmínkách utajení před komunistickou mocí... Jako vedoucí postava Společenství V. Neuwirth psal pro jeho potřeby vlastní texty, překládal, přednášel a vtiskoval mu ducha modlitby, solidarity i kulturní a vzdělanostní rozhled. V lednu 1961 byl pro tyto aktivity zatčen a odsouzen za údajnou velezradu ke čtrnácti letům vězení.“ (6)
Duchovní život Radima Hložánky byl v období po likvidaci semináře z roku 1950, kdy musel těžce pracovat ve stavebnictví, formován především Společenstvím Vladimíra Neuwirtha, který mu dával své teologické práce a individuálně přednášel historii, krásnou literaturu, poesii a jiné. (7) Když v roce 1961 postihlo Společenství velké zatýkání, ocitl se i Hložánka ve vazbě. Přestože činnost Společenství nebyla politická, ostravský Krajský soud v Ostravě jej v září 1961 ve zcela fraškovitém monstrprocesu uznal vinným velezradou, k níž mu jako někdejšímu stavbyvedoucímu za zvyšování mezd dělníkům přidali i rozkrádání socialistického majetku. Radim Hložánka byl odsouzen k jedenácti letům vězení. (8)
„Vězněn byl ve Valdicích, na takzvaném Vatikánu, kde se v době Druhého vatikánského koncilu sešla řada kněží, biskupů, profesorů a řádových představených. 'Taková síla vědomostí, pastoračních zkušeností, teologických sympozií každou neděli po obědě! … Většího dobrodiní v této době mého života mi Bůh nemohl nabídnout!' komentoval svůj pobyt ve vězení Hložánka.“ (9)
Radim Hložánka se na jedné cele setkal s významnými osobnostmi typu biskupa Vojtaššáka či básníka Dokulila, ale také například s jedním brněnským jehovistou. Za zmínku stojí i to, že k pracím, které ve Valdicích vykonával, patřila i výroba islámských růženců. (10)
V říjnu 1963 Radimova maminka dosáhla „snad díky intervenci jednoho estébáka pocházejícího z Petřvaldu“ jeho propuštění na podmínku. (11) V následujících letech pracoval jako soustružník v Tatře Příbor. Jeho zpovědník, kněz, skautský aktivista a dlouholetý politický vězeň Antonín Huvar, mu současně pomohl k tajnému studiu teologie a po jeho ukončení domluvil s litoměřickým biskupem Štěpánem Trochtou, že Hložánku vysvětí na kněze. K tajnému vysvěcení došlo v dubnu 1967. Teprve o rok později začal Hložánka v době „Pražského jara“ uvažovat o jeho zveřejnění:
„O dalším utajení nebo zveřejnění svého kněžství jsem se chtěl s někým poradit. Koncem dubna 1968 propustili z vězení Vladimíra Neuwirtha. Když jsem za ním přijel, dal mi nejprve k přečtení svůj nový spis Od baroka k dnešku. Pak jsem se mu svěřil s vysvěcením. Doporučil mi, abych tuto otázku vyřešil s tajným biskupem Felixem Davídkem. Zajel jsem za ním, když právě světil dva františkány, za něž se zaručil Jan Baptista Bárta. Dr. Davídek si na mě našel čas a kladl mi různé otázky, především kolik lidí ví o mém kněžství. Dopočítal jsem se dvanácti – po sestře a mamince jsem se svěřil několika kněžím. Davídek mi doporučil: pokud ví o mém kněžství více než deset lidí, rozhodně jej mám zveřejnit. Musel jsem však ještě nějakou dobu čekat. Pan kardinál Trochta mě totiž zavázal při vysvěcení slibem mlčenlivosti, dokud nenastane příznivější politická situace, a řekl mi, že pokud bude vědět o mém kněžství každá babka v dědině, bude mě suspendovat. Mezitím došlo v srpnu k okupaci sovětskými vojsky a já stále zůstával v utajení. Koncem října jsem navštívil pana kardinála v Litoměřicích a ten mi přislíbil obstarat státní souhlas pro duchovenskou činnost a pak teprve zveřejnit mé kněžství. K 1. listopadu jsem měl nastoupit v litoměřické diecézi do Mostu.“ (12)
O Hložánkově působení v oficiální pastoraci a pak o jeho novém zatčení, po němž se stal mj. spoluvězněm Ivana Jirouse a Václava Havla, budu psát až v druhé části tohoto článku. Tuto jeho první polovinu končím konstatováním, že nástup Radima Hložánky do duchovenské služby byl spojen s trojicí velikánů českého křesťanství dvacátého století – s Vladimírem Neuwirthem, Felixem Davídkem a Štěpánem Trochtou. V Trochtově případě není pochyb o tom, že byl jedním z českých světců a mučedníků (v tomto duchu jej již na jeho pohřbu v době normalizačního temna charakterizoval Karol Wojtyla, pozdější polský papež). Davídkově osobnosti se na blogu věnuji opakovaně; fascinuje mne jak svou statečností a samozřejmou ochotou k utrpení pro Krista, tak také hloubkou svého promýšlení křesťanství ve spojení s dnešní vědou a kulturou. Obojí bylo přítomné i u Vladimíra Neuwirtha, o němž Radim Hložánka prostě říká, že „v jeho blízkosti mu bylo dobře“ (13), zatímco Karel Floss na něj rovnou vzpomíná slovy, že „byl-li nějaký světec v moderních českých dějinách, se kterým jsem se mohl sejít, tak to byl právě on“. (14)
Závěrem svého dnešního textu bych ještě rád zdůraznil, že Neuwirth a Hložánka (a mnozí další) byli vězněni kvůli Společenství – s velkým i malým S – a že právě společenství křesťanů společně putujících do hlubin víry v Krista je v dnešní povrchní a individualistické době nesmírně důležité.
Poznámky:
1) Matouš 20:12.
2) Viz Peter Nemeshegyi, „Asijská chápání a pojetí Boha“, Teologické texty, 1999, č. 4, s. 123.
3) Vojtěch Vlček, Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel: Rozhovory s kněžími a řeholníky pronásledovanými za komunismu v letech 1948-1989, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 113.
4) Viz tamtéž, s. 114.
5) Tamtéž, s. 115.
6) Robert Krumphanzl, „Bibliografie Vladimíra Neuwirtha“, březen 2013, URL: www.ipsl.cz/upload/files/bibl-neuwirth.pdf.
7) Viz Vojtěch Vlček, Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel, s. 117.
8) Viz tamtéž, s. 118.
9) „Radim Hložánka“, cit. 25. 2. 2017, URL: https://cs.wikipedia.org/wiki/Radim_Hložánka.
10) Viz Vojtěch Vlček, Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel, s. 119.
11) Tamtéž, s. 119-120.
12) Tamtéž, s. 121.
13) Tamtéž, s. 117.
14) Bůh vždycky zatřese stavbou: Rozhovor Sylvy Fischerové s Karlem Flossem, Praha: Vyšehrad, 2011, s. 193.
2024 ©