Zatímco před Vánocemi roku 2012 mne zarmoutila zpráva o odchodu Jiřího Rubína, před nyní nastávajícími Vánocemi to byla zpráva o odchodu Josefa Hory. V letošním roce, kdy se tolik věcí hroutí a končí, tak pro mne fakticky skončila i životní éra spojená s pamětníky a přáteli, s nimiž mne spojilo putování po stopách prezidenta Emila Háchy. Z nich především Jiří Rubín v letech 1993–2012 a Josef Hora v letech 1994–2020 hráli v mém životě roli věrných přátel, téměř otcovských postav a zároveň i křesťanských bratrů ve víře.
Ve vztahu k Josefovu Horovi a křesťanství mi teď na mysl přichází mj. jedna věc: Vždy psal či mluvil jen o víře jako takové a na rozdíl od tolika jiných (snad i včetně mne samotného) nikdy neopruzoval s nějakou „církevní politikou“, s kritikou jedněch a chválou druhých církevních osobností apod. Jen jednou se ve velikonočním přání z roku 2014 zmínil o Janu XXIII. (litoval toho, že vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu už nemůže putovat na jeho římskou kanonizaci) a konstatoval, že tento papež pro něj „znamenal příchod jara do Církve“.
V témže roce 2014 mi v jednom ze svých krásných dopisů 9. července psal o své vděčnosti „za to, že patříme ke křesťanskému společenství a že naše přátelství trvá a jak doufám zůstane, dokud budeme žít na této zemi“. Současně mě ujistil o tom, že na mne pamatoval ve svých modlitbách na Makové Hoře u Smolotel, barokním poutním místě Příbramska (bratr Josef samozřejmě putovával i na Svatou Horu, ale Maková Hora pro něj byla bližší).
Pan Hora byl celý život jako rodák a znalec tamější části Čech spojen s oblastí mezi Příbramí a Berounem, de facto vlastně s „krajem Káji Maříka“. Je známo, že kájovským Lážovem byl ve skutečnosti Mníšek pod Brdy, jeho název však mohl být těžko inspirován něčím jiným než Lážovicemi, vesnicí, v níž se narodil Josef Hora.
Lážovice leží blízko Hostomic pod Brdy, kde v době prezidentství svého bratra žil ing. Theodor Hácha, spravující sbírky, které cestovatel a etnograf Václav Stejskal odkázal Národnímu muzeu. Je známo, že bratři Háchové byli opravdoví demokrati, kteří se nad nikoho nevyvyšovali, ale přistupovali k obyčejným lidem přátelsky a s upřímným zájmem. Tak tomu bylo i ve vztazích mezi ing. Háchou a rodinou Horových.
Malý Josef se s prezidentovým bratrem seznámil v době, kdy Theodor Hácha bydlel ve Stejskalově vile v Zátoře u Hostomic, kde mu posluhovala Josefova matka a některé těžší práce pro něj vykonával Josefův otec. Vezmeme-li v úvahu i skutečnost, že mezi starým pánem a nedospělým chlapcem byl věkový rozdíl skoro šedesáti let, je jistě pozoruhodné, že ing. Hácha s Josefem přesto běžně hovořil jak o důležitých událostech svého života, tak i o strastech svého bratra (Josef Hora mi opakovaně citoval například jeho výrok o tom, že podle Emila atentát na Heydricha neměl být, protože našemu národu hrozilo vyhlazení).
