Tento pátek 26. června 2015 v 15 hodin začíná u hrobu Emila Háchy na vinohradském hřbitově pietní akt k výročí jeho smrti, následovaný bohoslužbou ve Svatováclavské kapli svatovítské katedrály.
Po obdržení tohoto avíza jsem začal přemýšlet o dvou kulatých výročích, která si na přelomu letošního června a července připomínáme: 70 let od potupné smrti domnělého českého arcikolaboranta v pankráckém vězení a 600 let od potupného upálení domnělého českého arcikacíře v Kostnici.
Ty dva příběhy jsou samozřejmě v mnohém nesrovnatelné. Husovo přijetí přední role v dění jeho doby například bylo jeho vlastní volbou, zatímco Hácha se do popředí veřejného života dostal zcela proti své vůli a jen v důsledku obrovského nátlaku, který na něj byl v listopadu 1938 vyvinut. Hus byl bojovník, který rány nejenom přijímal, ale i rozdával, zatímco Hácha člověk, jehož mírnost byla příslovečná. Hus byl také kněz, kazatel a teolog, zatímco Hácha soudce a právník. Oba nicméně byli křesťany, jejichž životní dramata lze vnímat jako následování Krista v osobní oběti, na osobní křížové cestě vrcholící potupnou smrtí.
Ve své knize "Prezident v zajetí: Život, činy a kříž Emila Háchy", vydané roku 1998, jsem Háchův příběh popsal jako cestu od Getseman onoho listopadu 1938, spojených s trýznivým rozhodnutím přijmout v zájmu ohroženého národa roli obětovaného prezidenta, až po Golgotu potupné smrti, kterou už ve chvíli zmíněného rozhodnutí tušil. V zájmu mé vědecké kariéry by ovšem bývalo bylo pojmout práci o Háchovi zcela odlišným, akademickým způsobem. V době, kdy jsem ji psal, jsem však pociťoval vnitřní potřebu vydat svědectví o Háchových pašijích podobně, jako kdysi Petr z Mladoňovic sepsal Husovy pašije...
2024 ©