Josef Hora a Theodor Hácha byly ve styku jak v době válečné, tak i v době poválečné, kdy se Josef na radu a s pomocí prezidentova bratra vydal „jeho“ cestou technika a konstruktéra a udržoval s ním styky až do jeho smrti z roku 1957. Rád bych ocitoval pár zajímavostí o životě ing. Háchy, které mi 23. srpna 1994 napsal v jednom ze svých prvních dopisů (poté, co nás uvedl do vzájemného kontaktu tehdejší starosta Jinců, kde Emil Hácha pobýval na letním bytě, pan Josef Klimt):
„Pan inženýr byl skutečně manuálně zručný, to jsem poznal ve vile v Hostomicích pod Brdy, kde bydlel u paní radové (tak jí maminka říkala) Stejskalové. [...] Tehdy tam byly sbírky [Václava Steskala] z Číny, Japonska a další části Asie; na př. porcelán, obrazy, výšivky, předměty ze slonoviny, samurajské meče, hudební nástroje a jiné. V Hostomicích byla za války a po ní t. zv. měšťanská škola – 9. tříd. Chodil jsem tam v létech 1941–46. Ze školy nás vodili na konci školního roku do tohoto muzea. Pan inženýr a paní Stejskalová nám podávali výklad. Při cestě po okolí Hluboše se tam prý za I. republiky zastavil u nich na koni pan president T. G. Masaryk. Zřejmě se všichni znali.“
Zaujala mne např. i zmínka o mládí Theodora Háchy, prožitého z velké části ve Spojených státech: „Vyprávěl mi nadšeně o technice v USA. Dostalo se mu příležitosti a to vím přesně, že v klubu průmyslníků a podnikatelů se setkal se slavným Tomášem Alvou Edisonem, což si považoval za čest!“
Josef Hora však měl některé zajímavé vzpomínky i nezprostředkovaně, z osobní zkušenosti. Ještě letos mi posílal své vzpomínky na konec války, publikované v Podbrdských novinách z 26. 3 – 9. 4. 2020. Jsou pozoruhodné zvláště také ve vztahu k aktuální diskusi o Vlasovcích. Jejich první divize působila začátkem května i na Berounsku, kde v Suchomastech sídlil její štáb. Josef Hora o jejich příchodu do Lážovic píše:
„Právě jsem pásl housata, když přijeli. Běžel jsem domů a čekal, co se bude dít. Vojáci se rozptýlili po domech, u nás jich bylo, myslím, šest. Měli německé mundúry a říkali: ,Mundúr německý, srdce ruské.‘ Spali ve stodole na mlatě a byli to opravdu velice slušní chlapci, kteří se chystali vyrazit na pomoc Praze. Ze Skuhrova, kde byla výrobna, si k jídlu přivezli konzervy. [...] Tatínek byl za 1. světové války v Rusku, naučil se tam řeč a dělal Vlasovcům překladatele. Ti hoši byli velmi mladí, kolem dvaceti, a věděli, že je nic dobrého nečeká. Říkali, že je všechny odvezou na Sibiř a důstojníky postřílejí. Na pár dnů odjeli do Prahy na pomoc povstání, a když se pak vrátili, táhli na jih k Američanům. Ti je ale předali Rusům. Když přišli do Lážovic [rudí] Rusové, i jim tatínek tlumočil. Také u nás bydleli, maminka některým ustlala doma. Ale bylo to s nimi hrozné. Byli z východu a chovali se jako zvěř, hodně pili a nebyla to s nimi žádná legrace. Dokonce v Hostomicích se jich mnoho otrávilo alkoholem, protože pili úplně všechno. Tam byla blízko vilka bratra prezidenta Háchy, tu také obsadili a devastovali. Vytáhli sud piva a shodili po schodech dolů a schody zdemolovali. [...] Pět Vlasovců je pochováno i v Milíně, kde teď bydlím. Když se tam dostanu, zapaluji na jejich hrobech svíčku.“
V Milíně jsem nikdy nebyl, ale navštívil jsem s panem Horou Jince a Hostomice, kde mi domluvil řadu setkání s dalšími pamětníky. A ve vztahu k Milínu a dalším s ním spojeným místům mám i tak pocit, že je dobře znám, protože mi o nich Josef Hora často psal a posílal mi k nim pohlednice a jiné tiskoviny. Sám byl „písmákem“, který celý život přispíval do regionálního tisku a také v osobních kontaktech se svými krajany mladé generace dělal vše pro to, aby vědomí souvislosti a sepětí s rodným krajem a jeho geniem loci zůstalo i do budoucna zachováno. I já tak vím – ač bych to bez něj nevěděl –, že obec Milín je v pramenech doložena už od roku 1336 a její farní kostel v přilehlé Slivici je z roku 1352, že Hostomicím byla jejich stará práva potvrzena v roce 1343, že duchovním, kulturním a hospodářským centrem celého Povltaví býval až do husitských válek roku 999 založený benediktinský klášter na Ostrově u Davle, že Maková Hora je též biblicky nazývána horou Karmel atd.
Mohl bych ovšem napsat mnoho i o osobnějších polohách vztahů mezi mnou a dobrým bratrem Josefem. Spokojím se však s tím, že na závěr vděčně zmíním krásný dopis, který mi napsal 9. července 2001, několik dní po smrti mého táty. Mimo jiné v něm konstatoval, že pro mne „v této době a i v dalším životě bude největší oporou víra ve věčný život“. Skutečně je tomu tak. Ta je mi největší oporou i nyní, poté, co už tento svět opustil i samotný Josef Hora…
2024 ©